Jak uvádí Mrázková (2010), roční tréninkový cyklus považujeme za základní jednotku dlouhodobě organizované sportovní činnosti. Vychází z periodicity roku a ze sportovního odvětví, tedy z toho kdy a kolik je soutěží, závodů, utkání a kdy je vrchol sezony. Roční tréninkový cyklus členíme na období přípravné, předzávodní, závodní a přechodné. Každé období má jinou délku a umístění v kalendářním roku, to se odvíjí od kalendáře soutěže v daném sportu.
Níže uvádíme charakteristiky jednotlivých období v rámci tréninkového cyklu. Charakteristika vychází z práce Mrázkové (2010).
Hlavním úkolem tohoto období je zvýšit trénovanost a vytvořit základy pro budoucí trénink. Jako nejdůležitější je získání fyzické kondice, tedy adaptace organismu na zátěž. Dosáhneme toho postupným zvyšováním objemu (častější a delší tréninkové jednotky) a následně zvýšením intenzity při zachování objemu. Přípravné období má tedy dvě fáze. Jeho délka by měla být aspoň tři až čtyři měsíce, což u mnohých sportů, zejména u sportovních her, dodržet nemůžeme kvůli dlouhému závodnímu období. Proto se snažíme zachovat minimální délku trvání dva měsíce.
Přechází se zde od všeobecného tréninku ke specializovanému. Hlavním úkolem tohoto období je spojení techniky a taktiky daného sportu současně s vysokou kondiční zátěží. V rámci tohoto období vyčleňujeme speciální trénink nazvaný ladění sportovní formy. Jeho hlavní zásady jsou:
Názory na délku trvání přípravného období a zařazení ladění sportovní formy se liší. Dovalil (2009) uvádí délku trvání přípravného období mezi dvěma až čtyřmi týdny, přičemž celé období je věnováno ladění sportovní formy. Zatímco podle Periče, Dovalila (2010) je jeho délka shodná s délkou přípravného období tedy 2–4 měsíce a ladění sportovní formy, které trvá 10 dní až 3 týdny, zařazují až na konec tohoto období.
V tomto období probíhají hlavní soutěže. Cílem je dosáhnout co nejlepšího výkonu v soutěžích a zhodnotit tak předchozí přípravu. Tréninky jsou přizpůsobeny soutěžím, upravují se podle aktuálních potřeb sportovců. Délka trvání je různá, záleží na délce trvání soutěže, počtu a pravidelnosti startů. Závodní období rozdělujeme do několika mikrocyklů, které můžou mít odlišný cíl. Největším problémem bývá udržení sportovní formy. Nelze ji prakticky udržet déle než 2–3 měsíce, a proto je-li závodní období dlouhé, jako např. u sportovních her, zařazují se do přestávek v soutěži mikrocykly s cílem znovu vyladit sportovní formu, případně můžeme zařadit 1–2 kondičně zaměřené tréninkové jednotky týdně. Kromě hlavních startů se jako tréninkového prostředku využívá startů pomocných, tedy se slabšími soupeři nebo ty, v nichž není prvořadý samotný výkon. Tyto starty slouží k dalšímu zdokonalení, kontrole nebo ověření použitých tréninkových metod a prostředků.
Hlavním cílem je fyzické i psychické zotavení sportovců. Dosáhneme toho snížením objemu i intenzity, zařazením více zábavných a herních cvičení a změnou tréninkového prostředí (les, příroda). Věnujeme se také zlepšení sportovních dovedností a individuální techniky. Trénink lze i na několik dní přerušit, ovšem výkonnost nesmí příliš poklesnout. Během období využíváme hlavně aerobních cvičení mírné intenzity a doplňkové sporty. Celková intenzita zatížení odpovídá aktivnímu odpočinku.
Podle Dobrého, Velenského (1980) můžeme v roční přípravě basketbalistů najít několik odlišností:
V basketbale rozlišujeme tři fáze přípravného období:
Bývají to zhruba dva týdny před zahájením hrací sezony, nejčastěji první dva týdny v říjnu.
Jeho nejběžnější délka je od poloviny října do konce dubna, zúročujeme práci z předchozích období.
Probíhá během května nebo června, tedy asi měsíc po skončení hrací sezony, nehraje-li tým play-off, může být už od dubna. Někteří hráči plní v tomto období i případně reprezentační povinnosti.
