Rizikové faktory sedavého životního stylu – Algie
Fakulta sportovních studií MU
Mgr. Martin Sebera; Mgr. Lenka Beránková, Ph.D.; Bc. Petr Zaoral;
doc. PaedDr. Jitka Kopřivová, CSc.; Mgr. Petr Ježek; Luboš Hrazdira

Zdravý životní styl

Nemáte-li čas pečovat o své zdraví, tělo Vás později přinutí věnovat mnohem více času a prostředků na léčbu nemocí.

Zdraví a jeho determinanty

Většina lidí správně tuší, kdy se v péči o své zdraví dopouštějí závažnějších chyb, byť si to někteří vědomě připustit nechtějí. V důsledcích ale není podstatné, jak přesně poškozování svého zdraví jednotliví lidé dokáží definovat.

V rámci planety patří střední Evropa do velmi omezeného segmentu, ve kterém naprostá většina obyvatel žije v hmotném dostatku, či nadbytku. Ten se odráží i ve výskytu tzv. civilizačních chorob. Jde o skupinu onemocnění, které jsou způsobeny nevhodným životním stylem. Jsou způsobeny nejenom přejídáním, či jinak nevhodným stravováním a nedostatkem pohybu. Neméně významnou příčinou jejich vzniku a zhoršování jejich průběhu jsou disharmonické mezilidské vztahy a absence, či ztráta smyslu života.

Zdraví bývá pojímáno jako nepřítomnost nemoci. Zdraví a nemoc pak většinou jako dva protichůdné a vzájemně se vylučující kvalitativní stavy, obdobně jako je třeba v elektřině pozitivní a negativní náboj. To však neodpovídá skutečnosti. Zdraví lze vnímat spíše jako škálu – třeba ve dvojici polárních pojmů tma a světlo ohraničujících množství různě intenzivních jasů a přechodných šerosvitů. Kontinuum zdraví a nemoci lze vyjádřit různým způsobem – např. v osmi stupních:

	+ + +	vysoká úroveň pozitivního zdraví
	+ +	střední úroveň pozitivního zdraví
	+	nízká úroveň pozitivního zdraví
	±	stavy pohybující se mezi zdravím a nemocí
	−	lehké onemocnění
	− −	středně těžké až těžké nemoc
	− − −	neléčitelná nemoc
	− − − −	smrt

Neméně důležité je, zda pojem zdraví vnímáme pouze v kontextu těla (somatický rozměr pojmu), nebo také v souvislosti se způsobem myšlení a prožívání (psychický rozměr). Zda pro nás zahrnuje pouze jednoho člověka (individuální rozměr), nebo člověka v předivu mezilidských vztahů (komunitní rozměr). A zda vnímáme souvislost také se smyslem života a s naším posláním (duchovní rozměr).

Světová zdravotnická organizace (WHO) považuje zdraví za stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody a ne pouze za nepřítomnost nemoci nebo vady. To znamená, že dle WHO nedílným před­pokladem náležité kvality života a lidského štěstí jsou i subjektivní aspekty zdraví založené na vnitřních pocitech a vlastním mínění.

Úroveň, či míra zdraví nepochybně souvisí i s úspěšností v seberealizaci. Člověk však není motivován vnějšími podněty – jako je např. odměna nebo trest – ale vnitřním programem potřeb. Pokud je jeden soubor potřeb uspokojen, vynoří se do popředí jiný a uspokojená potřeba přestává motivovat (jak uvedl v roce 1943 Abraham Maslow ve svém článku „Teorie motivace “). Základní lidské potřeby vytvářejí určitou hierarchii:

Maslowova hierarchie potřeb

Maslowovy téze, že níže položené potřeby nedostatku jsou významnější a jejich alespoň částečné uspokojení je podmínkou pro vznik méně naléhavých a vývojově vyšších potřeb platí jen do jisté míry. Potřeba uspokojování vyšších potřeb (estetických, duchovních) může napomoci v mezních situacích lidského života, ve kterých je možnost uspokojování nižších potřeb omezena (např. v prostředí koncentračních táborů, o čemž referovali mj. Viktor Frankl nebo Konrad Lorenz).

