Ženské pohlavní orgány se dělí na:
Obrázky ke kapitole: Ženské pohlavní ústrojí (orgány) (organa genitalia feminina) | |||
jsou párové ženské pohlavní žlázy, vejčitého tvaru, uložené intraperitoneálně. V pubertě a v pokračujícím dospívání dorůstá rozměrů zhruba 4 x 2 x 1,5 cm. V mládí je vaječník růžový a hladký, v dospělosti nerovný a u žen v klimakteriu – ovarium je svraštělé a zmenšené.
Vaječník je uložen při boční štěně malé pánve. Fixace je zajištěna závěsným aparátem, který je tvořen duplikaturou peritonea vaječníkové okruží – mesovarium. Obrázek č. 116 Připojuje ovarium k zadní stěně širokého vazu – ligamentum latum, které je rozprostřeno mezi hranami dělohy a stěnami malé pánve. V místě vaječníkového okruží – mesoovaria je přední okraj vaječníku – okružový vaječníkový okraj – margo mesoovaricus a v něm leží vstupní branka – hilum ovarii, kterým k ovariu přicházení cévy a nervy. Od stěny malé pánve dále sestupuje k hornímu pólu vaječníku – extremitas tubarii vazivově svalový pruh, vaječníkový závěsný vaz – ligamentum suspensorium ovarii, ve kterém probíhají k brance vaječníku cévy krevní, mízní a nervy. Od vaječníku k děložnímu rohu se táhne vlastní vaječníkový vaz – ligamentum ovarii proprium, který nemá fixační význam. Podélná osa vaječníku, která spojuje zevní horní pól, přivrácený k vejcovodu, vejcovodní konec – extremitas tubarii s vnitřním dolním polem přivráceným k děloze, děložní konec – extremitas uterina, jde téměř svisle. Tím na ovarium rozlišujeme zevní plochu, obrácenou k boční stěně pánve, boční plochu – facies lateralis a vnitřní plochu, obrácenou do dutiny pánve, přistřední plochu – facies medialis. Zadní okraj ovaria je volný – margo liber.
U ženy, která ještě nerodila leží vaječník v jamce vaječníkové – fossa ovarica, leží mezi rozvětvením společných kyčelních cév – vasa iliaca communis. Po porodu klesá vaječník před křížovou kost. Vnitřní kyčelní céva – vasa iliaca interna leží před vaječníkem – ovariem. Tomuto prostoru říkáme Claudiova jamka.
Na řezu se ovarium skládá ze tří vrstev. Povrch ovaria kryje jednovrstevný kubický epitel. Vlastní vrstva ovaria se dělí na:
Dřeň obsahuje vazivo s ojedinělými snopci hladké svaloviny, množství krevních a lymfatických cév a nervová vlákna. Vrstva korová je z funkčního hlediska nejvýznamnější, neboť obsahuje různé typy folikulů, v kterých dozrávají ženské pohlavní buňky – vajíčka (oocyt – oocytus). Tato jsou jedny z největších buněk v lidském těle, v průměru asi 250–300 μm. Lidské vajičko popsal jako první J. E. Purkyně. Počet vajíček je při porodu asi 2 miliony, v pubertě asi 300 000 primárních vajíček, které jsou uloženy v prvotních vaječných váčcích – folliculi ovarii primarii. Během pohlavní zralosti ženy k oplození schopné vajíčko dozraje do vývojového stadia druhotných vaječných váčku – folliculi ovarii secundarii v počtu asi 400. Tato vajíčka jsou uložena ve zralých vazivových váčcích – folliculi ovarii vesiculosi (tzv. Graafův folikul). Obrázek č. 118
Zralý Graafův folikul dosahuje rozměru až 1,5–2 cm a vyklenuje se na povrch vaječníku v podobě puchýřku. Uvnitř je dutina – antrum folliculi – vyplněná tekutinou – liquor folliculi. Stěnu váčku tvoří 4–5 vrstev folikulárních buněk. V jednom místě je vyvýšený hrbolek – cumulus oophorus, v kterém je uloženo vajíčko.
