1
LITERATURA, POPULÁRNÍ KULTURA A ROZUMĚNÍ: PROČ JE NUTNÉ NĚKTERÉ TRADIČNÍ
KATEGORIE REVIDOVAT, ALE NIKOLI ZRUŠIT
Studie k příspěvku na workshop Brak v literatuře, vědě a populární kultuře: Koncepty, pojmy, přístupy
Katka Kirkosová,
Katedra mediálních studií a žurnalistiky, Fakulta sociálních studií MU
Anotace: V tomto příspěvku se zabývám možnostmi studia interpretačních procesů uměleckých a
populárně-kulturních textů. V souladu s postmoderní redefinicí základní estetické otázky a poznámkami
o sociální konstruovanosti významu navrhuji přemýšlet o umění a populární kultuře jako o dvou
prostupujících se diskurzech, které jsou propojeny komplexními, nestejně odstíněnými vztahy. Tvrdím,
že oba diskurzy jsou si podobné svým vnitřním strukturováním, zahrnujíce různé stupně kvality, a že
klíčový rozdíl mezi nimi nespočívá v imanentní hodnotě textů k nim přiřčených, ale v jejich sociálním
užití. Popisovaná prostupnost diskurzů a sjednocení způsobů interpretace ovšem neimplikuje požadavek
na úplné odmítnutí a smazání značek „populární kultura“ a „umění“, ačkoli kritická reflexe jejich
konstruovanosti je nepochybně velmi žádoucí. S odkazem na poznámku o sociálním užití textů se mi
jeví jako diskuzi prospěšné oba diskurzy nejen oddémonizovat, ale i hlouběji prozkoumat, jak jsou
v jejich rámci konstruovány, reprodukovány a popírány hodnoty, podle nichž jsou následně umělecké
či populárně-kulturní texty posuzovány.
V diskuzích o interpretačních možnostech uměleckých a populárně-kulturních textů v situaci pozdně
moderní se již před nějakým časem stalo platným soustředit se na implicitní a explicitní intertextuální
vazby mezi kulturními texty, na rozmanité způsoby jejich rekontextualizace a na proměny významu
plynoucí z tohoto každodenního i experimentátorského přemisťování. Smysl zkoumání „imanentních“
sémantických struktur díla jako dlouho dominantního předmětu literární teorie tím pochopitelně není
popřen – neboť těšitelsky řečeno, vědecký diskurz vítá rozšiřování palety výzkumných témat spíš než
silácké přetlačování se mezi nimi. Nutnost hlubší revize mnoha dosud neproblematických a fungujících
východisek – o patřičnosti literárního kánonu, o objektivnosti analýzy literárních (symbolických!)
děl či o rituálech předávání tajemného umění literární interpretace - je však neopominutelná (de Beaugrande
1993). Podle Rozbořila (2004) mnohé humanitní vědy, literární teorii nevyjímaje, reagovaly
na fenomény jako krize reprezentace, krize legitimity, krize dějin a jiné, vynořivší se a mohutně se
dožadující pozornosti v 60. letech, příklonem k sociologizujícímu pohledu. Přesnější, i když stále velmi
rozevláté bude říci, že jako obecněji inspirativní a aplikovatelné byly nahlédnuty podněty poststrukturalismu
– především koncepty diskurzu a symbolické moci.
Přijmeme-li metaforu osvěžování palety výzkumných témat, lze tyto inspirace spatřovat
v rozšíření hlediska, zahrnující do svého pozorovatelského pole rozmanitější spektrum textů (tj. nikoli
pouze kanonizované, jejichž údajně nesporná umělecká hodnota byla prověřena časem, ale i tzv.
„nižší“, populárně-kulturní). Pozornost rovněž začala být věnována dříve marginalizovaným procesům,
jimiž jsou určité texty selektovány a legitimizovány jako umělecké, „vznešené“. Produkování literárního
kánonu a související definování „univerzálně platných“ uměleckých a estetických kvalit začalo být
percipováno jako specifický příklad dělby symbolické práce a výzkumná praxe jeho prověřování zahrnuje
zesílený důraz na mapování praxí aktérů, kteří se na jednání v literárním poli s různou mírou
aktivity podílejí (spisovatelé, básníci, knižní nakladatelé, knihkupci, literární kritici, literární teoretici, ale
pochopitelně i „obyčejní“ čtenáři atd.). Rovněž spektrum legitimizovaných způsobů, jak modelovaný
literární svět vykládat, se nejen s odkazem na avizované koncepty symbolické moci a diskurzu rozšíři-
2
lo (v českém intelektuálním prostoru viz koncipování literatury jako sociální instituce – Petrusek 1990,
Šmejkalová 2010 aj., jako diskurzu – Matonoha 2010 aj.)
Jistě platí, že ona diskuze o povaze interpretačních procesů uměleckých a populárně-kulturních
literárních textů v čase pozdní modernity, na niž se úvodem odvolávám, je do té míry komplikovaná i
převrstvená, že nelze pokračovat bez upřesnění intence a postupu, na nichž je příspěvek založen.