Příčiny mnoha neuróz a exogenních depresí tkví v nedostatečném uspokojení základních lidských potřeb – resp. v jejich chronickém neuspokojování. Navíc někdy běžné somatické příznaky (symptomy – např. chronické bolesti zejména hlavy, pískání v uchu, závratě, únava, celková slabost, nechutenství s váhovým úbytkem, zácpa, suchost v ústech, poruchy spánku, menstruačního cyklu, sexuálních funkcí , hybnosti nechutenství, či žravost, poruchy, poruchy) mohou být projevem tzv. larvované (maskované) deprese. Porucha nálady může být v pozadí, někdy jen velmi málo patrná, ale také nemusí být vůbec přítomná (deprese bez deprese). Neurózy a deprese mají sice více příčin, ale velmi významný je zde zvýšený stres.

Stres

Stresem nazýváme stav, ve kterém živý systém mobilizuje své obranné a/nebo korektivní systémy. Je vyvolán tak značnou odchylkou v homeostáze, že je ohrožena integrita celého organismu, někdy i život. Smyslem je přežít nouzovou situaci.

Adaptační a stressové mechanismy, lze ve vývojové řadě sledovat nazpět až k nejjednodušším organismům. Poplachová reakce se začala vyvíjet u savců, vystavených co chvíli nutnosti náhlé svalové práce při zápasu, útěku nebo uchvácení kořisti.

Dojdou-li k CNS poplašné informace, jsou ihned konfrontovány se záznamy z minulosti jedince i z historie celého druhu. Volí se ta alternativa, která nejspíš odpovídá signálu o dané situaci. Odpověď na ni má pak největší pravděpodobnost, že dokáže udržet ustálený stav. Kódovaná reprezentace zevního prostředí, vyrostlá z minulých zkušeností, dovoluje jistou anticipaci toho, co bude následovat. Už první signály se tedy mohou extrapolovat, není nutno čekat na celou sekvenci, prefabrikované rozhodnutí se může spustit ihned. Nastřádaná reprezentace však znázorňuje i to, co se v zevním prostředí může přihodit a co by pak znamenalo nárok na organismus.

Při poplachové reakci se vlastně zapíná automat. Evoluční výhoda je v okamžitém rozhodnutí, třeba i ve velmi složité situaci. Je v tom ale také riziko. Odpověď nemusí vždy být zcela adekvátní dané situaci. Je-li zapnuta, proběhne stereotypně, podle zkušenosti tisíců a miliónů let, což nemusí vždy odpovídat aktuální potřebě. Biologické zákony se vyvíjely pro druh, ne pro jedince. Jedinec může doplatit na to, co se vyvinulo jako prospěšné pro celou species. Dochází ke konfliktu mezi biologickými pudy a symbolickými (zde v kontextu sociálně – etickými) hodnotami. Např. soudobý špičkový manažer má pro řízení rozsáhlého týmu k dispozici pudy vycházející z etických koncepcí kočovníků doby bronzové před 3 tisíci léty.

Při názorové konfrontaci s nadřízeným se spouští stejná poplachová reakce jako u pračlověka napadeného zvířetem, který potřeboval aktivovat všechny své fyzické síly pro boj, nebo útěk. Aktivací několika hormonů, řady enzymů a vegetativního nervového systému (tzv. neurohumorálními regulacemi) se změní tonus hladkého svalstva, zejména cévního, stoupne tlak krevní, zrychlí se srdeční činnost, zvětší se minutový objem srdeční, redistribuuje se krevní oběh, zrychluje se krevní srážlivost. Endokrinní reflexy pak vyvolají řadu metabolických změn. Celý organismus je v nevyšší pohotovosti a pokud by následoval boj, nebo útěk vše by se optimálně zužitkovalo a velké množství nahromaděné energie by se fyziologicky uvolnilo. S nadřízeným se však nelze fyzicky utkat, naopak, je vhodné jeho výtky a agresivní výpady přijímat bez hnutí. Fyziologická reakce všech aktivovaných orgánů je vůlí blokována. Na neurohumorální úrovni dochází k jakémusi vnitřnímu konfliktu, který opakováním může poškozovat zdraví.

Stres vyvolávají zejména: spěch, napětí, nesplněné termíny, problematické, či jinak neuspokojivé mezilidské vztahy, nedostatek spánku, narušování biorytmu. Nejhorší zátěží, největším stresorem, je bezvýchodnost situace.

Není-li stres příliš intenzívní, vede k adaptaci, a vlastně nutí organismus ke zlepšení výkonu. Můžeme říci, že je předpokladem aktivního života. Naproti tomu neřešitelný stres spotřebuje tolik energie, že se ustálený stav (hoemostáza) rozvrátí a celý systém se zhroutí.