Proces prasknutí a uvolnění vajíčka z vaječníku se nazývá ovulace a dochází k němu přibližně v polovině menstruačního cyklu. Je to doba nejpravděpodobnějšího otěhotnění. Obrázek č. 119
Folikulární buňky produkují pod vlivem FSH z adenohypofýzy (viz str.) hormony estrogeny, které způsobují změny na děložní sliznici (proliferační fáze endometria), v pochvě a v prsech. V pubertě odpovídají za vznik tertiálních pohlavních znaků. Prasklý Graafův folikul se mění v tzv. žluté tělísko – corpus luteum, které obsahuje žlutý pigment (lutein). Nedojde-li k oplození vajíčka vzniká žluté tělísko menstruační – corpus luteum menstruationis, které je funkčně aktivní 10–2dní. Došlo-li k oplození vajíčka vzniká žluté tělísko těhotenské – corpus luteum graviditatis s funkční aktivitou až do konce 4. měsíce těhotenství. Buňky žlutého tělíska produkují pod vlivem luteinizačního hormonu (LH) z adenohypofýzy hormon progesteron. Hlavní funkcí progesteronu je udržení těhotenství. Dochází k dalším změnám na děložní sliznici (sekreční fáze endometria) a ke zmohutnění děložní svaloviny (myometria). V obou případech se žluté tělísko mění ve vazivovou jizvu – bílé tělísko – corpus albicans, které je větší ze žlutého tělíska těhotenského. Bílé tělísko již není hormonálně aktivní. Při pohlavním dráždění může dojít k provokované ovulaci a k případnému oplodnění.
Cévní zásobení ovaria je dvojí. Jednak větve z břišní srdečnice – aorta abdominalis – vaječníkové tepny – aa. ovaricae a vaječníkové větve – rr. ovarii větve z děložní tepny – a. uterina, které spolu anastomozují.
Žilní odtok se děje analogickými vénami. Nervy ovaria obsahují sympatická a parasympatická vlákna. Senzitivní vlákna přicházejí z míšních segmentů L1–3.
Obrázky ke kapitole: Vaječník (ovarium) | |||
je párová trubice délky 10–15 cm. Má dvě ústí. Nad vaječníkem se otvírá do dutiny břišní (peritoneální) otvorem břišním – ostium abdominale tubae uterinae. Kolem tohoto ústí je růžice slizničních výběžků, vejcovodních třásní – fimbriae tubae, které se při ovulaci přikládají k vaječníku nad zrající Graafův folikul. Tvoří jakoby deštníček nad ovariem – vejcovodní nálevku – infundibulum tubae uterinae. Tímto uspořádáním je dutina břišní u žen otevřená do okolního prostředí, od kterého je chráněna složitou cestou několika ochranných filtrů (kyselé prostředí pochvy, hlenová zátka čípku děložního), na rozdíl od muže.
Za břišním ústím je vřetenovité rozšíření – ampulla tubae uterinae, následuje zúžená část – isthmus tubae uterinae a v místě děložních rohů přechází v druhé ústí do děložní dutiny – ostium uterinum tubae.
Ve vejcovodech dochází k oplození nebo zániku vajíčka. V případě, že se oplozené vajíčko usadí – niduje ve vejcovodu, mluvíme o mimoděložním těhotenství.
Cévní zásobení zajišťují větve z vejcovodních větví vaječníkové tepny – rami (rr.) tubarii arteriae ovaricae, jednak větve z vejcovodních větví děložní tepny – rr. tubarii arteriae uterinae. Stejnou cestou je odváděna žilní krev.
Inervaci zajišťují sympatická a parasympatická vlákna.
Prasknutím Graafova folikulu dojde k uvolnění zralého lidského vajíčka – oocytu. Jde o jednu z největších buněk v lidském těle (200–250 μm), která ve svém jádru obsahuje haploidní sadu chromozomů (22 a pohlavní chromozom X) Obrázek č. 123. K oplození vajíčka dochází v rozšířené – ampulární části vejcovodu. Množství ejakulátu je 2,5–3,5 ml a obsahuje 40–250 miliónů spermií v 1 ml. K oplození vajíčka je tak k dispozici 300–350 miliónů spermií. Klesne-li jejich počet pod 10 miliónů v 1 ml ejakulátu je muž sterilní. K oplození jediného vajíčka dojde jedinou spermií. Obrázek č. 124 Ostatní spermie svými enzymy umožní narušení obalových vrstev vajíčka pro průnik jediné spermie. Průnikem hlavičky a krčku spermie do vajíčka vzniká budoucí buněčný útvar – zygota. Rýhováním vznikají první dvě buňky budoucího organismu, které mají již diplodní (dvojitý, párový) počet chromozomů a dělící vřeténko. Rýhující se vajíčko cestuje do dělohy, kde dojde k jeho usazení – nidaci a nastává těhotenství.
