Sborník příspěvků XVII. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách Hustopeče 18.–20. 6. 2014
371
DOI: 10.5817/CZ.MUNI.P210-6840-2014-46
REGIONÁLNÍ ROZVOJ ČR VE VZTAHU K EU
REGIONAL DEVELOPMENT OF THE CZECH REPUBLIC IN
RELATION TO THE EUROPEAN UNION
PROF. RNDR. RENÉ WOKOUN, CSC.
Katedra regionálního a lokálního rozvoje
Fakulta sociálně ekonomická
Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
Department of Regional and Local Development
Faculty of Social and Economic Studies
J. E. Purkyne University in Ústi nad Labem.
* Moskevská 54, 400 96 Ústí nad Labem, Czech Republic
E-mail: Rene.wokoun@ujep.cz
Anotace
Zapojení České republiky do integračního procesu vytvořilo vhodné podmínky pro posílení
ekonomického růstu a tím i zvýšení ekonomické úrovně nejen celé ČR, ale i jednotlivých regionů. V
článku je předložen návrh stěžejních úkolů pro regionální rozvoj ČR ve vztahu k Evropské unii nejen
pro období 2014-2020, ale i následující období. Rovněž jsou prezentovány návrhy na zlepšení
konzistence kohezní politiky a strategií regionálního rozvoje v ČR.
Klíčová slova
regionální strategie v ČR, regionální rozvoj, kohezní politika EU
Annotation
The involvement of the Czech Republic into integration processes has created appropriate conditions
for strengthening the economic growth and thereby the increase of the economic level of the country,
but also of individual regions. In this paper, the proposal of key challenges for the regional
development in relation to the European Union is presented, not only for 2014-2020, but also the
following period. Other presented proposals may help to improve the consistency of cohesion policy
and regional development strategies in the country.
Key words
regional strategy in the Czech Republic, regional development, cohesion policy EU
JEL classification: R11
Úvod
Za posledních 25 let, zejména však po vstupu naší republiky do Evropské unie došlo k výrazným
změnám, a to i v regionálním kontextu. Regionální rozvoj se posléze stal jednou ze základních priorit
vládní politiky, i když teprve postupně docházelo k doceňování ekonomického rozvoje regionů na
centrální úrovni. Proto je na místě si položit několik otázek:
1) Jak jsou v dosavadním vývoji České republiky naplňovány základní strategické cíle regionálního
rozvoje obsažené v jednotlivých dokumentech a zpravidla v určitých periodách aktualizované, např.
ve Strategii regionálního rozvoje ČR, Národním strategickém referenčním rámci (NSRR)?
2) Dochází k růstu a konvergenci tuzemských regionů navzájem i ve vztahu k regionům EU?
Většina stanovených cílů rozvoje regionů ČR ve strategických rozvojových dokumentech byla a je
postupně, i když nerovnoměrně plněna prostřednictvím operačních programů. Hospodářská krize
plnění cílů selektivně ovlivnila.
Sborník příspěvků XVII. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách Hustopeče 18.–20. 6. 2014
372
Nejdříve je třeba si položit otázku – jaké jsou implikace z členství v EU pro Českou republiku a její
regiony?
Obecně lze konstatovat, že zapojení se České republiky do integračního procesu vytvořilo některé
vhodné podmínky pro posílení ekonomického růstu a tím i zvýšení ekonomické úrovně nejen celé ČR,
ale i jednotlivých regionů. Zvláštní roli v tomto procesu má politika hospodářské a sociální
soudržnosti. (Wokoun R. a kol., 2007; Wokoun, 2007)
Česká republika měla v minulých programovacích obdobích (2004 – 2006, 2007 – 2013) a má i v
tomto programovacím období (2014 - 2020) nárok na získání prostředků na posilování hospodářské a
sociální soudržnosti. Klíčovou otázkou však v této souvislosti zůstává stupeň a efektivita jejich
využití. Je třeba vzít do úvahy makroekonomické a regionální procesy, které ovlivnily možnosti
reálného čerpání prostředků pro konkrétní regiony.
Tato skutečnost nás tedy musí zajímat zejména s ohledem na budoucnost. Za rozhodující faktor, který
v budoucnosti ovlivní schopnost České republiky dostat se na ekonomickou úroveň v současnosti
vyspělých členských států Evropské unie, lze považovat domácí hospodářskou politiku. V případě
regionálních disparit musí rozhodující roli sehrát regionální politika.