Nejednodušším a ve vyspělých státech nejsnáze dosažitelným omezovačem subjektivního vnímání stresu je konzumace potravy – zejména na konci dne. Intenzita a trvalost stresu významně přispívají k chronickému přejídání se.

Stres bývá většinou spojen se zvýšeným napětím svalovým (vyvolává tzv. neuromuskulární tenzi). K přirozené redukci svalového napětí i stresu dochází při pohybovém zatížení. Jeho redukující účinek bývá přímo úměrný energetickému výkonu a době pohybových aktivit.

Výživa

Většina spoluobčanů dobře ví, že by ve svém jídelníčku měli:

• zredukovat příjem potravy (a že naprostá většina obyvatel střední Evropy se přejídá)
• podstatně snížit příjem tuků (optimálně by ve stravě mělo být kolem 30 % tuků) a místo většiny živočišných tuků s vysokým obsahem nasycených mastných kyselin a cholesterolu (např. vepřové sádlo obsahující kyseliny palmitovou a stearovou) by měli konzumovat tuky rostlinné – např. olivový olej (s kyselinami linolovou a olejovou), či kokosový olej (s kyselinou laurovou), a/nebo rybí tuk (obsahující nenasycené mastné kyseliny eikosapentaenovou a dokosahexaenovou)
• podstatně zvýšit konzumaci zeleniny, ovoce a celozrnných obilninových výrobků
• omezovat spotřebu kuchyňské soli a alkoholu – zejména destilátů.

Přesto se většina populace přejídá – nejsou to jenom lidé obézní. Ale i ti, kteří pečují o své zdraví se někdy dopouštějí chyb a pošetilostí, zejména orientují-li se na některou z velmi svérázných diet.

Obecně platí, že:

• nejčastější příčinou onemocnění (v součtu všech onemocnění jakéhokoliv druhu a závažnosti) jsou prohřešky v životosprávě – zejména ve výživě
• vhodnou dietou většinou lze chorobný proces zpomalit, někdy i zastavit a/nebo léčení choroby často urychlit.

Někteří lidé ale v souvislosti s přísným dodržováním určité diety, nebo specifickým způsobem výživy, nerealisticky očekávají takové změny v dalším průběhu choroby, nebo kvality života, které jsou iluzorní a leckdy i v rozporu s obecně známými přírodovědeckými zákony.

Např. protisklerotická dieta může – po určité době jejího dodržování – zpomalit další postup ve vývoji sklerotických změn cév. Nebo diabetická dieta dokáže u postiženého optimalizovat metabolické poměry do té míry, že i bez další léčby se laboratorní nálezy udržují blízké normálním hodnotám. Dodržování diety chrání před rozvojem cukrovky, ale obvykle nevede k plnému vyléčení této závažné choroby. Ani při žlučníkových kamenech nedokáže ani ta nejlepší dieta kameny odstranit. V nejlepším případě se nemocný zbaví nejtěžších příznaků – zejména kolikovitých bolestí provázejících vypuzování kaménků ze žlučníku do dvanáctníku. Ale ani kdyby dodržoval tu nejpřísnější dietu sestavenou třeba jen z hořkého čaje a vodového sucharu, kaménky se nerozpustí ani nerozpadnou. (Spíše by si tím nemocný vyvolal příznaky z porušené výživy, např. z nedostatku některých vitamínů, jak se někdy stává v případech, kdy nemocný nepřejde včas na dietu méně přísnou a také plnohodnotnější svým složením.)

Nabídka diet je velmi široká a jejich úroveň i náklady s nimi spojené jsou velmi rozdílné. Objevují se nabídky i zázračných diet, které slibují vyléčení zhoub­ných nádorů, či jiných nejzávažnějších chorob ve stádiu současnou medicínou považovaném za nevratný. Všechny vycházejí z jakýchsi blíže nedefinovaných předpokladů a nepodložených hypotéz – nejdůležitějším aspektem jejich účinnosti je víra. Proklamované účinky při bližším zkoumání odporují základním poznatkům fyziologie, patofyziologie a klinické medicíny. Důkazy o jejich působení, které by bylo možné nezávisle ověřit, buď chybí, nebo jako důkazy jsou uváděny jevy, které neumožňují deklarované účinky objektivizovat a žádnými důkazy nejsou.