Množství spermií a výpočty minimálního nutného počtu vychází z počtu pravděpodobnosti.
Na tomto příkladu je zřetelný různý význam pohlaví při rozplozování v přírodních zákonech.
Malý počet vajíček schopných oplození za život ženy poskytuje pro další organismus i důležité vedlejší genetické informace uložené v mitochondriích a dále celý buněčný aparát. Ale nesouměrně větší počet produkovaných spermií poskytují budoucímu organismu jen hlavní genetickou informaci. Studia genetiky započal J. Mendel.
Pozn.: Na základě rozluštění lidského genomu (genetické informace) bylo zjištěno, že existuje 6 typů mitochondriální genetické informace.
Z toho vyplývá, že existovalo pravděpodobně 6 prvních matek, tedy Eva nebyla jediná, ale bylo šest Ev.
Obrázky ke kapitole: Vejcovod – tuba uterina (salpinx) | |||
Děloha je nepárový, dutý orgán silnostěnný, uložený v dutině malé pánve mezi močovým měchýřem a konečníkem. Probíhá v ní vývoj, růst a výživa plodu až do porodu. Děloha je v malé pánvi nakloněná dopředu a mezi tělem a čípkem prohnuta vpřed. Jedná se o anteflexi a anteversi. Děloha je také pootočena mírně doprava – dextroverse.
Popisujeme na ní:
Úponem pochvy se děložní hrdlo dělí na horní část – portio supravaginalis a dolní část – portio vaginalis, tzv. děložní čípek, který vyčnívá do pochvy.
Děloha má tvar oploštělé hrušky, uvnitř je děložní dutina – cavitas uteri, kde u netěhotné dělohy její přední a zadní stěna naléhají na sebe. Děložní dutina se v oblasti děložního krčku zužuje v kanál – canalis cervicis. Děložní ústí u ženy, která nerodila – nullipary, je kruhový, u ženy, která rodila – multipary nabývá štěrbinovitý tvar Obrázek č. 126
Je složitá a skládá se ze čtyř vrstev:
je tvořena jednovrstevným válcovitým epitelem s vazivem a obsahuje četné trubicovité žlázky – glandulae uterinae. Endometrium prodělává v průběhu zhruba 28 dnů (lunární cyklus) charakteristické cyklické změny, které jsou na konci každého cyklu ukončeny menstruačním krvácením.
Menstruace začíná být pravidelná u dívek v pubertě, jedná se o menarche (z řeč. men – měsíc, arché – začátek). Kolem 50. roku věku ženy se pravidelný měsíční cyklus ukončuje. Mluvíme o menopauze. V době pohlavní zralosti prodělává děložní sliznice čtyři stádia změn. (str.)
V průběhu menstruačního cyklu se mění tzv. basální teplota, která při ovulaci stoupá asi na 37,4 °C.
V případě, že došlo k oplození vajíčka – tj. ke spojení dvou pohlavních buněk, mužské spermie a ženského vajíčka, k čemuž dochází v zevní třetině vejcovodu, nastupuje rýhování vajíčka – zygota. Oplozené vajíčko se dělí dál – vzniká útvar podobný plodu moruše – morula, ta se mění v dutý váček – blastulu, která se během týdne dostává z vejcovodu do dělohy, kde se uhnízdí – niduje v připravené děložní sliznici a nastupuje těhotenství. Obrázek č. 127, Obrázek č. 128, Obrázek č. 129 Blastula má buňky rozlišené na povrchové (trofoblast)a buňky vnitřní (embryonální terč). Trofoblast je vlastním základem placenty, která plně vyvinutá váží asi 0,5 kg a má v průměru 15–20 cm. Blastula (obr.) se dále přeměňuje v gastrulu, v které vchlipováním povrchových buněk vznikají tři buněční vrstvy – zárodečné listy.