1. Návrh stěžejních úkolů pro regionální rozvoj ČR ve vztahu k Evropské unii
pro období 2014-2020
Základem každé regionální strategie, programu rozvoje obce, města a regionu a zejména regionální
části operačních programů by se v současnosti měla stát orientace na dosažení dynamické až
akcelerační rozvojové trajektorie v časovém horizontu do roku 2020, případně i v delším horizontu.
Současně by v těchto intencích formulovaná regionální strategie měla plně respektovat výchozí
principy regionální politiky ČR a rezortních politik. Oběma těmto požadavkům samozřejmě musí
vyhovovat, resp. podřídit se také vnitřní struktura obsahu regionálních strategií a navazujících
dokumentů. (Wokoun R., Malinovský J. a kol., 2008).
V těchto intencích lze navrhnout na základě induktivních, deduktivních, komparativních a
analytických metod a přístupů následující stěžejní úkoly pro strategické dokumenty regionálního
rozvoje:
§ dokončení strukturálních změn, podpora venkovských a starých průmyslových regionů v jejich
úsilí se těmto změnám přizpůsobit,
§ podpora přeshraniční spolupráce v pohraničních oblastech,
§ dokončení napojení českých regionů na evropské dopravní sítě, nová orientace dopravních sítí,
zlepšení napojení na státy západní, střední a východní Evropy s preferováním dopravy neškodící
životnímu prostředí,
§ zvyšování vzdělanostní úrovně na regionální úrovni, podpořit moderní přístupy ke vzdělání a
získávání dovedností,
§ vytvoření systému zavádění inovací a přenosu know-how do podnikatelské sféry,
§ komplexní podpora malého a středního podnikání s cílem zvyšování regionální
konkurenceschopnosti,
§ snížení regionální diference v nezaměstnanosti podporou podnikatelských aktivit v regionech s
vysokou mírou nezaměstnaností, zvýšit zaměstnanost zejména u osob ohrožených sociální
exkluzí v problémových regionech.
K naplnění strategických představ Společenství a cílů hospodářského a regionálního rozvoje České
republiky mohou být stanoveny následující priority tímto způsobem:
§ Regionální konkurenceschopnost a inovace: ty by neměly být zredukovány pouze na
technologickou oblast, ale měly by pokrývat všechny aktivity a počítat také se vzdělávací,
sociální a regionální oblastí. Podpora by měla být poskytována výzkumným a rozvojovým
centrům, malému a střednímu podnikání.
Sborník příspěvků XVII. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách Hustopeče 18.–20. 6. 2014
373
§ Atraktivita regionu a kvalita místa se zaměřením na rozvoj podnikatelských aktivit a
podnikatelských lokalit, logistiky, zlepšení dopravních spojení a prevence rizik.
§ Adaptabilita a kvalifikace pracovních sil se zaměřením na schopnosti a kvalifikaci pro inovačně
orientovanou ekonomiku, celoživotní vzdělávání a přístup k zaměstnání pro nezaměstnané se
zaměřením na starší osoby, ženy a zdravotně postižené osoby.
§ Územní spolupráce – měla by se týkat všech výše uvedených priorit.
§ Horizontální priorita – podpora učení a inovačních kapacit regionů a jejich populace z pohledu
zvyšování vzdělanostní úrovně a dovedností.
Pak by mohly intervence Společenství zvýšit konkurenceschopnost:
§ za prvé celé České republiky,
§ a zejména za druhé jejích regionů,
a to posílením báze znalostí a inovací v podnikání, podporou výzkumu a vývoje, vyváženého rozvoje,
zlepšením dostupnosti regionů a podporu zaměstnanosti. Česká republika by měla rozvíjet výzkum a
inovace, a to zejména pomocí disponibilních zdrojů ze strukturálních fondů.
2. Návrhy na zlepšení konzistence kohezní politiky a strategií regionálního
rozvoje v ČR
Základním problémem vztahu České republiky a rozvoje jejích regionů ke kohezní politice Evropské
unie pro období 2014-2020 bude zřejmě rozporuplnost vyplývající sice z pomalého, leč doloženého
přibližování socioekonomické úrovně českých regionů regionům unijním, konkrétně na úrovni
NUTS2.