Tedy: předkládaný text je zamýšlen jako zpodobnění osobního vyrovnávání se s tématy literární hodnoty,
interpretace a kategorizace. Představuji přitom dvě etapy tohoto individuálního promýšlení věci,
soustředíc se detailněji na rozpracování a explikaci teoreticko-metodologických předpokladů spojených
s fází pozdější, druhou. Hlavním cílem předkládaného příspěvku je proto prezentovat koncepci
uměleckého (literárního) pole francouzského sociologa Pierra Bourdieua, kterou budu místy doplňovat
a upravovat. Možnosti aplikace dílčích teoretických východisek budu rovněž ilustrovat na příkladu
připravované analýzy diskurzivních strategií užívaných v českém nakladatelském poli.
Od hledání imanentních literárních kvalit ke zkoumání diskurzů v literárním poli
Ve svém prvním pokusu o smíření kategorií umění a populární kultury a související „osvobození“ textů
jsem se prohlášení o neexistenci imanentních kvalitativních rozdílů mezi nimi snažila podpořit rozlišením
dvou úrovní čtení (aktivní a pasivní) a tří modů interpretace (praktický, teoretický, estetický),
v nichž lze adekvátně číst texty obou diskurzů (Kirkosová 2009). S pomocí teoreticko-metodologické
báze garantované koncepty francouzského filozofa postmoderní situace Francoise Lyotarda, polského
literárního teoretika Romana Ingardena či italského sémiotika Umberta Eca jsem provedla analýzu
populárně-kulturního literárního textu Rodinná pouta 1 a na vybraných úryvcích románu pak parciální
simulaci jeho čtení v modu estetickém. Postupovala jsem přitom v čtyřech krocích: za prvé, zaujetí
distancované pozice; za druhé, určení základních orientačních bodů textového fragmentu (dějiště,
doba, herci, hra, technika, emoce; umění, barva, symbol); za třetí hledání uměleckých kvalit a za čtvrté,
hledání estetických kvalit
1
. Ukázalo se nicméně, že zkonstruovaný model není plně funkční a při
abstrahování a identifikaci uměleckých a estetických kvalit poněkud selhává. Ukázalo se totiž jako
neobhajitelné hodnotit tyto jako univerzální, nadto jako trvalé vlastnictví textu – jako cosi hotového a
nekomplikovaně přístupného pro čtenáře, který je dostatečně duchaplný a pozorný. Zdálo se, že naznačené
komplikace by mohly být minimalizovány (vyřešeny?) buď pevnějším příklonem k jistému
„esencialismu“ tradiční literární teorie (Ingardenovo myšlení nevyjímaje), nebo naopak důkladnějším
uplatněním tezí postmodernismu. Druhé řešení mi připadalo adekvátnější i slibnější.
Stejnou měrou žádoucí zároveň bylo propojit poststrukturalistické teorie diskurzu a symbolické
moci s patřičnou sociální teorií, aby dosah dalších analýz nebyl už v počátku limitován na filozofující
spekulace a nedoložitelná konstatování o neukotveném driftování diskurzu. Neznevažuji nikterak
plodnost a inspirativnost takového promlouvání z hlediska analýzy vnitřní struktury texty, ani jeho heu-
1
Připomínám, že Ingardenova (1989 [1965]) a Kulkova (2000) koncepce uměleckých a estetických kvalit nejsou
úplně totožné. Ingardenovo pojetí je sice starší, avšak o dost konkrétnější a proto i použitelnější pro individuální
aplikaci. Ingarden rozlišuje čtyři vrstvy literárního díla: vrstva zvukové podoby slov a na ní budovaných zvukových
útvarů vyššího stupně; vrstva významových celků různých stupňů; vrstva rozmanitých schematických aspektů a
jejich kontinuí a řad; vrstva znázorněných předmětností a jejich osudů. Každá z nich obsahuje osobité umělecké a
estetické kvality, vzhledem k vzájemnému ovlivňování vrstev může konkrétní estetický předmět mít i kvality hraniční,
které nejsou imanentní žádné z vrstev a vznikají jejich spolupůsobením. Toto určení vrstev je fixně platné
pro jakékoli literární texty. V případě obrazů pak Ingarden identifikuje jen dvě vrstvy a lze předpokládat, že jejich
konkrétní rozlišení by bylo jiné rovněž u filmu, populární skladby atp.
3
ristickou hodnotu pro účely jiné. Avšak nelze nepřiznat, že z něj plynou postuláty trochu irelevantní či
bezmocné pro vykreslení konkrétnějších strategií sociálních aktérů při interpretování kulturních produktů,
s nimiž se setkávají každodenně i výjimečně. S revizí východisek se mi tedy zdálo prospěšné
upravit i předmět zkoumání. Demonstrováno na příkladu prvním, již zmiňovaném, znamenalo by to
nezaměřovat se na prověřování dispozic textu v jistém slova smyslu idealistických (lze číst Rodinná
pouta esteticky?), ale na konkrétní praktiky sociálních aktérů, kteří jsou v kontaktu s textem (čte někdo
Rodinná pouta esteticky?). Jinými slovy, přesunout se od hledání imanentních literárních kvalit ke
zkoumání praktik a diskurzů v literárním poli.
