Globálně orientované hodnocení
konkurenční pozice krajů České
republiky
WORKING PAPER č. 19/2006
Milan Viturka ­ Viktorie Klímová
Červen 2006
Řada studií Working Papers Centra výzkumu konkurenční schopnosti
české ekonomiky je vydávána s podporou projektu MŠMT výzkumná
centra 1M0524.
ISSN 1801-4496
Vedoucí: prof. Ing. Antonín Slaný, CSc., Lipová 41a, 602 00 Brno,
e-mail: slany@econ.muni.cz, tel.: +420 549491111
GLOBÁLNĚ ORIENTOVANÉ HODNOCENÍ
KONKURENČNÍ POZICE KRAJŮ ČESKÉ
REPUBLIKY
Abstract:
The contribution deals with globally oriented interactive assessment of
competitive position of regions of the Czech Republic. The assessment
involves components of availability and economic sensitivity (partial
synthesis - interpenetration potential) and components of economic
level and quality of business environment (partial synthesis - response
potential). An identification of global integration potential of regions is
the main result, according to with the regions have been classified into
three main types: type I ­ regions with strong integration potential and
with excellent competitive position, type II ­ regions with middle
integration potential and with good competitive position and type III ­
regions with weak integration potential and less favourable competitive
position.
Abstrakt:
Příspěvek se zabývá interaktivním, globálně orientovaným
hodnocením konkurenční pozice krajů České republiky. Hodnocení
zahrnuje komponenty dostupnosti a ekonomické citlivosti (dílčí syntéza
­ potenciál ovlivnění) a komponenty ekonomické úrovně a kvality
podnikatelského prostředí (dílčí syntéza ­ potenciál reakce). Hlavním
výsledkem je identifikace celkového integračního potenciálu regionů,
podle jehož úrovně byly jednotlivé kraje zařazeny do tří hlavních typů:
typ I ­ regiony se silným integračním potenciálem s vynikající
konkurenční pozicí, typ II ­ regiony se středním integračním
potenciálem s příznivou konkurenční pozicí a typ III ­ regiony se
slabým integračním potenciálem s méně příznivou konkurenční pozicí.
Recenzoval:
doc. RNDr. René Wokoun, CSc.
4
1. ÚVODNÍ POZNÁMKY
Intenzitu a charakter zapojení ČR do světové ekonomiky lze spolu
s politickou a ekonomickou integrací EU pokládat za rozhodující vnější
faktory jejího dalšího socioekonomického rozvoje. V tomto kontextu je
hlavní pozornost přirozeně věnována příslušným makroekonomickým,
politickým a legislativním aspektům. Regionální aspekty byly až
donedávna poněkud opomíjeny a v souvislosti s tím je stále
intenzivněji pociťován nedostatek odpovídajících odborných studií.
Vzhledem k zásadnímu významu působení procesů vyššího řádu na
ekonomický rozvoj regionů je v tomto směru nutné věnovat primární
pozornost interaktivnímu hodnocení konkurenční pozice regionů,
v našem případě krajů ČR, zdůrazňujícímu rostoucí vzájemnou
závislost v podmínkách globalizované ekonomiky. V tomto kontextu je
nutné analyzovat jak směr a intenzitu vlivu externích faktorů na
ekonomický rozvoj jednotlivých regionů ­ potenciál ovlivnění, tak
vlastní předpoklady jednotlivých regionů vyrovnat se s těmito vlivy,
resp. využít je pro urychlení svého rozvoje ­ potenciál reakce. Jako
hlavní komponenty charakterizující potenciál ovlivnění jsou dále
definovány a analyzovány dostupnost a ekonomická citlivost, a jako
hlavní komponenty charakterizující potenciál reakce pak ekonomická
úroveň a kvalita podnikatelského prostředí. Užitý přístup má charakter
pravděpodobnostního modelu akcentujícího všeobecné trendy
globálního ekonomického rozvoje a korespondujícího s praktickými
potřebami vytváření koncepčně založených strategií regionálního
rozvoje, respektujících globální a makroekonomickou dimenzi
ekonomiky v interakci s rozvojovými podmínkami jednotlivých regionů.
Za jejich hlavní cíl je obvykle pokládáno zvýšení (udržení)
konkurenceschopnosti, kterou v tomto směru chápeme jako schopnost
regionů generovat vysokou úroveň příjmů a zaměstnanosti v měnících
se podmínkách regionální, národní i mezinárodní konkurence.
5
2. INTERAKTIVNÍ HODNOCENÍ
KONKURENČNÍ POZICE ČESKÝCH
KRAJŮ
2.1. Dostupnost
První vybranou komponentou ovlivňující ekonomický rozvoj
jednotlivých zemí a pochopitelně i jejich regionů je dostupnost, která je
v našem případě analyzována na základě vzdálenosti českých krajů od
hlavních zahraničních koncentrací ekonomické aktivity. Je tedy
zdůrazněna hierarchicky vyšší úroveň hodnocení.
Primární výhody či nevýhody polohy regionů se běžně měří
vzdáleností výchozích a cílových regionů, jež je vyjádřena v časových
jednotkách. Užitý přístup se dotýká obou úhlů pohledu na dostupnost:
pohledu výrobců usilujících o získání potenciálních trhů i pohledu
spotřebitelů usilujících o optimální uspokojování své poptávky. V této
souvislosti je ovšem nutno poznamenat, že přímé dopravní náklady
obecně představují relativně malou část nákladů firem. V globální
ekonomice tak blízkost trhů ještě neznamená rozhodující konkurenční
výhodu. Pro analýzu pozice jednotlivých krajů byl přijat model
zohledňující chápání potenciálu dostupnosti jak z pohledu regionálního
rozvoje (interpretace potenciálu dostupnosti prostřednictvím
gravitačního modelu), tak z pohledu jednotlivých firem či spotřebitelů
(interpretace potenciálu dostupnosti vycházející z prosté vzdálenosti
relevantních trhů). Tímto způsobem je respektován všeobecný
i individuální význam dostupnosti pro rozhodování výrobců
a spotřebitelů.
V prvním kroku byl vymezen soubor cílových regionů. V souladu se
zvoleným přístupem, korespondujícím i se zásadním významem
zahraničních trhů pro další rozvoj české ekonomiky, byl tento výběr
vztažen k regionům zahraničních zemí.1
Hodnocení dostupnosti bylo
účelně orientováno na silniční dopravu, která má v zemích EU zcela
dominantní podíl na dělbě přepravní práce. Zahrnuty byly ovšem
pouze cílové regiony vyhovující předem stanovenému kritériu ,,efektivní
vzdálenosti", v jejímž rámci má základní trend růstu dopravních
nákladů lineární charakter.2
Specifikace kriteria efektivní vzdálenosti
1
Význam vzdálenosti od hlavních domácích koncentrací ekonomické aktivity
je limitován relativně malou rozlohou ČR ­ agregovaný ukazatel průměrné
vzájemné vzdálenosti krajských měst se pohybuje kolem hranice 200 km.
2
Užitá metodika pochopitelně neznamená, že by cílové regiony, nacházející
se mimo hranice efektivní vzdálenosti (např. Île de France), byly v daném
kontextu považovány za bezvýznamné. Při ekonomické spolupráci s těmito
regiony je ovšem nutné počítat s vyššími přímými i nepřímými (např. náklady
na poprodejní servis) náklady, které tak musí být úměrně k dopravní
náročnosti příslušných ekonomických aktivit kompenzovány jinými přínosy.
6
reflektuje vliv vzdálenosti na přímé i nepřímé náklady spojené se
zahraničním obchodem či zahraniční ekonomickou spoluprací,
a v souladu s tím byla jako limitující použita osmihodinová izochrona
v nákladní dopravě při průměrné rychlosti 80 km/h v dopravních
vztazích se starými členskými zeměmi EU, a 70 km/h v dopravních
vztazích s novými členskými zeměmi EU, příp. s dalšími méně
vyspělými nečlenskými zeměmi (nižší kvalita silničních komunikací).
Soubor cílových regionů je tak v první skupině zemí určen limitem 640
km vzdálenosti centra regionu (většinou sídlo regionálních orgánů) od
posuzovaného českého regionu (sídlo kraje) a ve druhé skupině zemí
pak limitem 560 km. S ohledem na územní rozsah šetření
a s přihlédnutím k disponibilním statistickým informacím byly pro výběr
cílových regionů požity územní jednotky hierarchické úrovně NUTS 2,
v případě nečlenských zemí pak jednotky s touto úrovní srovnatelné.
V rámci čtyř členských zemí EU sousedících s ČR stanovené kriterium
vzdálenosti nesplňují pouze tři polské regiony ležící na severovýchodě.
Ze zemí bezprostředně nesousedících s ČR dané kriterium alespoň
v jednom případě splňují Slovinsko a Lichtenštejnsko (nečleněné na
zkoumané úrovni NUTS 2), dále všechny maďarské regiony, dva
regiony francouzské (Alsace, Lorraine) a italské (Trentino ­ Alto Adige,
Friuli ­ Venezia Giulia), tři švýcarské regiony (Nordwestschweiz,
Zürich, Ostschweiz) a rovněž dva regiony chorvatské (Sredisnja
Hrvatska a Zagrebacka regija) a ukrajinské (Lvivská a Zakarpatská
oblast).
Ve druhém kroku byly příslušné objemy ekonomické aktivity výchozích
a cílových regionů kvantifikovány na základě ukazatele objemu
vytvořeného regionálního HDP, který byl za účelem eliminace vlivů
odlišné cenové úrovně přepočten podle koeficientů parity kupní síly
(konsolidované údaje EUROSTATu za rok 2000). Ve třetím kroku pak
byly vypočteny konkrétní hodnoty podle obou výše specifikovaných
potenciálů dostupnosti za definované soubory regionů.
Pro výpočet hodnot všeobecného potenciálu dostupnosti,
zohledňujícího reálný ekonomický význam jednotlivých regionů, byl
použit gravitační model upravený do následujícího tvaru:
n Mv x Mc
Pvc =  ------
c=1 Dvc
kde
Pvc = potenciál regionu v (výchozí region) v interakci s regiony c
(cílové regiony),
Mv = objem ekonomické aktivity v regionu v,
Mc = objem ekonomické aktivity v regionech c,
Dvc = vzdálenost mezi regionem v a regiony c,
n = počet cílových regionů.
7
Podle zjištěných výsledků lze soubor českých krajů rozčlenit do tří
základních klasifikačních skupin. Do první skupiny spadá pouze
Pražský kraj s vysoce nadprůměrnou hodnotou všeobecného
potenciálu dostupnosti, která je v rozhodující míře podmíněna
srovnatelně vysokou úrovní tvorby regionálního HDP. Do následující
druhé skupiny s mírně nadprůměrnou až mírně podprůměrnou úrovní
potenciálu dostupnosti spadá Středočeský, Jihomoravský, Ústecký,
Plzeňský, Moravskoslezský a Jihočeský kraj (u Jihomoravského
a zejména pak u Moravskoslezského kraje je úroveň potenciálu
dostupnosti determinována silně nadprůměrnou hodnotou regionálního
HDP, u zbývajících krajů lze diferenciaci mezi odpovídajícími vlivy
generovanými hodnotou HDP a vzdáleností od hlavních zahraničních
koncentrací ekonomické aktivity považovat za nepříliš významnou).
Zbývajících sedm krajů, tj. kraj Královéhradecký, Pardubický,
Liberecký, Karlovarský, Vysočina, Olomoucký a Zlínský bylo zařazeno
do třetí skupiny, vyznačující se podprůměrnou úrovní potenciálu
dostupnosti (pro tyto kraje je charakteristický především
výrazně podprůměrný objem vytvářeného regionálního HDP).
Podle úrovně individuálního potenciálu dostupnosti, konstruovaného
na základě vyjádření reálného významu vzdálenosti z pohledu firem
a spotřebitelů prostřednictvím agregovaných hodnot regionálního
HDP příslušných cílových regionů, které splňují stanovená kriteria
efektivní vzdálenosti, se do první skupiny s vysoce nadprůměrnými
hodnotami řadí kraje Karlovarský, Plzeňský a Ústecký (zejména
u prvních dvou lze počítat s výrazným pozitivním působením
dostupnosti na jejich ekonomický rozvoj). Do následující skupiny
s odpovídajícími hodnotami potenciálu dostupnosti oscilujícími kolem
průměru bylo opět zařazeno šest krajů ­ Pražský, Středočeský,
Liberecký, Jihočeský, Královéhradecký a Pardubický (s pozitivními
vlivy potenciálu dostupnosti může počítat především Liberecký kraj).
Do nejhorší skupiny pak přísluší zbývajících pět krajů ­ Vysočina,
Jihomoravský, Olomoucký, Zlínský a Moravskoslezský.