Na povrchu uhnízděného oplozeného vajíčka se vytváří vak plodových obalů a placenta, Obrázek č. 130, Obrázek č. 131 se kterou je plod spojen pupečním provazcem – umbilicus. Vak plodových obalů je vyplněn plodovou vodou (liquor amnii), která vzniká sekrecí vnitřní amniové blány, ve které plod (zárodek) plave. Je jí celkem 750–1000 ml. Těhotenství trvá 10 lunárních měsíců, to je 40 týdnů či 280 dnů. Obrázek č. 132 Koncem těhotenství klesá hormon progesteron, zvyšuje se hladina estrogenů a zvyšuje se citlivost na oxytocin (viz str.). Vlastní porod nastává děložními stahy, kontrakce, které jsou vůlí neovlivnitelné. I když kontrakce sílí, samy k vypuzení plodu nestačí, je nutno přidat kontrakci břišních svalů – břišní lis, současně se uvolňují svaly dna pánevního. Asi za 15–20 minut po porodu plodu je porozena placenta, cévy v děloze se uzavírají a děloha se zmenšuje tzv. se zavinuje.
Je nejsilnější vrstvou děložní stěny. Má tři vrstvy.
jsou pruhy vaziva připojené k děloze tvořící její závěsný aparát. Obrázek č. 133
Nejvíce je fixován krček děložní – colum uteri. Tuto fixaci zajišťují:
Další fixaci zajišťuje:
Podpůrný aparát dělohy tvoří svalové dno pánevní – diaphragma pelvis a diaphragma urogenitale. (viz skripta Základy anatomie pohybového ústrojí, str. 63)
Je neúplný peritoneální obal, kdy pobřišnice nástěnná – peritoneum perietale přechází přes zadní stěnu močového měchýře na přední stěnu a dále na zadní stěnu dělohy, vaječníku a ovaria jako duplikatura – široký vaz děložní – plica (ligamentum) latum uteri, který se dělí na:
Dotýká se zadní klenby poševní a přechází na konečník – rectum. Tím vznikají peritoneální kapsy – mezi močovým měchýřem a dělohou močovoděložní jamka – excavatio vesicouterina, mezi dělohou a konečníkem – rectem konečníkoděložní vyhloubení – excavatio rectouterina. Tento prostor je u stojící ženy nejnižším místem dutiny břišní – peritoneální vyhloubení – tzv. zadní Douglasův prostor. Punkce prostoru můžeme provádět per vaginam nebo per rektum (tedy cestou vaginy či konečníku). Obrázek č. 134
Cévní zásobení
Tepny pocházejí jednak z děložní arterie – a. uterina, která se spirálovitě vine podél hran děložních – je větví z vnitřní kyčelní tepny – a. iliaca interna. K rohům děložním jdou větve z vaječníkové tepny – a.ovaria, která je větví z břišní srdečnice – aorta abdominalis.
Žíly vytvářejí bohatou pleteň kolem dělohy a pochvy – plexus uterovaginalis a odtékají stejnou cestou jako přichází tepenné řečiště.
Inervace dělohy: z autonomního nervstva přicházejí sympatická vlákna, která kontrakce myometria zesilují a parasympatická vlákna, která kontrakce tlumí. Vedle autonomních vláken jsou v děloze i nervová vlákna senzitivní, proto jsou kontrakce svaloviny při menstruaci nebo porodu vnímány bolestivě.
Obrázky ke kapitole: Děloha (uterus) | |||
Slouží jako kopulační orgán a pohlavní cesta. Je to předozadně oploštělá trubice, jejíž přední a zadní stěna na sebe naléhají. Během porodu se mění v širokou porodní cestu.
Přední stěna – paries anterior je kratší – asi 8 cm, zadní stěna – paries posterior dosahuje délky 10 cm. Horním koncem obemyká hrdlo děložní, takže část hrdla vyčnívá do vaginy tzv. čípek – cervix. Kolem celého kruhového úponu vzniká klenba poševní – fornix vaginae. Zadní klenba je nejvíce vyklenutá a po ejakulaci se v ní hromadí spermie.
