WORKING PAPER č. 13/2008
Disparity v regionálním rozvoji
Milan Viturka
Srpen 2008
Řada studií Working Papers Centra výzkumu konkurenční schopnosti
české ekonomiky je vydávána s podporou projektu MŠMT výzkumná
centra 1M0524.
ISSN 1801-4496
Vedoucí: prof. Ing. Antonín Slaný, CSc., Lipová 41a, 602 00 Brno,
e-mail: slany@econ.muni.cz, tel.: +420 549491111
DISPARITY V REGIONÁLNÍM ROZVOJI
Abstract:
The article Disparities in Regional Development presents a possible
approach to solution of disparities problem in association with the
results acquired by means of application of original method of business
environment quality evaluation. This method was verified on the
example of just about 200 Czech micro-regions and 14 mezo-regions
and/or "kraje" and consists of two basic steps: evaluation of business
environment quality on the micro-regional level and aggregation of
obtained results to the mezo-regional level. The results mentioned in it
enable evaluation of disparities with necessary respects to regularities
of social-economic and geographical organization of territory
(developmental and hierarchical differentiation of space with emphasis
to polarization and integration processes). Evaluation of business
environment quality simultaneously provides a suitable base for correct
identification of positive and negative disparities (approved differences
between theoretical and existing values of business environment
quality), which can be thus consequently effectively diminished by
means of regional policy.
Abstrakt:
Příspěvek Disparity v regionálním rozvoji se zabývá možným
přístupem k řešení problematiky disparit ve vazbě na výsledky získané
aplikací originální metody hodnocení kvality podnikatelského prostředí.
Tato metoda byla ověřena na příkladě asi 200 českých mikroregionů
a 14 mezoregionů, resp. krajů a sestává ze dvou základních kroků:
hodnocení kvality podnikatelského prostředí na mikroregionální úrovni
a agregace získaných výsledků na mezoregionální úrovni. Tyto
výsledky umožňují hodnocení disparit s potřebným respektem
k zákonitostem sociálně-ekonomické a geografické organizace území
(vývojová a řádovostní diferenciace prostoru s důrazem na procesy
polarizace a integrace). Hodnocení kvality podnikatelského prostředí
současně poskytuje vhodnou základnu pro korektní identifikaci
pozitivních a negativních disparit (prokázané rozdíly mezi teoretickými
a skutečnými hodnotami kvality podnikatelského prostředí), které tak
návazně mohou být efektivně snižovány prostřednictvím regionální
politiky.
Recenzoval:
doc. RNDr. Václav Toušek, CSc.
1. TEORETICKÝ ÚVOD DO PROBLÉMU
DISPARIT
Regionální disparity patří k velmi frekventovaným pojmům spojeným
s regionální politikou a regionálním rozvojem. Tento pojem, obecně
označující nerovnost, různost či rozdílnost jevů či procesů, je však
v teorii a praxi (podobně jako u většiny pojmů týkajících se
společenského rozvoje) chápán různými způsoby a jeho sémantická
interpretace je značně neurčitá. Celkově tak lze konstatovat, že pojem
prostorových nerovností tj. regionálních disparit (a v podstatě pojem
disparit vůbec) dosud nemá propracovanou teoretickou bázi, resp.
systémový a metodologický rámec jeho chápání, což limituje jeho
praktickou inkorporaci do regionální politiky či managementu
regionálního rozvoje.
Primární otázkou je samotný obecný přístup k vnímání nerovností,
které lze všeobecně pokládat za přirozený důsledek procesů přírodní
či společenské evoluce. Pomineme-li nerovnosti přírodního charakteru,
tvořící univerzální základ jejího ,,fungování" (viz např. problém
biodiverzity), je zřejmé, že ani v případě nerovností společenského
charakteru nelze přijmout jednoznačný závěr, zda jsou tyto nerovnosti
nezbytné či naopak nežádoucí. Toto dilema bohužel zcela nezmizí ani
pokud podrobněji vymezíme věcnou oblast zkoumání, tj. v našem
případě regionální rozvoj, i když z čistě ekonomického pohledu jsou
negativní disparity pochopitelně považovány za jev spíše negativní otázkou
je však stanovení hranice, od které jsou takto vnímány.
Z komplexního pohledu pak negativní ekonomické disparity mohou být
do jisté míry vyvažovány pozitivními disparitami u environmentální či
sociální komponenty společenského rozvoje.
V tržní ekonomice je regionální rozvoj chápán především jako výsledek
působení tržních sil, spojených s neustálou snahou podnikatelských
subjektů zlepšit své postavení na trhu a získat konkurenční výhodu.