K matení zájemců o správnou výživu přispívá také skutečnost, že leckteré ze zázračných diet obsahují dílčí rady, principy a postupy velmi vhodné pro zdravý životní styl – např. střídmost, preferování poživatin málo opracovaných potravinářskými zásahy a potravin bohatých na hrubou vlákninu, vyloučení uměle barvených a chemicky konzervovaných poživatin.

Vhodným příkladem je poměrně rozšířená makrobiotická výživa. Pojem se používá již od středověku, ale v dnešní době se nejčastěji spojuje se jmé­nem Japonce G. Oshawy (1893—1966), kterého zastánci uvádějí jako zakladatele makrobiotického učení. Výživa sice není hlavní náplní makrobiotiky – jde zejména o bohatý, obsažný a smysluplný život, jehož základem je buddhistický zenismus. Výživě však se připisují dalekosáhlé léčivé účinky a Oshawa píše, že „neexistuje žádná choroba, jež by se nedala odpovídajícími postupy vyléčit“. Těmito postupy rozumí výhradně používání přírodních poživatin, výrazné omezení příjmu tekutin, a striktní odmítání léků a léčebných postupů soudobé medicíny.

Člověk např. nemá schopnost syntetizovat kyselinu askorbovou, tj. vitamín C. Podle Oshawy jí ale lidé měli a ztratili tím, že začali jíst ovoce. Člověk údajně může schopnost syntézy zase získat, přestane-li jíst potraviny obsahující vitamín C. Dosavadní historické, klinické i experi­mentální výsledky jsou však s tvrzením G. Oshawy v roz­poru. Ten kdo přestane přijímat vitamín C potravou, dostane kurděje. Ani z bohaté historie dalekých námořních plaveb nejsou známy případy, že by se člověk naučil kyselinu askorbovou syntetizovat. Stejně absurdní je i další tvrzení G. Oshawy, že v lidském těle se může uskutečnit transmutace prvků. Že může vzniknout draslík ze sodíku a kyslíku, vápník z křemíku i z hořčíku, draslík a vápník se mohou udánlivě přeměňovat jeden v druhý. Tato teorie je základem odpovědí makrobiotiků na námitku, že jejich strava je velmi chudá vápníkem. Podle G. Oshawy se dá schopnost, měnit jeden prvek v druhý, vypěstovat jenom pomalu a trvá to léta. Biologická transmutace je však z termodynamického hlediska vyloučena. Doporučovaný, podstatně snížený příjem tekutin a strava bohatá na soli mohou být příčinnou tvorby močových kaménků a dalších poruch činnosti ledvin. Nedostatek železa ve stravě zejména u žen má za následek chudokrevnost. Nedostatečné zásobení biologicky vysoce hodnotnými bíl­kovinami vede u dětí k postižení tělesného i duševního vývoje. Opakované lékařské analýzy většího počtu smr­telných případů u radikálních stoupenců makrobiotiky vedly k závěru, že důsledně dodržovaný makrobiotický způsob výživy je nebezpečný.

Kdo však nedodržuje striktně makrobiotické principy – zejména jejich extrémní stupně – může si upevnit své zdraví doporučovanou střídmostí a skromností, jakož i pozitivním vztahem k životu.

Inspirativní může být také jeden z aspektů mazdaznanské výživy. Vyznavači mazdaznanského učení jedí malá množství potravy a nestřídmost při jídle, či dokonce přejídání považují za hrubé porušení svých zásad. Neptají se „kolik?“, nýbrž „jak málo?“ jídla, tj. s jakým minimálním množstvím člověk vystačí, aby mohl zdravě a šťastně žít. Nadměrnou tělesnou hmotnost považují za jedno z největších tělesných i duševních zel. Většina z ostatních aspektů mazdaznanské výživy je však v péči o zdraví velmi problematická – některé mohou zdraví poškodit.

Poznámy:

1) Nejčastěji civilizačními chorobami jsou cévní onemocnění (např. hypertenze, ischemická nemoc srdeční, infarkt myokardu, cévní mozkové příhody, předčasná ateroskleróza), poruchy pohybového aparátu (zejména vertebrogenní onemocnění), metabolická onemocnění (např. cukrovka) obezita, nádory, onemocnění imunitního systému, a také neuropsychická onemocnění (neurózy, deprese, demence včetně Alzheimerovy choroby). Patří sem také různé syndromy (např. vyhoření, chronický únavový syndrom).