Protože se zdá prospěšné osvětlit před dalším přibližováním redefinovaného objektu zkoumání
teoretické podloží připravované analýzy, učiním nyní teoretickou odbočku a v základních obrysech
popíšu nejprve Bourdieuho koncepci uměleckého pole.
Logika uměleckého pole
Své sociologické bádání Pierre Bourdieu pojímal jako širší projekt směřující k modelování „obecné
teorie jednání“ (general science of practice), která by překračovala tradiční dualismy západního filozofického
myšlení. Lpění na nich je podle něj nepatřičné a anachronické pro analyzování a rozumění
moderní, stále diferencovanější společnosti, a nadto může snadno vést k jednostrannému, simplifikujícímu
zkoumání. Centrem nežádoucího dualistického myšlení je podle Bourdieua opozice objektivismus/subjektivismus,
jež produkuje a legitimizuje opozice další, na různých úrovních abstrakce – například
dualismy sociální struktura/sociální aktér, makrosociologie/mikrosociologie, vysvětlení/rozumění,
racionalismus/voluntarismus, metodologický holismus/metodologický individualismus atp.
(Swartz 1997, s. 55)
2
. Bourdieu chce tyto údajně neslučitelné protiklady syntetizovat v novém, dynamičtějším
a reflexivnějším modelu a uvádí proto do diskurzu sociologie některé pojmy vlastní (pole,
illusio) či starší a reformulované (habitus, kapitál) a důmyslně je propojuje do koherentního výkladového
rámce.
Ovlivněn myšlením francouzského strukturalismu – především v jeho základním rozpracování
Ferdinandem de Saussurem – Bourdieu opakuje, že je důležité odmítnout tradiční předpoklad o esenciální
povaze věcí a přesunout pozornost na rozmanité vztahy mezi nimi
3
. V této souvislosti pak sociální
prostor konceptualizuje primárně jako prostor diferencí („existovat v prostoru znamená lišit se“,
Bourdieu 1998, s. 16); jako komplexní soubor (nikoli prostý součet) dílčích sociálních polí s různým
stupněm autonomie. Sociální pole je definováno jako
2
Swartz v této souvislosti připomíná, že ačkoli Bourdieu opakovaně zvýznamňuje nutnost překročení dualismů
západní filozofie, jeho studie vzbuzují dojem, že „spíše než aby danou opozici efektivně překonával, jeho dílo se
paradoxně zdá být jí zapleveleno (plagued by it)”. Komentuje dále, že ačkoli myšlení v opozicích “může být užitečným
nástrojem, pokud je aplikováno heuristicky (…), [zároveň ale] může vést k přehnaně polarizovanému
čtení sociální teorie, jež vede k redukcionistickému a matoucímu vykreslení kritizovaných teoretiků.“ (Swartz
1997, s. 50) Uzavírá konstatováním, že tento rozpor je zřejmě dílčím, byť nežádoucím produktem jistého neopominutelného
napětí, které panovalo mezi perspektivou Bourdieua a hlediskem francouzského strukturalismu (reprezentovaným
hlavně pracemi Léviho-Strausse), toho času dominantním paradigmatem francouzského intelektuálního
prostředí (spolu s marxismem zaštiťovaným autoritou Althusser a existencialismem, jehož mluvčím byl
Sartre).
3
Podle Swartze (1997) nicméně platí, že i když Bourdieu přejímá i některé další prvky ze Saussurovy koncepce
(například koncept langue/parole, který si vypůjčuje k vysvětlení habitusu a jednání), celkově se jeho myšlení
v mnoha aspektech od strukturalismu výrazně liší. Nejostřeji Bourdieu strukturalisty kritizuje kvůli jejich přehnané
pasivizaci subjektu, kterou mu fakticky odebírají schopnost aktivně jednat a neuvažují o něm zpravidla jinak než
jako o prosté funkci objektivních struktur (to je mimo jiné i středobod jeho sporu s Foucaultem, viz dále).