Její nedílnou součástí je i efektivnost alokace, týkající se
ekonomického problému optimálního využívání zdrojů s cílem
dosažení maximální hodnoty výstupu (Hučka, M., 2008). Konkurence
je tak nepochybně nejen motorem ekonomického rozvoje
(ekonomického růstu), ale i motorem vytváření regionálních
nerovností, resp. disparit v ekonomickém (a návazně
i v environmentálním a v sociálním) rozvoji, které při jejich negativní
dimenzi obecně vypovídají o nedostatečné regionální
konkurenceschopnosti. Z toho vyplývá, že tvorba ekonomických
disparit je úzce spojena s konkurenceschopností. Podle Klaassena
(1987) jsou hlavními primárními faktory tvorby regionálních disparit
nízká mobilita pracovní síly, limitovaná mobilita kapitálu, ekonomická
struktura a dále geografické (zejména poloha vzhledem k hlavním
trhům resp. sídelním centrům) a další faktory (např. institucionální,
politické a psychologické faktory) a sekundárními faktory pak vnější
4
ekonomické vlivy, rigidita cen a nákladů (zejména mzdových),
demografická situace, faktory prostředí (image) a ostatní faktory (např.
tvorba inovací).
Z politicko-ekonomického úhlu pohledu lze konstatovat, že spontánní
aktivity podnikatelských subjektů nepochybně naplňují princip
zásluhovosti. Trvale udržitelný rozvoj každé společnosti však vyžaduje,
aby vznikající nerovnosti nepřekročily určitou společensky přijatelnou
mez, tj. aby byl tento přirozený proces regulován a byl tak respektován
i princip solidarity. V této souvislosti jde tedy o generování
dlouhodobých užitků, které nelze měřit prostřednictvím zisku
a odpovídající aktivity jsou proto hlavním úkolem veřejného sektoru.
Lze konstatovat, že (alespoň ve vyspělých zemích) panuje všeobecný
konsensus o potřebě řešení výše naznačeného dilematu ,,efektivnosti
a spravedlnosti" prostřednictvím respektování obou výše naznačených
úhlů pohledu. Společenská naléhavost tohoto řešení a tedy
i potřebnost regionální politiky se pak odvíjí od toho, zda síly ovlivňující
prohlubování nerovností (divergenční síly) jsou silnější než síly
opačného charakteru (konvergenční síly).
Vypovídací schopnost odpovídajících teoretických modelů je logicky
determinována způsobem zakomponování kategorií času a prostoru.
Zakomponování těchto kategorií pak v podstatě neznamená nic jiného
než teoreticko-metodologické zohlednění zákonitostí jak sociálněekonomické,
tak sociálně-geografické organizace společnosti
(abstrahujeme zde od univerzální a geografické přírodní organizace
s historicky slábnoucím vlivem na rozvoj lidské společnosti), jejichž
základní složky představují vývojová (primární) a dále řádovostní
(sekundární) diferenciace společenských systémů.
Vývojovou diferenciaci společenských systémů můžeme v tomto
kontextu charakterizovat jako neustálé vytváření i překonávání
rozdílností, resp. střídání procesů heterogenizace a homogenizace
(Hampl, M., 1996). Tato diferenciace je determinována v rámci
sociálně-ekonomické organizace společnosti představující její ,,vnitřní"
uspořádání. Jejím hlavním dlouhodobým ovlivňujícím faktorem je
vědeckotechnický pokrok, který je přirozeně nerovnoměrný z hlediska
odvětví a oborů, a její dynamiku lze charakterizovat hospodářskými
cykly, jejichž základními fáze představují expanze (konjunktura)
a kontrakce (recese). Sociálně-geografická organizace společnosti pak
podle Hampla (1996, 2005) představuje její ,,vnější" uspořádání, pro
které je charakteristická řádovostní diferenciace konkretizující
vytvářením hierarchických struktur.
Z pohledu teorie regionálního rozvoje lze výše popsaný cyklus
vytváření a překonávání rozdílností charakterizovat v souladu
s Myrdalem (Blažek, J., Uhlíř. D., 2002) ve třech fázích: selekce
úspěšných regionů (spojená s hospodářskými cykly, zejména
s obdobím výraznější recese a v dlouhodobém časovém horizontu pak
5
s významnými technologickými či geopolitickými změnami) polarizace
(spojená s expanzí úspěšných regionů) ­ integrace
(spojená s intenzivní difúzí pozitivních efektů do prostoru, zejména
v období delší konjunktury). Vývojová diferenciace společenských
systémů pochopitelně v dlouhodobém časovém horizontu determinuje
sociálně-geografickou organizaci společnosti. Míra této determinace je
však modifikována silnou inercií hierarchických struktur, která zpětně
ovlivňuje vývojovou diferenciaci (viz např. vysoká stabilita systému
hlavních měst, vyznačujících se obvykle i excelentním ekonomickým
postavením v rámci příslušných zemí).
Uvedený metodologický přístup do značné míry koresponduje
s rozvojem modelů endogenního růstu, jež reagují na zjištěnou
skutečnost, že základní neoklasické modely hospodářského růstu
nejsou schopny uspokojivě interpretovat dlouhodobý růst produkce.
Návazně vypracované endogenní modely proto obecně usilují
o internalizaci hlavních ovlivňujících faktorů a je pro ně charakteristická
určitá forma přelévání účinků, zajišťující individuální i společenskou
návratnost investovaných prostředků. Lze rozlišovat dva hlavní typy
těchto modelů: modely kladoucí důraz na akumulaci lidského kapitálu
(reprezentované zejména modelem R. Lucase, jenž předpokládá, že
jeho úroveň závisí na způsobu, jakým jednotlivci rozdělují disponibilní
čas mezi práci a vzdělávání) a modely kladoucí důraz na akumulaci
znalostního kapitálu (reprezentované zejména modelem P. Romera,
který předpokládá, že snaha jednotlivých firem inovovat zvyšuje
celkový rozsah společenských znalostí).
