1
Vývoj osídlení a sídel
Vývoj osídlení a sídel u nás do roku 1850
Východiska soudobé stavby měst sahají až do doby, kdy si lidé začali budovat po neolitické
revoluci svá trvalá sídla. Uplatňovali při tom své ještě dávnější zkušenosti při vyhledávání
vhodných přechodných sídliště nomádů – lovců a pastevců. Již tehdy poznávali, že určité lokality
jsou vhodnější nebo naopak méně vhodné z hlediska přírodních podmínek, orientace ke světovým
stranám, konfigurace terénu, existence surovinových zdrojů a ne na posledním místě zásobování
vodou.
Své poznatky o přírodě promítali do svých nejstarších náboženských představ a kultů. Ty nacházely
svůj výraz také ve starověkých textech, z nichž se mnohé dochovaly do současnosti. V některých
zemích se dokonce takové poznatky aplikují dodnes.
Mnohem pomalejší byl vývoj lidských zkušeností s vlastním vnitřním uspořádáním lidských sídel,
která se jen postupně měnila z náhodných seskupení jednotlivých objektů na zřetelně strukturované
soustavy. Ty vyjadřovaly jak společenskou hierarchii a náboženské rituály, tak i praktické potřeby
hospodaření, obchodu, obrany a uplatňování moci.
Již ve starověku tak byly vytvořeny základní architektonické a urbanistické archetypy, které byly
pro oblast evropské civilizace zformovány v období antiky – v antickém Řecku a Římě. To však
neznamená, že lze opomíjet významné civilizační a urbanistické přínosy starověkého Egypta a
Mezopotámie, islámského světa, jihovýchodní a východní Asie – Indie, Číny a Japonska, stejně
jako velké indiánské kultury předkolumbovské Ameriky.
Do počátků evropského osídlení se promítly vlivy velkých starověkých civilizací z okolních
kontinentů. Základní síť sídel však byla zvláště v jižní a západní Evropě výsledkem fénické a řecké
kolonizace a zejména pak stabilizace sídelní soustavy v Římské říši. V té době se zřejmě za
významného podílu Keltů, Germánů a Slovanů dotvořila sít základních komunikací, patřící svými
uzlovými body mezi nejdůležitější stabilizační faktory osídlení Evropy.
Při velkém významu antiky však to byl až středověk, který definitivně lokalizoval a určil celou
evropskou sídelní síť. Právě ve středověku byly vytvořeny základní půdorysy měst, reagující na
konfiguraci terénu, důležité trasy a dominantní polohy. V prvé fázi středověkého osídlení to byly
vesměs nepravidelné rostlé půdorysy – s výjimkou těch, v nichž zůstaly zachovány pravidelné
dispozice antických římských caster.
Tato „rostlá“ sídelní sít' však brzy nestačila. Od 13. století dochází v Evropě k doplňování a
zahušťování sídelní soustavy nově zakládanými městy i vesnicemi. Zejména města měla přitom
pravidelné půdorysy, jejichž těžištěm byly tržní prostory. V některých případech ovšem tato nově
zakládaná města navazovala na starší sídelní jádra, což lze z jejich půdorysu dodnes vyčíst.
Záměrná urbanizace českých zemí za feudalismu probíhala od 13. století vytvářením v podstatě
stabilní a rovnoměrně rozložené sítě městského osídlení zakládáním nových a posílením starých
měst a vyvrcholila evropským posláním Prahy v koncepci Karla IV.
Na vznik měst a městeček působily rozmanité okolnosti obecného i specifického charakteru.
Omezujeme se na zjištění, že během středověku se vytvořila v českých zemích hustá síť těchto
sídlišť, jejíž růst zachycujeme k rokům 1300, 1400 a 1500. Rok 1300 vyjadřuje výsledek první fáze
zakládání a měst městeček v přemyslovském období, druhý mezník 1400 situaci před husitskou
revolucí, rok 1500 stav na přelomu starověku a novověku.
Podle takto sestaveného soupisu dospíváme k celkovým číslům královských a poddanských měst i
městeček a k jejich dření v mapách.
2
Souhrnná klasifikace půdorysů podle hlavních podob a funkcí1
I. Rostlý (zpravidla paprskovitý; Kutná Hora)
II. Plánovitý (normový)
A. Pravidelný pravoúhlý (Litovel)
1. S ústředním náměstím (České Budějovice)
2. S dominantní ulicí (Domažlice)
a) Žebrový (Cukmantl2
)
b) Žebříkový (Strážnice)
B. Pravidelný narušený (Jihlava)
III.Smíšený rostlý a plánovitý (Znojmo)
IV.Nepravidelný (Dačice)
V osídlení země se vyvinula síť správních center, jimiž byla privilegovaná města královská, resp.
knížecí a církevní panství a statky. Nejvyšší správa feudálních panství, sídlící nejprve na hradech,
přešla na blízká města. Tak byla vytvořena síť hlavních a nejstarších tradičních center: v Čechách to
bývalo cca 15 měst, na Moravě 5, ve Slezsku 2. Nižší správní centra naproti tomu neměla zcela
ustálenou lokalizaci. Zásadní změnu v rozložení obyvatel přinesla třicetiletá válka. Vedla k
vylidnění hornických a protestantských měst, k opuštění 1/3 usedlostí, města pozbyla 3/4 i 4/5
obyvatel i více (v Jihlavě zůstalo z 13000 obyvatel pouze 1299), obyvatelstvo pokleslo na 1/5
původního počtu.
Hlavní dopravní trasy, které můžeme sledovat od 10. století, se staly privilegovanými cestami v
16. století a v mnohých směrech je přejaly i císařské silnice 18. století, budované již jako plánovaná
síť, která se stala součástí i nynější komunikační sítě. Tato základní síť cest byla přebudována ve 2.
polovině 18. století v síť státních silnic, dokončených v podstatě do poloviny 19. století. Od roku
1839 se započalo s výstavbou parní železnice.
Vývoj městských sídel do roku 1850
Města se vyvíjela jako střediska obchodu, správy a obrany. Městské osídlení navázalo zprvu na
soustavu hradišť a hradů, která se vyvinula během prvního tisíciletí. Ve 12. a 13. století se utváří a
ve 13. a 14. století se stabilizuje a právně potvrzuje sít městských sídel.
Vývoj růstu sítě měst byl ukončen v 16. století, kdy hustota měst v českých zemích patřila k
nejvyšším v Evropě. Města politicky a vojensky významná byla obehnána až do 1. poloviny 19.
století opevněním, které oddělovalo původní jádro města od jeho postupně narůstajících předměstí
vně opevnění.
Po všeobecné středověké a místně omezené renesanční etapě přestává v podstatě plánovité
zakládání městských sídel. V 17. a 18. století je nahrazují jen dílčí úpravy jednotlivých vlastníků
převážně reprezentačního rázu. Jsou to obvyklé osové dispozice s dominantami vázané na přírodní
prvky v krajině.
