Mužské pohlavní orgány – organa genitalia maskulina

Obrázek č. 99

A) k vnitřním pohlavním orgánům patří

• párové orgány

  • varlata – testes
  • nadvarlata – epididymides
  • chámovody – ductus deferentes
  • měchýřkové žlázy se svými vývody – glandulae vesiculosae et ductus excretorii
  • vypuzovací kanálky
    • ductus deferentes
    • ductus ejaculatorii

• nepárové orgány

  • předstojná žláza – prostata
  • mužská trubice močová – urethra masculina
  • šourek – scrotum – nepárový útvar obsahující varlata a nadvarlata
  • pyj – penis s mužskou močovou trubicí – urethra masculina
  • párové bulvotrubicové žlázky – glandulae bulbourethrales

B) k zevním pohlavním orgánům patří

Obrázky ke kapitole: Mužské pohlavní orgány (organa genitalia maskulina)

Obr. 99 Mužské pohlavní orgány (organa genitalia masculina)

Varle – testis (řec. orchis)

Obrázek č. 100

je párová mužská pohlavní žláza elipsoidního tvaru, délky asi 5 cm, je uložena v šourku (scrotu) ve svislé poloze. Na varleti rozeznáváme horní pól – extremita superior, dolní pól – extremitas inferior, přední okraj – margo anterior – je volný, zadní okraj – margo posterior, na který přiléhá nadvarle.

Stavba varlete

Obrázek č. 101

Na povrchu varlete je tuhý, bílý, vazivový obal – tunica albuginea, z kterého vychází přepážky – septula testis a rozdělují tkáň varlete na 200–300 lalůčků – lobuli testis, které svým hrotem směřují do branky varlete – hilus testis. Hilus leží směrem k zadnímu okraji a v tomto místě vstupují i vystupují cévy varlete. Lalůčky obsahují točité semenotvorné kanálky – tubuli seminiferi contorti, v jejichž stěně, v buňkách spermiogenního epithelu, probíhá vývoj spermií – spermiogeneze. Kromě těchto buněk obsahuje epithel kanálků ještě podpůrné vysoké, štíhlé buňky – Sertoliho buňky a dále vmezeřené – interstitiální buňky – buňky Leydigovy, které produkují mužský pohlavní hormon – testosteron. Točité kanálky přecházejí při zadním obvodu varlete v síť – rete testis, ze které 12–14 vývodných kanálků přechází do kanálků nadvarlete – ductuli efferentes testis

Spermie

Obrázek č. 102

je malá buňka, dlouhá asi 50–60 μm. Skládá se z hlavičky, středního oddílu – krčku a pohyblivého bičíku. Hlavička obsahuje genetickou výbavu – 23 – nepárový haploidní počet chromozomů s pohlavním chromozomem X či Y. Tím máme dva typy spermií, různých funkcí a vlastností) a malý váček – akrozom – s enzymy, který usnadňuje průnik spermie do vajíčka.

Krček je energetickým zdrojem spermie a obsahuje mitochondrie. Bičík umožňuje pohyb. Spermie potřebuje ke svému dozrání 3 měsíce. Denně se u muže vytvoří 250 milionů spermií, které se v seminální tekutině dostávají ze stočených kanálků nadvarlete do chámovodu – ductus deferens ve spermatickém provazci – funiculus spermaticus a z vývodných pohlavních cest se ven uvolňuje ejakulát v množství 2–6 ml. Po proniknutí spermie do vajíčka vzniká zygota a haploidní počet chromozonů obou pohlavních buněk se v ní změní na počet diploidní.

Zárodečný epitel semenotvorných kanálků ke správné produkci spermií potřebuje o 2 ^oC nižší teplotu než je v dutině břišní. Varlata se zakládají v dutině břišní na urogenitální liště ve výši bederních obratlů L1–2 a do porodu by jejich sestup do šourku (descensus testis) měl být ukončen. Je to jeden ze znaků donošenosti mužského plodu. Není-li varle sestouplé do šourku mluvíme o zadržení varlete – retentio testis (kryptorchismus) Obrázek č. 103. Při vyšší teplotě v dutině břišní zaniká zárodečný epitel a vázne spermiogeneze – proces zrání spermií. Při tom není poškozena tvorba testosteronu v Leydigových buňkách, všechny mužské pohlavní orgány i potence se vyvíjí normálně, ale jedinec je neplodný (sterilní). Toto onemocnění se řeší pomocí podávání léků nebo chirurgicky od 3 roku věku. Včasná léčba zlepšuje prognosu funkce.