Syntézou obou potenciálů dostupnosti byly vytvořeny tři konečné
typologické skupiny s vysokou, střední a nízkou hodnotou komponenty
dostupnosti. Do první skupiny bylo vzhledem k extrémním hodnotám
všeobecného potenciálu dostupnosti zařazeno pouze Hlavní město
Praha (regionální HDP Prahy je přibližně 2,4 x vyšší než u druhého
kraje v pořadí). Výrazná většina krajů byla zařazena do průměrné
skupiny. Odpovídající soubor tvoří Středočeský, Plzeňský, Ústecký,
Jihomoravský, Jihočeský, Karlovarský, Liberecký, Královéhradecký
a Pardubický kraj (pouze v případě Jihomoravského kraje se
setkáváme s lepším zařazením v případě všeobecného potenciálu
dostupnosti, u Středočeského a Jihočeského kraje je zařazení shodné,
a celkem 6 krajů tedy vykazuje lepší zařazení v případě individuálního
potenciálu dostupnosti). Zbývající čtyři kraje, tj. Moravskoslezský,
Vysočina, Olomoucký a Zlínský pak byly zařazeny do třetí skupiny
s nízkými hodnotami dostupnosti (z nich pouze Moravskoslezský kraj
8
byl v případě všeobecného potenciálu dostupnosti zařazen do lepší
než nejhorší skupiny).
V širším ,,západoevropském" kontextu se geografická poloha ČR jeví
v rámci nových členských zemí EU jako jednoznačně nejvýhodnější.
V případě osobní dopravy v kombinaci letadlo/silnice/železnice patří
např. Hlavní město Praha do nejvyšší kategorie regionů EU,
charakterizované dosažitelností 100 a více mil. obyvatel během 3
hodin. Z výsledků dále vyplývá zřetelná dominance německých
regionů, které se na úhrnné hodnotě všeobecného potenciálu
dostupnosti podílejí přibližně 60 %. Následují rakouské a polské
regiony s přibližně 15 % podílem a s výrazným odstupem pak
slovenské (4,0 %) a maďarské (3,5 %) regiony. Význam faktoru
sousedství pro ekonomický rozvoj ČR dokumentují údaje o
zahraničním obchodu, jež u čtyř sousedních zemí v období 2000 až
2004 vykazují téměř 57 % podíl na exportu, a více než 46 % podíl na
importu ČR (v obou případech však převládá mírně klesající trend).
Sousední země tak zaujímají první čtyři místa v žebříčku
nejvýznamnějších dovozců zboží z ČR. Na exportu ČR se z těchto
zemí nejvýznamněji podílelo Německo (s téměř 65 % podílem),
následované Slovenskem (15 %), Rakouskem (11 %) a Polskem (9
%).
Výše naznačenou převahu německých regionů dokumentuje i tabulka
s pořadím deseti nejvýznamnějších zahraničních regionů podle
jednotlivých krajů ČR (všeobecný potenciál dostupnosti naznačující
hlavní směry ekonomické spolupráce českých a zahraničních regionů)
a rovněž další tabulka prezentující exportní orientaci krajů (u všech
krajů se jako nejvýznamnější exportní země prosazuje Německo, které
je s odstupem následováno Slovenskem,, figurujícím jako druhá
nejvýznamnější exportní země zejména u moravských krajů; dalšími
významnými exportními zeměmi jsou pak Polsko, Rakousko a dále
Francie s Velkou Británií).
9
Tabulka č. 1: Pořadí deseti nejvýznamnějších cílových regionů
(regionální centra) podle krajů ČR
kraj/pořadí 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.
Praha Mü Frf Stg Ber W Drs Nrn Kar Ess Li
Středočeský Mü Frf Stg Ber W Drs Nrn Kar Ess Li
Jihočeský Mü Li W Frf Stg Nie. Ber Nrn Zür Kar
Plzeňský Mü Frf Stg Nrn Ess Ber W Kö Kar Ess
Karlovarský Mü Frf Stg Che Ess Ber Bay Nrn Kö Ess
Ústecký Drs Mü Ber Frf Stg Ess W Ess Che Nrn
Liberecký Mü Ber Frf Stg Drs W Ess Wro Kat Ha
Královéhradecký Mü Frf W Ber Stg Kat Wro Nie Nrn Kar
Pardubický Mü W Frf Stg Ber Kat Wro Nie Nrn Kar
Vysočina W Mü Frf Nie Ber Kat Li Stg Kar Nrn
Jihomoravský W Mü Nie Kat Ber Bud Linz Bra War Nrn
Olomoucký W Kat Mü Nie Ber Bud War Wro Li Nrn
Zlínský W Kat Mü Nie Ber Bud War Li Bra Wro
Moravskoslezský Kat W War Ber Kra Wro Nie Bud Li Poz
Užité zkratky krajů: PR ­ Pražský, STČ ­ Středočeský, JČ ­ Jihočeský, PL ­
Plzeňský, KV ­ Karlovarský, UL ­ Ústecký, LB ­ Liberecký, HK ­
Královéhradecký, PU ­ Pardubický, VY ­ Vysočina, JM ­ Jihomoravský, OL ­
Olomoucký, ZL ­ Zlínský, MS ­ Moravskoslezský.
Užité zkratky cílových regionů: Mü ­ München, Frf ­ Frankfurt, Stg - Stuttgart,
Ber ­ Berlin, Ha ­ Hamburg, W ­ Wien, Drs ­ Dresden, Nrn ­ Nürnberg, Kar ­
Karlsruhe, Ess ­ Essen, Li ­ Linz, Kö ­ Köln, Che ­ Chemnitz, Bay ­
Bayreuth, Nie ­ Niederöst, Wro ­ Wrocław, Kat ­ Katowice, Bud ­ Budapešť,
Bra ­ Bratislava, War ­ Warszawa, Kra ­ Krakov, Poz ­ Poznaň, Zür ­ Zürich.
Ve výše uvedeném kontextu je třeba ještě učinit zmínku o určitých
diferenciačních, resp. odlišných rysech, projevujících se v prostorověekonomické
organizaci českého a moravského prostoru. V české části
jednoznačně dominuje hlavní město Praha, pod jejímž integrujícím
vlivem došlo k radiálnímu uspořádání vnitrostátních a mezinárodních
ekonomických vazeb na ně navazujících. Ke zformování významově
srovnatelných tangenciálních vazeb zde proto dochází pouze
výjimečně (spíše se jedná o určité náznaky těchto vazeb, jejichž
perspektivní prohlubování lze ovšem považovat za významný nástroj
snižování územních disparit). Moravský prostor je již Prahou
integrován pouze částečným způsobem ­ nejvyšší interakční potenciál
v tomto směru vykazují kraje Vysočina a Jihomoravský. Ten pak
v současnosti hraje nejvýznamnější roli v integraci moravského
prostoru. Směr a intenzita této integrace byly výrazně ovlivněny
transformací české ekonomiky, zejména v souvislosti s oslabením
integrační síly ostravské průmyslové aglomerace procházející
ekonomickou restrukturalizací. Z infrastrukturního hlediska je celý
česko-moravský prostor integrován především trasou IV.
multimodálního koridoru transevropské sítě v trase Berlin ­ Praha ­
Brno ­ Břeclav ­ Bratislava/Wien, s vedlejší větví A v trase Nürnberg ­
10
Praha. Na rozdíl od českých krajů nebyl u krajů moravských
identifikován jako nejvýznamnější některý z ,,německých" nosných
integračních směrů ­ tuto úlohu hraje v případě krajů Vysočina,
Jihomoravského, Zlínského a Olomouckého směr vídeňský,
a v případě Moravskoslezského kraje pak směr hornoslezský.
Z hlediska rozvoje vnějších ekonomických vztahů většiny moravských
krajů tyto skutečnosti dále podtrhují význam konstituování tzv.
východomoravské tangenciální osy, která je infrastrukturně
formalizována větví B VI. multimodálního koridoru transevropské sítě
v trase Gdańsk­ Warszawa ­ Katowice ­ Ostrava ­ Olomouc/Zlín ­
Brno/Břeclav ­ Bratislava (perspektivně lze počítat s jejím rozvinutím
do podoby severojižní středomořsko ­ baltské osy Milano ­ Wien ­
Sankt Peterburg, napojené na již konstituovanou podunajskou
rozvojovou osu v trase Budapest ­ Wien ­ München ­ Stuttgart). Pro
ekonomickou integraci České republiky a dalších středoevropských
zemí, které byly v roce 2004 přijaty do EU, však v současnosti lze za
rozhodující pokládat napojení na historickou hlavní geoekonomickou
evropskou osu probíhající ze střední Anglie přes země Beneluxu
a Porýní do severní Itálie prostřednictvím spojovací západní osy Praha
­ Nürnberg ­ Frankfurt a. M./Stuttgart.
Tabulka č. 2: Pořadí sedmi nejvýznamnějších cílových zemí podle
exportu z krajů ČR (2004)
kraj/pořadí 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Praha DE SK AT HU NL F PL
Středočeský DE NL SK PL UK F AT
Jihočeský DE AT F IT SK UK PL
Plzeňský DE UK BE AT SK IT PL
Karlovarský DE PL SK IT HU AT BE
Ústecký DE PL UK SK BE IT F
Liberecký DE F UK SK BE AT PL
Královéhradecký DE SK UK F PL IT AT
Pardubice DE UK F NL IT AT SK
Vysočina DE F AT SK IT PL UK
Jihomoravský DE SK IT AT USA PL F
Olomoucký DE SK PL HU UK AT F
Zlínský DE SK PL F UK IT AT
Moravskoslezský DE SK PL AT HU IT BE
Poznámka: DE = Německo, SK = Slovensko, AT = Rakousko, HU =
Maďarsko, F = Francie, NL = Nizozemí, PL = Polsko, UK = Velká Británie, IT =
Itálie
Závěrem této části je účelné zdůraznit, že regiony s vyššími hodnotami
celkového potenciálu dostupnosti mají přístup k většímu objemu
ekonomické aktivity v daném rozsahu ,,efektivní" vzdálenosti než
regiony s nižším potenciálem dostupnosti. Z makroekonomického
pohledu jsou proto tyto regiony považovány za regiony s relativně
výhodnou pozicí pro další ekonomický rozvoj. Reálné využití těchto
11
příznivých předpokladů ovšem závisí na struktuře jejich ekonomiky
(ekonomická citlivost) a zejména na jejich výhodách či nevýhodách
determinovaných odpovídajícím potenciálem reakce.
2.2. Ekonomická citlivost
Komponenta ekonomické citlivosti obecně charakterizuje míru
strukturálního přizpůsobení zkoumané ekonomiky rozhodujícím
trendům a procesům indukovaným na vyšších hierarchických úrovních
světové ekonomiky (v našem případě je potřebné tuto úroveň rozšířit i
na národní ekonomiku). V tomto směru vycházíme z hypotézy, že
vyšší úroveň přizpůsobení dané ekonomiky obecně stimuluje i vyšší
úroveň její konkurenceschopnosti, neboť to logicky znamená i její vyšší
zapojení do globální ekonomiky.
Za nejkomplexnější ukazatel strukturálního přizpůsobení lze považovat
aktuální míru nezaměstnanosti, odrážející rovnováhu na trhu práce.
Její úroveň je výsledkem interakce poptávky po pracovních silách
(rostoucí poptávka signalizuje dobrou tržní pozici poptávajících firem)
a odpovídající nabídky. Vypovídací schopnost míry nezaměstnanosti
v daném směru je ovšem komplikována např. odlišnou prostorovou
dimenzí procesů utváření poptávky a nabídky ­ zatímco poptávka je
determinována především faktory makroregionální (globální) až
mezoregionální úrovně, nabídka pracovních sil je determinována
především mikroregionálními faktory. To má pochopitelně významný
vliv na utváření rovnováhy na pracovních trzích (např. prohlubování
nerovnováhy v důsledku odlišných trajektorií vývoje poptávky a
nabídky z hlediska kvality pracovních sil). Nerovnováha na
regionálních trzích práce je primárně překonávána prostřednictvím
dojížďky za zaměstnáním. V dlouhodobém časovém horizontu se pak
může stát významným migračním faktorem měnícím prostorovou
strukturu osídlení. Na zkoumané, tj. mezoregionální úrovni lze však,
míru nezaměstnanosti považovat za výchozí ukazatel strukturálního
přizpůsobení (zejména s ohledem na naznačené principy územní
dělby práce).
Pro kvantifikaci míry nezaměstnanosti jsou k dispozici dva základní
zdroje dat: tzv. registrovaná míra nezaměstnanosti (vypočítávaná na
základě poptávky uchazečů o zaměstnání registrovaných na úřadech
práce) a tzv. obecná míra nezaměstnanosti, získávaná prostřednictvím
výběrových šetření pracovních sil (VŠPS ­ pravidelná čtvrtletní šetření
realizovaná v roce 2005 na souboru cca 62 tis. respondentů). Podle
oficiální metodiky ČSÚ se míra nezaměstnanosti na úrovni celé ČR,
krajů a okresů počítá na základě VŠPS. Odpovídající údaje proto byly
použity i v našem případě.