Přeměna krajiny, zahájená velkými krajinářskými úpravami renesančního období – zejména v
souvislosti s rozvojem rybníkářství – na panstvích vyvrcholila rozložením barokních dominant,
které daly české krajině specifický výtvarný ráz a pokračovala krajinářskými úpravami a
zakládáním parků v 19. století.
1
Viz příloha 1.
2
Starší název pro Zlaté Hory
3
V 18. století modernizují strategicky výhodná města svá opevnění. S rozvojem prvních manufaktur
se vyvinula první průmyslová centra, která podstatně změnila strukturu měst, a to jednak rozvojem
průmyslových území, situovaných u zdrojů energie a surovin (voda, rudy, paliva), jednak
dělnických čtvrtí.
S nástupem průmyslové revoluce se od konce 18. století rozvíjí zeměměřičské plánování měst ať
nově zakládaných, zejména státem nebo rozšiřovaných, resp. upravovaných, zejména v souvislosti s
rušením městského opevnění. Klasicistní založení lázeňských měst a přetváření hradebních okruhů
při rušení hradeb zejména v 1. polovině 19. století jsou svázány s krajinářskými úpravami a
obohacují město o nový prvek reprezentačních prostorů a veřejné zeleně. U velkých průmyslových
měst byly založeny i nové městské čtvrti; současně vzniká i typ městského nájemného domu a
živelně vznikají a výjimečně jsou zakládány první dělnické kolonie v průmyslových oblastech.
Vývoj venkovského osídlení do roku 1850
O vzniku slovanského vesnického osídlení lze hovořit již v 6. století, kdy se život našeho
obyvatelstva soustřeďuje především v tzv. rodových vesnicích (společný rodový majetek a střídání
plužiny3
). Od 10. století již ke vzniku nových rodových vsí nedochází. V souvislosti s rozvojem
moci a vlivu šlechty a církevní hierarchie dochází v 10.-12. století k postupnému soustřeďována
většiny půdy do vlastnictví feudálů. Aby zvýšili své příjmy, podporovali zakládání nových vsí. Ve
12.-13. století vedle kolonizace vnitrozemské dochází i ke kolonizaci pohraničních hvozdů.
V 16. a 17. století dochází k rozkvětu panských velkostatků. Ve 2. polovině 18. století byla na
některých velkostatcích parcelace prováděna tzv. raabizací4
po roce 1777, která vedla k vnitřní
kolonizaci a zakládání nových vsí na parcelovaných pozemcích.
Vývoj osídlení a sídel 1850–1945
Vývoj osídlení
V polovině 19. století dochází na území našeho státu k rozhodujícím vzájemně podmíněným
společenským změnám: pod vlivem rozvoje výrobních sil došlo s postupující průmyslovou revolucí
ke zrušení nevolnictví, k dovršení buržoazní revoluce v roce 1848 a k rozpadu feudálního zřízení a
ustavení nové správní soustavy v roce 1850, která územně vyjádřila uvedené změny a měla přímý
vliv na nové utváření a rozvoj sídelní struktury.
Postupující průmyslová revoluce a dovršení buržoazní revoluce s pronikavým rozvojem
hospodářství se staly rozhodujícím faktorem přeměn v osídlení. Jejich důsledkem bylo rozrušení
historicky vzniklé sídelní sítě, spojené s rozvojem nových těžišť osídlení jako center průmyslové
výroby, která se vyvíjela na bázi:
 hospodářských a správních center,
 venkovských sídel, kde se zakládal a rozvíjel převážně potravinářský průmysl, a z nichž se
mnohá stala základem dalších měst,
3
Plužina = všechna pole, louky, cesty, lesy i neobdělané pozemky spolu s vlastní vsí. Dnešní terminologií katastr
vesnice. Velikost a tvar plužiny byl ovlivněn různými faktory – od charakteru terénu, kvality půdy až po majetkové
vztahy.
4
Poddanská a pozemková reforma pojmenovaná podle jejího iniciátora - dvorního rady F.A.Raaba. Důvodem byla
neefektivnost zemědělského hospodaření na vrchnostenských dvorech, odkázaných na neproduktivní robotní práci
poddaných. Velké hospodářské dvory jednotlivých panství s rozsáhlými polnostmi byly nahrazeny (rozparcelovány a
rozprodány či pronajaty) menšími zemědělskými usedlostmi s menší výměrou půdy, lépe vyhovujícím potřebám jedné
rodiny. V rámci raabizace bylo v Čechách založeno více než sto vesnic, obdobný počet i na Moravě – je pro ně typický
pravidelný půdorys, v názvech se často vyskytuje přívlastek Nový/Nová, někdy název obce přímo odráží okolnosti
vzniku - Tereziny Dary (raabizace probíhala za vlády Marie Terezie) nebo Ráby (pojmenované na počest reformátora).
4
 sídel na dopravních cestách, zejména na křižovatkách železničních tratí,
 největších výrobních center oblastí těžby surovin, kde vznikaly zárodky dnešních
aglomerací.
V českých zemích došlo k průmyslové revoluci počátkem 19. století a byla dovršena v období
konjunktury v 60. a 70. letech 19. století. Hlavní průmyslová centra se rozvinula v Praze, Brně a
Liberci a v uhelných pánvích na Ostravsku, v Podkrušnohoří, na Kladensku a Plzeňsku, kde se
soustředil především těžký průmysl. Do těchto center se rychle soustřeďovalo obyvatelstvo, takže
již v roce 1869 dosáhla hustota obyvatelstva na Kladensku až 222 obyv. /km2, což byla
dvojnásobná hustota proti průměru českých zemí. České země patřily kolem roku 1910 svým
podílem 40 % ekonomicky činného obyvatelstva v průmyslu k nejvyspělejším zemím v Evropě
vůbec. Pozoruhodný byl však značný nesoulad mezi rozvojem industrializace a urbanizace, který se
dodnes v ČSR odráží zvláště v malém podílu velkých měst v osídlení.
Zvětšení průmyslového potenciálu v českém vnitrozemí se po první světové válce v územním
rozložení průmyslu téměř neprojevilo. Průmyslová kapacita českých zemí však ztratila čtyři pětiny
svého hospodářského zázemí v monarchii; po krátké konjunktuře nemohlo dojít v důsledku vleklé
krize třicátých let k většímu rozvoji průmyslu. Zaostáváním rozvoje průmyslu trpěly poměrně
rozsáhlé oblasti jižních Čech a Českomoravské vysočiny.
Za těchto podmínek nemohlo přirozeně dojít k obecnějšímu rozvoji měst. Vzrostla především
střediska správy jako hlavní město státu (zejména přivtělením měst na periferii Prahy) a hlavní
města jednotlivých zemí Brno a Bratislava. Růst středních a menších měst byl až na výjimky (Zlín,
Hradec Králové, Žilina) nevýrazný, některá města ve svém růstu stagnovala.
Průmyslová revoluce a její důsledky v osídlení byly doprovázeny odpovídajícím rozvojem dopravy.
Rychlá výstavba nových dopravních tras otevřela možnosti rozvoje nových, do té doby často
opomíjených oblastí. Města ležící na těchto trasách se intenzívně rozvíjela. Naproti tomu města,
kterým se tyto trasy vyhnuly, ztratila svůj někdejší význam a začala upadat.