4
síť nebo konfigurace objektivních vztahů mezi pozicemi. Tyto pozice jsou objektivně definovány, ve
své existenci a v determinaci, kterou převádějí (impose) na ty, co je obsazují (aktéry nebo instituce,
jejich současnou a potencionální situací (situs) ve struktuře rozdělení různých druhů moci (nebo
kapitálu), jejichž vlastnictví (possessions) zajišťuje přístup k určitým ziskům, které jsou v poli
v sázce, a také jejich objektivním vztahem k jiným pozicím (dominance, subordinace, homologie
atd.). (Bourdieu and Wacquant 1992, s. 97, citováno v Swartz 1997, s. 117)
Povahu sociálního pole Bourdieu přibližuje skrze analogii s bitevním polem (field of struggle),
čímž znovu zdůrazňuje konfliktní charakter jednání, jež se v jeho rámci realizuje. Dále, určuje dva
základní principy sociální hierarchizace, které se promítají do struktury všech sociálních polí: distribuce
ekonomického kapitálu (primární princip) a distribuce kulturního kapitálu (sekundární princip). Slovy
interpreta Bourdieho sociologie, Davida Swartze,
každé pole je vnitřně diferencováno „homologickou strukturou“ ekonomicky dominantního (dominant)
a kulturně podřízeného (dominated) pólu a kulturně dominantního a ekonomicky podřízeného
pólu. (Swartz 1997, s. 140)
Distribuce ekonomického i kulturního kapitálu je podle Bourdieua nerovná, disproporcionální,
což obojí souvisí s existencí mocensky asymetrických vztahů ve společnosti a jejich reprodukcí. Základní
rozlišení dvou principů Bourdieu dále precizuje a stanovuje tři dimenze sociálního prostoru:
sociální pozice aktéra je tak určována 1) celkovým objemem kapitálu (ekonomického i kulturního), 2)
poměrem mezi ekonomickým a kulturním kapitálem a 3) tím, jak se objem a struktura vlastněného
kapitálu proměňuje v čase (Bourdieu 1998, s. 22). Kromě ekonomického a kulturního hovoří Bourdieu
o kapitálu sociálním a symbolickém. Rozpracovává podmínky jejich vzájemné převoditelnosti, která je
principiálně dána tím, že kapitál je podle něj pro svého držitele vždy jistou formou moci
4
.
Vedle dvou strukturujících principů (ekonomického a kulturního kapitálu), každé pole disponuje
svébytným systémem pravidel a předpokladů (logikou pole), který je dán jeho historickým vývojem a
jeho vzdáleností od pole moci, resp. mírou autonomie, již ve vztahu s ním požívá. Pole moci je pro
Bourdieuho cosi jako meta-pole, ovlivňující všechna ostatní – jinými slovy, definováním pole moci
jakožto nadřazeného se zároveň říká, že ve všech polích jde o moc a o dominanci, jakkoli různých
forem mohou tato nabývat (v závislosti na vnitřní logice příslušného pole a definici jeho illusia).
Nelze hovořit o finálním výčtu sociálních polí, který by byl apriorně platný a bezezbytku aplikovatelný
na různé typy společností. Modelování sociální reality by tak bylo nepříliš užitečně zmechanizováno,
což podle Bourdieua neodpovídá charakteru moderní společnosti.(viz např. jeho kritika strukturního
funkcionalismu Parsonse či strukturalistické antropologie Léviho-Strausse). Hranice pole nejsou
koncipovány jako statické (úkolem sociologa proto není odhalovat preexistující abstraktní struktu-
4
Nosnost Bourdieuho rekonceptualizace pojmu „kapitál“ vede některé k úvaze, že by „bylo vhodnější chápat
koncept forem kapitálu více jako ‚beztvarý‘ koncept, který nabývá konkrétních podob vždy až v závislosti na konkrétním
sociálním a historickém kontextu“. (Růžička – Vašát 2011, s. 130). Autoři proto navrhují: „kapitál tak lze
chápat obecně jako cokoliv, co má v příslušném sociálním poli či prostoru diferencující (resp. stratifikační) efekt,
to jest jako to, co způsobuje nerovnou distribuci uznání a moci.“ (Ibid.). Na jednu stranu lze jistě přiznat, že Bourdieuho
výčet, rozlišující kapitál ekonomický, kulturní, sociální a symbolický, lze těžko považovat za finální (a to i
v souladu s jeho poznámkami o stoupající diferenciaci moderní společnosti). Na druhou stranu je pro výzkumníka
žádoucí uvědomit si, že krok navrhovaný Růžičkou a Vašátem od něj vyžaduje větší pečlivost při práci
s konceptem kapitálu, neboť nebezpečí jeho sémantického vyprázdnění se je jeho abstrakcí zvýšeno.
5
ry), podle Bourdieua jsou předmětem opakujících se bojů a vyjednávání v rámci příslušného pole
5
.
Bourdieu v této souvislosti dále hovoří o důležitém předělu z hlediska homogenity sociálního prostoru,
jež je spojen s přechodem od tradiční (relativně nediferencované) společnosti k moderní, diferencované
společnosti. Se zvyšující se diferencovaností a specializací společnosti mají pole tendenci proliferovat,
vnitřně se dělit a specializovat.
Bourdieu sám nejpozorněji studoval jednání a struktury v poli uměleckém, intelektuálním nebo
vzdělávacím. Podle Csaby Szaló „není náhoda, že teorie sociálních polí tvoří základ právě knihy o
literatuře“, dodávaje, že Pravidla umění jsou publikací, „ve které najdeme nejpropracovanější podobu
této teorie spolu s mnoha příklady užití základních Bourdieuových sociologických pojmů“ (Szaló 2010,
s. 448). Podobně argumentuje Anne Boschetti. Připomíná mimořádnou pozici literatury a umění
v kontextu francouzského intelektuálního pole a komentuje, že „in the French tradition, the most
prestigious intellectual figure was not the scholar or the scientist, but the writer.“ (Boschetti 2006, s.