Roční tréninkový plán je základem pro plánování tréninků v rámci celého ročního tréninkového cyklu. Vychází z něho tréninkové plány na menší časová období (mezocykly, mikrocykly) a je také podkladem pro vyhodnocování tréninkového zatížení. Proto zde charakterizujeme roční tréninkový plán, ze kterého vychází tvorba tréninkového deníku (více viz Mrázková, 2012).
Plánování tréninků je součástí řízení tréninkového procesu. Podle Periče a Dovalila (2010) můžeme charakterizovat řízení tréninkového procesu čtyřmi charakteristikami:
Stručně můžeme říci, že řízení tréninku znamená plánovat a evidovat tréninky, kontrolovat trénovanost a vyhodnocovat tréninkový proces.
Dovalil (2009) říká, že plánování vychází z momentálního stavu výkonnosti sportovců z množnosti jejího dalšího rozvoje a z našich cílů. Plánování je činnost, kterou ztvárňujeme představy o našem následném trénování. Během samotné realizace tréninkové činnosti často můžeme narazit na problémy a tréninkový plán budeme muset upravit. Jsou to zejména případy zranění či nemoci, nebo změna v dosažení plánovaných cílů. Plány můžeme rozdělit podle délky období:
Plán na určité období sestavujeme vždy na konci předcházejícího cyklu, vycházíme z výsledků tohoto cyklu a z reálných představ a předpokladů pro nový cyklus.
Roční tréninkový plán detailně určuje cíle a úkoly jednotlivých období v ročním tréninkovém cyklu. Nejčastěji má písemnou formu a pro lepší přehlednost bývá doplněn tabulkou s ukazateli tréninkového a soutěžního zatížení. Podle Periče a Dovalila (2010) by měl roční tréninkový plán obsahovat:
Jak již bylo zmíněno výše, je jedním z nástrojů řízení tréninku. Společně s kontrolou trénovanosti nám výrazně pomůže v plánování a vyhodnocování účinnosti tréninkového procesu. Evidencí tréninku se rozumí evidence tréninkového a závodního zatížení pomocí vybraných ukazatelů, které Pavliš (1995) rozděluje:
Tyto ukazatele vlastně číselně vyjadřují obsah, objem a intenzitu tréninkového a závodního zatížení.
Evidence se provádí v tréninkových denících, které dělíme:
Cacek (2006) definuje tréninkový deník jako relativně jednoduchý nástroj pro zaznamenávání a vyhodnocování dat z tréninkového procesu. Obsahuje všechny druhy plánů, od ročního až po plány jednotlivých tréninkových jednotek. Po ukončení určitého časového intervalu (mikrocyklus, mezocyklus, roční tréninkový cyklus) se potřebné údaje z deníku zpracovávají, stávají se podkladem pro vyhodnocení tréninku a pro tvorbu plánu na nový cyklus.
Více k evidenci tréninků i tréninkovém deníku najdete v Mrázková (2012).
Testy motorických schopností a basketbalových dovedností používáme v rámci kontroly trénovanosti. Poskytují nám zpětnou vazbu o účinnosti tréninkového procesu a stávají se i podkladem pro další uvažování o tréninkovém procesu – zda pokračovat v plánu, nebo jsou potřeba nějaké změny. Je třeba získávat průběžné charakteristiky o ukazatelích trénovanost. Jednotlivé ukazatele vychází ze struktury daného sportovního výkonu, tzn. úroveň jednotlivých schopností, dovedností, vědomostí, psychiky. Při kontrole je důležité získávat informace o jednotlivých ukazatelích průběžně a pokud možno objektivní cestou. Objektivitu by nám měly zaručit standardizované testy a v rámci možnosti stejné podmínky při jejich provádění. Dovalil (2009) říká, že je potřeba provádět kontrolu v takových intervalech, aby se změny v trénovanosti mohly projevit, ale zároveň jsme měli čas na případnou korekci. Optimální je jednou za měsíc až dva, ale může to být i kratší či delší lhůta.
Při kontrole trénovanosti v basketbalu vycházíme z ročního tréninkového cyklu. Jeden cyklus testů provádíme při zahájení přípravného období, druhý po skončení přípravného období, další během vánoční přestávky a poslední po skončení hlavního období. Testům věnujeme jednu, případně i více tréninkových jednotek. Ve stejném období provádíme i antropometrická měření a měření fyziologických funkcí, testy svalových disbalancí a případně i výkonový test u sportovních lékařů.
Popisy testů motorických schopností, basketbalových dovedností a svalových disbalancí jsou výtažkem z prací Jany Mrázkové (2010, 2012). Obrázky v nich jsou naší vlastní tvorbou.
Technické řešení této výukové pomůcky je spolufinancováno Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.