12
Tabulka č. 3: Obecná míra nezaměstnanosti podle krajů v %
kraj 2000 2001 2002 2003 2004
Pražský 4,2 3,9 3,6 4,2 3,9
Středočeský 7,5 6,7 4,9 5,2 5,4
Jihočeský 5,8 5,6 5,0 5,2 5,7
Plzeňský 6,2 5,8 4,7 5,3 5,8
Karlovarský 8,4 7,4 7,5 6,4 9,4
Ústecký 16,0 13,3 12,7 13,0 14,5
Liberecký 6,2 6,2 4,7 6,1 6,4
Královéhradecký 6,1 6,1 4,2 5,8 6,6
Pardubický 8,3 6,4 7,2 7,6 7,0
Vysočina 6,8 6,1 5,1 5,3 6,8
Jihomoravský 8,3 8,5 7,6 8,0 8,3
Olomoucký 12,8 10,4 9,6 9,6 12,0
Zlínský 8,1 8,5 7,9 7,5 7,4
Moravskoslezský 14,3 14,3 13,3 14,7 14,5
Česká republika 8,8 8,1 7,3 7,8 8,3
Zdroj: ČSÚ, Statistická ročenka 2005
V souladu s informacemi obsaženými v tabulce byly do první skupiny
s nízkou mírou nezaměstnanosti (a tedy vysokou mírou celkového
strukturálního přizpůsobení) zařazeny kraje Jihočeský, Středočeský,
Plzeňský a Hlavní město Praha. Nejnižší nezaměstnaností zde vyniká
Hlavní město Praha, nejpříznivější dynamiku vývoje ve sledovaném
období však zaznamenal kraj Středočeský. Polovina krajů byla
zařazena do střední skupiny ­ Královéhradecký, Liberecký, Vysočina,
Pardubický, Zlínský, Karlovarský a Jihomoravský kraj. Tuto skupinu lze
podle relací k průměrné hodnotě za celou ČR dále rozdělit na dvě
podskupiny; do první podskupiny charakteristické podprůměrnou mírou
nezaměstnanosti v období 2000 až 2004 byly zařazeny první čtyři
kraje. Do poslední skupiny s vysokou mírou nezaměstnanosti pak byly
zařazeny zbývající kraje, tedy kraj Olomoucký, Moravskoslezský
a Ústecký. Z této skupiny se ovšem poněkud vyčleňuje Olomoucký
kraj, který ve sledovaném období zaznamenal více než dvojnásobně
nižší převýšení průměrné úrovně ČR než oba zbývající kraje.
Jako doplňkový ukazatel hodnocení ekonomické citlivosti byl použit
strukturální podíl odvětví, u kterých země EU 15 dlouhodobě ztrácejí
konkurenceschopnost (zejména ve vtahu k rozvojovým zemím
s výrazně nižšími náklady práce či dalšími výhodami generovanými
např. dostupností nerostných surovin), či jejichž vývoj je poznamenán
dlouhodobou stagnací. Jde především o těžební průmysl (kromě těžby
ropy a zemního plynu) a dále odvětví resp. odvětvové skupiny textilní
výroby (včetně oděvní a kožedělné výroby), rafinérské, chemické,
13
hutnické, strojírenské a rovněž potravinářské výroby.3
Mezi citlivá
odvětví je dále v EU 15 řazen potravinářský průmysl a rovněž
zemědělství (stagnace poptávky v důsledku populačního vývoje).
Nejsou tedy mezi ně zahrnována odvětví spadající do terciárního
sektoru, která jsou z velké části orientována na regulované národní
příp. pouze regionální či lokální trhy. Výše uvedený soubor ,,citlivých"
odvětví byl na základě provedených analýz upraven na podmínky ČR.
V tomto směru lze konstatovat, že v souladu s výraznou závislostí
české ekonomiky na trhu EU provedené změny ve vymezení souboru
průmyslových citlivých odvětví nemají zásadní charakter.
Nejvýznamnější změnou je zúžení odvětvové skupiny strojírenského
průmyslu pouze na výrobu ostatních dopravních zařízení, jejímž
hlavním důvodem jsou odlišné vývojové charakteristiky strojírenských
odvětví v ČR ve srovnání s celkovým vývojem v EU 15. České
zemědělství získává po vstupu do EU značné dotace v rámci Společné
zemědělské politiky, které pochopitelně příznivě ovlivňují ekonomickou
situaci příslušných podnikatelských subjektů (v souvislosti s reformou
této politiky indukovanou tlakem WTO lze potenciální hrozby očekávat
až po ukončení nastupujícího plánovacího období EU). V souladu
s výše uvedenými skutečnostmi proto bylo zemědělství dočasně
vyjmuto ze souboru citlivých odvětví. Vybraný soubor citlivých odvětví
zpracovatelského průmyslu je dále charakterizován podrobněji.
Výroba potravin a nápojů (OKEČ 15)
Odvětví má více než 12 % podíl na tržbách v celém zpracovatelském
průmyslu a přibližně 10 % podíl na zaměstnanosti (tempo vývoje tržeb
je nižší než v celém zpracovatelském průmyslu). Záporné saldo
bilance zahraničního obchodu se neustále prohlubuje.
Tabulka č. 4: Vývoj vybraných ukazatelů v odvětví výroby potravin
a nápojů
2000 2001 2002 2003 2004 04/00
tržby v mld. Kč b.c.: 239,5 258,2 262,5 257,1 267,2 1,12
tuzemská spotřeba
v mld. Kč b.c.: 251,4 268,1 276,2 272,4 284,8 1,13
export v mld. Kč b.c.: 32,3 37,8 34,4 36,9 47,5 1,47
import v mld. Kč b.c.: 44,2 47,7 48,1 52,2 65,1 1,47
obchodní saldo: -11,9 -9,9 -13,7 -15,3 -17,6
Zdroj: MPO ČR, vlastní výpočty.
Textilní, oděvní a kožedělný průmysl (OKEČ 17 -T, 18 - O, 19 - K)
Podíl odvětví na tržbách celého zpracovatelského průmyslu se
pohybuje kolem 3,5 % (klesající objem tržeb, zejména v kožedělném
průmyslu), na zaměstnanosti pak kolem 6,5 %. Celkové saldo
3
Viz např. studie European Commision: Aggregate and regional impact ­
Regional growth and convergence. Luxembourg 1997.
14
obchodní bilance nabývá od roku 2002 záporných hodnot, a to
především zásluhou kožedělného průmyslu.
Tabulka č. 5: Vývoj vybraných ukazatelů v odvětví textilního, oděvního
a kožedělného průmyslu (v mld. Kč b.c.)
2000 2001 2002 2003 2004 04/00
tržby: T 56,0 61,2 53,1 52,3 52,7 0,94
O 19,8 19,4 20,9 17,4 17,6 0,89
K 9,7 9,2 7,6 6,4 6,2 0,65
 85,5 89,8 81,6 76,1 76,5 0,90
tuzem. spotř.: T 51,9 54,7 50,9 47,8 49,0 0,94
O 11,9 13,2 17,9 15,1 18,0 1,51
K 14,7 15,5 15,8 14,4 14,8 1,01
 78,5 83,4 84,6 77,3 81,8 1,04
export: T 47,9 52,5 46,6 48,8 53,4 1,11
O 22,0 21,7 18,7 17,8 22,6 1,03
K 9,1 9,4 7,4 6,6 8,2 0,90
 79,0 83,6 72,7 73,2 84,2 1,07
import: T 43,9 46,0 44,4 44,3 49,7 1,13
O 14,0 15,5 15,8 15,5 23,1 1,65
K 14,1 15,7 15,5 14,6 16,7 1,19
 72,0 77,2 75,7 74,4 89,5 1,24
obchodní saldo: T 4,1 6,5 2,2 4,5 3,7
O 7,9 6,2 2,9 2,4 -0,5
K -5,0 -6,3 -8,1 -8,1 -8,5
 7,00 6,4 -3,0 -1,2 -5,3
Zdroj: MPO ČR, vlastní výpočty
Rafinérský a chemický průmysl (OKEČ 23.2- R a 24 - CH)
Tržby v rafinérském průmyslu mají kolísavou tendenci (při celkové
stagnaci ve sledovaném období), což je způsobeno především
vývojem světových cen ropy. Na tržbách zpracovatelského průmyslu
se chemický průmysl podílí 5,3 %, jeho odpovídající podíl na počtu
zaměstnanců činí přibližně 3 %. Saldo obchodní bilance je záporné
a neustále se prohlubuje.
15
Tabulka č. 6: Vývoj vybraných ukazatelů v odvětví rafinérského
a chemického průmyslu (v mld. Kč b.c.)
2000 2001 2002 2003 2004 04/00
tržby: R 60,1 57,1 49,9 56,3 48,7 0,81
CH 119,9 118,8 109,9 112,7 132,4 1,10
 180,0 175,9 159,8 169,0 181,1 1,01
tuzem. spotř.: R 80,7 77,2 63,9 71,9 68,9 0,85
CH 177,2 185,2 180,7 191,8 215,8 1,22
 257,9 262,4 244,6 263,7 284,7 1,10
export: R 10,8 12,2 10,8 10,6 13,4 1,25
CH 74,0 76,0 67,7 73,6 97,2 1,31
 84,8 88,2 78,5 84,2 110,7 1,31
import: R 31,4 32,3 24,8 26,2 33,6 1,07
CH 131,3 142,4 138,5 152,7 180,7 1,38
 162,7 174,7 163,3 178,9 214,3 1,32
obchodní saldo: R -20,6 -20,1 -14,0 -15,6 -20,1
CH -57,3 -66,4 -70,8 -79,1 -83,4
 -77,9 -86,5 -84,8 -94,7 -103,6
Zdroj: MPO ČR, vlastní výpočty
Výroba základních kovů a hutních výrobků (OKEČ 27)
Podíl odvětví na tržbách celého zpracovatelského průmyslu činil v roce
2004 cca 9,3 % a na zaměstnanosti 4,5 % (tržby rostly ve sledovaném
období sice rychleji než v celém zpracovatelském průmyslu, tento
vývoj je však jednoznačně podmíněn prudkým zvýšením poptávky na
světových trzích v roce 2004 ­ v předchozích letech odvětví
zaznamenalo podprůměrný vývoj tržeb). Saldo obchodní bilance je
záporné a má kolísavou tendenci.
Tabulka č. 7: Vývoj vybraných ukazatelů v odvětví výroby kovů (v mld.
Kč b.c.)
2000 2001 2002 2003 2004 04/00
tržby: 128,7 138,8 123,5 142,4 200,9 1,56
tuzemská spotřeba: 149,8 158,5 141,1 158,3 222,8 1,49
export: 67,8 73,5 68,2 76,4 110,1 1,62
import: 88,9 93,2 85,8 92,3 132,0 1,48
obchodní saldo: -21,1 -19,7 -17,6 -15,9 -21,9
Zdroj: MPO ČR, vlastní výpočty
Výroba ostatních dopravních prostředků a zařízení (OKEČ 35)
Toto odvětví jako celek zaujímá pouze 1 % podíl na tržbách ve
zpracovatelském průmyslu a zaměstnává asi 1,5 % zaměstnanců
(tržby rostou pomaleji než v celém zpracovatelském průmyslu).
16
Obchodní saldo kolísá, ale ve sledovaném období bylo převážně
kladné.
Tabulka č. 8: Vývoj vybraných ukazatelů v odvětví výroby ostatních
dopravních zařízení (v mld. Kč b.c.)
2000 2001 2002 2003 2004 04/00
tržby: 20,8 26,3 24,3 27,7 25,6 1,23
tuzemská spotřeba: 22,0 24,0 22,3 29,0 21,9 1,00
export: 15,5 18,8 15,5 19,0 22,4 1,45
import: 16,7 16,5 13,5 20,3 18,7 1,12
obchodní saldo: -1,2 2,3 2,0 -1,3 3,7
Zdroj: MPO ČR, vlastní výpočty
Vyjádření pravděpodobnostního vlivu faktoru ekonomické citlivosti na
ekonomický rozvoj jednotlivých krajů vychází z relativního významu
zaměstnanosti v citlivých odvětvích (dobývání nerostných surovin,
zpracovatelský průmysl). Zastoupení ekonomicky citlivých odvětví
(ECO) v jednotlivých krajích je přehledně dokumentováno v následující
tabulce.