Cévní zásobení varlete je zajištěno třetí párovou viscerální větví aorty varlová tepna – a. testicularis, která sestupuje retroperitoneálně a přes inquinální kanál jako součást semenného provazce sestupuje do šourku s varletem. Cestou cévně zásobuje ureter, chámovod a nadvarle.

Venozní krev je odváděna žilní úponkovitou pletení – plexus pampiniformis do dolní duté žíly – v. cava inferior – cestou varlové žíly – v. testicularis, na levé straně ústí většinou do levé žíly ledvinové – v. renalis sinistra, která potom ústí do duté žíly – v. cava inferior.

Inervace varlete je velmi bohatá. Podél cév přichází pleteň varlete – plexus testicularis, který obsahuje vlákna senzitivní (ze segmentů Th10), sympatická (z pleteně břišního kmene – plexus coeliacus) a vlákna parasympatická (z n. vagus – N. X.).

Samovyšetření varlat – viz šourek.

Obrázky ke kapitole: Varle – testis (řec. orchis)
Obr. 100 Varle a nadvarle (testis et epididymis)	Obr. 101 Stavba varlete (testis)	Obr. 102 Spermie	Obr. 103 Sestup varlete a jeho zadržení (descensus testis, retentio testis) (kryptorchismus)

Nadvarle – epididymis, – idis

Obrázek č. 100

je protáhlý orgán přirostlý na zadní okraj varlete.

Skládá se z:

• hlavy nadvarlete – caput epididymis,
• těla – corpus epididymis a 
• ocasu – cauda epididymis.

Hlava leží za horním polem varlete, při dolním pólu přechází ocas ostrým ohbím v chámovod. Hlava nadvarlete obsahuje četné zprohýbané kanálky, které vytvářejí nadvarlové lalůčky – lobuli epididymidis. Kanálky se v těle a v ocasu spojují do jednoho kanálku nadvarlete – ductus epididymidis. Je dlouhý asi 4–6 m. Kanálky jsou vystlány cylindrickým epitelem s řasinkami. Sekret nadvarlete umožňuje samostatný pohyb spermií. Posun spermií celým nadvarletem trvá asi 14 dnů. Spermie se postupně hromadí v ocasu nadvarlete a na začátku chámovodu. Nejsou-li delší dobu odvedeny při ejakulaci, rozpadají se, jsou fagocytovány tzv. spermatofágy a jsou vstřebány buňkami epitelu.

Obrázky ke kapitole: Vlastní dutiny ústní (cavitas oris propria)

Obr. 100 Varle a nadvarle (testis et epididymis)

Chámovod – ductus referend

Obrázek č. 104

je trubice o průměru asi 3 mm a délky asi 35–40 cm. Pokračuje z nadvarlete do provazce semenného – funiculus spermaticus a přes tříselný kanál – canalis inquinalis se dostává do dutiny břišní. Dále probíhá po stěně malé pánve, sestupuje dolů po obvodu močového měchýře, zde se kříží s močovodem, rozšiřuje se v chámovodní baňku – ampulla ductus deferentis, spojuje se s vývodem semenných váčků, prochází prostatou a vstupuje zezadu do prostatické části mužské močové trubice. Za svého průběhu má tedy 6 částí:

• pars epididymis (scrotalis) – část v oblasti nadvarlete
• pars funicularis – část provazce semenného
• pars inquinalis – část tříselná
• pars pelvica – část pánevní
• ampulla ductus deferentis – chámovodní baňka
• ductus ejaculatorii – vystřikovací kanálek

Stavba stěny chámovodu: Obrázek č. 105

1. Sliznice – tunica mucosa

   je tvořena dvojřadým cylindrickým epitelem s řasinkami a je složená v podélné řasy.