Nová správní soustava, která vznikla přeměnou někdejší územně roztříštěné feudální správní
soustavy od roku 1850, vedla k úpadku starých správních center, ležících mimo oblasti novodobého
rozvoje. Nové rozložení těžišť hospodářské a politické aktivity a osídlení, odpovídající uvedeným
změnám, se během 2. poloviny 19. století stabilizovalo a tento vývoj konce století ukončen.
Vývoj osídlení v 1. polovině 20. století možno charakterizovat:
 vytvářením poměrně řídké sítě sídel nad 10 000 obyvatel, která se stala středisky oblastí,
 stagnací městských sídel menší velikosti (nad 2 000 obyvatel); v okolí nejvýraznějších
hospodářských středisek docházelo ke splývání blízkých sídel a tím k vytváření počátku
souvislých aglomerací,
 stagnací malých sídel (do 2 000 obyvatel), která většinou ustrnula ve svém vývoji, ale
počtem obcí i obyvatel dlouho tvořila převahu v osídlení, ještě v roce 1930 v nich bydlelo
50,9 % obyvatel.
Vývoj městských sídel
Velké hospodářské a společenské přeměny, které jsou tak charakteristické pro 19. století, se zřetelně
promítly i do vývoje osídlení. Dosavadní historická města již nestačila novým potřebám a nemohla
uspokojit několikanásobné přírůstky městského obyvatelstva. Toto vše vedlo k dalšímu rozšiřování
měst, bourání hradeb, tzv. asanacím a zejména k růstu průmyslových předměstí, pronikání železnic
do krajiny a měst a zároveň s tím i k novým nárokům na sociální i inženýrskou infrastrukturu.
Nové velké aglomerace se nemohly obejít bez městské dopravy, bez nových způsobů vytápění, bez
vodovodů a kanalizací. Tak se vyvinula tzv. průmyslová města, dosahující i několika stovek tisíc a
výjimečně i více než milion obyvatel.
Nevyhovující sociální a hygienické poměry ve městech vedly jednak ke snahám o zmírnění těchto
5
nedostatků, avšak zároveň i k jejich kritice. Pro 19. století jsou proto charakteristickými nejrůznější
náměty nového uspořádání lidských sídel. Z nich je nejdůležitější myšlenka tzv. lineárních měst a
dále představa, že bude možno osídlení proměnit na soustavu nevelkých a všestranně uspokojivých
zahradních měst. Obě tyto koncepce se zrodily ještě v 19. století a našly své široké uplatnění ve 20.
století.
Rozmach průmyslu a jeho důsledky v osídlení vedly postupné ke vzniku nových typů městských
sídel a k jejich silné diferenciaci od starých měst. Města v rozvinutých průmyslových, zejména
těžebních uhelných oblastech se spojují s okolními obcemi a vytvářejí průmyslové aglomerace s
vysokou hustotou obyvatel, s krajně znehodnoceným životním prostředím a s degradací estetických
a přírodních hodnot.
Na plochách, přiléhajících k historickým jádrům, se rozvinula intenzívní výstavba nájemných domů
s relativně vysokým počtem podlaží v uzavřených blocích, která v centrálních částech velkých měst
dosahovala vysoké hustoty zastavění i obyvatelstva, vedla k pozdějším značným hygienickým
závadám, zejména z nedostatku oslunění a provětrávání bytů v důsledku nadměrného zastavění
vnitřních prostorů bloků. Ve větších městech tvořily nájemné domy často reprezentační soubory.
Na okrajích měst byly zakládány pomocí parcelačních plánů početné soubory řadových,
skupinových a izolovaných rodinných domů s poměrně nízkou hustotou zastavění i obyvatelstva,
především pro majetné vrstvy.
Pokračovalo a stoupalo intenzívní využívání městského centra, zejména u velkých měst. V důsledku
toho docházelo často k rychlé přestavbě center, která se naprostou většinou ztotožňovala s
historickým jádrem města. Přestavba rozrušila a mnohdy likvidovala památkové soubory, byla však
již často vedena hledisky hygieny a dopravy (asanace starých čtvrtí, průrazy ulic pro vedení
tramvajových tratí a komunikací v nových stavebních čarách).
Ve 2. polovině 19. století dochází k budování nových systémů technických síti vodovodů,
kanalizace a veřejného osvětlení, k rozvodu nových druhů energií plynu a elektřiny, budování
pouliční dopravy, ke dláždění komunikací a ke svozu pevného odpadu.
Na rozhraní 19. a 20. století jsou zpracovávány první regulační plány měst, zprvu dílčí, postupně
souhrnné pro celé uzemní města, včetně jeho rozšíření na nové plochy, ale bez prostorových i
funkčních vazeb se svým okolím. Většinou jsou poplatné geometrické parcelaci, usilující o
maximální využití pozemku bez funkční diferenciace ploch.
Ve 20. a 30. letech se již rozvíjí urbanistické plánování. V některých velkých městech vznikají
první plánovité realizace, řízené v Praze Státní regulační komisí, v jiných městech regulačním
oddělením stavebního úřadu, v některých městech pod vlivem výrazných tvůrčích osobností
architektů (Praha, Brno, Zlín, Hradec Králové). Jsou budována nová technická zařízení, usilující o
zlepšení hygieny města: teplárny (Brno 1930), spalovny, kanalizační čistírny a nová technika
odvozu pevného odpadu.
Snahy o lepší uspořádání měst a lidských sídel vůbec byly velmi charakteristické pro avantgardní
architektonické směry. Ty se rodily již na počátku 20. století před 1. světovou válkou, kdy se
zejména předkládaly různé návrhy na mrakodrapová města s dopravou ve více úrovních, což bylo
jistě inspirováno i tehdejším vývojem měst y USA. V té době se již pořádaly velké celosvětové
urbanistické kongresy, jejichž nejčastějším tématem byla města budoucnosti. Vznikaly první
urbanistické časopisy a stavba měst se začala přednášet jako samostatný obor na vysokých školách.
Města se stávala předmětem pozornosti mnoha oborů, jako bylo lékařství, sociologie, inženýrské
nauky apod.
K největšímu rozvoji avantgardních urbanistických představ došlo po 1. světové válce. Tehdy se
názory avantgardních architektů rozdělily do dvou základních směrů. Na jedné straně to byli
stoupenci desurbanizačních koncepcí, předpokládající postupné vymizení současných velkoměst a
buď jejich nahrazení novými sídelními formami, nebo dokonce úplné rozptýlení jednotlivých
6
lidských sídel v krajině. Druhá, opačná koncepce naopak viděla ve velkoměstských aglomeracích
budoucnost lidského osídlení a hledala především nejvhodnější způsoby jejich uspořádání tak, aby
vyhovovala provozním nárokům a zároveň zůstala přijatelným životním prostředím. Pro obě tyto
protikladné tendence však bylo charakteristické, že se jen okrajově zabývaly existujícími městy a
většinou předpokládaly jejich úplnou přestavbu.