Tabulka č. 9: Zastoupení ekonomicky citlivých odvětví v průmyslové
výrobě podle krajů ČR (počet pracovníků v v tis. osob v roce 2004)
OKEČ
Kraj
10,
12,
13,
14
15
17, 18,
19
23,
24
27 35
mezi-
součet
celk.
součet
10-37
%
podíl
ECO
PR 0,0 12,0 3,0 4,6 1,5 3,5 24,6 96,4 25,5
STČ 2,4 16,1 4,5 6,4 3,9 3,4 36,7 153,8 23,9
JČ 1,0 10,0 8,3 1,2 1,2 0,5 22,2 84,1 26,4
PL 0,9 10,0 4,4 0,6 2,4 1,4 19,7 88,0 22,4
KV 5,9 2,7 4,4 0,6 0,6 0,1 14,3 43,4 32,9
UL 11,7 9,4 7,3 7,3 2,4 1,3 39,4 100,1 39,4
LB 2,1 3,4 6,1 0,8 1,2 0,5 14,1 77,1 18,3
HK 0,1 6,7 12,5 1,8 2,7 0,3 24,1 85,8 28,1
PU 1,0 8,0 8,5 5,2 1,2 1,0 24,9 89,4 27,9
VY 1,6 9,4 9,4 0,6 0,6 0,3 21,9 82,0 26,7
JM 1,6 14,7 11,5 4,0 4,8 0,5 37,1 137,3 27,0
OL 0,8 10,7 9,0 1,2 4,2 2,5 28,4 86,5 32,8
ZL 0,2 8,7 7,7 2,6 1,8 1,5 22,5 98,0 23,0
MS 25,9 12,0 9,1 5,0 31,5 3,6 87,1 171,9 50,7
ČR 55,2 133,8 105,7 41,9 60,0 20,4 416,3 1393,8 29,9
Zdroj: MPO, ČSÚ, vlastní výpočty
17
V souladu se silným tlakem na restrukturalizaci citlivých odvětví
průmyslu dochází k relativně rychlému poklesu jejich významu v rámci
celého průmyslu, což lze dokumentovat téměř 20 % poklesem jejich
podílu na zaměstnanosti v období let 1998 až 2004 (nejvyšší absolutní
pokles zaměstnanosti zaznamenal hutnický průmysl, těžba nerostných
surovin a potravinářský průmysl). Na základě uvedených informací
byly do první skupiny s nízkým zastoupením citlivých odvětví (a tedy
i se srovnatelně nízkým tlakem na strukturální přizpůsobení) zařazeny
kraje Liberecký, Plzeňský, Zlínský a Středočeský.4
Více než polovina
krajů (Hl. m. Praha, Jihočeský, Vysočina, Jihomoravský, Pardubický,
Královéhradecký, Olomoucký a Karlovarský) byla zařazena do střední
skupiny (z této skupiny se nadprůměrným podílem citlivých odvětví
poněkud vyčleňují kraje Karlovarský a Olomoucký). Do poslední
skupiny s vysokou mírou ekonomické citlivosti pak byla zařazeny
pouze dva kraje: kraj Moravskoslezský (s přibližně polovičním podílem
citlivých odvětví zapříčiněným historickým rozvojem hutního
a těžebního průmyslu) a dále kraj Ústecký (těžební a chemický
průmysl).
Agregací výsledků obou hodnocení pak dospíváme ke konečnému
roztřídění krajů podle komponenty ekonomické citlivosti (ukazateli míry
nezaměstnanosti byla přiřazena dvojnásobně vyšší váha). Do první
skupiny s nízkou úrovní citlivosti byla zařazeny kraje Středočeský,
Plzeňský, Liberecký, Jihočeský a Hlavní město Praha. Naopak do
skupiny s vysokou ekonomickou citlivostí pak byly zařazeny kraje
Moravskoslezský, Ústecký a dále i Olomoucký. Zbývajících šest krajů,
tj. Vysočina, Královéhradecký, Zlínský, Pardubický, Jihomoravský
a Karlovarský bylo zařazeno do skupiny se střední úrovní ekonomické
citlivosti.
2.3. Potenciál ovlivnění
Dílčí syntéza (resp. průnik) obou výše analyzovaných komponent, tj.
dostupnosti a ekonomické citlivosti, vypovídá o pravděpodobné míře
pozitivního resp. negativního ovlivnění ekonomického rozvoje
jednotlivých krajů, zejména pokud jde o rozhodující procesy vyššího
řádu, generované globalizací světové ekonomiky a v našem případě
i politicko-ekonomickou integrací Evropy. Výsledkem klasifikační
procedury je poziční ukazatel potenciálu ovlivnění. K jeho konstrukci je
nutno poznamenat, že zatímco v případě dostupnosti je větší blízkost
k nejvýznamnějším koncentracím ekonomických aktivit obecně
hodnocena jako rozvojová výhoda (viz všeobecně pozorovatelná
tvorba územně integrovaných konvergenčních klubů, sdružujících
regiony s podobnou úrovní ekonomického rozvoje), v případě
ekonomické citlivosti její vyšší úroveň obecně indikuje nedostatečnou
4
Na tomto místě je ovšem třeba zdůraznit, že se jedná o pravděpodobnostní
závěry, které mohou být výrazně modifikovány zejména nepříznivým vývojem
velkých podniků či hnacích firem působících v daném regionu.
18
míru strukturálního přizpůsobení regionálních ekonomik rozhodujícím
trendům a procesům probíhajícím na nadregionální/globální úrovni
(v tomto směru vycházíme z hypotézy, že vyšší míra ekonomické
citlivosti odráží vysokou míru strukturální inercie regionální ekonomiky
(resp. dlouhodobě nízkou míru jejího ovlivnění externími faktory
odvíjejícími se od původní konkurenční výhody, která byla v dalším
vývoji objektivizována, příp. i potlačena) v průběhu procesu liberalizace
mezinárodního obchodu ­ zejména ekonomicky rozvinutější země byly
logicky vystaveny rostoucím tlakům na přizpůsobení a v tomto
kontextu je vyšší úroveň ekonomické citlivosti hodnocena jako
nevýhoda).
Tabulka č. 10: Potenciál ovlivnění
potenciál dostupnostiekonomická
citlivost vysoký střední nízký
nízká PR STČ, JČ, PL, LB
střední KV, HK, PU, JM VY, ZL
vysoká UL OL, MS
V souladu s údaji uvedenými v tabulce zjišťujeme nadprůměrný
(rozvojově pozitivní) potenciál ovlivnění u Hl. m. Prahy (typ 1
s vysokou dostupností a nízkou citlivostí) a dále u kraje Libereckého,
Plzeňského, Středočeského a Jihočeského (typ 2 se střední
dostupností a nízkou citlivostí). Naopak podprůměrný (rozvojově
negativní) potenciál ovlivnění vykazují kraje Moravskoslezský a dále
Olomoucký (typ 9 s nízkou dostupností a vysokou citlivostí), kraj
Ústecký (typ 8 se střední dostupností a vysokou citlivostí) a kraje
Zlínský a Vysočina (typ 6 s nízkou dostupností a střední citlivostí). Do
skupiny se střední úrovní potenciálu ovlivnění pak spadají zbývající
kraje Karlovarský, Pardubický, Jihomoravský a Královéhradecký (typ 5
se střední úrovní dostupnosti i citlivosti). Lze konstatovat, že zejména
ve střednědobém časovém horizontu mají lepší rozvojové předpoklady
kraje spadající do nadprůměrné skupiny, neboť ty mohou lépe využívat
pozitivní efekty generované větší blízkostí k hlavním domácím
a zejména zahraničním koncentracím ekonomických aktivit (v tomto
směru můžeme říci, že dynamický rozvoj Hlavního města Prahy je
kromě jiných faktorů ve významné míře stimulován i nejlepší úrovní
komponenty dostupnosti v rámci celé ČR). Naopak pozici regionů
spadajících do podprůměrné skupiny lze obecně hodnotit jako
nevýhodnou, neboť tyto regiony vesměs disponují srovnatelně nízkým
potenciálem dostupnosti. Většina z nich je dále vystavena silným
konkurenčním tlakům na přizpůsobení své ekonomické struktury,
spojeným s vysokou úrovní nezaměstnanosti (Moravskoslezský,
Ústecký a v menší míře i Olomoucký kraj). Na druhé straně však
dlouhodobý tlak na přizpůsobení strukturálně postižených regionů
indukuje i výrazné podněty k jejich perspektivnímu rozvoji. Výše
uvedené informace lze doplnit v tom smyslu, že nadprůměrnou
19
zaměstnanost v primárním sektoru, která zvyšuje potenciální rozvojová
ohrožení v dlouhodobém časovém horizontu, vykazují zejména kraje
Vysočina, Jihomoravský a Královéhradecký. Naopak s dlouhodobě
stabilizujícími vlivy terciárního sektoru (jenž je relativně méně citlivý na
externími (globálními) vlivy podmíněné výkyvy v poptávce) na
zaměstnanost lze kromě Hl. m. Prahy počítat zejména v krajích
Jihomoravském, Karlovarském a Středočeském.
Závěrem je zapotřebí poznamenat, že v konkrétních podmínkách
jednotlivých zemí a regionů hraje potenciál ovlivnění často rozdílnou
významovou roli. Jeho vlivy totiž mohou být zastíněny působením
dalších faktorů (např. celkovým charakterem socioekonomické
regulace včetně rozdílné úrovně liberalizace trhu či charakterem jejich
ekonomiky resp. konkurenceschopnosti ­ nákladově či znalostně
založená konkurenceschopnost). V interakci s příslušným potenciálem
reakce (jehož hlavními komponentami jsou ekonomická úroveň
a kvalita podnikatelského prostředí) je tedy třeba počítat jak
s vytvářením. ,,ohnisek rozvoje", tak s vytvářením ,,ohnisek krize".
2.4. Ekonomická úroveň
Ekonomická úroveň dané země resp. regionu v podstatě vypovídá
o úrovni jeho produkční aktivity (hodnota veškerých finálních statků
a služeb vyprodukovaných v čase) a lze ji podmíněně chápat i jako
základní indikátor konkurenceschopnosti. Vyšší ekonomická úroveň
obvykle znamená i vyšší schopnost akumulace vnějších podnětů
v rozvoji dané země či regionu. Za základní indikátor ekonomické
úrovně je všeobecně považována intenzita tvorby HDP. Při interpretaci
regionálních hodnot ukazatele HDP je ovšem třeba mít na paměti jistá
zkreslení, generovaná užitou metodou jeho zjišťování.5
Konkrétní
hodnoty regionálního HDP v tržních (běžných) cenách na obyvatele
jsou uvedeny v následující tabulce.
5
V případě ČR jsou odpovídající propočty regionálního HDP k dispozici
v použité metodice top-down, vycházející z údajů o přidané hodnotě
za institucionální jednotky (odpovídající doplňkové přínosy místně
odloučených provozních, resp. činnostních jednotek jsou pouze odhadnuty).
20
Tabulka č. 11: Regionální diferenciace HDP podle krajů ČR
HDP v tis. Kč b. c. na obyvatele
kraj
1995 1999 2000 2001 2002 2003 2004
04/95 04/00
PR 243,4 389,4 417,4 477,7 488,8 508,7 547,1 2,25 1,31
STČ 127,3 193,7 204,6 217,1 227,9 237,8 253,9 2,00 1,24
JČ 129,8 178,5 187,0 196,3 214,5 225,0 241,4 1,86 1,29
PL 139,8 186,6 199,4 213,6 216,7 234,0 251,1 1,80 1,26
KV 133,5 163,9 173,8 178,5 193,0 202,2 216,6 1,62 1,25
UL 138,8 170,9 174,5 182,5 192,5 208,5 229,1 1,65 1,31
LB 123,6 170,8 180,1 190,7 204,7 205,9 221,0 1,79 1,23
HK 127,6 178,6 191,1 200,2 215,0 230,3 244,5 1,92 1,28
PU 126,4 169,6 179,0 188,9 199,7 214,3 230,9 1,83 1,29
VY 126,5 173,7 185,5 208,0 206,2 216,3 234,5 1,85 1,26
JM 131,4 179,2 188,8 204,6 219,8 235,1 254,7 1,94 1,35
OL 116,5 154,8 162,7 171,2 182,8 195,3 211,5 1,82 1,30
ZL 123,2 158,7 163,2 175,7 184,3 197,2 222,6 1,81 1,36
MS 128,7 169,4 176,5 188,2 189,6 207,6 222,9 1,73 1,26
Prů-
měr
136,9 188,4 198,8 213,8 224,0 237,0 255,9 1,87 1,29
Zdroj: ČSÚ
Z tabulky jasně vyplývá dominantní pozice Prahy, jejíž HDP na
obyvatele v roce 2004 dosáhl hodnoty převyšující odpovídající krajský
průměr ČR o 114 % (přibližně 143 % průměru EU 25 dle HDP v paritě
kupní síly oproti 71 % za celou ČR). Tato skutečnost je kromě výše
naznačených zkreslujících vlivů užité metody výpočtu regionálního
HDP rovněž ovlivněna i specifickým postavením tzv. městských
regionů, u kterých je úroveň HDP zvyšována dojížďkou za prací ze
sousedních regionů (produkt vytvořený dojíždějícími pracovníky je
logicky započítáván podle místa jejich pracoviště). Z hlediska podílu na
úhrnné hodnotě HDP ČR zaujímala v roce 2004 nejvýznamnější pozici
Praha (23,4 %), s výrazným odstupem následovaná Středočeským
(10,5 %), Jihomoravským (10,4 %) a Moravskoslezským (10,0 %)
krajem. Naopak nejnižší podíl zaznamenal Karlovarský kraj (2,4 %)
a dále kraje Liberecký (3,4 %) a Pardubický (4,2 %). Pomineme-li
specifické postavení Prahy, úroveň HDP na obyvatele se v ostatních
krajích pohybuje v poměrně úzkém koridoru. Odpovídající hodnoty
HDP v roce 2004 kolísaly od 99 % krajského průměru dosažených
v Jihomoravském a Středočeském kraji, po 83 % v kraji Olomouckém,
resp. v případě užití hodnoty celorepublikového průměru od 94 % do
21
78 %. Variabilita v rámci daného souboru 13 krajů je tak přibližně
pětkrát nižší než v rámci souboru všech krajů včetně Hlavního města
Prahy. V souladu s tím nelze v souboru mimopražských krajů některý
z nich z pohledu tvorby HDP jednoznačně označit za zaostávající.