Česká republika by měla usilovat:
1) O zlepšení úrovně vzdělání pracovníků a jejich dovedností. Jde o to, že činnosti s vyšší přidanou
hodnotou mohou zvýšit poptávku po kvalifikované pracovní síle, což může ovlivnit rovněž
rychlost, s jakou budou přijímány nové technologie. Může to výrazným způsobem přispět ke
snížení rozdílu v produktivitě.
Nicméně v regionech by se měly postupně umožnit přesuny zaměstnanosti směrem ke službám, a to
především takovým, jež nevyžadují příliš vysokou úroveň vzdělání. Ty regiony, jež mají významný
podíl zemědělství, by měly pokračovat v modernizaci agrárního sektoru včetně lesnictví a případně
rybářství.
Protože průmyslová výroba je v českých a moravských regionech zpravidla velmi významným
odvětvím, je nezbytné, aby kohezní politika umožnila/podpořila výraznou změnu orientace průmyslu
směrem k aktivitám s vysokou produktivitou a produktům s vysokou přidanou hodnotou s cílem
zabránit specializaci na ta průmyslová odvětví, která jsou zvláště vystavena nevybíravé a nemilosrdné
mezinárodní konkurenci a která mají jen omezenou perspektivu růstu.
Zřejmě finančně nejnáročnější oblastí podpor je infrastruktura, a to zejména dopravní a ekologická
(environmentální). Zvláště podpora rekonstrukce a dalšího rozvoje silniční sítě a likvidace odpadů by
měla být primárním zájmem regionů soudržnosti i celé České republiky.
Zvláštní oblastí zájmu by se měl stát cestovní ruch, zejména však jeho kvalitativní rozvoj ve vhodných
regionech.
2) O důležitou podporu regionálních růstových center, a to proto, že tím vytvořená vysoká míra
produktivity může dát příslušným regionům konkurenční výhodu nejen v rámci EU, ale i celé
Evropy a rovněž i ve světě. Tato vysoká produktivita by se měla opřít o investice v oblasti
výzkumu a vývoje. Je však třeba uvést, že z pohledu zachování globální konkurenční výhody
musí být tyto regiony schopny soutěžit s dalšími světovými konkurenty, kteří do výzkumu a
vývoje a vyššího vzdělání investují ještě více. Zásadním momentem tedy by se měla stát podpora
Sborník příspěvků XVII. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách Hustopeče 18.–20. 6. 2014
374
ještě vyšších investic do inovací a lidského kapitálu, což by mohlo postupně naplňovat
lisabonskou strategii.
Uvedené diskusní záležitosti je třeba přiměřeným způsobem zohlednit při tvorbě strategických
rozvojových dokumentů ČR.
3. Dílčí shrnutí a doporučení
Na základě zjištění vzájemného vztahu národních strategií, politik a programů k regionálnímu rozvoji,
lze navrhovat doporučení v následujících oblastech:
§ Koncepční a systémová spolupráce - kraje a resorty by měly explicitně stanovovat ve svých
programech vazby na cíle, priority regionálního rozvoje ČR.
§ Tematické integrace - kraje a resorty by měly opět jasně stanovit svou podporu regionům se
soustředěnou podporou státu. Dále by mělo dojít k tematické integraci dotačních programů
resortů a krajů.
Pro naplnění výše uvedených doporučení lze navrhovat tato konkrétní opatření:
V rámci strategických dokumentů, např. SRR ČR by bylo vhodné vymezit akční plány na kratší
časová období, protože aktuální potřeby v jednotlivých regionech se často velmi rychle mění a kraje
následně z různých důvodů nereflektují SRR ČR jako celek. Toho lze dosáhnout např. vytvořením
centrálního metodického nástroje umožňujícího stanovení kvantitativní a kvalitativní vazby na SRR
ČR (obdobný koncept použitý u programů financovaných ze SF) nebo vyšší úrovní metodické
spolupráce mezi MMR ČR, jednotlivými resorty, kraji a obcemi.