2) odstupňováno podle úrovně adaptability, reaktibility, imunitního stavu i jiných forem odolnosti, podle tělesné zdatnosti, fyzické i duševní výkonnosti, předpokladů pro dlouhově­kost atd.

3) stavy se zvýšeným nebezpečím vzniku určité nemoci nebo počáteční stadia nemoci, která se ještě zřetelně neprojevila, ale jsou již zjistitelná speciálním lékařským vyšetřením

4) Subjektivní prožívání zdraví mnohdy není ve shodě s jeho objektivní úrovní. Nepříjemné subjektivní stavy a pocity mohou mít důvody nezdravotní a naopak četné choroby, zejména v počátcích, si člověk neuvědomuje, a to dokonce ani ty nejzávažnější.

5) Jednou z příčin neuróz a dalších onemocnění je, že neumíme vhodným způsobem pracovat s motivací (ani u druhých, ani u sebe). Mnoho rodičů i učitelek ve školách totiž stále ještě nevnímá zásadní rozdíl mezi vnější stimulací (známkování, odměna, trest, podmíněná láska „budu tě mít ráda, když budeš mít samé jedničky..“) a vnitřní motivací.

6) Teorie hierarchie potřeb je často znázorňována jako trojúhelníkový nebo pyramidový model. Takové grafické pojetí je však diskutabilní, protože vyšší potřeby opticky zaujímají menší plochu, či objem – což neodpovídá skutečnosti. Alternativními modely jsou schodišťový (zde použitý), stejně velkých kvádrů, nebo obrácené pyramidy.

 

Viktor Frankl zdůrazňoval, že podstatou člověka je touha po smyslu, dosahování slasti (dle Freuda) a moci (dle Adlera) jsou jen vedlejší aspekty úsilí o dosažení našich cílů a realizaci smyslu existence. Problémy a duševní onemocnění vznikají tam, kde schází smysl. Člověk nachází smysl v překonávání sebe sama, tím, že transcenduje, tvoří hodnoty pro druhé lidi a tam kde už zdánlivě není východisko, hledá nové cesty – i v beznaději je schopen proměnit utrpení ve výkon.

Energetický příjem a energetický výdej lze poměrně jednoduše zjistit pomocí tabulek tímto postupem:

1) Výpočet energie získané z příjmu potravy (např. za posledních 24 hodin) s využitím tabulek výživových hodnot jednotlivých druhů poživatina jídel.

2) Vyhledání a výpočet náležité hodnoty bazálního metabolismu pro dané pohlaví, věk, výšku a hmotnost. Zápis doby a intenzity provedených činností (např. za posledních 24 hodin) a vyhledání energetické náročnosti jednotlivých aktivit v příslušných tabulkách.

3) Porovnání zjištěných hodnot energetického příjmu a výdeje.

Pojem je řeckého původu: makros = velký či dlouhý, bios = život.

Držení těla

Orientačně lze hodnotit a členit držení těla do 4 kategorií podle Matthiase:

DRŽENÍ TĚLA	A-výborné	B-dobré	C-vadné	D-špatné
	pohled z boku
hlava	vzpřímená, brada zatažena	lehce předsunutá	předsunutá	značně předsunutá
hrudník	vypjat, sternum tvoří nejvíce prominující část těla	lehce oploštělý	plochý	vpadlý
břicho	zatažené a oploštěné	dolní část zatažena, ale ne plochá	chabé a prominuje dopředu	zcela ochablé a tvoří nejvíce prominující část těla
zakřivení páteře	v normálních hranicích	lehce zvětšeno, nebo oploštěno	zvětšeno, nebo o-ploštěno	značně zvětšeno, nebo deformováno
	pohled zezadu
záda	boky, taile a trojúhelníky torakobrachiální souměrné, lopatky neodstávají, obrys ramen ve stejné výši	lopatky lehce od-stávají nebo sou-měrnost obrysu ramen lehce porušena	lopatky odstávají, nestejná výše ramen, lehká boční úchylka páteře, bok mírně vystupuje, trojúhelníky torako-brachiální mírně a-symetrické	lopatky značně odstávají, ramena zřetelně nestejně vysoko, značná boční úchylka páteře, bok zřetelně vystupuje, trojúhelníky torakobrachiální zřetelně asymetrické