Pro urbanismus 20. století byl nejdůležitějším vznik mezinárodní organizace avantgardních
architektů CIAM, založené v roce 1928. Ta se na svých kongresech zabývala novými formami
bydlení, novými zastavovacími soustavami a posléze v roce 1933 na kongresu v Athénách
zformulovala tzv. Athénskou chartu, vyjadřující základní principy nového funkcionalistického
města.
Athénská charta vychází ze zásadního odmítání tradičního města, které se vytvořilo v 19. století.
Odmítá uzavřené bloky, koridorové ulice i nevhodné mísení jednotlivých městských funkcí.
Zdůrazňuje naopak nezbytnost zřetelného funkčního členění měst, uplatnění moderních
zastavovacích soustav zabezpečujících všem bytům dostatek oslunění a větrání, a přenesení dopravy
na moderní automobilové komunikace, vedené v zeleni.
V důsledku ekonomického a politického vývoje 30. let se principy funkcionalistického urbanismu
mohly v praxi výrazněji uplatnit až po 2. světové válce. Prvým poválečným úkolem byla obnova
válkou zničených měst, kde se uplatnily nejrůznější tradiční i novodobé koncepce. V některých
městech (Varšava) se záměrně zcela do důsledků obnovoval jejich původní historický stav. Jinde
(Le Havre, Kyjev) to byla sice nová, ale na klasické urbanistické principy navazující řešení.
Konečně v mnoha případech (Londýn, Rotterdam) se zničená centra obnovovala novými
výrazovými prostředky.
Nové principy funkcionalistického urbanismu se však v důsledku nedostatku bytů v široké míře
uplatňovaly především v budování nových velkých sídlišť na okrajích měst. Právě v nich byly
principy avantgardních urbanistických koncepcí realizovány nejdůsledněji – ovšem ve značně
deformované a příliš zjednodušené podobě. Brzy se ukázalo, že výsledky nejsou zdaleka tak
uspokojivé, jak by to odpovídalo ušlechtilosti představ, z nichž tyto projekty vycházely. Principy
moderní architektury byly zkomercializovány a zmocnily se jich především velké investorské
organizace a stavební podniky. Proto již od 50. let narůstala kritika funkcionalistické architektury
vůbec.
V současné době se urbanismus nachází na určitém rozcestí a všeobecně se spíše orientuje na
hledání dalšího vývoje lidských sídel, která by více než dosud vyhovovala principem udržitelnosti
života na Zemi.
Vývoj venkovského osídlení
Začátkem devatenáctého století dochází na našem venkově k vývoji, který měl velký význam pro
utváření našeho současného osídlení. Šlechta, ve snaze zvýšit své příjmy, odprodává půdu
poddaným, nebo ji rozděluje drobným nájemcům a začíná investovat do průmyslové výroby.
Vzniká potřeba volného získávání pracovních sil do manufaktur. S tím souvisí zrušení roboty
(1845) a uzákonění možnosti volného nakládání s půdou (1868, 1869).
Nedůsledně provedená pozemková reforma po roce 1918 rozdělila jen část největších šlechtických a
velkostatkářských, majetků, takže velká část zemědělské půdy zůstala i nadále v rukou
soukromníků. Zemědělská výroba malých a středních rolníků si zachovala charakter individuální
malovýroby a netvořily se předpoklady pro její racionalizaci a zefektivnění.
7
Vývoj od roku 1945 a současný stav osídlení u nás
Rozhodující faktory vývoje osídlení po roce 1945
Dědictvím předválečného stavu republiky se silně rozvinutým průmyslem byly hluboké disproporce
v rozložení výrobních sil. Na 15,8 % rozlohy státu bylo koncentrováno přes 50 % průmyslu a
ostatní území, tj. oblast jižních Čech, severní, západní a jižní Morava a celé Slovensko byly
prakticky téměř bez průmyslu. S tímto obdobím bylo také spojeno odsunutí občanů německé
národnosti. V procesu dosídlování pohraničí ČSR došlo v českých zemích ke snížení počtu obyvatel
ve všech kategoriích obcí. Ve větších střediscích a ve velkých městech vnitrozemí byly ztráty na
obyvatelstvu vyrovnány zhruba v průběhu padesátých let, v pohraničí až koncem šedesátých let.
Ve výstavbě měst navazuje toto období na předválečné funkcionalistické tendence v urbanismu,
které byly typické zvláště pro výstavbu obytných domů a souborů budovaných správami měst,
eventuálně stavebními družstvy.
Proces socialistické industrializace usiloval o vyrovnání průmyslové úrovně jednotlivých krajů, v
důsledku zprůmyslnění méně průmyslově rozvinutých oblastí. Vedle tohoto vyrovnávání
průmyslové úrovně jednotlivých krajů, došlo současně v rámci jednotlivých krajů k soustřeďování
investic do aglomerací s výraznou průmyslovou tradicí na Ostravsko, do severozápadních a
středních Čech, Plzně a Brna. V letech 1946–55 se hlavní průmyslové aglomerace českých zemí
podílely 39 % na přírůstku zaměstnanosti v průmyslu, v letech 1955–66 však již 70 %.
Charakteristický pro poválečné období je výrazný růst podílu městského obyvatelstva (obce nad
2000 obyvatel) v ČSR, a to ze 49 % v roce 1930 na 54 % v roce 1960 a 65 % v roce 1971. Růst
městského charakteru obcí vedl k novému administrativnímu členění sídel slučováním obcí.
Zejména s velkými městy se sloučily sousední obce v několika postupných fázích. V důsledku
politických, hospodářských a sociálních změn došlo ke snížení počtu obyvatelstva, zejména u
nejnižší velikostní kategorie sídel do 200 obyvatel. Některá z těchto sídel, zejména v rekreačních
oblastech a v atraktivní poloze v blízkosti velkých měst, postupně přebírala funkci druhého bydlení.
Jako bezprostřední řešení tohoto vývoje přijala tehdejší vláda svými usneseními č. 1024 a 1025 z
roku 1962 opatření k usměrnění výstavby bytů, občanské a technické vybavenosti do těch
venkovských sídel, která měla předpoklady hospodářského a sociálního rozvoje, měla samostatnou
funkci v osídlení nebo byla současně přirozeným střediskem spádového obvodu s určitým počtem
menších sídel. Bylo dále rozhodnuto přistoupit k postupnému zpracování návrhu dlouhodobého
vývoje celého osídlení jako podkladu k plánované přestavbě sídelní sítě a k soustředění investiční
činnosti do rozvojových sídel.
Aby zajistila tento úkol, stanovila vláda ČSSR svým usnesením č. 100 z roku 1967 zásady pro
vypracování návrhu střediskové sídelní soustavy5
. Ve smyslu vládního usnesení byl vypracován
návrh dlouhodobého vývoje struktury osídlení krajů, zahrnující středisková sídla místního a
obvodního významu s vyznačením jejich spádových území a s diferenciací nestřediskových sídel.