Endogenní modely akcentují otázku konkurenceschopnosti, kterou lze
systémově chápat v intencích tzv. participativního modelu, ve kterém
jsou konkurenční výhody považovány za výsledek
multidimenzionálního spolupůsobení tržních a společenských
a politických sil ­ procesy a faktory ovlivňující konkurenceschopnost
jsou pak posuzovány na čtyřech systémových úrovních: úrovně meta
(rozvojová orientace společnosti), makro (stabilní rámec ekonomiky),
mezo (politiky a instituce cílené na posilování konkurenceschopnosti)
a mikro (firmy a jejich seskupení). V tomto kontextu lze připomenout
i stále častěji se objevující názory, že regiony jsou nositelem národní
konkurenceschopnosti, neboť v jejich rámci dochází k přímým
interakcím mezi tvůrci a uživateli znalostí spojených s tvorbou
pozitivních externalit snižujících transakční a inovační náklady firem
(Beneš, 2006). Základní produkční funkci pak lze upravit do
následujícího tvaru (Viturka, 2005):
Y = M [a, z1, z2] . f (K, L, I)
Kde:
Y = úroveň produkce (celkový výstup)
6
M = multifaktorová proměnná s faktorovými komponentami a ­ úroveň
technického rozvoje (vybrané indikátory), z1 ­ makroekonomické
(územně volné faktory konkurenceschopnosti), z2 ­ regionální (územně
vázané faktory konkurenceschopnosti)
K = objem kapitálu
L = objem práce
I = inovační potenciál firem (měřitelný např. výdaji firem na výzkum
a vývoj).
Vývojová a řádovostní diferenciace společenských systémů logicky
relativizuje efektivnost zejména centrálních vnějších zásahů, cílených
na snižování negativních regionálních disparit (v této souvislosti však
nelze opomíjet ani otázku pozitivních disparit, které mají silné vazby
na národohospodářskou konkurenceschopnost a v souladu s tím i na
centrální regionální politiku). Protože ekonomické předpovědi mají
vzhledem ke složitosti sociálně-ekonomických systémů značně
limitovanou vypovídací schopnost a dále vzhledem k již vzpomenuté
silné inercií hierarchických struktur, jeví se jako účelné tyto zásahy
optimalizovat v souladu s principy řádovostní diferenciace
společenského prostoru. Tato diferenciace je logicky spojena
s vytvářením hierarchických soustav v linii lokální ­ mikroregionální mezoregionální
­ makroregionální (národní) ­ globální (nadnárodní)
úroveň. S ohledem na obecně protisměrné působení procesů
heterogenizace (ekonomické polarizace) a homogenizace
(ekonomické integrace) nás logicky zajímají všechny uvedené úrovně
kromě úrovně lokální. Odpovídající výběr hlavních ovlivňujících faktorů
se pak koncentruje především na mikroregionální a mezoregionální
úroveň ­ komponenta z2 a agregátní faktory I a L výše uvedené
produkční funkce), přičemž z pohledu regionální politiky lze vzhledem
k spontánnosti polarizačních procesů považovat za smysluplnou
především podporu integračních procesů.
Mikroregionální úroveň výzkumu obvykle představují tzv. elementární
regiony s polaritou typu centrum ­ zázemí (obecně jde o známou
polaritu město ­ venkov), integrované prostřednictvím dojížďkových
procesů, zejména dojížďkou do zaměstnání. Tato základní úroveň
ekonomické a sociální integrace je tedy spojena především
s vytvářením regionálních pracovních trhů ­ integrace na bázi
pracovních interakcí. Jejím charakteristickým rysem je nejenom
pracovní podřízenost lokalit s převažující obytnou funkcí příslušným
sídelním centrům s přebytkem pracovní funkce, ale i (především
v rozvinutých zemích se srovnatelně nízkým demografickým růstem)
selektivní růst pracovní podřízenosti slabších mikroregionů silnějším
konkurentům.
Na vyšší, tj. mezoregionální úrovni nabývá polarita podoby pól rozvoje
­ podřízené mikroregiony, přičemž ekonomická podřízenost zde má
7
poněkud volnější charakter (její úroveň je determinována především
dynamikou ekonomického růstu příslušného pólu rozvoje). Celková
úroveň podřízenosti je pak obvykle posilována vyššími
administrativními funkcemi pólů rozvoje (v ČR jde o krajská města,
zastávající vesměs pozici pólů rozvoje národního významu).
Ekonomická integrace zde probíhá především na bázi interakcí firem
v rámci územní dělby práce a jejím charakteristickým rysem je šíření
rozvojových efektů generovaných póly růstu podél rozvojových os integrace
na bázi produkčních interakcí. Ve srovnání s první úrovní
integrace má tak tato úroveň mnohem selektivnější charakter,
odrážející zejména komplementaritu podnikatelského prostředí
podřizovaných regionů s podnikatelským prostředím příslušného pólu
růstu.