V posledních desetiletích v technologicky vyspělých státech také enormně narůstá počet osob s vadným držením těla. Příčinou je změna životního stylu s redukcí pohybových aktivit v dosavadní historii lidstva ojedinělou – ubývá fyzicky namáhavé práce i pohybové spontaneity a zvyšuje se počet obézních i míra obezity. Tento stav je vyvolán mechanizací, robotizací, jednostranností pracovních aktivit a moderním způsobem života. Chabý svalový korzet a nevhodné pohybové stereotypy vyvolávají řadu funkčních poruch pohybového aparátu, blokády a bolesti. Zejména vertebrogenní onemocnění se v dnešní době stávají jedním z nejčastějších chronických onemocnění dospělých. Dlouhodobé obtíže pohybového aparátu a časté bolesti páteře udává asi 30 % populace v produktivním věku. Následná léčba nebývá jednoduchá a krátká – vzhledem k délce a množství postižených patří k finančně velmi nákladným.

Příčiny vzniku onemocnění pohybového aparátu je třeba hledat již v dětství, kdy se vlivem nesprávného zatížení pohybového aparátu rozvíjí svalová nerovnováha, která vede k vadnému držení těla (funkční poruchu pohybového systému projevující se změnami ve tvaru reliéfu těla, které lze, na rozdíl od skutečných deformit či ortopedických vad, volním úsilím vyrovnat).

Na vzniku vadného držení těla se podílejí jak vnitřní faktory (vrozené vady, úrazy či choroby, které snižují odolnost pohybového ústrojí vůči zatížení), tak faktory vnější (jako dlouhé stání, nesprávné sezení, nevhodné pracovní a leckdy i odpočinkové polohy i nevhodný způsob provádění pohybu při běžných činnostech – stoj, chůze, přenášení těžkých předmětů). K rozvoji vadného držení těla přispívá i celá řada zdánlivě dosti vzdálených příčin (vady zraku, neprůchodnost dýchacích cest, zpožděný duševní vývoj).

Psychosociální aspekty a prevence

Jsme sociální primáti – vztahy jsou pro nás klíčové a významně ovlivňují kvality našeho života i pracovní výkonnost. Proto nás determinuje psychosociální klima v rodině, ve škole, na pracovišti i v týmech zájmových činností. V jiných kvalitách život prožíváme jsme–li v dané komunitě zdrojem problémů, nebo jejich řešiteli.

Významné je, jaký máme vztah sami k sobě a k ostatním lidem. S tím souvisí i vyladění naší osobnosti – jsme-li reaktivní, nebo proaktivní.

Reaktivní lidé	Proaktivní lidé
1) cítí se dobře jen když: je hezké počasí daří se jim práce ostatní je milují (nebo alespoň přijímají takové, jací jsou)	1) cítí se dobře za každého počasí – své počasí nosí v sobě, protože jsou řízeni hodnotami (jestliže např. jimi vyznávanou hodnotou je kvalita práce, jejich pracovní výkon nekolísá v souvislosti se změnami počasí)
2) jsou plně závislí na: okolnostech podmínkách vlastních náladách fyzikálním prostředí psychosociálním klima	2) svoji odezvu mají založenou na promyšlené volbě, ne na náhodě
3) svůj citový život staví na chování a jednání druhých – dovolují aby byli ovládáni slabostmi a emocemi jiných lidí.	3) mají také emoce a pudy, ale nejsou jimi podmíněni – svůj citový život podřizují hodnotám; jejich chování je výsledkem vlastní vědomé volby, nikoliv podmínek vycházejících z pocitů.

Jaký mám vztah k lidem

Každý máme nějaké zájmy a potřeby. Jejich uspokojování lze zjišťovat a zaznamenávat. Obrázek č. 1 znázorňuje míry uspokojování zájmů a potřeb v interakci dvou subjektů od hodnoty −1 (maximální ztráta) přes 0 (nic se nezměnilo) až po hodnotu 1 (maximální zisk). Své zájmy můžeme naplňovat buď na úkor druhého (pohyb ve směru šipky doleva nahoru), nebo spolu s druhým (pohyb podél druhé šipky doprava nahoru). První taktika je postatou soutěžení, druhá podstatou spolupráce.