Na podkladě výsledku další etapy prací na problematice dlouhodobého vývoje osídlení schválila
vláda ČSR usnesením č. 4 z roku 1976 zásady urbanizace a dlouhodobého vývoje osídlení ČSR. V
zásadách byl schválen jmenovitý výběr 12 sídelních regionálních aglomerací a 22 významných
center osídlení, které v souhrnu představovaly těžištní prostory perspektivní urbanizace země6
.
5
Středisková koncepce osídlení byla poté uvedena do praxe usnesením vlády ČSR č. 283 z roku 1971 „K návrhům
dlouhodobého osídlení ČSR“. Koncepce dělila všechna sídla do 4 kategorií:
SOOV – střediska osídlení obvodního významu (v ČR cca 170 nejvýznamnějších měst, přibližně s 10 tis. a více obyv.),
SOMV – střediska osídlení místního významu (menší města a velké obce, v ČR jich bylo cca 800),
NSTV – nestředisková sídla trvalého významu,
NSO – nestředisková sídla ostatní (nejmenší venkovské obce, většinou s méně než 300 obyv.) – blíže viz poslední
kapitola textu a příloha 2.
6
Tzv. Koncepce urbanizace (revidovaná v r. 1983), viz příloha 3.
8
Vývoj a současný stav koncepce měst
Poválečný vývoj urbanismu (prostorového utváření sídel) úzce navázal na náměty, jež většinou
teoreticky byly připravovány pokrokovými skupinami funkcionalistů. Rozvoj měst byl
charakterizován dvěma hlavními trendy: výstavbou průmyslu a výstavbou bytů. Nové průmyslové
provozy byly umísťovány na okraji sídel, resp. i lokalizovány do izolovaných poloh mimo dosah
města, současně s výstavbou pohotovostního sídliště. Výstavba bytů byla soustřeďována do
ucelených souborů objektů. Současně byly vybudovány dva typy kolektivního domu,
soustřeďujícího občanské vybavení přímo v bytovém domě (Litvínov, Zlín), umístěném volně v
krajině.
Během 50. let byla založena nová města a rozvinuta výstavba velkých sídlišť, především v uhelných
těžebních oblastech, na Kladensku Rozdělov, Stochov, na Příbramsku Březové Hory, na
Sokolovsku Habartov, Horní Slavkov, na Mostecku Most, Litvínov, Střelná, Dukla v Pardubicích,
Žďár nad Sázavou. Na Ostravsku největší z nich Havířov, Poruba, Karviná, Stalingrad – Bělský les,
z nichž mnohá se stala součástí blízkého jádrového města. Tyto městské soubory jsou většinou
budovány v polootevřených blocích, mají výrazně komponované prostory náměstí a hlavních tříd,
vnitřní prostory bohatě vybaveny zelení.
Období tzv. socialistického realismu, tedy historizujícího pojetí v architektuře je stále ještě zdrojem
spíše odmítavých postojů, negativního hodnocení. Je považováno za výjimku v jinak plynulých
dějinách české architektury, za výjimku, která narušila rozvíjení moderního hnutí od
funkcionalismu k Mezinárodnímu stylu a která uvrhla českou architekturu zpátky z jejího
vedoucího místa v evropském měřítku.
Jenomže v dějinách architektury málo kdy hodnocení je jednoznačné černé nebo bílé a zkušenosti,
které česká architektura nasbírala od druhé poloviny padesátých let, ukázaly, že ne vše bylo v
období socialistického realismu odsouzeníhodné. K pochopení je ovšem nutno se také podívat zpět.
Dvacátá léta byla v české architektuře tak jako ve většině evropských zemí ve znamení
prosazujícího se purismu, poetismu až k funkcionalismu. Hladké jednoduché plochy, pravidelné
objemy, minimum vnější dekorace. Architektura okouzlená technikou a exaktní vědou. Architektura
toužící – ve srovnání s tím, co existovalo – po vytváření prostředí zdravého, vzdušného, slunného,
přehledného. Začala u jednotlivých staveb a postupně se dostávala až k novým přístupům k tvorbě
městských částí. Všechny domy ať mají stejné oslunění, stejné provětrání, všechny ať jsou stejné
hygienické –v přímočarém uplatňování podobných požadavků se začaly tvořit skupiny domů v
řadovém zastavění, které rychle dostaly přiléhavé označení – systém prší“. Domy v jednom směru,
jak kapky deště stékající podél městských ulic – jenomže se mezi nimi brzy vytratil rozdíl mezi tím,
co je ulice a co je „dvůr“
Takové celky se objevovaly především tam, kde se stavěly domy s malými byty, ať městské nebo
družstevní, domy pro obecní chudé, domy pro nemajetné a kdovíjak se ještě jmenovaly. Byť tyto
domy samy o sobě si vždy udržovaly v rámci funkcionalistického pojetí velmi vyspělou úroveň
architektury, prostředí, které tvořily, bylo neměstské; zeleň ho doprovodila až s velkým zpožděním.
Doba válečná přerušila stavební aktivity na území protektorátu. Architekti se museli věnovat jiným
profesím, nebo se mohli připravovat na to, co bude po válce. Jednou z takových příprav byla
diskuse, vyvolaná v roce 1944 na téma, zda funkcionalistická architektura dokáže vyjádřit i nějaké
vyšší hodnoty než jen ty utilitární. I výrazní funkcionalističtí architekti se přikláněli k tomu, že to
asi neumí, že ve chvíli, kdy je potřeba dosahovat např. monumentality nebo výrazové bohatosti,
obvykle je nutno sáhnout do klasického „slovníku“ architektonických prvků, ostatně v každé době,
která je na vyjadřování vyšších společenských hodnot staveb citlivá, se architektura stává
klasicistní, vychází z tradic především císařského Říma.
Doba poválečná ovšem měla na architekturu jiné požadavky. Nastalo období obnovy, v němž bylo
nutno především zajistit nové objekty pro výrobu a stejně tak nové objekty pro bydlení. Stylově to
bylo období, které se snažilo navazovat na předválečné tradice – jedním z typických objektů této
9
doby se stal kolektivní dům v Litvínově, navržený v roce 1946, stavěný v letech 1947–59. Příkladná
ukázka noblesní funkcionalistické architektury. Zároveň ovšem také byla ukončena soutěž na
obnovu válkou zničených Lidic, kde pietní požadavky vyvolaly soutěžní návrhy ryze tradiční,
klasické vesnické domky středočeského kraje s valbovými a sedlovými střechami, s nevelkými
okny.
Po roce 1948 se hlavní úlohou pro architekty, sdružené ve Stavoprojektu, stalo bydlení. Bytová
nouze byla obrovitá, byl vypracován typový sborník obytných domů a začalo se pracovat na nových
obytných souborech. Přitom typový sborník fungoval především pro usnadnění práce – byl
nástrojem pro rychlejší skládání dispozic, nikoliv cílem architektonického řešení. Domy měly mít
podle návrhů architektů individuální tvář, která bude odpovídat jejich postavení ve městě.