Pokud jde o makroregionální úroveň lze konstatovat, že v daném
směru do určité míry koresponduje s mezoregionální úrovní, avšak
v souladu s hierarchickou posloupností je zde polarizace obvykle
transformována do podoby hlavní město, resp. pól rozvoje
mezinárodního (nadnárodního) významu ­ podřízené mezoregiony.
Tato podřízenost má ovšem vzhledem k centralizovanému charakteru
hospodářských politik a dalším společensko-politickým prointegračně
působícím faktorům výrazně silnější charakter (hloubka této
podřízenosti pochopitelně závisí na míře decentralizace veřejných
politik včetně jejich institucionálních složek). Toto obecné konstatování
lze návazně vztáhnout i na procesy ekonomické integrace na bázi
územní dělby práce, kde vůdčí roli hraje především míra koncentrace
řídících funkcí do makroregionálního centra ­ obvykle vyšší intenzita
rozvojových efektů generovaných tímto centrem pak logicky zvyšuje
významovou pozici příslušných rozvojových os nadnárodního
i národního významu.
Nejvyšší úroveň integrace pak pochopitelně představuje nadnárodní,
resp. globální integrace, pro kterou je charakteristická polarita typu
póly rozvoje nadnárodního významu ­ ostatní mikroregiony
(posilovaná procesy ekonomické liberalizace). Ekonomická integrace
zde probíhá především na bázi mezinárodní výměny zboží a služeb integrace
na bázi obchodních interakcí. Logickým důsledkem těchto
interakcí je vytváření obchodních aliancí, které se v delším období
mohou transformovat do podoby volněji či úžeji integrovaných
nadnárodních hospodářských, příp. politicko-hospodářských
seskupení.
8
Tabulka č. 1: Základní charakteristiky procesů polarizace a integrace
hierarchie hlavní nositelé polarizace hlavní projevy integrace
globální
rozvojové póly globálního
významu
vytváření rozvojových zón
nadnárodního významu
makroregionální
rozvojové póly
mezinárodního významu
vytváření rozvojových zón
národního významu
mezoregionální
rozvojové póly národního
významu
vytváření rozvojových zón
regionálního významu
mikroregionální centra nodálních regionů rozvoj nodálních procesů
Zdroj: vlastní výzkum
Z hlediska naplňování tradičního cíle dosavadní regionální politiky EU,
tj. podpory zaostávajících regionů, představuje v tomto kontextu
zásadní otázku rozlišování základních typů negativních disparit.
Disparity v ekonomickém rozvoji lze členit na hierarchicky podmíněné,
determinované významovým postavením regionu, jejichž regulace by
byla v rozporu se zákonitostmi sociálně-geografické organizace území
(a tedy neefektivní) a vývojově podmíněné, determinované odlišným
tempem a kvalitou ekonomického vývoje, jejichž snižování
prostřednictvím regionální politiky (společensky ospravedlnitelné
aplikací principu solidarity) lze v rámci skupin sdružujících regiony
podle podobnosti jejich významového postavení považovat za
odůvodněné. Obecně jde o tradiční typ tzv. pojišťovací regionální
politiky. Je zřejmé, že pro identifikaci vývojových disparit je potřebné
mít k dispozici verifikovanou metodiku jejich zjišťování (viz následující
kapitola).
Závěrem této části je účelné připojit i definici interaktivně souvisejícího
pojmu regionální konkurenceschopnost. Regionální
konkurenceschopnost je chápána jako schopnost regionů vytvářet
vysoký příjem a zaměstnanost obyvatelstva v podmínkách otevřené
ekonomiky (Kitson, M., Martin, R., Tyler,P, 2005). V tomto kontextu
pak logicky nabývá na významu i podpora regionů disponujících
komparativními výhodami jako nositelů pozitivních disparit v duchu tzv.
strategické regionální politiky. Je třeba mít ovšem na zřeteli
skutečnost, že tato politika obecně podporuje divergenční tendence.
S tím spojené prohlubování negativních disparit lze však účinně
omezovat prostřednictvím jejího interaktivního sladění
s hospodářskými cykly, které lze primárně dosáhnout zacílením tohoto
typu regionální politiky na období konjunktury.