136) Pochopitelně, z hlediska sociologa literatura a umění není zkoumána za účelem exaltovaného
promlouvání o rozmanitých uměleckých, estetických a metafyzických kvalitách – Bourdieua zajímají
procesy legitimizace a reprodukce těchto „imanentních“ kvalit textu.
Při pokusu lokalizovat literární mikrosvět, respektive šířeji pole kultury, v síti jeho vztahů k jiným
sociálním polím se opět projevuje Bourdieuho vědomá snaha vyhýbat se dichotomickému uvažování.
Pole kultury proto není posuzováno jako závislé na jiných polích a jim podřízené (viz Bourdieuho kritika
teorie odrazu marxistické estetiky), ani jako zcela samostatné a svobodné (viz jeho kritika „internalismu“
ruského formalismu). Kulturní pole je „relativně autonomní“. Z hlediska komplexního studia
společnosti je výjimečné pro udržování a reprodukování „symbolické alchymie“, jejímž prostřednictvím
jsou některá díla posvěcována jako umělecká, zatímco jiná jsou z legitimizovaného kánonu vyloučena.
Extenzivní cirkulací symbolické moci spolu s posilováním kolektivní víry v ni je podle Bourdieuho umělecké
pole podobné poli intelektuálnímu či náboženskému. Zejména se sociologií náboženství pak
vede paralely, když vysvětluje například funkci zmíněného posvěcení (konsekrace) nebo když praktiky
aktérů uměleckého pole připodobňuje dále k církevním z hlediska mechanismů předávání „tajemství“.
Inspirován opozicí mezi kněžími a proroky, navrženou Maxem Weberem, konceptualizuje Bourdieu
zlomy v uměleckém poli v termínech ortodoxie a hereze. Tyto opozitní, nicméně dialekticky propojené
strategie, které mohou angažovaní aktéři zaujímat, závisejí na jejich pozici v poli (viz výše, diferenciace
podle dvou druhů kapitálu) a na jejich habitusu. Habitus v jeho konceptualizaci
plní funkci, kterou jiné filozofie přičítají transcendentálnímu vědomí: je to socializované tělo, tělo
strukturované, jež do sebe pojalo imanentní struktury určitého světa nebo jeho části, určitého pole,
a strukturuje způsob vnímání tohoto světa i jednání v tomto světě. (Bourdieu 1998, s. 110).
Bourdieu tvrdí, že habitus se utváří internalizací objektivních sociálních podmínek, jež se odehrává
v procesu primární socializace individua: proto je vykládán jako „strukturovaná struktura“. Dále,
Bourdieu poznamenává, že habitus je klíčový pro orientaci jednání aktéra, předdefinuje jeho strategie
5
Tento postulát komplikuje sociologické snažení podobně jako zabstraktnění konceptu kapitálu v předchozí poznámce
pod čarou. Podle Swartze totiž Bourdieu tím, že ponechává definování hranic pole v rukou aktérů v něm
angažovaných, relativizuje tradiční roli sociologa, který by nabízel „objektivní“ vysvětlení toho, co se v poli skutečně
odehrává. Podle Bourdieua ale šance sociologie nabízet vhled do situace každodenních bojů nemusí nutně
poklesnout, přistoupí-li na principy sebereflexivní sociologická praxe, motivované snahou o kreativní překračování
tradičních dualismů západního myšlení – na logiku „strukturálního konstruktivismu“ (Fowler 1997, s. 17)
6
a modeluje jeho motivace a očekávání: proto je hodnocen jako „strukturující struktura“
6
. Co je podstatné,
dispozice dané habitusem podle Bourdieuho nefungují jako aktérem plně uvědomované předpoklady
pro racionální jednání. Jakožto pravidla internalizovaná, tedy do jisté míry naturalizovaná, operují
především na bázi neformálního, nevysloveného vědění (tacit knowledge; practical knowledge).
Vztahy mezi pozicemi, habitusy a polem popisuje Bourdieu na příkladu literárního pole (mikrosvěta)
následovně:
strategie aktérů a institucí zapojených do literárních bojů, to jest jejich postoje (specifické, tj. například
stylistické, i nespecifické, tj. politické, etické apod.), závisí na jejich postavení ve struktuře pole,
neboli v rozdělení specifického symbolického kapitálu, ať už institucionalizovaného či ne (vnitřní
uznání nebo vnější proslulost), postavení, které je prostřednictvím základních (a na postavení relativně
nezávislých) dispozic jejich habitusu vede buď k uchovávání struktury onoho rozdělení, nebo
ke snaze ji změnit, to znamená buď k pokračování v zavedených pravidlech hry, nebo k jejich zvrácení.