2. Svalovina – tunica muscularis

   je uspořádána do tří vrstev souvislého spirálovitého systému
   • hluboké vrstvy podélné – longitudinální tvořené štíhlými spirálami
   • střední – cirkulární tvořené plochými spirálami
   • povrchové vrstvy podélné – longitudinální tvořené štíhlými spirálami.
   Jednotlivé vrstvé spirály do sebe přecházejí a mezi svalstvem jsou roztroušena elastické vlákna. To umožňuje plnit jeho funkci. Svalovina je silná a dodává chámovodu tuhost, na pohmat brkovitý charakter. Smrštěním svaloviny se spermie nasávají z konce nadvarlete a peristaltickým pohybem se dostávají do prostatické části trubice močové – tzv. emise spermií.

3. Povrchová vrstva – tunica adventitia

   je tvořena fibrilárním vazivem.

Obrázky ke kapitole: Chámovod (ductus referend)
Obr. 104 Přůběh chámovodu (ductus deferens)	Obr. 105 Stavba stěny chámovodu

Provazec semenný – funiculus spermaticus

Obrázek č. 106

je svazek procházející tříselným kanálem a obsahující velké množství útvarů.

• Dorsálně je to chámovod – ductus deferens a jeho provázející cévy a nervy
  • tepna chámovodu – a. ductus deferentis a 
  • pleteň chámovodu – plexus deferentialis.
• Ventrálně probíhají útvary pro varle a nadvarle
  • varlová tepna – a. testicularis,
  • žilní úponkovitá pleteň – plexus pampiniformis,
  • varlová žíla – v. testicularis a 
  • nervová varlová pleteň – plexus testicularis.

Stavba vrstev semenného provazce je podobná (téměř shodná) stavbě stěny šourku. V tomto uspořádání je provazec semenný pouze k tříselnému kanálu. Při jeho vnitřním hlubokém tříselním prstenci – anulus inquinalis profundus se rozpadá a jednotlivé útvary pokračují ke svým anatomickým strukturám.

Obrázky ke kapitole: Provazec semenný (funiculus spermaticus)

Obr. 106 Provazec semenný – funiculus spermaticus

Semenné (měchýřkovité) váčky – vesiculae seminales

Obrázek č. 107

jsou párové přídatné žlázy hruškovitého tvaru, hrbolatého vzhledu a předozadně zploštělé. Jsou uloženy na zadní stěně močového měchýře nad prostatou a před konečníkem. Jejich velikost je asi 4–5 cm, váčky jsou často asymetrické a velmi variabilní. Jejich vývod – vyměšovací kanálek ductus excretorius, se spojují s ductus deferens, tím vzniká vystřikovací kanálek – ductus ejaculatorius, který prochází prostatou a ústí do močové trubice.

Semenné váčky jsou tvořeny mnohočetně stočeným 15 cm dlouhým kanálkem – tubulem, který jím dává hrbolatý vzhled povrchu. Sliznice je tvořena cylindrickým epitelem a produkuje alkalický sekret, který tvoří 50–80 % objemu ejakulátu a zajišťuje výživu a pohyblivost – motilitu spermií.

Hladká svalovina je tvořena dvěma nepřesně odlišenými vrstvami a při její kontrakci je sekret žláz vypuzen do ductus ejaculatorius.

Cévní zásobení zajišťuje větev z tepny chámovodu – a. ductus deferentis, ze střední tepny konečníku – a. rectalis media, a ze spodní tepny močového měchýře – a. vesicalis inferior. Nervy obsahují sympatická a parasympatická vlákna z dolní podbřiškové pleteně – plexus hypogastricus inferior.

Obrázky ke kapitole: Semenné (měchýřkovité) váčky (vesiculae seminales)

Obr. 107 Semenné (měchýřkovité) váčky – vesiculae seminales

Předstojná žláza – prostata

Obrázek č. 108

je nepárový, svalově žlázový orgán uložený pod močovým měchýřem. Na něj naléhá svojí horní částí – prostatovou bází – basis prostatae. Dolů a dopředu směrem ke svalovému dnu pánevnímu – diaphragma urogenitale míří hrot – apex prostatae. Svoji definitivní velikost, rozměry zhruba 4 x 3 x 2 cm, dosahuje až po pubertě. Středem mezi bází a hrotem prostaty probíhá močová trubice, která dělí prostatu na přední, menší část – preurethrální část a zadní, větší část – retrourethrální. Vývojově se na prostatě popisují pravý a levý lalok – lobus dexter et sinister. Průběh obou chámovodů – ductus ejaculatorii, vymezuje střední lalok – lobus medius, který při zvětšení – zbytnění (hypertrofie, benigní adenom) může manifestovat klinické problémy.