9
2. VERIFIKACE METODIKY NA
PŘÍKLADĚ ČR
Významným teoretickým základem pro identifikaci vývojových disparit
je výše uvedená produkční funkce. Konkrétně jde v tomto směru
o územně vázané faktory konkurenceschopnosti, které lze výhodně
interpretovat prostřednictvím vypracovaného komplexního ukazatele
kvality podnikatelského prostředí ­ KPP (Viturka, M., 2003). Tento
přístup je nepochybně v souladu s potřebami praxe, neboť
odpovídající nabídka představuje hlavní oblast, ve které mezi sebou
regiony soutěží ve snaze vytvářet co nejlepší podmínky pro rozvoj
a přilákání odpovídajících podnikatelských aktivit. Vlastní metodika
vychází z identifikace faktorů odrážejících verifikované investiční
a rozvojové preference firem. Jednotlivé faktory KPP a jejich
významové váhy byly určeny na základě mezinárodních průzkumů
lokalizačních preferencí investorů působících zejména
ve zpracovatelském průmyslu a vyšších tržních službách,
orientovaných na ,,lokalizačně citlivé" nadnárodní firmy (získané
informace byly s využitím statistických metod včetně faktorové analýzy
návazně adaptovány na podmínky ČR). Faktory KPP jsou podle jejich
vypovídací schopnosti členěny do šesti hlavních skupin, seřazených
dále podle významových vah (podrobněji viz Viturka, 2003):
* obchodní faktory poskytující základní informace o tržním prostředí
jednotlivých regionů včetně potenciálů zahraniční a domácí
poptávky;
* pracovní faktory poskytující základní informace o celkové úrovni
a kvalitě regionální nabídky pracovních sil;
* regionální a lokální faktory poskytující základní informace
o rozvinutosti podnikatelské a znalostní báze;
* infrastrukturní faktory poskytující základní informace o technických
předpokladech integrace jednotlivých regionů do světové
ekonomiky (dopravní a ICT sítě);
* cenové faktory představující specifické indikátory úrovně poptávky
a nabídky na regionálních trzích územně vázaných výrobních
faktorů (trh práce a trh nemovitostí);
* environmentální faktory poskytující vybrané informace vztahující
se ke kvalitě života, vykazující významné vazby na podnikatelské
prostředí.
V tomto kontextu je potřebné poznamenat, že česká ekonomika se
zatím nachází v etapě rozvoje ,,taženého investicemi." Je zřejmé, že
nemá-li v dlouhodobé perspektivě dojít ke snížení
konkurenceschopnosti, je nutný její přechod do etapy rozvoje
,,taženého inovacemi" a v souladu s tím je potřebné počítat
i s významnými změnami významových vah jednotlivých faktorů KPP.
Z provedených analýz zatím vyplývá, že potenciální změny indukované
10
přechodem ke znalostní ekonomice jsou spojené především
s oslabováním významu infrastrukturních faktorů a některých dílčích
faktorů (např. faktoru finanční asistence ze strany obcí). Na druhé
straně pak dochází k růstu významu zejména pracovních a dále
environmentálních faktorů a vybraných dílčích faktorů (zejména faktoru
podnikatelské a znalostní báze).
Jako základní prostorové jednotky hodnocení KPP byly v našem
případě zvoleny kraje, které představují mezoregionální hierarchickou
úroveň. Vzhledem k jejich poměrně značné ekonomické i urbanistické
heterogenitě byly odpovídající hodnoty stanoveny na základě agregací
dílčích hodnot vypočtených za příslušné elementární mikroregiony,
které byly z praktických důvodů (výkon státní správy, dostupnost
statistických údajů atd.) ztotožněny s územními obvody tzv.
pověřených obcí s rozšířenou působností 3. stupně. Tyto jednotky
svým charakterem do značné míry odpovídají nodálním regionům typu
jádro ­ zázemí (jde celkem o 205 územních obvodů pověřených obcí
3. stupně, ke kterým bylo dále přiřazeno území hlavního města Prahy).
Vypovídací schopnost vypracované originální metodiky byla
v předchozích studiích ověřena na základě následujících výzkumných
hypotéz:
* hodnoty KPP mají silné vazby na úroveň HDP ­ verifikace
všeobecné vypovídací schopnosti hodnocení KPP (všeobecné
vazby na sociálně-ekonomickou organizaci společnosti). Hypotéza
byla prověřena na mezoregionální úrovni krajů, pro které jsou
k dispozici údaje o regionálním HDP, a její platnost byla potvrzena
­ vypočtená hodnota korelačního koeficientu přesahuje hranici
0,95;
* hodnoty KPP na mikroregionální úrovni ve významné míře
korespondují s populační velikostí odpovídajících elementárních
regionů jako základního indikátoru jejich významové pozice verifikace
vypovídací schopnosti z pohledu aplikace tradiční
regionální politiky (všeobecné vazby na sociálně-geografickou
organizaci společnosti). Její platnost byla potvrzena: pokles
průměrných hodnot KPP podle stanovených velikostních skupin
mikroregionů s hraničními hodnotami 200, 100, 50 a 25 tis.
obyvatel (základní míra významového postavení regionů) činí 1,7
­ 2,5 ­ 3,1 ­ 3,4 ­ 3,9.
Hodnocení KPP poskytuje věcně a prostorově strukturované informace
o rozvojově významných faktorech, které se vesměs vyznačují
relativně významnou prostorovou stabilitou (hodnoty faktorů byly
stanoveny na základě provedení podrobných analýz vztahujících se
převážně k období let 2001 až 2002; v současnosti probíhá nový
cyklus hodnocení). Hlavní výhodou daného přístupu ve srovnání
s obvykle používanými desagregacemi vybraných makroekonomických
ukazatelů je jeho vyšší explanační schopnosti, posilující přímé vazby
na formulování programových cílů regionální politiky.