Popsanou situaci je možno interpretovat tak, že základním
prostorovým rysem vývoje české ekonomiky pro roce 1989 je
polarizace území ČR ve smyslu Praha ­ zbytek ČR (vývojové
tendence růstu HDP však počínaje rokem 2001 dokládají postupné
oslabování tohoto procesu). Toto konstatování je ovšem poněkud
relativizováno skutečností, že výchozím prostorovým rámcem
hodnocení je přijatý systém krajského členění ČR. V hypotetickém
případě přijetí územně logičtější varianty vymezení Středočeského
kraje včetně Prahy by odpovídající agregovaná hodnota regionálního
HDP na obyvatele převyšovala průměr ČR již jen o přibližně 56 %.
Nicméně základní tendence k polarizaci by ani tak nebyla
zpochybněna (k tomu lze ještě poznamenat, že pozice Prahy je
v daném směru zcela srovnatelná např. s pozicí Bruselu v Belgii,
v rámci nových členských zemí EU má ovšem Praha spolu
s Bratislavou nejvýraznější postavení).
Provedeme-li srovnání českých pohraničních regionů s odpovídajícími
regiony sousedících zemí (úroveň NUTS 3) podle úrovně HDP na
obyvatele v paritě kupní síly, pak všechny příslušné německé
i rakouské regiony vykazují vyšší hodnoty a naopak všechny polské
a slovenské regiony hodnoty nižší . Z pohledu českých krajů tak lze
definovat následující typy sousedství:
Sousedství s ekonomicky vyspělejšími zahraničními regiony ­
Karlovarský, Plzeňský, Jihočeský, Ústecký a v širším smyslu
i v blízkosti hranic se nacházející kraj Vysočina,
Sousedství s ekonomicky mírně vyspělejšími až méně vyspělými
zahraničními regiony ­ Liberecký a Jihomoravský kraj,
Sousedství s ekonomicky méně vyspělými zahraničními regiony ­
Královéhradecký, Moravskoslezský, Olomoucký, Zlínský a Pardubický
kraj.
V rámci užitého standardního třístupňového klasifikačního schématu
podle ukazatele HDP na obyvatele byla na základě výsledků
provedené analýzy do první skupiny charakteristické zřetelně
nadprůměrnou úrovní tvorby HDP zařazena pouze Praha. Do druhé
skupiny byly zařazeny kraje Středočeský, Jihomoravský, Plzeňský,
Královéhradecký a Jihočeský, které ve zkoumaném období dočasně
překročily resp. těsně se přiblížily hodnotám krajského průměru.
Všechny zbývající kraje, nacházející se vzhledem ke srovnatelně
extrémním hodnotám daného ukazatele dosahovaným v Praze
zřetelně pod hodnotami krajského průměru, pak byly zařazeny do třetí
skupiny.
22
S přihlédnutím k vypovídací schopnosti užitého ukazatele regionálního
HDP i k výsledkům provedené klasifikace krajů se jako nezbytné jeví
zařazení doplňujících ukazatelů, jejichž aplikace by umožnila žádoucí
verifikaci pozice jednotlivých krajů v rámci dané komponenty. Po
provedených analýzách byla pro tento účel vybrána oblast tvorby
inovací jako rozhodujícího faktoru udržení či posílení dlouhodobé
konkurenceschopnosti, kterou lze účelně interpretovat prostřednictvím
ukazatelů cílených na hodnocení inovačního potenciálu firem.
Inovační schopnosti firem logicky představují rozhodující součást
inovačního potenciálu jednotlivých regionů. Tento potenciál se
konkretizuje prostřednictvím produkce inovovaných výrobků a služeb.
Hodnocení inovačního potenciálu je ovšem otázkou složitou nejen
z hlediska metodologického, ale i z pohledu neúplnosti disponibilních
informačních zdrojů. V tomto směru byly v první řadě využity informace
zjištěné v rámci speciálního výběrového šetření provedeného ČSÚ
v letech 2002­2003, které metodicky vycházejí z tzv. Oslo manuálu,
zaměřeného na výrobkové a procesní inovace v soukromém sektoru.
Uvedené šetření se vztahuje k firmám působícím v odvětvích 10 až 37,
40 až 41, 51, 60 až 67 a 72 až 74 dle OKEČ. Zjištěný celkový podíl
inovujících firem dosáhl úrovně 26 %. Největší zastoupení inovujících
firem v případě průmyslu vykázala odvětví koksování a chemický
průmysl, výroba dopravních prostředků a výroba strojů a zařízení
(naopak nejnižší zastoupení měla odvětví textilní a kožedělný průmysl,
výroba nábytku a ostatní průmysl a dřevozpracující, papírenský
a polygrafický průmysl) a v případě služeb pak logicky odvětví
zpracování dat a výzkum a vývoj (opačnou pozici zaujala odvětví
dopravy, skladování a telekomunikací a dále vybraných služeb pro
podniky). Podíl tržeb z prodeje inovovaných výrobků činil téměř 19 %
z celkových tržeb firem (průmysl 22 %, služby 14 %). Podle zjištěných
výsledků se inovační schopnosti výrazně zvyšují s velikostí firem,
přičemž inovační výkonnost zahraničních firem (se 40 % podílem na
počtu inovujících firem) byla téměř 1,7 x vyšší než u firem domácích.
Tento závěr dokumentuje výrazně nižší podíl inovujících firem v ČR ve
srovnání se starými členskými zeměmi EU. Z hlediska procesu tvorby
inovací pokládalo 45 % firem za nejvýznamnější vnitřní zdroje
informací a 40 % firem pak podněty svých zákazníků. Za
nejvýznamnější bariéry rozvoje inovací pak firmy označily nedostatek
finančních zdrojů ve spojení s vysokými náklady na realizaci inovací.
Z prostorového pohledu lze za strategicky významné zjištění
považovat skutečnost, že inovující firmy se ve srovnání s firmami
neinovujícími výrazně lépe prosazují na mezinárodních trzích
(vzájemný poměr mezinárodních, národních a regionálních trhů činil
23
u inovujících firem přibližně 1 : 0,6 : 0,2 a u neinovujících firem 1 : 1,1 :
0,7).6
V rámci jednotlivých krajů byl zjištěn největší výskyt inovujících firem
v regionu pražském (se zhruba 31 % podílem na celkovém počtu
šetřených firem) a jednoznačně nejnižší pak v kraji Karlovarském (asi
14 % podíl). Kromě Prahy byl zřetelně nadprůměrný podíl
průmyslových inovačních firem zaznamenán v krajích Pardubickém,
Libereckém, Vysočina, Královéhradeckém a Zlínském. V případě
inovačních firem působících ve vyšších tržních službách pak v kraji
Jihomoravském. Jednoznačně nejnižší podíl inovačních firem byl
v případě průmyslu zjištěn v kraji Karlovarském, v případě služeb pak
rovněž v kraji Karlovarském a dále v krajích Ústeckém a Libereckém.
Tabulka č. 12: Počet a podíl inovujících firem podle krajů
počet šetřených
firem celkem
počet
inovujících firem
celkem
% podíl
inovujících firemkraj
P S P S P S
PR 1137 3087 437 885 38,4 28,7
STČ 1593 1124 358 250 22,4 22,2
JČ 950 348 244 86 25,7 24,8
PL 807 310 169 77 20,9 24,9
KV 523 77 82 1 15,6 1,3
UL 806 388 240 34 29,8 8,7
LB 801 318 265 35 33,1 11,0
HK 1032 457 328 82 31,7 17,9
PU 708 491 243 114 34,3 23,2
VY 828 266 266 44 32,2 16,5
JM 1592 1117 318 281 30,0 25,2
OL 962 479 273 89 28,4 18,5
ZL 1150 489 363 116 31,5 23,6
MS 1326 763 403 120 30,4 15,8
ČR 14215 9714 3989 2214 28,1 22,8
Zdroj: ČSÚ Praha; P = průmysl, S = služby
Vzhledem ke skutečnosti, že výše prezentované údaje nezohledňují
velikostní strukturu firem, byla informační základna ve druhé etapě
doplněna dalšími údaji, získanými na základě sekundární analýzy
databáze vytvořené Asociací pro inovační podnikání (na rozdíl od firem
zahrnutých do výběrového šetření ČSÚ jde v tomto případě o firmy,
které prostřednictvím svého členství a participace na činnosti AIP
jasně deklarovaly svůj výrazný zájem o problematiku inovací).
Z databáze AIP byly pro další hodnocení vybrány firmy působící
v odvětvích č. 15 až 37 a 72 až 74 dle OKEČ, které představují
6
Za regionální trh je považována oblast v okruhu 50 km a za národní trh oblast
v okruhu větším než 50 km v rámci ČR.
24
dominantní oblast vzniku výrobkových a procesních inovací a indukují
jejich tvorbu i v dalších odvětvích (např. velkoobchodě, dopravě
a peněžnictví). Verifikované údaje použité v navazujících analýzách se
vztahují vesměs k 31. 12. 2004. Konečný soubor zahrnuje přibližně 1,8
tis. jednotek (29 % ve srovnání s výběrovým souborem ČSÚ)
s přibližně 446 tis. zaměstnanci. Podíl zaměstnanců inovačních firem
na celkovém počtu zaměstnanců vybraných odvětví činí přibližně
29 %.
Tabulka č. 13: Počet a podíl inovačních firem vybraných odvětví podle
krajů
kraj
počet firem
celkem
podíl na
zaměstnanosti v
P+S v %
podíl S na počtu
inovačních firem
v %
PR 385 27,8 57,4
STČ 145 36,1 21,4
JČ 85 24,1 21,2
PL 68 25,3 19,1
KV 37 23,2 8,1
UL 112 30,4 14,3
LB 85 28,2 9,4
HK 87 32,8 15,7
PU 95 29,0 21,1
VY 77 33,7 15,6
JM 216 22,2 34,9
OL 95 26,8 18,9
ZL 128 25,2 24,2
MS 159 31,8 30,8
ČR 1774 28,7 28,8
Zdroj: AIP, vlastní výpočty; P = průmysl, S = služby
Z hlediska podílu inovačních firem na zaměstnanosti byly zjištěny
nadprůměrné hodnoty zejména v krajích Středočeském, Vysočina,
Královéhradeckém a Moravskoslezském. Na opačné straně pak stojí
kraje Jihomoravský, Karlovarský, Jihočeský, Zlínský a Plzeňský.
Pokud jde o vybraná odvětví služeb, prosazují se inovační firmy ve
výraznější míře kromě Prahy pouze v kraji Jihomoravském, jenž je
následován kraji Moravskoslezským a Zlínským. Nejvýznamnějšími
centry inovačních firem jsou logicky především krajská města resp.
jejich aglomerace (s výjimkou Karlových Varů), k nimž se připojují
některá další větší města s významnou průmyslovou tradicí. Za
největší inovační centra lze označit Prahu, Ostravu, Mladou Boleslav,
Brno, Plzeň, aglomeraci Liberce s Jabloncem n. N., Jihlavu,
aglomeraci Zlína s Otrokovicemi, Pardubice a Olomouc). Na základě
syntézy výsledků obou předchozích stochastických hodnocení
inovačního potenciálu firem (založené na ukazatelích počtu inovačních
firem v průmyslu, počtu inovačních firem ve službách a podílu
25
inovačních firem na zaměstnanosti v průmyslu a službách, kterým byly
přiděleny shodné významové váhy) bylo do první skupiny s nejvyššími
hodnotami inovačního potenciálu zařazeno pouze Hlavní město Praha.
Do druhé skupiny se středním inovačním potenciálem byly zařazeny
kraje Pardubický, Vysočina, Královéhradecký, Moravskoslezský,
Středočeský, Liberecký a Zlínský a do třetí skupiny s nejnižším
inovačním potenciálem pak kraje Olomoucký, Jihočeský, Ústecký,
Jihomoravský, Plzeňský a Karlovarský.
Závěrečná syntéza komponenty ekonomické úrovně je vzhledem
k výrazné ekonomické polarizaci ČR poměrně složitým úkolem,
vyžadujícím i jistou schopnost předvídat budoucí vývoj resp. zohlednit
související okolnosti. Na základě provedených analýz byla do první
skupiny s vysokou ekonomickou úrovní zařazena pouze Praha. Do
druhé skupiny se střední ekonomickou úrovní byly jednoznačně
zařazeny kraje Středočeský a Královéhradecký, a podmíněně (cílené
zohlednění výsledků dílčích klasifikací) pak kraje Jihomoravský,
Plzeňský, Jihočeský, Pardubický, Vysočina, Moravskoslezský,
Liberecký a Zlínský. Do poslední, třetí skupiny s nízkou ekonomickou
úrovní pak spadají zbývající kraje Karlovarský, Ústecký a Olomoucký.