Povrch prostaty tvoří vazivový obal – capsula prostatica, z něhož vybíhají vazivová septa, která dělí prostatu na oddíly, v nichž leží tuboalveolární žlázy prostaty. Sekret žlázek tvoří 15–30 % ejakulátu. Sekret je bezbarvý, mírně kyselé reakce (ph = 6,4), má charakteristický zápach, ovlivňuje životaschopnost a pohyblivost spermií, reaktivitu hladkého svalstva dělohy (prostaglandiny) a schopnost spermií oplodnit vajíčko (spermin).

Cévy a nervy prostaty:

Tepny prostaty pocházejí z okolních arterií (od dolní močového měchýře – aa. vesicales inferiores, od střední konečníkové – a. rectalis media a od vnitřní ohanbové – a. pudenda interna).

Žíly tvoří kolem prostaty bohatou předstojnou žilní pleteň – plexus venosus prostaticus a krev odtéká do vnitřní kyčelní žíly – v. iliaca interna.

Nervy prostaty obsahují sympatická, parasympatická i senzitivní nervová vlákna z pánevní pleteně (plexus pelvicus).

Obrázky ke kapitole: Předstojná žláza (prostata)

Obr. 108 Žláza předstojná (prostata)

Mužská trubice močová – urethra masculina

Obrázek č. 109

U muže je vývodnou cestou močovou a od vyústění chámovodů – ductus ejaculatorii i vývodnou cestou pohlavní. Je dlouhá 20–22 cm, začíná ve dnu močového měchýře – ostium urethrae internum a vyúsťuje na vrcholku žaludu – glans penis, navenek svisle postaveným štěrbinovitým zevním ústím – ostium urethrae externum. V jejím průběhu se střídají zúžená a rozšířená místa.

Trubice má čtyři úseky :

1. v prvním úseku prochází stěnou močového měchýře – pars intramuralis. Svěrač hladké svaloviny močového měchýře – m. sphincter vesicae – přechází i na stěnu tohoto úseku
   trubice močové jako vnitřní svěrač – m. sphincter urethrae internus. Jedná se o cirkulárně orientovaná svalová vlákna, která jsou součástí svěračového – sphincterového systému
2. prostatická část – pars prostatica. Tento úsek je 3–4 cm dlouhý, je rozšířen a na zadní stěně se nachází drobný hrbolek – colliculus seminalis, na který ústí 15–30 otvůrky vývody předstojné žlázy – ductuli prostatici, a oba konce chámovodů – ductus ejaculatorií.
3. membranozní část – pars membranacea prochází svalovým dnem pánevním – diaphragma urogenitale, jehož svalové snopce tvoří kolem trubice příčně pruhovaný svěrač – m. sphincter urethrae externus – je ovládán vůlí. Tato část je nejužším úsekem mužské trubice močové a je orientovaná téměř svisle dolů.
4. spongiózní část – pars spongiosa, je dlouhá asi 15 cm a vstupuje do nepárového topořivého tělesa penisu – corpus spongiosum penis. Po průchodu svalovým dnem pánevním se stáčí dopředu a vzhůru, čímž vzniká za sponou stydkou fixní ohyb – curvatura subpubica. Před sponou stydkou vzniká další ohyb, pohyblivý – curvatura prepubica, jímž se trubice stáčí dolů do volné visící části penisu a probíhá až ke svému zevnímu ústí. Curvatura prepubica mizí při ztopoření penisu a je uměle zrušena při zavádění cévky urethrou do močového měchýře – cévkování – katetrizace.

Stavba stěny mužské močové trubice

Stěna močové trubice se skládá ze sliznice a svaloviny.