11
Dosažené výsledky hodnocení na mezoregionální úrovni ukazují, že
s výjimkou v podmínkách ČR zcela specifického Pražského kraje
nejsou rozdíly mezi zbývajícími třinácti kraji v celkové úrovni KPP příliš
výrazné (nejlepší hodnoty z nich vykazují Jihomoravský spolu
s Plzeňským krajem a naopak nejhorší hodnoty kraj Moravskoslezský
spolu s Ústeckým). Ve všech těchto krajích totiž mají významný podíl
relativně málo urbanizované "venkovské" mikroregiony, které obvykle
disponující pouze nízkou úrovní KPP. V souladu s naznačenou
výraznou heterogenitou krajů mají tedy z hlediska praktického
hodnocení disparit lepší vypovídací schopnosti analýzy založené na
mikroregionálním přístupu.
Výsledky hodnocení KPP podle stanovených velikostních skupin
mikroregionů jsou přehledně prezentovány s využitím metody
benchmarkingu (benchmarking obecně označuje metodu analýzy
procesů a výkonů prostřednictvím systematického porovnání
zkoumaného subjektu s ostatními relevantními subjekty). Přiložená
tabulka poskytuje selektivní informace o negativních i pozitivních
disparitách, prezentovaných ve vazbě na významové postavení
elementárních mikroregionů (zahrnuty mikroregiony s minimálně 10 %
odchylkou KPP od průměru příslušné velikostní skupiny): nejlepší
hodnoty zde reprezentují nesporné pozitivní disparity a nejhorší
hodnoty pak nesporné negativní disparity, jejichž snižování je hlavním
všeobecným cílem tradiční regionální politiky. V případě negativních
disparit byl zjištěn dominantní podíl moravských mikroregionů, kde
v tomto směru jednoznačně převládají mikroregiony příslušné
k Moravskoslezskému kraji (z českých regionů se zřetelněji prosazují
pouze mikroregiony Ústeckého kraje). V případě pozitivních disparit
pak jednoznačně zaujímají nejlepší pozici mikroregiony Středočeského
kraje. Pokud se přesuneme na mezoregionální tj. krajskou úroveň,
zjišťujeme adekvátním postupem největší výskyt negativních disparit
v případě Moravskoslezského a Ústeckého kraje, což do značné míry
koresponduje s výsledky ostatních provedených analýz, vycházejících
z tradičních metodických postupů.
Tabulka č.2: Selektivní benchmarking mikroregionů podle KPP
velikostní skupina mikroregionů v tis. obyvatel
200 a více 100­199 50­99 25­49 méně než 25
nejlepší hodnoty:
Praha Plzeň K. Vary Říčany Kuřim
Pardubice Bran./L.-S.B. Jičín Dobříš
H.Králové Jihlava Poděbrady Jilemnice
Č.Budějovice M. Boleslav Beroun Lanškroun
Tábor Černošice
Benešov Turnov
Jablonec/N.
nejhorší hodnoty:
12
Ostrava Frýdek.-Mís. Karviná Hlučín Jablunkov
Teplice Havířov Orlová Vítkov
Opava Sokolov Bílovec Rýmařov
U. Brod Krnov Konice
Kyjov Bohumín Kravaře
Třinec Sušice Broumov
Boskovice Rumburk Odry
Vsetín Veselí/M. Králíky
Č. Těšín
Poznámka: Mikroregiony jsou označeny názvem příslušné pověřené obce 3.
stupně (pracovně podřízené a velikostně nevyhovující mikroregiony jsou
vyznačeny kurzivou).
Zdroj: vlastní výzkum
Rozvoj jednotlivých krajů je v souladu s diferenciací v celkové
vybavenosti, resp. kvalitě KPP konkrétně ovlivňován rozdíly ve
vybavenosti jednotlivými faktory KPP, které selektivně ovlivňují jejich
atraktivitu prostřednictvím interakcí s různorodými preferencemi
poptávajících subjektů. V tomto směru podává základní přehled
následující tabulka, kde jsou tyto rozdíly specifikovány podle krajů
a hlavních skupin faktorů KPP (v tomto případě jde o krajské agregace
nevážených mikroregionálních hodnot). Konstrukce tabulky vychází ze
zásady, že za každý kraj jsou uvedeny dvě (výjimečně jedna) nejlepší
a dvě (výjimečně jedna) nejhorší skupiny faktorů, přičemž hodnocení
pozice v rámci ČR zahrnuje tři nejlepší a tři nehorší kraje.
Výsledky komplexních mezoregionálních a mikroregionálních analýz
KPP poskytují základní informace pro stanovení optimálních priorit
podpory rozvoje krajů V tomto kontextu je ovšem potřebné rovněž
zohlednit nejen disponibilní vize rozvoje jednotlivých krajů, ale i rozdíly
v efektivitě využívání hlavních faktorů KPP. Tato efektivita je
pochopitelně především záležitostí podnikatelského sektoru, z pohledu
by tedy nemělo primárně jít o přímou podporu podnikatelských
subjektů (s výjimkou možnosti systémové podpory MSP povolené
Evropskou komisí), ale především o stimulaci žádoucích změn
cílených na udržení resp. posílení konkurenceschopnosti. V souladu
s výše uvedenou definicí regionální konkurenceschopnosti
a nezbytným přechodem ke znalostní ekonomice (podmíněného
vyčerpáním cenových konkurenčních výhod české ekonomiky) lze
v tomto směru pokládat za prioritní oblasti podpory využití lidských
zdrojů (regionální míra nezaměstnanosti má silnou vazbu na úroveň
strukturálního přizpůsobení ekonomiky globálním vývojovým trendům,
resp. zastoupení ekonomicky citlivých odvětví) a rozvoj inovačního
potenciálu firem (inovující firmy lépe vzdorují zejména cenově
založené konkurenci a v souladu s tím se i lépe prosazují na
mezinárodních trzích). Problematice lidských zdrojů a tvorby inovací již
byla věnována pozornost v dřívějších studiích a není tak v příspěvku
13
dále rozváděna (podrobněji viz např. Viturka, M. ­ Žítek, V. ­ Tonev,
P., 2005).