Taktika našeho vztahu k partnerovi (např. spolupracovníkovi, učitelovi, manželovi, dítěti) bývá buď soutěživá (kompetitivní), nebo spolupracující (kooperativní):

Soutěžení a spolupráce dle Jiřího Plamínka

Naše volba závisí na

• rodinné a školní výchově

Zejména školní vzdělávání je založeno na soutěživosti, na známkování, které je ve svých důsledcích leckdy asociální. Nejlepším může být jen jeden žák ve třídě, ve škole, apod. Frustrovaným žákům s potřebou vyniknout pak zbývají pouze negativní alternativy – vandalismus, násilí proti jedinci, či skupině a jiná trestná činnost (šikanování, abúzus drog, herostratismus, atd.).

• vlastních zkušenostech jak s ostatními lidmi, tak případně i s daným partnerem/pro-tivníkem.
• povaze situace.

Jiný aktuální přístup (strategii) ke svému zvolíme, když sním budeme hrát partii šachů a jiný když s ním budeme hrát ve stejném volejbalovém družstvu.

V mezilidské součinnosti můžeme rozlišovat šest rozdílných přístupů

1) výhra/výhra

Přístup výhra/výhra znamená „tak jako na mé výhře mi záleží na tom, abych výhrou nepoškozoval tvé zájmy a nejradši bych byl, kdybychom společně dosáhli stejné výhry“. Všechny zúčastněné strany jsou spokojeny s výsledkem (rozhodnutím, postupem, …) a cítí se stejné zainteresovány na dohodnutém postupu. Upřednostňují ho lidé, kteří trvale hledají ve všech mezilidských vztazích vzájemnou výhodu. Vnímají svět jako prostor pro spolupráci, ne pro boj, ve kterém je pro všechny dostatek. Mají zkušenost s tím, že úspěch jednoho není dosahován na úkor druhých, nebo vyloučením jejich úspěchu.

2) výhra/prohra

Přístup výhra/prohra znamená „musíš prohrát, abych vyhrál“. Koncepcí odpůrců žalující/žalovaný je realizována funkce soudů s cílem „vyhrát“ při na něčí úkor. U vedoucích, učitelů, ale i rodičů se realizuje autoritářstvím „bude to podle mého, ne podle tvého“. Většina lidí má tento přístup zažitý od nejútlejšího dětství – když byli srovnáváni s druhým dítětem a dostávalo se jim podmíněné lásky „budu tě mít radši, až budeš papat jako Mireček“ „…až budeš na vysvědčení budeš nosit známky lepší než Mařenka“. Matka dítěti sděluje, že si její lásku musí zasloužit, že (zatím) nemá vnitřní hodnotu a není hoden lásky.

Většina věcí, o které usilujeme, závisí na spolupráci s někým jiným. Mentalita výhra/prohra však takovou spolupráci znemožňuje. Jestliže např. oba manželé (nebo rodič dítě) nevyhrávají, pak oba prohrávají.

3) prohra/výhra

Přístup prohra/výhra znamená „Jen si do mě kopni. Jako ostatní." „Jsem smolař. Vždycky prohrávám." „Jsem usmiřovatel. Obětuji se, aby byl klid."

Jak výhra/prohra, tak prohra/výhra jsou přístupy slabochů, za ložené na osobní nejistotě. Jako učitelé, či rodiče přepadávají od bezohledností typu výhra/prohra ke shovívavosti typu prohra/výhra. Jejich vnitřní nejistoty a zmatky, nedostatek sebekázně a nerealistická očekávání je často překlápějí zpět, k jednání výhra/prohra do té doby, než pocit viny opět podlomí jejich rozhodnutí zpět k jednání prohra/výhra, až je zlost a pocit bezmocnosti dožene znovu k jednání výhra/prohra…

4) prohra/prohra

Přístup prohra/prohra znamená „panebože dej, ať je takový hladomor, abychom všichni pomřeli – zejména všichni Novákovi“. K jednání typu prohra/prohra dochází často mezi egocentrickými, tvrdošíjnými jedinci. Oba touží po pomstě, po vyrovnání ztráty, slepí ke skutečnosti, že pomsta je dvojsečná zbraň. Pokračováním ve svém přístupu ztrácejí schopnost vnímat realitu a jsou posedlí touhou poškodit svého nepřítele, i za cenu své vlastní zkázy.

5) výhra

Přístup výhra/prohra znamená „chci dosáhnout svého cíle, ostatní mě nezajímá a pokud to nebudu potřebovat k dosažení tohoto cíle, netoužím po tom, aby někdo jiný prohrál“. Přístup výhra je častý v běžných jednáních, kde chybí bojovnost a smysl pr o soutěživost.