• Sliznice – tunica mucosa je růžová a skládá se v podélné řasy, což umožňuje její roztažení. Do půlky prostatické části (pars proximalis) je tvořena epitelem přechodným, distálně pokračuje epitel víceřadý, cylindrický s četnými buňkami, které produkují hlen. V konečné rozšířené části (loďkové jamce – fossa navicularis) je epitel vícevrstevný dlaždicovitý, nerohovějící, který přechází na povrchu žaludu – glans penis ve vícevrstevný rohovějící epitel.
• Svalovina – tunica muscularis je hladká svalovina. Pokračuje jako tenká vrstva ze stěny močového měchýře. Je tvořena vnitřní podélnou a zevní cirkulární vrstvou.

Na rozhraní pars intermedia a pars spongiosa ústí do trubice močové bulvotrubicové žlázy – glandulae bulbourethrales. Obrázek č. 110 Jsou to tuboalveolární žlázy velikosti zrnka hrachu, uložené za urethrou a při pohlavním podráždění produkují čirý lepkavý sekret, který umožňuje hladké vypuzování ejakulátu. Při pohlavním vydráždění může pomalu vytékat z urethry jako tzv. praecum.

Obrázky ke kapitole: Mužská trubice močová (urethra masculina)
Obr. 109 Mužská trubice močová (urethra masculina)	Obr. 110 Bulvotrubicové žlázy (glandulae bulbourethrales)

Zevní mužské pohlavní orgány – organa genitalia masculina externa

Penis – pyj, úd

Obrázek č. 111

Penis – pyj, úd: je mužský kopulační orgán, cylindrického tvaru, jehož podkladem jsou topořivá tělesa. Neztopořený visí dolů a má délku asi 10–12 cm (délka je různá dle ras i světadílů od 7 do 16 cm), ve ztopořeném stavu ční dopředu a lehce vzhůru a jeho délka je asi 15–18 cm.

Pozn.: v jazyce českém existuje 295 synonym pro označení penisu.

Má tří základní části:

• kořen – radix penis

  který se vazivově připojuje ke spodině kosti stydké, kolem kořene jsou chlupy ohanbí – pubes, které jsou utvářeny do trohúhelníku vrcholem k pupku. Jedná se o terciární pohlavní znak

• tělo údu – corpus penis

  volný úsek a

• žalud – glans penis

  konečný, kuželovitě rozšířený konec, kde vyúsťuje trubice močová – ostium urethrae externum. Glans penis je překryt kožní duplikaturou – předkožkou – praeputium penis, která je fixovaná sagitální řasou – uzdičkou předkožky – frenulum praeputii. V kůži předkožky jsou mazové žlázy a v oblasti baze glans penis – glandulae praeputiales, které produkují maz – smegma praeputii. Předkožku lze z glans penis stáhnout. V případě, že ji nelze přetáhnout, jedná se o zúžení předkožky – phimosis, nebo o srůst předkožky s korunou žaludu po opakovaných zánětech – synechie. Phimosis se ještě v dětství řeší chirurgicky obřízkou – circumcisio. Při přetažení předkožky, která je zúžená, nebo pokud po přetažení dojde dlouhodobě k erekci či zduření pyje vzniká zaškrcení pod žaludem – paraphimosis, které zhoršuje možnost návratu předkožky zpět.

Stavba penisu

Obrázek č. 112

Na povrchu je tenká pigmentovaná posunlivá kůže. Pod kůží je nejprve povrchová fascie – fascia penis superficialis, další vrstvou je hluboká fascie – fascie penis profunda. Podkladem penisu jsou párová kavernozní tělesa – corpora cavernosa penis, která jsou uložena vedle sebe při hřbetu penisu a nepárové houbovité (spongiozní) těleso – corpus spongiosum penis, kterým prochází trubice močová – pars spongiosa urethrae. Prostor topořivých těles je rozdělen vazivovými trámečky – trabeculae corporis na labyrint dutinek – cavernae corporis, které jsou vystlány endotelem. Do těchto dutinek ústí přívody závitové tepny – arteriae helicinae, z vnitřních ohanbových tepen – aa. pudendales internae, které jdou středem obou kavernozních těles.