Tabulka č. 3: Poziční hodnocení krajů podle skupin faktorů KPP
pozice z pohledu ČR pozice z pohledu kraje
kraj
velmi příznivá velmi nepříznivá příznivá nepříznivá
PR P, C, I, R, O - - E
SČ O, I, P, C E - JČ
R, E - - I, O
PL - - E, O P, R
KV - P E, O R
ÚL O, R P, E - LB
- I E, O C
KH E R O C
PA - R, C E, O VY
E I, C R JM
I, C - - O, R
OL - O, I P, R ZL
P O E C
MS - O, P, R, C, E I Poznámka:
O ­ obchodní faktory, P ­ pracovní faktory, R ­ regionální a lokální
faktory, I ­ infrastrukturní faktory, C ­ cenové faktory, E ­ environmentální
faktory.
Zdroj: vlastní výzkum
14
3. ZÁVĚR
Na základě provedených výzkumů, jejichž výsledky byly úspornou
formou prezentovány v předchozím textu, je možné přijmout
následující závěry podporující zvýšení efektivnosti a účinnosti
regionální politiky:
* rozvojové disparity vznikají vývojovou a řádovostní (hierarchickou)
diferenciací společenských systémů, přičemž účinnost jejich
regulace je primárně determinována mírou respektování
zákonitostí sociálně-ekonomické a sociálně-geografické
organizace těchto systémů (preference tržně konformních
opatření);
* negativní rozvojové disparity lze v dlouhodobém časovém
horizontu nejefektivněji snižovat prostřednictvím konkrétních
programů přijímaných v rámci regionální politiky, orientovaných na
zvyšování kvality podnikatelského prostředí, rozvoj integračních
procesů a lepší využívání regionálních zdrojů růstu;
* za základní prostorový rámec pro snižování společensky
závažných rozvojových disparit lze považovat mezoregionální
úroveň ­ v českých podmínkách tuto úroveň reprezentují kraje,
představující z ekonomického pohledu základní jednotky územní
dělby práce integrované jejich centry, které vesměs vykonávají
funkci pólů rozvoje národního (v případě Prahy nadnárodního)
významu;
* identifikaci rozvojových disparit vznikajících na mikroregionální
úrovni je nutné provádět v rámci relevantních velikostních skupin
mikroregionů, přičemž lze účelně vycházet z vyhodnocení
odpovídajících odchylek skutečných hodnot kvality
podnikatelského prostředí od teoreticky příslušných hodnot
(stanovených na úrovni celé ČR);
* dlouhodobé ekonomické zaostávání regionů lze obecně
interpretovat tak, že tyto regiony nedisponují potřebnými zdroji
endogenního růstu a je proto nutné zvýšit jejich atraktivitu pro
alokaci exogenních zdrojů (např. prostřednictvím regionalizace
investičních pobídek).
Pokud jde o systémový a praktický význam problému disparit,
v kontextu regionální politiky lze konstatovat, že fundamentální výzkum
této problematiky je velmi aktuální a jeho aplikovatelné výsledky
mohou výrazně přispět k celkovému zkvalitnění regionálního
managementu na všech stupních územního řízení v České republice.
Současný stav lze charakterizovat tak, že i pokud jsou disparity
intuitivně správně identifikovány, chybí nástroje a mechanizmy jejich
klasifikace, vzájemného srovnávání a vyhodnocování. V tomto
kontextu lze konstatovat, že prezentovaný příspěvek představuje jednu
z prvních systematičtěji orientovaných snah o snížení deficitu
výzkumné sféry v dané oblasti.
15
Závěrem je potřebné se alespoň stručně v daném kontextu zmínit
i o nejzásadnějších otázkách celkového směrování regionální politiky.
Řešení diskutovaného problému disparit nepochybně patří do
,,arsenálu" tradiční regionální politiky. Je zjevné, že v současnosti
výrazně přibývají snahy o modernizaci jejího obsahu, které lze
zobecnit ve smyslu její silnější orientace na podporu zvyšování
regionální konkurenceschopnosti. Současně lze zaznamenat i rostoucí
pozornost věnovanou regionálním aspektům v rámci sektorových
politik (např. v průmyslové, zemědělské, dopravní a energetické
politice). Naznačené trendy odrážejí i odpovídající (i když někdy
poněkud rozpačité) aktivity EU. Kromě tzv. Lisabonské strategie,
kladoucí hlavní důraz na růst konkurenceschopnosti ve vazbě na
tvorbu kvalitních pracovních míst v intencích rozvoje znalostní
ekonomiky (při jejíž revizi byla za jednu z jejích významných příčin
označena i nedostatečná pozornost věnovaná regionální dimenzi
strategie), tuto skutečnost zjevně dokládá i vytyčení nového cíle
,,Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost" v rámci nového
plánovacího cyklu 2007 ­ 2013 Politiky hospodářské a sociální
soudržnosti, resp. Strukturální politiky EU. Jejím nejvýznamnějším
cílem však i nadále zůstává tradičně orientovaný cíl ,,Konvergence"
a v této souvislosti tak sladění obou do značné míry protichůdných cílů
v rámci systémů regionálních politik jistě nebude jednoduchou
záležitostí.