V roce 1951 byl vytyčen plán tzv. nových socialistických města městeček, která měla vznikat
převážně v souvislosti s již existujícími městy, ale také na zelené louce. Nejvýznamnější se stala
zástavba na severní Moravě, kde byl stanoven grandiózní plán vybudování „nové socialistické
Ostravy“ – na západním okraji Ostravy mělo vzniknout nové město pro 150 000 obyvatel. Ostrava
se měla stát vizitkou toho, jak socialistická společnost pečuje o blaho pracujícího člověka, měla se
stát demonstrací nového pojetí architektury. Architektury, která měla být nasycena bohatými
společenskými výrazy, měla být lidu blízká, srozumitelná, pochopitelná, měla navazovat na
historické tradice. Měla vycházet z renesančního tvarosloví. (došlo dokonce na ideologické
zhodnocení jednotlivých historických stylů: gotika byla zavržena jako feudální, baroko bylo
architekturou doby národního útisku, novoslohy devatenáctého století byly buržoazní, stejně jako
architektura funkcionalistická; zbyla jen renesance, která se národním slohem stala už v 19. století.)
Urbanistické založení Ostravy nezapřelo inspiraci renesančními ideálními městy – půdorys
založený na hvězdicovém ornamentu, s radiálními ulicemi, v hlavních směrech vedly široké bulváry
s monumentálními stavbami, na hlavních křižovatkách se tyčily dominantní stavby s tvaroslovím
vycházejícím z italských renesančních paláců, ale i raného baroka s vysokým řádem. Realizovaná
byla jen malá část, dnes Ostrava-Poruba, kde je zřejmý rozdíl mezi stavbou města padesátých let a
sídlištním pojetím výstavby po roce 1960. V „socialistické“ Porubě jsou vedeny slavnostní bulváry
s širokými chodníky, které jsou od vozovek odděleny zelení, na hlavních třídách mají domy v
přízemí obchody s bohatými výkladci, nebo restaurace a kavárny. Domy mezi sebou vymezují
klidové zelené prostory, skutečně obytné vnitrobloky s pěšinami lemovanými lavičkami, s hřišti.
Důsledně jsou oddělovány pěší komunikace, které procházejí napříč bloky pomocí malebně
komponovaných průchodů. Domy mají dobovou ornamentiku – dnes již směšně působící
„renesanční“ atiky, štíty, parapety lodžií a balkonů, někde jsou dokonce prolomeny lodžie na dvě
podlaží s vlastním sloupovým řádem (většina takovýchto monumentálních lodžií se uplatňuje
především v průhledech a dálkových pohledech). I atiky a štíty domů plní především významnou
funkci z hlediska městské kompozice.
V podobném duchu bylo vybudováno nové město, které později dostalo jméno Havířov, kde v
komornějším měřítku (plánovaných tu bylo 50 000 obyvatel) se opakovaly stejné kompoziční
principy jako v Porubě.
Příkladem města nově založeného na historických principech tvorby města se stala Nová Dubnica
(nyní ve Slovenské republice). Při jejím zakládání byl dokonce do vínku dán nejen cíl vytvoření
nového socialistického města, ale v průvodní zprávě se dokonce hovořilo o nutnosti diferenciace
prostor podle skladby obyvatel, neboť lidé různých profesí a různého společenského postavení mají
různé potřeby v prostoru a různé potřeby ve výrazu svých obydlí. V Dubnici byl opět realizován
výrazný prvek měst své doby – obchodní parter tentokrát s podloubími, k pohodlnějším
procházkám, pohodlnějšímu pohybu ve městě vůbec. V nadhledové perspektivě je dokonce k městu
položena alej vroubící hlavní příjezdovou komunikaci.
V základu všech socialistických měst a městeček stála očividná snaha vytvořit příznivé obytné
prostředí pro člověka. Prostředí, které má proporce odpovídající lidskému vnímání (vnímání pěšáka,
nikoli člověka jezdícího v rychlém autě), s domy, jež jsou sice vytvářeny z typových podkladů, ale
10
vždy se snahou o individuální výraz – samozřejmě z dnešního hlediska je sortiment prvků,
vedoucích k individualizaci výrazů, naivní, skoro romantický, plný příliš názorné propagandy,
především v hojně používaných sgrafitech či reliéfech. Jenomže i tyto prvky mají své předchůdce
třeba v historických domovních znameních… K novým městům patřila také jasná diferenciace
prostorů – najdeme v nich náměstí, společensko-obchodní prostory s výrazně odlišnými budovami,
najdeme v nich hlavní rušné ulice (často se středním zeleným promenádním pásem), ale také tiché
pěší ulice pro soukromý život, pro loudavé procházky…
Přitom ve většině měst se dbalo na to, aby při procházkách měli lidé před očima konkrétní cíl,
významný bod, stavbu či plastiku. V parterech se hojně pracovalo se sochařskou výzdobou, ovšem
nejen v budovatelských sochách, ale i ve fontánách, v komorních plastikách, které byly proloženy v
komponované zeleni. U společensky významných budov se dbalo na úpravu předprostoru s
terasami, lodžiemi a kolonádami…
Nová města vznikala nejen na Ostravsku a nejen na Slovensku (tam ještě připomeňme město Šaca
pro zaměstnance hutního kombinátu v Košicích. Města rostla na okrajích mnoha, historických
sídlišť – v Mikulově, v Uherském Hradišti, v Hracholuskách, ve Stochově, v Hrádku u Rokycan,
nový soubor vznikl v Mníšku, velkým městem se měly stát plzeňské Slovany, k největším v
Čechách patřily Ostrov a Příbram-Březové Hory. V posledně jmenovaných kromě celkové
urbanistické struktury, držící se dobových pravidel, vznikly i významné stavby společenské. V
Příbrami kulturní dům s divadlem, v Ostrově kulturní dům, dvě svébytné dominanty nových měst,
dominanty, které dodnes nic neztratily ze svého společenského postavení, ani ze svého dobově
vyzrálého architektonického výrazu.
Konec epochy socialistického realismu přišel v polovině padesátých let. S ním zmizela nejen
architektura naivně romantizujícího výrazu s bohatou dekorací, ale zmizela i pravidla klasické
výstavby měst. Místo komponovaných městských souborů začala vznikat sídliště, postupně se
vracející k funkcionalistickému systému řádkové zástavby, zmizela hierarchizace městských
prostorů, zmizely slavnostní bulváry a pěší promenády. Základem urbanistické struktury města se
stala rychlostní automobilová komunikace. Zmizely individualizované obytné domy, nastoupily
domy, pro něž typový podklad byl nejen pomocným východiskem dispozičního řešení, ale
nepřekročitelnou mezí i v řešení výrazu.
S odstraněním „zbytečností“ z architektury zmizela sama podstata architektury. Zmizela nejen péče
o vnější výraz, ale péče o vyjadřování jakýchkoli společensky významných hodnot. Jakoby
výpovědní funkce architektury patřila mezi, „zbytečnosti“, jakoby architektura uměla „mluvit“ jen s
používáním historizujících prvků.