Kaudální konec – ostium vaginae se otvírá do prostoru mezi malými stydkými pysky předsíň pošení – vestibulum vaginae, kterou zčásti uzavírá tenká slizniční řasa tzv. panenská blána – hymen Obrázek č. 136 Při první souloži se hymen natrhává, zbývají po něm drobné slizniční hrbolky – carunculae hymenales.
Stavba poševní stěny:
Pochva je uložena v malé pánvi pod dělohou. Před ní leží močový měchýř a v kaudální části močová trubice, s kterou je přední poševní stěna poměrně pevně spojena. Za vaginou je uloženo rektum. Asi v polovině své délky prochází pochva přes svalové dno pánevní diaphragma pelvis.
Ve své poloze je pochva fixována vazivem k okolním orgánům, jednak okolním řídkým vazivem – parakolpiem ke svalovému dnu pánevnímu a hrázi.
Vnitřní prostředí pochvy je kyselé, což je dáno zde žijící bakterií lactobacillus acidofilus, které je jedním z ochranných filtrů volné cesty do dutiny břišní, dalším filtrem je hlenová zátka v oblasti děložního krčku.
Cévní zásobení
Tepny pocházejí z poševní tepny – a. vaginalis, která je větví z tepny děložní – a. uterina, dále větve ze střední konečníkové tepny – a. rectalis media a větve z vnitřní ohanbové tepny – a. pudenda interna.
Bohatá žilní poševní pleteň – plexus vaginalis odtéká do žilních pletení konečníku a močového měchýře.
Inervace je zajištěna autonomními sympatickými a parasympatickými nervovými vlákny. Dolní část pochvy je inervována senzitivně.
Pozn.: Pochva je orgán s velmi měnlivým rozměrem a je velmi přizpůsobivá velikosti svého obsahu. Může pojmout orgány a tělesa různé velikosti, může jí projít bez problému celý novorozenec. Některé ženy mají schopnost velmi vyvinutou a umí ji využívat i k provádění různých show – při posazení na sedátko s melounem, míčem apod. odstranění tohoto předmětu uschováním do pochvy. Při pravidelném cvičení pánevního dna umí některé ženy i předvádět kouření pochvou.
K sexuálnímu uspokojení se používají jednak různé sexuální hračky (vibratory, Venušiny kuličky atd.), ale někteří jedinci praktikují uspokojení speciálními předměty, zejména u masturbačních technik. Někdy jsou tyto předměty zavedeny i druhou osobou (třešně, citrony, soška Napoleona na koni, šišky, láhve – zde pozor na nebezpečí vzduchové embolie u lahví a vznik podtlaku v lahvi). Jedná se o poznatky s klinické praxe.
Obrázky ke kapitole: Pochva (vagina) | |||
jsou umístěny na dolním konci trupu pod sponou stydkou – symphysis pubica.
Tvoří je:
Jsou párové kožní vaky, které vycházejí z tukového polštáře před symfýzou stydkého pahorku – mons pubisneboliVenušina pahorku – mons Veneris. Tuková tkáň z něho nemizí ani při největším hladovění. Jsou dlouhé asi 8 cm a dorsálně se za poševním ústím spojují v zadní pyskovou spojku – commisura labiorum posterior. Za ní následuje hráz – perineum. Mezi nimi je pouze úzká stydká štěrbina – rima pudendi. Vpředu pod Venušiným hrbolkem tvoří přední pyskovou spojku – commisura labiorum anterior.
Velké stydké pysky překrývají na vnitřní straně od nich ležící malé stydké pysky, což je znakem donošenosti ženského plodu. Podkladem velkých stydkých pysků je tukově vazivová tkáň. Na vnitřní straně je tenká sliznice, zevní strana má charakter kůže a je porostlá, tak jako mons pubis, chlupy ohanbí – pubes, které patří k terciárním pohlavním znakům ženy. Chlupy ohanbí u žen jsou ukončeny nahoře (ve směru k pupku) ostře horizontální linií – mají tvar opačně položeného trojúhelníku na rozdíl od muže vrcholem dolů.