Protože je však boj mezi aktéry v dominantním -postavení a těmi, kdo o toto postavení usilují,
veden vždycky o něco, protože se střetají nad určitými otázkami, závisí jejich strategie také na stavu
uzákoněné problematiky, to jest na prostoru možností zděděných z bojů předchozích, který do
určité míry prostor možných postojů definuje a tím ovlivňuje snahy o řešení, čili i vývoj produkce.
(Bourdieu 1998, s. 49)
Vztahy mezi polem, habitusem a pozicemi tedy nejsou rigidně determinovány. Bourdieu klade
velký důraz na mechanismy zprostředkování (mediace) a opětovně připomíná myšlenku strukturálních
homologií, které jsou pro celkovou sociální dynamiku klíčové
7
. Čímž se zároveň můžeme vrátit
k úvaze o poli moci jako meta-poli a poznámce o kapitálu jako o specifické formě moci. Moc jakožto
obemykající princip totiž v jistém smyslu tyto strukturálně a funkcionálně homologické vztahy mezi poli
garantuje a umožňuje. Bourdieu v této souvislosti poznamenává a v Distinction (Bourdieu 1996) empiricky
prokazuje, že odlišné kulturní preference a vkus korespondují s odlišnou sociální pozicí a habitusem
aktéra. Kulturní texty tedy kopírují, reprodukují a naturalizují nerovnosti v třídní struktuře společnosti;
řečeno vyhraněněji, fungují jako ideologický nástroj dominantní třídy. Nicméně, podle Bourdieua
(2010: 433) je v současné době dobré, ne-li nutné počítat s dalším intervenujícím faktem: s postupující
diferenciací a specializací pozdně moderní společnosti dosavadní principy sociální hierarchizace jakoby
selhávají, rozdrobují se, znejasňují, přičemž zatím nelze bezpečně říct, zda mizí, či se nějak transformují.
Jak popíšu dále, nabízí se tuto Bourdieuovu „analytickou skepsi“ řešit obohacením nabídnutého
výkladového rámce o koncept diskurzu.
Předtím však ještě jeden užitečný pojem, přispívající k pochopení dynamiky pole i povahy zmiňované
kolektivní víry, na jejíž existenci a cirkulaci je mnoho procesů v uměleckém poli závislých.
6
Zajímavá je zde Bourdieuho úvaha o habitusu jako sebenaplňujícím se proroctví. Modelová aplikace na
literární pole by mohla vypadat takto: aktér s habitusem dělníka se nebude snažit dosáhnout pozice uznávaného
kritika umělecké literatury, protože ví (ve smyslu tacit knowledge, daného právě habitusem), že je to pozice pro
něj objektivně nedosažitelná. Je celkem nasnadě, že i v tomto se Bourdieu musel bránit nařčení z determinismu,
či aspoň z přehnaného zdůrazňování faktu reprodukce společenské struktury na úkor mapování podmínek pro
změny. K tomu viz dále.
7
Bourdieu hovoří třeba o strukturní a funkcionální homologii mezi prostorem autorů a prostorem konzumentů a
kritiků. Píše například: „Kritici slouží své veřejnosti [v anglickém překladu „public“, pozn. KK] tak dobře proto, že
obdoba (v anglickém překladu „homology“, pozn. KK) mezi jejich pozicí v intelektuálním poli a pozicí jejich veřejnosti
v ,pcemsl=, úoli zakládá objektivní tichý souhlas (…). [P]roto nejupřímněji a tedy nejúčinněji kritika brání
zájmy svých zákazníků tehdy, když brání své vlastní zájmy proti protivníkům a kritikům zaujímajícím ve výrobním
poli opačné pozice.“ (Bourdieu 2010, s. 218)
7
Bourdieu píše, že pro každé pole je charakteristické jisté illusio. Synonymně jej označuje jako zájem či
vsazení; je vyjádřením aktérova přesvědčení, že má smysl účastnit se hry-aktivity rozehrané uvnitř
určitého pole. Bourdieu vysvětluje:
Ano, být chycen, zaujat hrou, věřit, že hra stojí za námahu, nebo prostě že stojí za to hrát, to je
illusio. A přesně toto znamená ve svém prvním smyslu slovo zájem, totiž skutečnost, že se sociální
hře přisuzuje důležitost, že těm, kdo jsou v ní, kdo se na ní podílejí, záleží na tom, co se v ní děje.
Interesse znamená "být v", účastnit se, čili souhlasit, že hra stojí za to, aby se hrála, a že stojí za to
usilovat o vsázky, které ve hře a hrou vznikají; znamená to uznávat hru a uznávat vsázky. (Bourdieu
1998, s. 106)
Bourdieu dodává, že mezi habitusem a polem existuje vztah ontologické souhry; dialekticky
mediován je skrze aktérovy dispozice, aspirace, strategie a jeho pozici v poli. Podobně jako u habitusu
i zde Bourdieu zpochybňuje případné utilitaristicko-pragmatické snahy redukovat illusio na vědomou,
racionální kalkulaci aktérů. Zaujetí přisuzuje další specifické kvality; říká, že zatímco zainteresovanými
je illusio žito jako samozřejmé, tomu, kdo je vně pole – nepodílí se na dané hře – se totéž zdá být iluzí.