Strategie a programy krajů naplňují cíle Strategie regionálního rozvoje ČR, i když to krajské koncepce
a strategie bohužel často explicitně nedefinují. Nejzávažnějším zjištěním z pohledu provázanosti
vládních politik, zejména regionální, a SRR na krajské programy a strategie je, že je jenom minimální
vazba konkrétních finančních alokací do regionů se soustředěnou podporou státu ze strany krajů. Tato
skutečnost je, a to i při maximálním respektu ke krajské samosprávě, alarmující a bude třeba ji
zohlednit v budoucnu tak, aby došlo k výraznějšímu propojení prioritních oblastí v krajských
programech a strategiích na SRR. Bude třeba respektovat regionální specifika, a případně zvážit jejich
implementaci do SRR v míře relevantní pro republikovou úroveň.
Pro zlepšení situace jak ve vztahu k hodnocení, tak i ve vztahu k naplňování cílů regionálního rozvoje
by bylo vhodné splnit podmínky:
§ kraje jednoznačně propojí své strategie, resp. programy s prioritními oblastmi, resp. prioritami
SRR ČR;
§ období platnosti strategií rozvoje jednotlivých krajů budou srovnatelná, resp. shodná se SRR ČR;
§ kraje budou vyhodnocovat dopady intervencí nejenom na straně výsledků, ale především z
pohledu dopadů, zejména z pohledu řešení mikroregionálních a meziregionálních specifik.
Závěr
Celkově můžeme shrnout některé základní poznatky, doporučení a vyslovit určité otázky. Základní
otázkou je, do jakých oblastí by se měly primárně soustředit prostředky z politiky soudržnosti v
období od roku 2014 s ohledem na potřeby ČR (dopravní infrastruktura, vzdělávání, věda a výzkum,
průmysl), aby se zvýšila konkurenceschopnost ČR a jejích regionů, a to zvláště z pohledu tvorby SRR
ČR a případně rezortních rozvojových dokumentů?
Hlavní snahou České republiky by s ohledem na harmonický rozvoj celého státu a jednotlivých
regionů (regionů soudržnosti, respektive krajů), po roce 2014 mělo být co nejvíce investovat v souladu
s oblastmi podpor EU do:
§ lidských zdrojů;
§ výzkumu a vývoje;
§ podpory znalostní ekonomiky;
Sborník příspěvků XVII. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách Hustopeče 18.–20. 6. 2014
375
§ a nadále na podporu výstavby hmotné infrastruktury (zejména dopravní), protože infrastruktura je
nezbytnou podmínkou pro rozvoj všech ostatních záměrů.
Zásadními prvky pro přípravu strategických dokumentů včetně aktualizace SRR ČR z hlediska
konzistence k budoucnosti kohezní politiky by měly být následující cíle:
§ zajištění inovací a nových technologií v souladu s tezemi a prvky lisabonské strategie na základě
spolupráce mezi univerzitami navzájem, mezi univerzitami a vědecko-výzkumnými institucemi,
mezi akademickou, veřejnou a podnikatelskou sférou, mezi soukromou podnikatelskou sférou
navzájem apod., včetně výměny vzájemných informací a know-how;
§ propojování infrastruktury (tj. zlepšení, silniční, železniční, letecké a příp. i lodní dopravy, dále
zajištění obecní/městské infrastruktury – čistírny odpadních vod, kanalizace, odpad, životní
prostředí, a další – mělo by se jednat o tzv. „tvrdé“ infrastrukturní projekty),
§ propojení obchodu a investic mezi jednotlivými regiony (kraji a mikroregiony) a místy (tj.
společné financování některých projektů z prostředků EU a z národních prostředků na regionální
či místní úrovni);
§ tvorba nových pracovních příležitostí/politika zaměstnanosti;
§ udržitelný rozvoj území (včetně posílení spolupráce mezi subjekty zapojenými do těchto
projektů);
§ síťování měst a venkovských oblastí (networking), včetně koncentrace a koordinace nástrojů
politik zabývajících se rozvojem území s cílem zvýšení synergie vzájemných vazeb mezi městy a
venkovem.