Pozn.: v současné době se díky tzv. intimním kadeřnictvím věnuje pozornost ve smyslu kadeřnických úprav, barvy, příčesků, ozdob a střihu i oblasti chlupů ohanbí. Toto se provádí nejen u žen, ale i u mužů.
Jsou to párové kožní řasy uložené navnitř od velkých stydkých pysků. Jsou dlouhé asi 4 cm. Vpředu se větví v raménka, která obkružují zepředu a zezadu poštěváček – clitoris.
Vzadu splývají s vnitřní plochou velkých stydkých pysků. Jejich podkladem je vazivová tkáň, povrch má vzhled sliznice s množstvím mazových žláz.
Pozn.: umělé prodloužení a protažení malých stydkých pysků u některých národů jsou znakem krásy – tzv. Hotentotské zástěrky – zde sahají malé stydké pysky někdy až do oblasti poloviny stehen.
Je štěrbina, do které ústí pochva –ostium vaginae. Před ním je zevní ústí trubice močové – ostium urethrae externum (viz str.), vpředu ve vestibulu leží poštěváček. Do vestibula ústí také tubulozní a tuboalveolární hlenové žlázy (viz níže – ad 5)
Pozn.: nedostatečné zvlhčení při pohlavním styku může být pro ženu bolestivé. To lze nehradit pomocí speciálních zvlhčovacích preparátů a gelů, na podkladě silikonových preparátů nebo tukových přeparátů. Pozor na použití s některými sexuálními hračkami – záleží na kompatibilitě materiálů.
Je topořivé těleso zevního genitálu ženy, které se podobá penisu muže. Dvě topořivá tělesa začínají na spodině symfýzy jako poštěváčková ramínka – crura clitoridis a spojují se v poštěváčkové tělo – corpus clitoridis (Bertolini). Ty přecházejí v poštěváčkový žalud – glans clitoridis. Oproti mužským topořivým tělesům chybí topořivé pyjové houbovité těleso – corpus spongiosus penis, a tím také odlišně probíhá ženská trubice močová (viz str.). Tomuto tělesu u ženy odpovídá široká žilní pleteň, poštěváčkové dutinkové těleso – bulbus vestibuli, corpus cavernosum clitoridis, které je párové. Je uloženo v bazi malých stydkých pysků a obě se spojují mezi poštěváčkem a ústím močové trubice. Při pohlavním vzrušení se sice naplňují krví, ale topořivou – erektilní funkci nemají.
Velké předsíňové žlázy – glandulae vestibulares majores (Bartolini) jsou párové žlázy
ležící na zadní stěně předsíně poševní – vestibulum vaginae. Jsou velikosti hrášku,
produkují hlenovitý sekret, který zvlhčuje vchod poševní.
Malé předsíňové žlázy – glandulae vestibulares minores jsou četné drobné tubulozní
žlázy uložené v celém rozsahu poševního vchodu.
Pozn.: nedostatek produkce zvlhčujícího sekretu ze žlázek lze uměle nahradit pomocí speciálních lubrikačních gelů. Některé z nich obsahují i spermicidní látky k poškození spermií. Jedná se o pomocný antikoncepční preparát.
Cévní zásobení
Tepny přicházejí cestou zevní ohanbové tepny – a. pudenda externa a vnitřní ohanbové tepny – a. pudenda interna. Stejnojmennými žilními cestami odchází žilní krev – žíly ohanbové – vv. pudendae.
Inervace zevních pohlavních orgánů je u ženy velmi bohatá. Je zajištěna senzitivními a autonomními nervy – sympatikem a parasympatikem.
Pozn.: Obřízka u žen je prováděna v oblasti Afriky, zejména severní. Tento úkon není spojen s náboženstvím, i když je prováděn rituálně. Jedná se o mutilující a životu nebezpečný úkon. Provádím se u dospívajících dívek a je prováděn za nesterilních kautel pomocí běžných nožů či skleněných střepů jinými ženami. Při obřízce se odstraňuje poštěváček a někdy i malé stydké pysky. Jedná se o velmi krvácivý výkon, kdy dívky jsou ohroženy na životě. Ve vysokém procentu umírají buď na vykrvácení nebo na sepsi a infekci. Ty které přežijí po celý život pak při sexuálním styku mají velmi nepříjemné a často bolestivé vjemy. U některých národů se po provedení obřízky dívka zašije tak, že mnohdy umírají dívky na nemožnost se vymočit, vzhledem k sešití, kdy dojde k postižení i ústí močové trubice. U některých národů si takto sešitou ženu muž před pohlavním stykem rozpáře pomocí nože a po pohlavním styku opět sešije.