2.5. Kvalita podnikatelského prostředí
Kvalita podnikatelského prostředí nepochybně patří k významným
činitelům ovlivňujícím budoucí ekonomický rozvoj jednotlivých regionů.
Její hodnocení metodicky vychází z identifikace rozhodujících
ovlivňujících faktorů, definovaných na základě investičních
a rozvojových preferencí firem, působících v národohospodářsky
rozhodujících odvětvích zpracovatelského průmyslu a tzv.
produktivních služeb.7
Užité multifaktorové hodnocení tedy
respektuje moderní koncepty lokalizačních analýz zohledňující
odpovídající preference potenciálních investorů (v tomto ohledu lze
výsledky empirických výzkumů zobecnit v tom smyslu, že rozhodování
firem je kromě objektivně působících faktorů ovlivňováno i širokou
škálou institucionálních a subjektivních faktorů, a v souladu s tím nelze
spoléhat pouze na jednoduché modely lokalizačních determinant).
Z hlediska zkoumané krajské úrovně hodnocení je nutné respektovat
skutečnost, že jde o vnitřně heterogenní jednotky s územně výrazně
diferenciovanou kvalitou podnikatelského prostředí. Na mikroregionální
úrovni bylo proto nejprve provedeno hodnocení územních obvodů
pověřených obcí 3. stupně a získané výsledky byly následně
agregovány do úrovně krajů. Užitý přístup respektuje skutečnost, že
města jako centra socioekonomického rozvoje četnými vazbami
ovlivňují své zázemí, které je jimi integrováno do tzv. nodálních
regionů (při praktické interpretaci vycházíme z hypotézy, že
podnikatelská atraktivita těchto center představuje horní limit pro
7
Bankovnictví, pojišťovnictví, telekomunikace, informatika, věda a výzkum
a další podnikatelské služby.
26
atraktivitu podřízených obcí). Výběr a odhady vah jednotlivých faktorů
vycházejí z kvalifikovaných průzkumů názorů potenciálních investorů,
jež byly verifikovány za účelem zohlednění konkrétních podmínek ČR
prostřednictvím vícerozměrných statistických analýz. Vybrané faktory
kvality podnikatelského prostředí lze členit do šesti skupin: obchodní,
infrastrukturní, pracovní, lokální, cenové a environmentální. Základní
přehled o významovém postavení těchto faktorů podává následující
tabulka.
Tabulka č. 14: Faktory kvality podnikatelského prostředí a jejich
významové pořadí
faktory faktorová skupina
nejvíce významné faktory:
dostupnost pracovních sil pracovní faktory
podnikatelská a znalostní infrastruktura lokální faktory
blízkost zahraničních a domácích trhů obchodní faktory
blízkost významných firem obchodní faktory
kvalita silnic a železnic infrastrukturní faktory
středně významné faktory:
cena pozemků/pronájmů cenové faktory
kvalita pracovních sil pracovní faktory
informační a komunikační technologie infrastrukturní faktory
podpůrné služby obchodní faktory
cena práce cenové faktory
blízkost letiště infrastrukturní faktory
přítomnost zahraničních firem obchodní faktory
méně významné faktory:
finanční asistence (obce) lokální faktory
urbanistická a přírodní atraktivita území environmentální faktory
flexibilita pracovních sil pracovní faktory
environmentální kvalita území environmentální faktory
Poznámka: Faktor podnikatelské a znalostní infrastruktury zohledňuje územní
nabídku rozvojových ploch (průmyslové zóny) a institucí znalostní báze
(zejména univerzity, vědecké a výzkumné ústavy, vědecko-technické parky)
Zdroj: vlastní výzkum
Kromě investic na zelené louce zahrnuje užitý přístup i ostatní typy
investic (akvizice, joint-ventures apod.), jejichž alokace je primárně
podmíněna ekonomickou situací a rozvojovými perspektivami
či strategiemi konkrétních českých firem. Tímto způsobem tak byl
vytvořen potřebný prostor pro komplexní podnikatelsky orientovanou
syntézu územní nabídky nejpodstatnějších faktorů, determinujících
regionální kvalitu podnikatelského prostředí, a praktickou interpretaci
získaných výsledků, kterou přirozeně nelze založit (jak se to mnohdy
děje) pouze na dílčích hodnoceních investiční atraktivity z pohledu
lokalizace vládou podporovaných investic.
27
Regionální vyhodnocení kvality podnikatelského prostředí vychází ze
standardního klasifikačního schématu, přičemž výsledky zařazení
podle obou výše specifikovaných skupin ekonomických aktivit jsou
vzhledem k jejich intenzivnímu funkčnímu propojování považovány za
rovnocenné (určení hranic jednotlivých klasifikačních skupin vychází
z interakcí aritmetického průměru x a směrodatné odchylky Sx).
K tomu lze poznamenat, že z pohledu obou těchto sledovaných skupin
bylo pouze ve 27 % zjištěno odlišné zařazení mikroregionů v případě
zpracovatelského průmyslu od jejich zařazení v případě produktivních
služeb. Vlastní klasifikační procedura pak zahrnuje vyhodnocení
celkové pozice jednotlivých mikroregionů v rámci souboru vybraných
faktorů a navazující krajské agregace zjištěných hodnot vážených
počtem obyvatelstva příslušných mikroregionů. V tomto směru je tedy
dána přednost interpretaci pozice jednotlivých krajů ČR cílené na
percepci jejich konkurenčního potenciálu před interpretací zdůrazňující
vnitrokrajskou územní diferenciaci v kvalitě podnikatelského prostředí
(,,nevážená" agregace by spíše preferovala klasický, dnes již do
značné míry překonaný model regionální politiky orientované na
vyrovnávání územních rozdílů v dosažené úrovni ekonomického
rozvoje). Obecně je možné konstatovat, že v souladu s teorií
centrálních míst vykazuje kvalita podnikatelského prostředí silnou
závislost na populační velikosti mikroregionů, resp. příslušných
sídelních center. Na vyšší, tedy mezoregionální hierarchické úrovni je
však tato závislost již výrazně ,,překrývána" dlouhodobým působením
procesů vyššího řádu (a rovněž značnou inercií socioekonomických
systémů), promítajících se např. do ekonomické struktury regionů či
míry jejich integrace do světové ekonomiky. Výsledky hodnocení
jednotlivých krajů jsou prezentovány v dále uvedené tabulce.
Z tabulky vyplývá, že s výjimkou Prahy, nejsou rozdíly v celkové kvalitě
podnikatelského prostředí mezi zbývajícími třinácti kraji příliš výrazné.
Ve všech těchto krajích totiž zaujímají významný podíl málo
urbanizované "venkovské" mikroregiony, jež jsou charakteristické
velmi nízkou kvalitou podnikatelského prostředí. V tomto ohledu mají
proto významnou vypovídací hodnotu i adekvátní rozdíly mezi
jednotlivými krajskými centry, které disponují nejvyšší kvalitou
podnikatelského prostředí (silně nadprůměrná pozice krajských měst
potvrzuje jejich roli nejvýznamnějších pólů ekonomického
rozvoje/růstu, což je spojeno s jejich vysokou podnikatelskou
atraktivitou). Po zohlednění výše uvedených skutečností bylo do
nejlepší skupiny zařazeno pouze Hlavní město Praha. Druhá, tedy.
průměrná skupina pak zahrnuje celkem osm krajů: Plzeňský,
Jihomoravský, Středočeský, Jihočeský, Královéhradecký, Pardubický,
Liberecký a Karlovarský (spolu s Prahou první tři kraje jako jediné
celkově nadprůměrnou kvalitu podnikatelského prostředí v srovnání s
průměrem ČR). Do třetí skupiny pak byly zařazeny zbývající kraje
Moravskoslezský, Olomoucký, Vysočina, Ústecký a Zlínský (z jejich
krajských center pouze Ostrava disponuje srovnatelnou kvalitou
28
podnikatelského prostředí jako krajská centra z průměrné skupiny).
K uvedeným výsledkům lze ještě poznamenat, že nejvýznamnější
vnitřní rozdíly v kvalitě podnikatelského prostředí mezi krajským
městem a zbytkem kraje byly zjištěny v Jihomoravském, Pardubickém,
Plzeňském a Moravskoslezském kraji.
Tabulka č. 15: Vážená kvalita podnikatelského prostředí (KPP) podle
krajů
kraj
počet obyvatel
v tis.
KPP
KPP
krajského
centra
Praha 1169,1 1,32 1,32
Středočeský 1204,7 2,80 2,31
Jihočeský 625,2 3,03 2,15
Plzeňský 550,6 2,73 1,66
Karlovarský 304,3 3,11 2,32
Ústecký 820,3 3,25 2,70
Liberecký 428,3 2,99 2,34
Královéhradecký 550,7 3,06 2,13
Pardubický 508,2 3,12 2,00
Vysočina 519,0 3,25 2,37
Jihomoravský 1127,8 2,76 1,63
Olomoucký 639,2 3,23 2,39
Zlínský 594,9 3,27 2,58
Moravskoslezský 1269,6 3,30 2,27
Česká republika 10311,9 2,85 1,32
Zdroj: vlastní výpočty
Vzhledem k relativně nízké mezikrajské diferenciaci v kvalitě
podnikatelského prostředí se jako účelné jeví zařazení doplňkového
hodnotícího ukazatele. V tomto směru byla pozornost soustředěna na
roli zahraničních firem v ekonomice jednotlivých krajů. Jako
odpovídající ukazatel byl zvolen podíl zaměstnanců firem se
zahraniční kapitálovou účastí na celkovém počtu ekonomicky aktivních
obyvatel kraje. Vybraný ukazatel lze považovat za určitou ,,kontrolní
proměnnou," která testuje výsledky aplikace originálního modelu
hodnocení kvality podnikatelského prostředí (z makroekonomického
pohledu jsou zahraniční investice pokládány za nejúčinnější nástroj
ekonomické restrukturalizace tranzitivních zemí, tedy nástroj zvyšování
jejich globální konkurenceschopnosti). Přesnější výpočty výše
definovaného ukazatele jsou ovšem komplikovány absencí celé řady
potřebných informací. Řešení tohoto problému bylo založeno na využití
Registru ekonomických subjektů spravovaného (RES) a především
databáze Centra pro regionální rozvoj při MU (vytvořené s využitím
terénních šetření). Pro daný účel byly použity kvalifikované odhady
počtu zaměstnanců zahraničních firem s 20 a více pracovníky,
29
působících ve zpracovatelském průmyslu a produktivních službách
počátkem roku 2001.
Tabulka č. 16: Podíl firem se zahraniční kapitálovou účastí na
odpovídajícím počtu ekonomicky aktivních obyvatel v %
kraj průmysl služby celkem
Praha 25,3 45,9 10,6
Středočeský 33,0 9,0 9,8
Jihočeský 25,4 17,5 8,5
Plzeňský 36,8 18,2 12,5
Karlovarský 28,8 10,1 8,0
Ústecký 22,6 15,4 6,6
Liberecký 27,1 11,0 10,7
Královéhradecký 26,7 14,4 9,6
Pardubický 21,4 14,3 7,9
Vysočina 20,1 10,9 7,6
Jihomoravský 20,5 16,9 6,9
Olomoucký 17,4 12,9 6,0
Zlínský 15,4 11,8 6,3
Moravskoslezský 19,3 11,5 6,1
ČR 23,9 22,2 9,2
Zdroj: vlastní výpočty
Ve výše uvedeném kontextu je účelné uvést, že k uvedenému datu
zahraniční firmy zaměstnávaly v odvětvové skupině průmyslu přibližně
350 tis. pracovníků a ve skupině vybraných služeb asi 85 tis.
pracovníků.8
Podle ukazatele objemu zahraničních investic na jednoho
obyvatele se ČR v rámci nových členských zemí EU v současnosti
nachází na prvním místě a její pozice je v tomto směru srovnatelná
i s některými starými členskými zeměmi. Z odvětvového pohledu
směřovaly zahraniční investice především do služeb (zejména do
obchodu a peněžnictví) a zpracovatelského průmyslu (zejména do
automobilové výroby). Z pohledu vývoje regionální diferenciace
v tranzitivních zemích je zapotřebí ještě poznamenat, že na druhé
straně v případě nízké míry svého územního zakotvení exportně
orientované zahraniční investice často prohlubují rozvojovou
segmentaci regionální ekonomiky (izolovanost zahraničního
a domácího segmentu ekonomiky pak následně limituje možnosti
úspěšného řešení problému nezaměstnanosti).