Mimochodem na to velmi citlivě reagoval jazyk – přestalo se mluvit o architektuře pro bydlení, či o
obytné architektuře, přestalo se mluvit o nových městech a městečkách. Začalo se hovořit výhradně
o hromadné bytové výstavbě a o sídlištích.
50. léta jsou charakteristická výraznými změnami při výstavbě a přestavbě jednotlivých
venkovských sídel. Zlepšuje se vybavení venkovských domácností. Budují se zařízení občanské a
technické vybavenosti. Dochází k integraci venkovských a městských sídel a k přiblížení
venkovského a městského způsobu života.
Vznik střediskové koncepce osídlení
Středisková koncepce u nás vznikla začátkem šedesátých let 20. století na základě tehdy nově
osvojovaných poznatků teorie střediskových míst a teorie prostorové atraktivity. Její zavedení bylo
motivováno politickým centralismem a uplatněním ekonomických hledisek (očekávanou efektivitou
zjednodušeného přerozdělování finančních prostředků a snadnější kontrolou jejich využívání).
Z věcného hlediska je střediskovou koncepci nutno posuzovat v širších souvislostech, postihujících
děje a snahy v uvažovaném období 1960–1989, kterými byly zejména:
11
 všeobecná snaha tehdejšího režimu o centrálně řiditelné, přehledné a úsporné uspořádání
sídelní sítě (vybavení, dopravní dostupnost) a zajištění druhovosti zaměstnání pro obyvatele
venkova jejich koncentrací do sídel určitého typu,
 snaha naplnit heslo „vyrovnání rozdílu mezi venkovem a městem“,
 specializace, zprůmyslnění, maxikoncentrace zemědělské výroby a faktické oddělení řady
vesnic od této výroby,
 administrativní slučování obcí v letech 1956–1989.
Cíle střediskové koncepce však byly velmi jednostranné. Vedlo to k tomu, že zejména při její
aplikaci se opomněla hledisek, jako např.:
 účelnost a nezbytnost využívání místních zdrojů (např. vody, místních surovin),
 nezbytnost udržení rozmanitosti osídlení,
 potřeba zabránit vylidňování některých oblastí i venkova vůbec.
Po správní reformě v roce 1960 byla bývalá krajská a okresní města výrazně ohrožena úpadkem své
obslužné a posléze i výrobní funkce. Těmto městům do jisté míry pomohla tehdy právě
připravovaná středisková koncepce tím, že vyjevila, že rozmístění obslužných zařízení nesmí být
vázáno jen na přítomnost správní funkce, ale musí být především odvozeno z rozmístění
obyvatelstva. Bylo proto velmi pozitivním krokem, že výčet středisek osídlení obvodního významu
(SOOV) nekopíroval jen nové okresní členění, ale zahrnul i téměř všechna bývalá okresní města.
Podařilo se tak aspoň částečně potlačit jedno z úskalí, které centralistický režim přinášel (tj.
přílišnou vazbu lokalizace občanského vybavení na správní funkci města), jiným centralistickým
opatřením (střediskovou koncepcí).
Na základě střediskové koncepce byla mj. připravena metodika „územního plánu spádového
obvodu SOMV“. Mohla řešit i vzájemné střety činností v krajině a sladit jednotlivé činnosti s
možnostmi krajiny a mohla zde sehrát významnou úlohu. Z kapacitních důvodů však k jejímu
širšímu použití nikdy nedošlo. Po zpracování plánů několika jihomoravských obvodů se tato
metodika stala impulsem pro práce na Ekoprogramu, kde se postupně vyvinula teorie a praxe
vymezování územních systémů ekologické stability krajiny (ÚSES).
Výhody a nevýhody střediskové koncepce
Výhody (v mimotržních podmínkách let 1963–1989)
 Koncentrace finančních prostředků na investiční akce.
 Ekonomické úspory plynoucí z racionalizace provozu koncentrovaných zařízení občanského
a technického vybavení.
 Vyšší kvalita, rozmanitost a specializace služeb, jež mohla poskytnout větší, koncentrovaná
zařízení.
 Zjednodušení a zlevnění administrativy koncentrovaných zařízení.
 Lepší využití kapacity občanského a technického vybavení.
Na menší (zejména neokresní) města mohla mít středisková koncepce pozitivní vliv, byla-li tato
města zařazena mezi SOOV. Na středně velká a velká města středisková koncepce prakticky
nepůsobila.
K rozvoji SOMV, tj. velkých „střediskových“ vesnic (či malých měst), přispěla středisková
koncepce tím, že koncentrací finančních prostředků několika obcí podpořila budování občanského a
technického vybavení v nich. To lze těžko zpochybňovat, vždyť řadu takových investičních akcí by
jednotlivé obce nikdy samostatně nerealizovaly. Volba druhu investice však příliš často závisela na
neodborném rozhodnutí funkcionářů. Nyní, po roce 1989, se během privatizace v některých
případech projevila obtížná prodejnost, a tedy neúčelnost tehdy nevhodně lokalizovaných nových
zařízení.
Význam výhod koncepce potvrzují obdobné centralizační kroky jiných evropských států (např.
12
Itálie, Německa, Nizozemí, Polska).
Nevýhody a negativní důsledky
 Podstatné zhoršení dostupnosti koncentrovaných zařízení. To vede k řadě nepříznivých,
nejen finančních a časových, ale též sociálních důsledků pro uživatele zařízení, jako jsou:
 zhoršení životní úrovně obyvatel,
 oslabení lokální identifikace obyvatel,
 oslabení lokální participace obyvatel,
 narušení urbanistické struktury a architektonických kvalit vesnic i měst,
 neúměrné požadavky na zdroje,
 nepříznivé vlivy na volnou i zastavěnou krajinu.
Velmi nepříznivé bylo působení střediskové koncepce ve sféře venkovského osídlení. Byla přijata
teze o „nadměrné rozdrobenosti sídelní struktury“ a o nezbytnosti snížení podílu nejmenších sídel
ve struktuře osídlení. K tomu byla koncepce využita vymezením kategorií „středisko osídlení
místního významu“ (SOMV), „nestřediskové sídlo trvalého významu“ (NSTV) a „nestřediskové
sídlo ostatní“ (NSO).
Výše zmíněná podpora SOMV šla na úkor vybavení „nestřediskových“ sídel, NSTV a zejména
NSO, neboť občanské vybavení „střediskového“ sídla bylo dimenzováno jako náhrada za zrušené
vybavení sídla „nestřediskového“. Někdy přitom šlo i o velmi chabou substituci zanikajícího
vybavení městeček a malých měst (některých SOMV nebo i SOOV), proti kterým byly vybrané
velké vesnice (jiná SOMV) preferovány.
A zcela chybné bylo restriktivní působení střediskové koncepce vůči nejmenším vesnicím (NSO).