V některých muslimských zemích je důležitým gynekologickým výkonem rekonstrukce panenské blány.
Pohlavní orgány u muže a ženy se vyvíjejí ze stejného indiferentního základu. Po skončení diferenciace lze srovnat jednotlivé části u muže a ženy:
u ženy | u muže |
rima pudendi – stydká štěrbina | raphae scroti et perinei – šev šourku a hráze |
labia majora pudendi – velké stydké pysky | Kůže scrota – šourku |
labia minora pudendi – malé stydké pysky | pars spongiosa urethrae – houbovitá část močové trubice |
vestibulum vaginae – poševní předsíň | prostatická část uretry distálně od ústí ductus ejaculatorii – vystřikovacího kanálku a pars membranacea urethrae – blanitá část močové trubice |
ostium vaginae – poševní vchod | vyúštění utriculus prostaticus – prostatový váček, na colliculus seminalis – semenný pahorek |
hymen – panenská blána | chybí homologní útvar |
clitoris – poštěváček | penis – pyj |
urethra feminina – ženská močová trubice | proximální část urethra masculina – močová trubice muže až po ústí ductus ejaculatorii – vystřikovací kanálek |
bulbus vestibuli – poštěváčkové dutinkové těleso | corpus spongiosum penis – pyjové houbovité těleso |
glandulae vestibulares majores – velké předsíňové žlázy | glandulae bulbourethrales – žlázy bulvotrubicové |
glandulae vestibulares minores – malé předsíňové žlázy | glandulae urethrales spongiozní části uretry – žlázy močové trubice |
ductus paraurethales – přítrubicové kanálky | ductuli prostatici – prostatové kanálky |
Obrázky ke kapitole: Zevní ženské pohlavní orgány (organa genitalia feminina externa) | |||
Dělí se na mužskou a ženskou. Dále ji lze rozlišit jako dočasnou a trvalou. Trvalá je v podstatě některá z forem sterilizace.
K různým sexuálním praktikám se používají různé pomůcky – tzv. sexuální hračky. V historii lidstva docházelo k vývoji hraček i sexuality. Některé typy hraček se vyvinuly v podstatě z léčebných pomůcek (vibrátory).
Afrodisiaka (koktejly, Amorovy bonbóny atd.) jsou různé látky, které se vyvíjely historicky ve všech kulturách světa. Jedná se o látky, které mají zvýšit sexuální schopnosti jedinců, jejich erekci, libido apod.
Byla míchána z různých látek. Mezi ně patří i některé zeleniny, např. celer, ale z důvodu, že je diuretikem – zvyšuje produkci moči. Tím dochází při naplnění močového měchýře, k zvýšení tlaku na žilní odtok a jeho zhoršení z oblasti pohlavních orgánů, k nucení na močení a k erekci u muže. V současné době se používá tzv. modrá tabletka – viagra, pozor na nebezpečí úmrtí, a nebo i jiné rostlinné preparáty (např. macca).
Mezi jiné preparáty patřily látky způsobující překrvení malé pánve – yohimbin, cantharidis – látka z tzv. španělských mušek – cantharis. Jedná se o brouka puchýřníka – Lutta vesicatoria.
V Rusku se užívaly jako afrodisiaka i sušení švábi (Blatta orientalis). Tato látka se vyskytuje také u brouků Mylabris, Meloe majalis, Meloe proscarabeus.
Z dalších technik se použivá injekce Papaverinu (z máku setého) do kavernozních těles u kořene penisu, aby se zlepšila erekce.
Mnohé receptury zcela pomíjejí racionalitu a většina je neúčinná.
V čínské medicíně se použivají rozemleté pyje od tygra, jelena, parohy jelena apod.
Centrum interaktivních a multimediálních studijních opor pro inovaci výuky a efektivní učení | CZ.1.07/2.2.00/28.0041