Z uvedené tabulky vyplývá, že výrazně nadprůměrný podíl
zahraničních firem na celkové zaměstnanosti zaznamenávají Plzeňský
a Liberecký kraj společně s Hlavním městem Praha, které tak lze
8
Firmy se zahraničním kapitálem se na celkovém exportu zpracovatelského
průmyslu v současnosti podílejí více než 70 %, přičemž zaměstnávají více než
0,5 mil. pracovníků (prostřednictvím dodavatelských vazeb je na ně napojeno
cca 10 tis. českých firem zaměstnávajících srovnatelný počet pracovníků).
30
zařadit do první klasifikační skupiny (ze strukturálního hlediska se
z této skupiny zřetelně vyčleňuje Praha s nadpolovičním podílem na
celorepublikovém počtu zaměstnanců zahraničních firem působících
v oblasti produktivních služeb; nejvyšší podíl zahraničních firem na
zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu pak byl zjištěn
v Plzeňském kraji. Do druhé skupiny byly následně zařazeny kraje
Středočeský, Královéhradecký, Jihočeský, Karlovarský a Pardubický.
Zbývajících šest krajů, tj. kraje Vysočina, Jihomoravský, Ústecký,
Zlínský, Moravskoslezský a Olomoucký pak spadají do poslední
skupiny, jež je charakteristická zřetelně podprůměrným podílem
zahraničních firem na celkové zaměstnanosti. Zjištěné výsledky
víceméně potvrzují, že s rostoucí vzdáleností českých krajů od
geoekonomického jádra Evropy zájem zahraničních investorů klesá.
K tomu je potřebné podotknout, že zejména v posledních letech je
lokalizace zahraničních firem (zejména zahraničních investic na zelené
louce) významně ovlivňována systémem investičních pobídek, přijatým
v letech 1998 až 2000. Tento systém výrazně upřednostňuje kraje
s nadprůměrnou mírou nezaměstnaností, jež se nacházejí zejména ve
východní části ČR (ve většině krajů západní části ČR dochází
k postupnému vyčerpání disponibilní nabídky pracovních sil, limitující
zejména lokalizaci velkých investic na zelené louce). Na druhé straně
ovšem udělování investiční pobídek (kromě zřejmého faktu narušování
svobodné soutěže) odčerpává veřejné prostředky, které by bylo možné
využít např. pro podporu rozvoje MSP.
Pokud srovnáme zařazení jednotlivých krajů podle výše
komentovaného doplňkového ukazatele podílu zahraničních firem na
zaměstnanosti s jejich zařazením podle syntetického ukazatele kvality
podnikatelského prostředí, zjišťujeme významnou míru dosažené
shody. Tuto skutečnost lze nepochybně pokládat za potvrzení vysoké
vypovídací schopnosti vypracované metodiky regionálního hodnocení
kvality podnikatelského prostředí. Konečné zařazení krajů v rámci
užitého třístupňového klasifikačního schématu lze tedy ztotožnit
s jejich primárním zařazením podle kvality podnikatelského prostředí
s tím, že reálnou atraktivitu jednotlivých krajů pro zahraniční investory
lze potenciálně využít pro řešení sporných případů v rámci realizace
komplexních syntéz dílčích výsledků, získaných hodnocením pozice
krajů podle jednotlivých komponent.
Závěrem této části lze konstatovat, že syntetické hodnocení kvality
podnikatelského prostředí poskytuje syntetické informace, na jejichž
základě lze nejen objektivně posoudit pozici jednotlivých krajů
z hlediska celkových předpokladů dalšího ekonomického rozvoje, ale
i účelně optimalizovat rozvojové programy cílené na podporu
regionálního rozvoje, a to jak z hlediska věcného (informace
o dosažené úrovni hlavních faktorů determinujících kvalitu
podnikatelského prostředí), tak z hlediska územního (identifikace
hlavních prostorů s pozitivními a negativními předpoklady
dlouhodobého růstu).
31
2.6. Potenciál reakce
Syntéza komponent ekonomické úrovně a kvality podnikatelského
prostředí vypovídá o schopnostech jednotlivých krajů reagovat na
vnější ohrožení a příležitosti, tj. o potenciálu jejich reakce
(korespondujícím s regionální konkurenceschopností). Z časového
hlediska lze ekonomickou úroveň chápat především jako reálný,
aktuálně disponibilní potenciál reakce na měnící se globální
ekonomické prostředí, kdežto kvalitu podnikatelského prostředí lze
chápat spíše jako pravděpodobnostní potenciál reakce, identifikující
zejména možnosti perspektivní reakce na rozvojové příležitosti
a ohrožení v dlouhodobějším časovém horizontu.
Tabulka č. 17: Potenciál reakce
kvalita podnikatelského prostředíekonomická
úroveň vysoká střední nízká
vysoká PR
střední
STČ, JČ, PL, LB,
HK, PU, JM
VY, ZL, MS
nízká KV UL, OL
V souladu s výsledky podrobných analýz ekonomické úrovně a kvality
podnikatelského prostředí v rámci krajů ČR vykazuje nadprůměrný
potenciál reakce pouze Hlavní město Praha (zařazení do 1. typu
charakteristického vysokou ekonomickou úrovní i kvalitou
podnikatelského prostředí). Praha má nepochybně výborné
předpoklady, aby patřila mezi ,,vítězné" evropské regiony, které dokáží
všestranně využívat naskýtající se rozvojové příležitosti, generované
vývojem evropské, resp. světové ekonomiky. Relativně příznivé
předpoklady ve výše uvedeném směru mají i kraje Středočeský,
Jihočeský, Plzeňský, Liberecký, Královéhradecký, Pardubický
a Jihomoravský, které byly zařazeny do skupiny s průměrnou úrovní
potenciálu reakce (typ 5 se střední ekonomickou úrovní i kvalitou
podnikatelského prostředí). Naplnění těchto ambicí bude přirozeně
záviset především na jejich schopnostech dále posilovat své
konkurenčního postavení. V tomto směru má nejlepší pozici
Středočeský kraj a zejména díky nadprůměrné kvalitě podnikatelského
prostředí svých center i kraje Jihomoravský a Plzeňský. Pro zbývající
kraje je již charakteristický podprůměrný potenciál reakce. Tuto
skutečnost lze hodnotit jako významné riziko jejich socioekonomického
rozvoje, které se může plně aktivovat v případě dlouhodobé
neschopnosti využívat nabízejících se rozvojových příležitostí či čelit
rozvojovým ohrožením. Z těchto krajů mají nejlepší potenciální
předpoklady pro úspěšné překonávání rozvojových rizik , kraje
Vysočina, Zlínský a Moravskoslezský (typ 6 se srovnatelně nižší
kvalitou podnikatelského prostředí avšak se střední ekonomickou
úrovní),,a to zejména díky inovačnímu potenciálu zde usazených firem.
Určitou rozvojovou výhodou disponuje rovněž Karlovarský kraj (typ 8
32
charakterizovaný nízkou ekonomickou úrovní a střední kvalitou
podnikatelského prostředí), který však na druhé straně vykazuje vůbec
nejnižší inovační potenciál příslušných firem ­ za hlavní perspektivní
rozvojovou bariéru lze označit zejména extrémně nízký inovační
potenciál firem působících v odvětvích tržních služeb. Potenciálně
nejhorší výchozí předpoklady pro urychlení ekonomického rozvoje
prostřednictvím využití rozvojových příležitostí pak mají kraje Ústecký
a Olomoucký (typ 9 s komparativně nízkou ekonomickou úrovní
korespondující s nízkou kvalitou podnikatelského prostředí). V tomto
ohledu je účelné poznamenat, že ekonomický rozvoj těchto krajů bude
ve významné míře ovlivňovat budoucí směr a intenzita procesů
ekonomické integrace (v případě pozitivního vývoje spojené
s posilováním stávajících, resp. konstituováním nových rozvojových os
národního významu) a přirozeně i charakter vývoje rozhodujících
ekonomických subjektů (v tomto směru je prvořadá zvláště exportní
výkonnost tzv. hnacích firem, neboť bez exportních trhů není možná
výraznější expanze jak příslušných odvětví zpracovatelského
průmyslu, tak i navazujících odvětví tržních služeb).9
Z pohledu regionální diferenciace České republiky lze konstatovat, že
ze srovnání českých a moravských krajů vyplývá zřetelně lepší
aktuální úroveň potenciálu reakce v případě českých krajů, a to
především díky Hlavnímu městu Praha zařazenému do 1. typu a
rovněž díky menšímu zastoupení krajů zařazených do podprůměrných
typů ­ pouze dva z celkem devíti českých krajů oproti čtyřem z pěti
moravských krajů (uvažovaných včetně kraje Vysočina). Z moravských
krajů se tak mezi pozičně lépe postavené kraje řadí pouze kraj
Jihomoravský.
Závěrem je možno konstatovat, že potenciál reakce představuje velmi
významnou regionální charakteristiku, se kterou je třeba počítat zvláště
z pohledu kvalifikované percepce dalšího vývoje
konkurenceschopnosti jednotlivých regionů. Z hlediska tvorby
strategických koncepcí regionálního rozvoje je ovšem důležité
posuzovat potenciál reakce v interakci s potenciálem ovlivnění,
s důrazem na co nejkvalitnější makroekonomické i mikroekonomické
vyhodnocení výchozí pozice daného regionu.
2.7. Integrační potenciál regionů
Zhodnocení integračního potenciálu vychází z provedených analýz
potenciálu ovlivnění a potenciálu reakce a je cíleno na komplexní
vyhodnocení odpovídající pozice jednotlivých regionů ­ krajů ČR.
V souladu s vypracovanou metodikou má toto hodnocení přímé
a intenzivní vazby na regionální konkurenceschopnost. Z pohledu
tvorby programů na podporu regionálního rozvoje nepochybně hrají
9
V případě Ústeckého a rovněž Moravskoslezského kraje je zlepšení jejich
ekonomické situace dále komplikováno i negativním ,,image" jejich center jako
historických koncentrací těžkého průmyslu.
33
jednu z klíčových rolí informace o tom, zda jsou v daném směru
generovány spíše tlaky na přizpůsobení nebo podněty pro další
rozvoj,, a to jak z hlediska jejich věcné struktury, tak z hlediska jejich
správné etatizace. Míra rovnováhy mezi potenciálem ovlivnění
a potenciálem reakce je zvláště významnou otázkou pro rozvoj regionů
(např. vyšší potenciál ovlivnění v kombinaci s nižším potenciálem
reakce v podmínkách otevřené ekonomiky obvykle vede
k prohlubování ekonomické podřízenosti daného regionu ekonomicky
silnějším regionům, zejména regionům nacházejícím se v hranicích
tzv. efektivní vzdálenosti). Na druhé straně je ovšem zřejmé, že aby
mohly urychlovat potřebné strukturální změny a stimulovat tak
technologický pokrok, rozvojově ohrožené regiony obecně potřebují
zvýšit svůj potenciál dostupnosti.. V tomto ohledu je ovšem zapotřebí
zvolit takovou strategii, která by přispěla k optimalizaci nastartovaných
změn i z hlediska negativních sociálních dopadů s ní spojených
(zejména nárůstu nezaměstnanosti). Výše uvedené informace jsou
přirozeně významné nejen z pohledu veřejného, ale i soukromého
sektoru (např. z pohledu percepce všeobecného vývoje
konkurenceschopnosti v rámci zpracovávaných strategických plánů
podnikového rozvoje).
Tabulka č. 18: Integrační potenciál regionů
potenciál ovlivněnípotenciál
reakce vysoký střední nízký
vysoký PR STČ
střední
JČ, PL, LB, HK,
PU, JM
VY, ZL, MS
nízký KV, UL OL
Kraje ČR byly na základě výše prezentovaných výsledků vlastního
výzkumu rozděleny do tří základních typologických skupin ­ typy I, II
a III. Zařazení jednotlivých krajů do těchto skupin podává komplexní
informaci o jejich rozvojové, resp. konkurenční pozici v rámci integrující
se evropské ekonomiky.
34
Typ I ­ regiony se silným integračním potenciálem s vynikající
konkurenční pozicí
Do tohoto typu byla zařazena pouze Praha. Její pozice je vysoce
příznivá z hlediska potenciálu ovlivnění, neboť je charakterizována
vysokým potenciálem dostupnosti (s dominantní rolí německých
regionů) při celkově nízké ekonomické citlivosti. Současně region
vykazuje i vysoký potenciál reakce, jenž se odvíjí ze srovnatelně
vysoké ekonomické úrovně (bezkonkurenční postavení v rámci ČR)
spojené s vysokou kvalitou podnikatelského prostředí. V souladu
s výše uvedenými charakteristikami lze konstatovat, že z pohledu
Hlavního města Praha znamená proces ekonomické integrace silný
podnět pro jeho dynamický ekonomický rozvoj. Praha je jediným
českým regionem, jehož konkurenceschopnost je srovnatelná
s nejvíce rozvinutými regiony starých členských zemí EU (např. podle
údajů European Cities Monitor patřilo Praze v žebříčku
nejvýznamnějších evropských měst z hlediska podnikatelské aktivity
v roce 2005 13. pořadí).