Logika nakladatelského pole
Bourdieu zdůrazňuje důležitost budování komplexního obrazu sociálního pole. Doporučuje dodržovat
standardizovaný postup, zahrnující tři hlavní výzkumné kroky: za prvé, výzkumník má lokalizovat a
popsat studované pole z hlediska jeho vztahu k poli moci; za druhé, výzkumník má identifikovat a
vysvětlit vnitřní strukturu objektivních vztahů mezi jednotlivými pozicemi, které ve zkoumaném poli
existují a jsou obsazovány (jedinci či skupinami); za třetí, výzkumník se má soustředit se na analýzu
habitusů těchto aktérů, zaangažovaných na probíhajících bojích v poli, a prozkoumat je jak ve vztahu
k aktuální pozici aktéra v poli, tak v souvislosti s jejich celkovou trajektorií. Vzhledem k popsané provázanosti
mezi koncepty habitusu a pole a komplexními vztahy mezi jednotlivými poli, je zřejmé, že
jde o postup víceméně kumulativní, kdy každý krok nějak odkazuje k druhým dvěma a obohacuje je.
Přiblížíme-li si třetí bod doporučeného postupu na příkladu analýzy literárního pole, lze říci, že
ideální by bylo zkoumat strategie a praktiky všech, co se na jeho provozu podílejí – všímat si krom
funkce „přímých autorů“ (zde: spisovatelé, básníci, ilustrátoři atp.) i těch, co literární komunikaci zprostředkovávají
(zde: literární kritici, akademici a učitelé literatury, knižní nakladatelé, knihkupci, knihovníci
atd.) a čtenářů a zkoumat rovněž celkové usouvztažnění mezi strategiemi a jednáním těchto dílčích
uskupení. Pro zamýšlený projekt je však nezbytné toto schéma trochu upravit. Mým primárním
cílem totiž není zkoumat způsoby, jak kulturní distinkce kopírují a reprodukují mocenské nerovnosti
v třídní struktuře společnosti, ale to, zda je i v českém literárním poli dominantní, či aspoň relevantní
specifický étos ekonomie symbolických statků a jakými diskurzivními strategiemi aktérů je podporován
či reformulován. Dále, mým klíčovým nástrojem není statistická analýza dat spoléhající na procedury
cross tabulations, multiple correspondence analysis aj., ale (kritická) diskurzivní analýza. Rozhodla
jsem se proto soustředit na menší segment literárního pole s cílem prostudovat jej důkladněji – na
vybrané knižní nakladatele a jejich strategie. Protože jsou v pozici zprostředkovatelů literárního provozu,
tedy těch, co zajišťují komunikaci mezi autory na jedné straně a čtenáři na straně druhé, lze se
domnívat, že se nejvýznamněji podílejí na symbolické alchymii literárního pole. Jinými slovy, předpo-
8
kládám, že disponují více či méně efektivními prostředky pro konstruování, reprodukování či popírání
literárních hodnot, jež jsou širší společností akceptovány jako legitimní, správné, pravdivé.
Bourdieuho pojetí uměleckého pole pochopitelně bylo v průběhu času mnohými autory aktualizováno
a doplňováno; pro můj projekt je částečně inspirativní jejich upravení britským sociologem
Johnem B. Thompsonem. Ten si je nedávno vypůjčil do konstrukce svých výzkumu nakladatelské
sféry (Thompson 2010, Thompson 2005). Významnější modifikaci provádí u pojmu „kapitál“, respektive
ve výčtu jeho druhů. Mění původní Bourdieuho výčet a jako pro nakladatelské pole charakteristické
druhy uvádí kapitál ekonomický, lidský, sociální, intelektuální a symbolický. Popis jen telegrafický:
ekonomický kapitál odkazuje k finančním zdrojům nakladatele, koncept lidského kapitálu pak
k pracovníkům nakladatelství (zde se Thompson soustředí především na sledování úrovně redaktorů
a editorů, neboť právě ti tvoří „kreativní jádro nakladatelské firmy“, Thompson 2010: 6). O sociálním
kapitálu píše v souvislosti s kultivací literárních a společenských konexí; intelektuální kapitál nakladatelství
spočívá ve vlastnictví autorských práv k textům; konečně symbolický kapitál lze pregnantně
zpodobnit jako prestiž nakladatele. S koncepty habitusu, dispozic a pozic Thompson prakticky nepracuje,
rovněž s pojmem „pole“ zachází trochu rozvolněně, ne-li ledabyle – což je hlavním terčem kritiky
některých bourdieuovských sociologů
8
.