Při formulování strategických rozvojových dokumentů, zejména SRR ČR je třeba prosadit efektivnější
koordinaci problematiky územní soudržnosti a politiky urbánního rozvoje. Při tom je třeba vycházet z
analýz a možností očekávaných oblastí podpor EU, tedy, že urbanizované regiony jsou nejen
současnými, ale i budoucími motory rozvoje v regionech, přičemž „trpí“ určitými problémy. V prvé
řadě jde o nedokončenou transformaci regionální a místní ekonomiky, za druhé se jedná o zhoršující
se demografickou a u některých měst i sociální situaci, za třetí složitou a ne zcela vyhovující dopravní
infrastrukturu a za čtvrté jen omezeně vyhovující environmentální infrastrukturu (zejména kanalizace
a ČOV).
V strategických rozvojových dokumentech ČR je třeba zvýraznit revitalizaci růstových center,
nejdůležitějších dvaceti až třiceti měst v České republice. Těmto růstovým centrům věnovat zvýšenou
pozornost, protože jejich multiplikační efekt se projeví nejenom v jejich bezprostředním urbánním
okolí, ale i v širším zázemí včetně venkovského prostoru. Právě pozitivní vliv velkých a větších měst
na rozvoj venkovských oblastí je nutno podpořit vhodnými opatřeními v budoucnosti.
Případná rizika vyplývající z orientace kohezní politiky do progresivních oblastí nemusí mít nutně v
evropském měřítku jenom za důsledek nasměrování prostředků do bohatých regionů Evropy. Jde o to,
že kohezní politika si zřejmě ponechá hlavní „tah“ na podporu zaostávajících regionů, což je jeden z
hlavních principů a cílů této politiky. Takže nelze očekávat (snad jenom s mírnými, velmi slabými
obavami) nasměrování finančních prostředků mimo území ČR. Otázka výhodnosti pro ČR je jasná –
mohou být ve SRR ČR podporovány rovněž ty regiony, které budou postupně opouštět skupinu
nejslabších regionů a které přináší České republice největší výnosy a nejvíce se podílí na tvorbě HDP.
A přitom bude podpora zaostávajících a strukturálně postižených regionů jako hlavní cíl kohezní
politiky zachována, což je nezbytné i z širších ideově-politických hledisek fungování Evropské unie.
V těchto souvislostech je třeba připomenout, že nelze předpokládat zánik kohezní politiky ani po roce
2020. Česká republika tedy může mírně významně participovat na kohezní politice, tedy čerpat
finanční prostředky pro rozvoj jak zaostávajících regionů, tak i růstových center a regionů i v
dlouhodobém horizontu.
Jinou otázkou je, jaké by mělo být optimální nastavení vah jednotlivých cílů politiky soudržnosti pro
optimalizaci příjmů ČR ze SF a FS po roce 2014 a případně po roce 2020 s ohledem na celkový objem
prostředků na kohezní politiku v rozpočtu EU. S ohledem materiály zabývající se podobnými
úvahami, lze doporučit pro rozvojové dokumenty, např. SRR ČR především následující:
Sborník příspěvků XVII. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách Hustopeče 18.–20. 6. 2014
376
1) Dobudování dopravní infrastruktury, především však dálniční sítě, rychlostních komunikací a
železničních koridorů. V regionech i významných regionálních silnic.
Doporučená alokace: 30 % finančních prostředků.
2) Zkvalitnění environmentální infrastruktury, zvláště kanalizačních sítí a čistíren odpadních vod. V
menším rozsahu likvidace odpadů a starých ekologických zátěží.
Doporučená alokace: 20 % finančních prostředků.
3) Podpora především malého a středního podnikání, a to zvláště s ohledem na inovace, přenos knowhow,
spolupráce mezi univerzitami, respektive vědecko-výzkumnými institucemi na straně jedné a
podnikatelskou sférou na straně druhé.
Doporučená alokace: 20 % finančních prostředků.
4) Podpora vzdělávání a kvalifikace pracovních sil se zaměřením na schopnosti a kvalifikaci pro
inovačně orientovanou ekonomiku, celoživotní vzdělávání. Jde především o podporu vysokých
škol, rozvoj jejich výzkumného a vývojového potenciálu ve vazbě studijní programy. V malé míře
musí jít rovněž o profesně orientované vzdělávání, například zkvalitnit a udržet učňovské školství.
V této oblasti jsou uvažovány jak investiční projekty, tak tzv. „měkké“ projekty. V podstatě jde o
podporu budování hlavní základny znalostní ekonomiky, učících se regionů, související s
naplňováním lisabonské strategie.