Typ II ­ regiony se středním integračním potenciálem s příznivou
konkurenční pozicí
Do tohoto typu jsou zařazeny kraje Středočeský, Jihočeský, Plzeňský,
Liberecký, Královéhradecký, Pardubický a Jihomoravský. Uvedené
kraje jsou charakterizovány střední úrovní potenciálu dostupnosti
(s dominantní rolí německých regionů s výjimkou Jihomoravského
kraje, kde se jim téměř vyrovnají rakouské regiony) a nízkou, příp.
střední (Královéhradecký, Pardubický a Jihomoravský kraj) hodnotou
ekonomické citlivosti. V souladu s tím vykazují první čtyři z uvedených
krajů mírně nadprůměrný potenciál ovlivnění. Všechny zahrnuté kraje
jsou dále charakterizovány středními hodnotami ekonomické úrovně
i kvality podnikatelského prostředí a tedy i střední úrovní potenciálu
reakce. Z pohledu integračního procesu lze konstatovat, že převažují
kladné podněty pro rozvoj (lze očekávat výrazné přínosy generované
blízkostí vyspělých regionů, zatímco tlaky na restrukturalizaci jejich
ekonomické základny se vesměs jeví jako sekundární), jejichž šíření je
stimulováno napojením příslušných krajských center na rozvojové osy
národního významu (viz Viturka, M: Regionální vyhodnocení kvality
podnikatelského prostředí v České republice). Z uvedených krajů má
nejlepší pozici Středočeský kraj, disponující po Hlavním městě Praha
nejvyšším integračním potenciálem. Z perspektivního pohledu lze
konstatovat, že všechny uvedené kraje mají dobré předpoklady pro
dosažení průměrné ekonomické úrovně regionů v rámci EU 25
v časovém horizontu 15 až 20 let.
Typ III ­ regiony se slabým integračním potenciálem s méně
příznivou konkurenční pozicí
Do tohoto typu jsou zařazeny kraje Karlovarský, Ústecký, Vysočina,
Olomoucký, Zlínský a Moravskoslezský. Z hlediska potenciálu
35
dostupnosti mají lepší postavení české kraje, vykazující celkově
střední úroveň daného ukazatele (u většiny zahrnutých krajů v této
oblasti dominují německé regiony; v případě moravských krajů se
prosazují i polské a rakouské regiony). Pokud jde o ekonomickou
citlivost, uvedené kraje jsou rovnoměrně rozděleny mezi skupiny
s vysokou (Moravskoslezský, Ústecký a Olomoucký kraj) a střední
hodnotou dané komponenty. Podle analýz souvisejících s potenciálem
reakce vykazují zahrnuté kraje střední nebo nízkou (Karlovarský,
Ústecký a Olomoucký kraj) ekonomickou úroveň a s výjimkou
Karlovarského kraje nízkou kvalitu podnikatelského prostředí.
V souladu s výše uvedenými informacemi lze konstatovat, že potenciál
reakce zahrnutých krajů zatím vesměs nedosahuje potřebné úrovně.
U některých z nich však existují zřetelné předpoklady pro jeho
zlepšení, indukované např. stanovenými regionálními prioritami v rámci
systému investičních pobídek (Moravskoslezský a Ústecký kraj) či
dynamickým rozvojem inovačních firem (pozorovaným zejména v kraji
Vysočina). Perspektivní zvyšování jejich konkurenceschopnosti je dále
podmíněno zlepšením jejich pozice v systému rozvojových os
národního významu (s důrazem na konstituování nových os
integrujících centra Moravskoslezského a Ústeckého kraje) a zejména
v případě moravských krajů i udržením nadprůměrných temp
ekonomického rozvoje v sousedních polských a slovenských
regionech.
36
3. ZÁVĚR
Problematika regionální konkurenceschopnosti nepochybně patří mezi
významné nové směry regionálně-ekonomického výzkumu. V tomto
ohledu primárně navazuje na makroekonomické srovnávací výzkumy
národní konkurenceschopnosti. Prezentované interaktivní pojetí
regionální konkurenceschopnosti rovněž v určité míře zohledňuje
i mikroekonomické, resp. podnikové chápání konkurenceschopnosti,
a v tomto smyslu je lze chápat i jako potenciální metodologický nástroj
efektivní integrace obou přístupů.
Z praktického pohledu prezentovaný přístup umožňuje víceúčelové
využití výsledků výzkumů, týkající se zejména tvorby programů
regionálního rozvoje a potřebné reformy hospodářské politiky, za
jejichž společnou prioritu pokládáme koncepční zabezpečení
perspektivního přechodu České republiky ke znalostní ekonomice.
Z hlediska koncipování perspektivní regionální a hospodářské politiky
je stále více zřejmé, že nelze dále odsouvat řešení narůstajících
rozporů mezi ekonomicky motivovanou preferencí proinovační politiky
(cílené na podporu zabezpečení konkurenceschopnosti) a sociálně
motivovanou preferencí podpory problémových odvětví nebo oblastí.
Podle našeho názoru není stávající převládající preference
,,problémově" orientované podpory dlouhodobě udržitelná, neboť
absence účinné makroekonomické a regionální inovační politiky by
logicky vedla ke snižování globální konkurenceschopnosti celé české
ekonomiky, včetně její atraktivity pro nadnárodní firmy (zejména firmy
působící v oblasti vyspělých technologií). Problém celkové a komplexní
reformy hospodářské politiky tak lze považovat za jednu z hlavních
koncepčních priorit dalšího vývoje České republiky. Její řešení
vyžaduje provedení hlubokých analýz relevantních skutečností včetně
analýz regionálně orientovaných. Významnou související otázkou
v tomto směru je nepochybně i decentralizace hospodářské politiky,
spojená s efektivní věcnou a územní integrací hospodářské
a regionální politiky a rovněž s optimalizací vertikálních a
horizontálních vazeb těchto politik na sociální a environmentální
politiku.
37
4. Použitá literatura
BLAŽEK, J. ­ UHLÍŘ, D.: Teorie regionálního rozvoje. UK Praha,
Nakladatelství Karolinum, ISBN 80-246-0384-5, Praha 2002.
EUROPEAN COMMISSION: Regional development studies ­ The
impact of the development of the countries of Central and Eastern
Europe on the Community territory. Office for Official Publications of
the European Communities, ISBN 92-826-8802-X, Luxembourg 1996.
EUROPEAN COMMISSION: Aggregate and regional impact ­
Regional growth and convergence. Office for Official Publications of
the European Communities, ISBN 92-827-8806-7, Luxembourg 1997.
HAMPL, M.: Současný vývoj geografické organizace a změny
v dojížďce za prací a do škol v Česku. Geografie, č. 3, ČGS,
ISSN1212-0014. Praha 2005.
HAMPL, M.: Geografická organizace společnosti v České republice:
transformační procesy a jejich obecný kontext. PřF UK Praha ISBN 8086746-02-X,
Praha 2005.
NETHERLANDS ECONOMIC INSTITUTE in cooperation with Ernst &
Young: New location factors for mobile investment in Europe. Office for
Official Publications of the European Communities. Brussel Luxembourg
1993.
OUŘEDNÍČEK, M.: Evropské metropole, Geografické rozhledy, č. 5,
Kartografie Praha a.s., ISSN 12103004, Praha 2006.
SKOKAN, K.: Klastry a konkurenceschopnost regionů. Habilitační
práce, VŠB ­ TU Ostrava 2003.
SPĚVÁČEK, V. a kol.:Transformace české ekonomiky. VŠE Praha,
vyd. Linde s.r.o., ISBN 80-86131-32-7, Praha 2002.
TOUŠEK, V. ­ TONEV, P.: Změny ve struktuře zaměstnanosti
v regionech České republiky; vliv zahraničních investic. In: Vybrané
aspekty kvality podnikatelského prostředí jako výchozího faktoru
efektivnosti regionálních rozvojových projektů, ESF MU, vyd. MU, Brno
2002.
VITURKA, M. & kol.: Investiční atraktivita vybraných měst České
republiky. ESF MU, vyd. MU, ISBN 80-210-2007-5, Brno1998.
VITURKA, M.: Regionální hodnocení rozvojových účinků evropského
integračního procesu na příkladě krajů České republiky. ESF MU, vyd.
MU, ISBN 80-210-3277-4, Brno 2003.
VITURKA, M. & kol.: Regionální vyhodnocení kvality podnikatelského
prostředí v České republice. ESF MU, vyd. MU, ISBN 80-210-3304-5,
Brno 2003.
38
VITURKA, M. ­ ŽÍTEK, V. ­ TONEV, P.: Regionální předpoklady
rozvoje inovací. Working paper, č. 4, CVKS ESF MU, ISSN 1801-4496,
Brno 2005.
Statistické zdroje
ČSÚ: Technické inovace v ČR za rok 2002-2003, ČSÚ Praha, 2005.
AIP: Databáze [online].Dostupný na http://www.techprofil.cz/databaze.
asp.
39
V roce 2005 vyšlo:
WP č. 1/2005
Petr Chmelík: Vliv institucí přímé demokracie na hospodářskou politiku
ve světle empirického výzkumu
WP č. 2/2005
Martin Kvizda ­ Jindřiška Šedová: Privatizace a akciové společnosti ­
k některým institucionálním aspektům konkurenceschopnosti české
ekonomiky
WP č. 3/2005
Jaroslav Rektořík: Přístup k inovacím v České republice. Současný
stav a možné směry zlepšení.
WP č. 4/2005
Milan Viturka ­ Vladimír Žítek ­ Petr Tonev: Regionální předpoklady
rozvoje inovací
WP č. 5/2005
Veronika Bachanová: Analýza kvality regulace České republiky
WP č. 6/2005
Hana Zbořilová ­ Libor Žídek: Washingtonský konsenzus v české
ekonomické praxi 90. let
WP č. 7/2005
Osvald Vašíček and Karel Musil: The Czech Economy with Inflation
Targeting Represented by DSGE Model: Analysis of Behaviour
WP č. 8/2005
Zdeněk Tomeš: Je stárnutí populace výzvou pro hospodářskou
politiku?
WP č. 9/2005
Ladislav Blažek ­ Klára Doležalová ­ Alena Klapalová: Společenská
odpovědnost podniků
WP č. 10/2005
Ladislav Blažek ­ Alena Klapalová: Vztahy podniku se zákazníkem
WP č. 11/2005
Ladislav Blažek ­ Klára Doležalová ­ Alena Klapalová ­ Ladislav
Šiška: Metodická východiska zkoumání a řízení inovační výkonnosti
podniku
WP č. 12/2005
Ladislav Blažek ­ Radomír Kučera: Vztahy podniku k vlastníkům
WP č. 13/2005
Eva Kubátová: Analýza dodavatelských vztahů v kontextu inovací
WP č. 14/2005
Ladislav Šiška: Možnosti měření a řízení efektivnosti a úspěšnosti podniku
40
V roce 2006 vyšlo:
WP č. 1/2006
Tomáš Otáhal: Je úplatkářství dobrá cesta k efektivnějšímu vymáhání
práva?
WP č. 2/2006
Pavel Breinek: Vybrané institucionální aspekty ekonomické výkonnosti
WP č. 3/2006
Jindřich Marval: Daňová kvóta v ČR
WP č. 4/2006
Zdeněk Tomeš ­ Daniel Němec: Demografický vývoj ČR 1990-2005
WP č. 5/2006
Michal Beneš: Konkurenceschopnost a konkurenční výhoda
WP č. 6/2006
Veronika Bachanová: Regulace a deregulace v ČR v období 1990-
2005
WP č. 7/2006
Petr Musil: Tendence na českém trhu práce v období transformace
WP č. 8/2006
Zuzana Hrdličková: Vliv sociální politiky na konkurenceschopnost
české ekonomiky
WP č. 9/2006
Pavlína Balcarová ­ Michal Beneš: Metodologie měření a hodnocení
makroekonomické konkurenceschopnosti
WP č. 10/2006
Miroslav Hloušek: Czech Business Cycle Stylized Facts
WP č. 11/2006
Jitka Doležalová: Vliv politiky na konkurenceschopnost České
republiky
WP č. 12/2006
Martin Chromec: Dlouhodobé efekty monetární politiky: může ČNB
ovlivnit ekonomický růst?
WP č. 13/2006
Tomáš Paleta: Strukturální změny české ekonomiky ve světle
privatizace a podpory malého a středního podnikání
WP č. 14/2006
Tomáš Otáhal: Vývoj korupce v ČR v období transformace
WP č. 15/2006
Jan Jonáš: Ekonomická svoboda a konkurenční schopnost české
ekonomiky
41
WP č. 16/2006
Michal Tvrdoň: Regulace trhu práce v ČR
WP č. 17/2006
Martina Vašendová: Pohyb kapitálu v průběhu transformace a jeho vliv
na konkurenceschopnost české ekonomiky
WP č. 18/2006
Ondřej Moravec: Hospodářská soutěž a její vliv na
konkurenceschopnost české ekonomiky
WP č. 19/2006
Milan Viturka ­ Viktorie Klímová: Globálně orientované hodnocení
konkurenční pozice krajů České republiky