Nebyla v nich povolována nová výstavba, v nich i ve „větších“ malých vesnicích (NSTV) se rušily
provozovny občanského vybavení. Řadu vesnic tak postihla na dlouhá léta stavební uzávěra. Tato
uzávěra ovšem leckdy zachránila cennou urbanistickou strukturu vesnice (pokud nedošlo k
demolici). Pro mnohé potenciální stavebníky by bylo bývalo daleko nejvýhodnější stavět v rodné
obci, v místě bydliště svého či svých rodičů. Ve značné části nestřediskových obcí, kde byly
zavřeny školy, a zaniklo další vybavení, nastal obtížný život rodinám s malými dětmi. Zejména
zavření základní školy mělo často za následek hromadné vylidnění sídla. V těchto vesnicích (NSO i
NSTV) se nejtíže projevila sociální negativa, a to např.:
 deformace demografické skladby obyvatelstva,
 destrukce životního stylu obyvatel venkova, která ovšem nedílně souvisí se zavedením
kolektivizace,
 neadekvátní přebírání vzorců chování, vytváření jakési pseudourbanizace poměšťováním
vzorců chování,
 rozpad sociálních vazeb v lokálním společenství, vedoucí až k destrukci základní lidské
solidarity,
 ztráta odpovědnosti za to, co bychom mohli označit jako prožívaný prostor, a tudíž sklon k
sociálně psychické devalvaci tohoto prostoru.
Středisková koncepce tak výrazně posílila proces vylidňování a stárnutí českého venkova, podnítila
rozsáhlý pokles využití bytového fondu a ubytovací kapacity vesnic. Navazující administrativní
slučování obcí dále umrtvovalo život na vesnici, zbavilo většinu venkovských sídel a jejich
obyvatel iniciativy a svéprávného rozhodování o osudu své obce. Výše uvedené skutečnosti do
určité míry přispěly k nevhodným formám výstavby na vesnici (vícepodlažní „bytovky“).
Na druhé straně díky vylidňování menších vesnic nastoupilo rekreační chalupářství, které často
zachránilo původní podobu sídla. Je otázkou, jaký bude další osud chalupářů a jejich rekreačních
chalup v nové společensko-hospodářské situaci.
Vylidňování venkova působilo nepříznivě na krajinu. Jeho důsledky jsou dvojího druhu:
 vyvolání růstu sídlišť ve městech, což vedlo k neúměrným záborům zemědělské půdy a
13
zásahům do krajiny i do siluety měst;
 úpadek péče o krajinu vyvolaný mj. podstatným snížením počtu lidí v krajině, rozrušením
rovnoměrnosti osídlení, narušením podmínek pro případný návrat života do vylidněných a
zestárlých obcí a podstatným narušením podmínek pro ekologické, vskutku racionálně
prováděné zemědělství, které by podporovalo všechny funkce krajiny; (nejde tu jen o
důsledky střediskové koncepce, ale též o důsledky forem zemědělské výroby uplatňovaných
v posledních 40 letech).
(Původní text volně zpracováný z článků a publikací:
Zásady a pravidla územního plánování, VÚVA Brno 1984;
Hrůza. J.: Historická východiska soudobého urbanismu;
Hoffmann, K: Česká města ve středověku;
Sedláková, R.: Stavba měst v padesátých letech;
Ryšavý, Z.: Osídlení v měnících se společenských podmínkách,
texty byly kráceny a upraveny)
14
Příloha 1 Souhrnná klasifikace půdorysů podle hlavních podob a funkcí
I. Rostlý (zpravidla paprskovitý; Kutná Hora)
II. Plánovitý (normový)
A. Pravidelný pravoúhlý (Litovel)
1. S ústředním náměstím (České Budějovice)
2. S dominantní ulicí (Domažlice)
a) Žebrový (Cukmantl)
b) Žebříkový (Strážnice)
B. Pravidelný narušený (Jihlava)
III.Smíšený rostlý a plánovitý (Znojmo)
IV.Nepravidelný (Dačice)
Kutná Hora Litovel
České Budějovice Domažlice
Zlaté Hory Strážnice
Jihlava Znojmo
Dačice
15
Příloha 2 Středisková koncepce osídlení (příklad – okres Bruntál)
Příloha 3 Vymezení SRA a MR v Československu (Koncepce urbanizace)
16
Přehled SRA a MR:
SRA (aglomerace I. třídy) – sídelní regionální aglomerace, charakteristické největší koncentrací sídelních a
ekonomických aktivit, jádrové město a více středně velkých měst (tzv. přidružená centra osídlení)
SRA jádra Přidružená centra osídlení Typ SRA
Pražská-středočeská Praha, Kladno
Beroun, Č. Brod, Brandýs n.L.-St. Boleslav, Mělník,
Kralupy n. Vlt., Neratovice, Říčany, Slaný
P
Českobudějovická České Budějovice Týn n. Vlt. M
Plzeňská Plzeň Dobřany, Nýřany, Přeštice, Rokycany M
Karlovarsko-chebská Karlovy Vary, Cheb, Sokolov Aš, Chodov, Nejdek, Ostrov n. Ohří P
Ústecko-chomutovská Ústí, Most, Chomutov, Teplice Bílina, Kadaň, Litvínov P
Liberecká Liberec, Jablonec nad Nisou Tanvald-Smržovka P
Hradecko-pardubická Hradec Králové, Pardubice Holice, Jaroměř, Chrudim, Přelouč P
Brněnská Brno
Blansko, Ivančice, Rosice, Slavkov, Tišnov, Vyškov,
Židlichovice
M
Zlínská Zlín Holešov, Hulín, Kroměříž, Uh. Hradiště M
Ostravská
Ostrava, Opava, Frýdek-Místek,
Karviná, Nový Jičín, Kopřivnice
Bílovec-Studénka, Č. Tešín, Frenštát p. R., Třinec P
Olomoucká Olomouc, Prostějov, Přerov Lipník n. B., Šternberk P
P – polycentrický
M - monocentrický
MR (aglomerace II. třídy) – městské regiony, rozsah soustředění sídelních a ekonomických aktivit i rozlohy území je
podstatně menší, vazby uvnitř regionů mají nejčastěji dostředivý charakter
MR jádra Přidružená centra osídlení Typ MR
Kolínský Kolín, Kutná Hora Čáslav P
Mladoboleslavský Mladá Boleslav Mnichovo Hradiště M
Příbramský Příbram M
Táborský Tábor M
Písecký Písek M
Strakonický Strakonice M
Klatovský Klatovy M
Děčínský Děčín M
Litoměřický Litoměřice Lovosice P
Českolipský Česká Lípa Nový Bor P
Varnsdorfský Varnsdorf Rumburk P
Trutnovský Trutnov Úpice M
Náchodský Náchod Nové Město n. Metují, Hronov, Č. Kostelec M
Ústecký Ústí n. Orlicí Česká Třebová M
Havlíčkobrodský Havlíčkův Brod M
Břeclavský Břeclav M
Hodonínský Hodonín M
Jihlavský Jihlava M
Třebíčský Třebíč M
Znojemský Znojmo M
Žďárský Žďár n. Sázavou Nové Město na Moravě M
Šumperský Šumperk Zábřeh M
Vsetínský Vsetín Rožnov p. Rad. – Val. Meziříčí M
P – polycentrický
M - monocentrický