Doporučená alokace: 10 % finančních prostředků.
5) Řešení otázek zaměstnanosti, snižování nezaměstnanosti, sociální exkluzí, diskriminace a rovnosti
příležitostí.
Doporučená alokace: 14 % finančních prostředků.
6) Přeshraniční spolupráce.
Doporučená alokace 3 % finančních prostředků.
7) Ostatní nespecifikovaná podpora.
Doporučená alokace 3 % finančních prostředků.
Úvodní otázku výhodnosti poměru nastavení vah jednotlivých cílů např. pro aktualizaci SRR ČR lze
tedy považovat za zodpovězenou.
Nicméně je třeba v určitých časových intervalech provádět zevrubnější reflexi a zřejmě i analýzu pro
potřeby regionálních a rezortních rozvojových dokumentů, např. pro Strategii regionálního rozvoje
České republiky, s ohledem na již vzpomínané aktuální globální finanční a hospodářské problémy a
jejich dopady na celou ČR a zejména na její jednotlivé regiony. Přes nejrůznější ujišťování o malém
vlivu vnějších turbulencí na ekonomiku ČR lze předpokládat regionálně diferencované dopady, které
je třeba vyhodnotit a pokud možno zapracovat do „aktualizace“ SRR ČR.
Z řady dokumentů EU a ČR jednoznačně vyplývá výhodnost kohezní politiky pro rozvoj republiky a
jejích regionů, protože princip adicionality, tedy spolufinancování je pro ČR výhodný i přes nemalé
platby do společného rozpočtu EU. I v budoucnosti bude třeba z pohledu ČR trvat na zachování
kohezní politiky, protože platby do společného rozpočtu EU bude ČR odvádět a způsob realizace
kohezní politiky přitom umožní dlouhodobě cílevědomě rozvíjet určitá progresivní odvětví a zejména
problémové regiony v souladu s evropskými a světovými trendy – přenos know-how, propojení
výzkumu a podnikatelské sféry za účelem zavádění inovací, systematické budování infrastruktury a
její propojení na evropské systémy, rozvoj lidských zdrojů zejména propojení akademické sféry na
podnikatelskou atd.
Pouze jedině v případě vystoupení ČR z EU lze uvažovat o snížení transferu prostředků mimo český
státní rozpočet, nikoliv však o absolutní eliminaci prostředků poskytovaných na kohezní politiku,
protože by v tom případě stejně zůstala ČR součástí alespoň některých evropských struktur a „těžila“
by např. z členství v evropském hospodářském prostoru či schengenského systému jisté výhody
nejenom politické povahy, ale zejména pozitivní hospodářské efekty. Navíc lze poukázat na příspěvky
nečlenských zemí EU na kohezní politiku EU například Norska a Švýcarska (přitom Švýcarsko ani
není členem evropského hospodářského prostoru).
Sborník příspěvků XVII. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách Hustopeče 18.–20. 6. 2014
377
Pokud dojde k posunům v názorech na regionální podpory, je třeba, aby do strategických dokumentů
včetně Strategie regionálního rozvoje České republiky byla zapracována jakákoliv nová výraznější
změna při zachování nezbytné kontinuity regionální politiky ČR. Takže v zásadě by se mělo jednat o
podporu dlouhodobých úkolů jako je zlepšování konkurenčního postavení českých regionů, a to
zejména tak, aby se lépe vyrovnávaly se strukturálními a globálními změnami a rovněž, aby docházelo
ke zlepšování prostředí včetně dopravní infrastruktury a s důrazem na zaměstnanost.
Literatura
[1] WOKOUN, R., (2007). Fundamentals Problems of Regional Development in the Czech Republic and New
Challenges. In Local Development as a Driver for Growth in Central and Eastern Europe. Organisation for
Economic Cooperation and Development (OECD), MMR. ISBN 978-80-87147-03-0.
[2] WOKOUN, R. a kol., (2007). Regionální rozvoj a jeho management v České republice. Oeconomica, VŠE,
Praha. ISBN 978- 80-245-1301-0.
[3] WOKOUN, R., MALINOVSKÝ, J. a kol., (2008). Regionální rozvoj. Linde Praha a.s. ISBN 978-80-7201-
699-0.