Krev je odváděna z povrchové části penisu do žilního systému žily stehenní – v. femoralis, z hlukokých partií do žilního systému malé pánve.

Inervace – viz mechanismus erekce.

Mechanismus ztopoření – erekce

Centrum erekce je v míšním segmentu S3 a je reflexně řízeno sympatickými – vasokonstrikčními a parasympatickými – vasodilatačními nervy z mezimozku. Ke ztopoření – erectio dochází při pohlavním vzrušení a pohlavním aktu, dále při spánku pravidelně mimimálně 5 x za noc spontánně, dále při velkém nucení na močení. Podílí se na něm i senzitivní vlákna, která dráždí tzv. genitální tělíska (mechanoreceptory). Jejich největší koncentrace je na glans penis.

Pod vlivem sympatiku je průtok krve penisem minimální a tento je v ochablém stavu. Erekce je zahájena vlivem parasympatiku, kdy se rozšiřují aa. helicinae, topořivá tělesa se naplňují a vyrovnává se pohyblivý ohyb – curvatura preapubica. Následuje fáze emise, kdy se do začátku spongiozní části urethry dopraví spermie z nadvarlete spolu se sekretem semenných váčků a prostaty. Poslední fáze je ejakulace, kdy dochází k vypuzení ejakulátu z urethry. Na ejakulaci se především podílí rytmické stahy svalů pánevního dna. Před ejakulací dochází ke kontrakci chámovodů a vytažení varlat vzhůru.

Cizí tělesa v pohlavních orgánech (slepýš, anilinová tužka, silonový rybářský vlasec). V rámci sexuálního dráždění si někteří jedinci vkládají do močové trubice různá cizí tělesa jako sexuální hračky. Některé z nich mohou způsobit těžké poškození jedince – např. anilinová tužka, která způsobí nekrosy močové trubice, které nelze vyhojit a protože je jedovatá může ohrozit i jedince na životě. Další módou je piersing na oblast genitalií jak u muže, tak i ženy. Zde pozor na možnost trvalého poškození funkce.

Ze sexuálních hraček jsou používány k zlepšení erekce tzv. erektilní kroužky z různých materiálů.

Obrázky ke kapitole: Penis – pyj, úd
Obr. 111 Penis – sagitální řez	Obr. 112 Stavba penisu

Šourek – scrotum

Obrázek č. 113

je kožní vak, ve kterém jsou uložena varlata – testis se svými obaly. Vrstvy stěny šourku i varlat jsou duplikaturou stěny břišní, kdy si jednotlivé vrstvy vytahují varlata při sestupu – descensus testis z dutiny břišní. Sestup se děje během intrauterinního života, kdy se varlata přes tříselný kanál dostávají do šourku, což je znakem donošenosti mužského plodu (viz str.)

Středem šourku probíhá vazivová přepážka – septum scroti, která dělí šourek na dvě dutiny, v kterých jsou uložena varlata a nadvarlata.

Kůže šourku je velice tenká, kryta řídce chloupky. Při chladu se svraští, povrch skrota se zmenší a vyzařování tepla je menší. Horkem se šourek zvětšuje, jeho cévy se rozšiřují a dochází ke zvýšenému vyzařování tepla, tím je umožněno, že varle je relativně v stálé teplotě, která je nižší než v dutině břišní, aby mohlo docházet ke správné spermiogenesi (viz str).

Jednou z vrstev šourku je příčně pruhovaná svalovina, která způsobuje změny velikosti a tvaru šourku. Při podráždění v oblasti vnitřní stěny stehna dojde k reakci a kontrakci svaloviny – šourek je zmenšen a varlata přitažena k tělu – jedná se o ochranou reakci i u samců zvěře – např. při běhu vysoké zvěře (jelen, srnec, daněk) lesem v houštinách. V neurologii se tento reflex označuje jako kremasterový.

Cévní zásobení je zajištěno ze stehenní tepny – a. femoralis a ze zevních a vnitřních ohanbových tepen – aa. pudendae externae a aa. pudendae internae. Krev je odváděna stejnojmennými žilami. Inervaci zajišťují senzitivní nervová vlákna.

Obrázky ke kapitole: Šourek (scrotum)

Obr. 113 Šourek – scrotum