16
4. POUŽITÁ LITERATURA
BENEŠ, M.: Konkurenceschopnost a konkurenční výhoda, Working
paper č. 5, Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české
ekonomiky, ESF MU, Brno 2006.
BLAŽEK, J. ­ UHLÍŘ, D.: Teorie regionálního rozvoje. PřF UK,
Nakladatelství Karolinum, Praha 2002.
CAMBRIDGE ECONOMETRICS, ECORYS-NEI: A study on the
factors of regional competitiveness (A draft final report for the
European Commission), University of Cambridge, 2003.
DRUCKER, P. F.: Inovace a podnikavost. Management Press, Praha
1993.
DRUCKER, P., F.: Věk diskontinuity. Management Press, Praha 1994.
EUROPEAN COMMISSION: Aggregate and regional impact Regional
growth and convergence. Office for Official Publications of
the European Communities, Luxembourg 1997.
GARELLI, S.: Competitiveness of nations: The Fundamentals. In:
Word Competitiveness Yearbook, IMD Lausanne, 2002.
HAMPL, M.: Geografická organizace společnosti a transformační
procesy v České republice. PřF UK, Praha 1996.
HAMPL, M.: Geografická organizace společnosti v České republice:
transformační procesy a jejich obecný kontext. PřF UK, Praha 2005.
HUČKA, M.: Vznik a příčiny územních nerovností. Regionální disparity,
Regionální disparity, Working papers, č. 1, EF VŠB-TU, OPF SU,
Ostrava 2008.
KADEŘÁBKOVÁ, A. A KOL.: Ročenka konkurenceschopnosti České
republiky. CES VŠEM a NOZV NVF, Praha 2005.
KITSON, M. ­ MARTIN, R. ­ TYLER, P.: The regional competitiveness
debate. University of Cambridge, 2005.
KLAASSEN, L. H. ­ VANHOVE, N.: Regional policy: an European
approach. Avebury, 1987.
KOELLREUTER, CH.: Regional benchmarking as a tool to improve
regional foresight, European Commission - Research - Directoriate K,
Brussels 2002.
KUTSCHERAURER, A.: Východiska výzkumu regionálních disparit
v územním rozvoji České republiky. Regionální disparity, Working
papers, č. 1, EF VŠB-TU, OPF SU, Ostrava 2008.
MOLLE, W.: European Cohesion policy. London, Routledge 2007.
17
NETHERLANDS ECONOMIC INSTITUTE IN COOPERATION WITH
ERNST & YOUNG: New location factors for mobile investment in
Europe. Office for Official Publications of the European Communities.
Brussel - Luxembourg 1993.
OECD, EUROSTAT: Oslo manual: Guidelines for collecting and
interpreting innovation data. EUROSTAT, Luxembourg 2005. Dostupný
na www.epp.eurostat.ec.europa.eu.).
PORTER, M.: The competitive advantages of nations. The Free Press,
New York 1990.
PORTER, M.: Competitive advantage, agglomeration economies and
regional policy. International Regional Science Review, No 1 a 2, 1996.
SLANÝ, A. a kol.: Faktory konkurenceschopnosti. CVKS ESF MU,
Brno 2007.
SKOKAN, K.: Klastry a konkurenceschopnost regionů. Habilitační
práce, VŠB ­ TU Ostrava 2003.
VITURKA, M. & KOL.: Investiční atraktivita vybraných měst České
republiky. ESF MU, Brno 1998.
VITURKA, M.: Zahraniční investice a strategie regionálního rozvoje.
ESF MU, Brno 2000.
VITURKA, M. & kol.: Regionální vyhodnocení kvality podnikatelského
prostředí v České republice. ESF MU, vyd. MU, Brno 2003.
VITURKA, M. ­ ŽÍTEK, V. ­ TONEV, P.: Regionální předpoklady
rozvoje inovací. Working paper, č. 4, CVKS ESF MU, Brno 2005.
VITURKA, M.: Regionální ekonomie a politika II. ESF MU, Brno 2007.
VITURKA, M.: Konkurenceschopnost regionů, možnosti jejího
hodnocení a stimulace. Sborník z X. Mezinárodního kolokvia o
regionálních vědách, ESF MU, Brno 2007.
ŽÍTEK, V. ­ KUNC, J. ­ TONEV, P.: Vybrané indikátory regionální
konkurenceschopnosti a jejich vývoj. Working paper č. 21, Centrum
výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky, ESF MU, Brno
2006.
18