6) výhra/výhra, nebo žádná dohoda

Přístup výhra/prohra znamená: „Chci vyhrát spolu s vámi. Nechci prosazovat svůj zájem tak, abyste byl nespokojen, protože to by mohlo negativně ovlivnit náš vztah. Stejně tak si nemyslím, že byste byl spokojen, kdybyste prosadil svůj zájem a donutil mne ustoupit. Snažme se tedy vážně o dohodu výhra/výhra, a když se nám to nepodaří, potom se dohodneme, že žádnou dohodu neuzavřeme. Bude to lepší než se smiřovat s dohodou, se kterou nebudeme oba spokojeni. Možná, že se budeme moci dohodnout příště.“ Nevznikají nereálná očekávání, ani frustrace z jejich nenaplnění. Tento přístup podněcuje obě strany k pochopení hlubší podstaty problému a vytváří pro to podmínky.

Nelze jednoznačně říci, který přístup je obecně správný a který chybný, nebo který je lepší a který horší. Každá situace je jedinečná a vhodná volba závisí na správném rozlišení okolností a na schopnostech diferencovaného přístupu k jednotlivým situacím. V jiné situaci budeme, když někdo nám blízký bude ohrožen na životě, v jiné když budeme vyřizovat telefonický dotaz a v jiné, když budeme chtít něco naučit svého potomka…

Osobnostně vyzrálý člověk nepotřebuje druhého zraňovat – ani fyzicky, ani psychicky. Dokonce i když je fyzicky napaden, brání se tak, aby zraňoval jen v nejnutnějším případě a co nejméně. Jen neukotvená a nevyzrálá osobnost jedná způsobem „jak se do lesa volá..“ a „na hrubý pytel, hrubá záplata“. Nevyrovnaný, neurotický způsob jednání je sociálně nakažlivý a poškozuje nejen manažera, ale i jeho spolupracovníky. Ve třídách neurotických učitelek je více neurotických projevů u dětí apod. Jednání nevyrovnaného člověka nejvíce zraňuje osoby s ním citově spjaté.

Každodenní úsilí je zde nezbytné. Obdobně jako naše tělesná výkonnost je závislá na trénovanosti a se snižujícími se dávkami pohybového zatížení postupně klesá, i naše psychosociální schopnosti a odolnost vůči stresu je závislá na vhodně zvolené strategii prevence a důslednosti při její každodenní realizaci.

Podnětné otázky

Zkuste se postavit před zrcadlo a podívat se na sebe očima někoho, kdo vás vidí nezaujatě. A snažte se otevřeně odpovědět (alespoň) na některé z následujících otázek:

• Děláte přestávky při práci s PC a krátké procházky alespoň jednou za hodinu? Cvičíte pravidelně?
• Jestliže jste pocítili symptomy, o kterých si myslíte, že by mohly souviset s používáním počítače, ať už během práce nebo jindy, poradili jste se s lékařem?
• Děláte periodickou inventuru svých životních stresů a měníte to, co je ve vašich silách změnit?
• Jste vysoce tvořiví? Neztratili jste schopnost prožívat život (alespoň některé situace) jako dítě?
• Zaměřujete se více na problém nebo na sebe?
• Máte dobrý smysl pro humor?
• Přijímáte druhé takové, jací skutečně jsou? A co sami sebe?
• Máte hluboce uspokojující dlouhodobé mezilidské vztahy (spíše s několika než s mnoha lidmi), nebo jsou pro vás aktuální citová vzplanutí solí života?
• Jste schopni usilovně pracovat na přijatém úkolu? Jste ochotni přijímat zodpovědnost?
• Rozeznáváte vlastní psychologickou obranu a máte odvahu se jí vzdát? Za jakých okolností?
• Chybí vám něco ke štěstí a k naplnění vašeho života?
• Co bylo dosud smyslem vašeho života? Jakých cílů jste dosáhli? Byli vaše cíle v souladu s vaším posláním?

Doporučená literatura

• Maslow, A. A theory of human motivation. Psychological Review, Vol. 50, 1943, No. 4.
• PLAMÍNEK, J. Synergický management. 1. vydání. Praha: Argo, 2000. ISBN 80-7203-258-5.
• PLAMÍNEK, J. Vedení lidí, týmů a fi rem. Praha: Grada, 2002. ISBN 80-247-0403-X.