Navzdory této metodologické nedotaženosti, Thompsonovy studie celkem dobře korespondují
s Bourdieuho projektem obecné teorie jednání. Je to zřejmě nejlépe znatelné v tom, jak silný důraz je
v kontextu uspokojivého provozu nakladatelství kladen na jeho lidské účastníky, jejich vzájemné vazby,
vyjednávání kompromisu. Například: téma paperbookové revoluce ve Velké Británii a USA Thompson
nesleduje izolovaně, s výhradním zaměřením na otázky, zda a proč je lepší kniha v pevné či
měkké vazbě, ale přibližuje ji v souvislosti s osobními příběhy britského nakladatele Allena Lanea a
jeho amerického kolegy Roberta de Graafa, kteří publiku dokázali prezentovat důvody změny téměř
umělecky, přesvědčivě a bezchybně – laicky řečeno, uměli přesun k paperbookům i takto přepisovaná
pravidla čtení čtenářům prodat. To je podle Thompsona klíčová dovednost dnešního úspěšného nakladatele.
Nestačí vydávat kvalitní knihy; musí čtenářskou i kritickou obec přesvědčit, že publikované
knihy kvalitní skutečně jsou a že je smysluplné je číst. Navíc přitom musí aktivně vyhledávat nové
kanály komunikace a přizvat do hry šikovné reklamní a marketingové stratégy.
Jinými slovy, na základě Thompsonovy argumentace se lze domýšlet, že do nakladatelského
pole začíná pronikat myšlení tzv. „ekonomické ekonomie“, typické pro kapitalismus, již Bourdieu dává
do protikladu s ekonomií symbolických statků. Tuto druhou formu, charakteristickou pro tradiční,
„předkapitalistickou“ společnost a uchovanou v myšlení uměleckého pole, Bourdieu připodobňuje k
„ekonomii daru“ a říká, že je založena na popření ekonomického zřetele, představuje jakýsi „svět naruby“,
promlouvání v jejím rámci je vždy eufemistické. Právě na základě uplatňování pravidel ekonomie
symbolických statků se umělecké pole konstituovalo jako autonomní. Otázkou pak nutně je, co se
8
Například Thomas Franssen v recenzi Merchants of culture napsal: „Ačkoli Thompson používá Bourdieuovy
pojmy pole a kapitál, jeho studie nenabízí strukturní analýzu literárního pole, jak ji Bourdieu navrhl. Z důvodu
chybějící strukturní analýzy Thompson nedokáže objasnit, jak jsou kulturní a ekonomický kapitál různým aktérům
připisovány. Jinými slovy, zatímco popisy procesů a změn v nakladatelském průmyslu jsou pro čtenáře lahůdkou
(are bliss to read), Thompson je nedotahuje k patřičné úrovni abstrakce, potřebné k redefinici teoretického podloží.“
(Franssen 2011, s. 450). Končí však smířlivě („Navzdory předloženým výtkám, Thompsonova studie je jednou
z nejhodnotnějších prací o publikování knih za poslední desetiletí a slibuje být referenčním bodem pro další sociologický
výzkum nakladatelského průmyslu.“ Ibid.)
9
stane s uměním, pokud svou autonomii ztratí (což by měl být nevyhnutelný důsledek přijetí ekonomické
ekonomie, která si zakládá mimo jiné na explicitnosti) - ztratí zároveň i svou symbolickou moc?
Thompson nabízí víceméně těšitelský pohled a nepřímo naznačuje, že není nesmyslné prověřit možné
pozitivní důsledky, které transformace symbolické moci může mít. Mimo jiné třeba pro přehodnocování
populární kultury. Relativizován by například mohl být následující tradiční předpoklad, se kterým
Bourdieuho model uměleckého pole bezrozporně počítá:
Bestseler není automaticky uznáván za skutečné dílo a komerční úspěch může dokonce platit za
odsouzení. A naopak zase prokletý umělec (což je vynález dějin, prokletý umělec, stejně jako ani
samotný pojem umělec, neexistoval vždycky) může ve své proklatosti, jíž ho stíhá jeho století, vidět
známku budoucí vyvolenosti. (Bourdieu 1998, s. 138)
Zdůrazňuji: relativizován, tedy nově promyšlen, nikoli jednostranně zamítnut jako předsudek. A
jak bylo uvedeno výše, sám Bourdieu připouští, že dřívější principy sociální hierarchizace jsou rozpouštěny,
jen není jasné v co – hypoteticky je tedy možné, že explicitní připuštění ekonomického hlediska
v rámci bojů v literárním poli jeho symbolickou moc nezruší, jen pozmění.
Podívejme se ještě na stav českého nakladatelského pole a stav bádání o něm. Začnu oficiální
definicí, co znamená být v České republice knižním nakladatelem. Definován je takto ten, kdo si zažádá
o přidělení čísla ISBN
9
. Tím je zařazen do evidence vedené Národní knihovnou České republiky.
Je uvedeno, že databáze shromažďující údaje o nakladatelích, má v současnosti přes 5500 záznamů.
Toto číslo však může být zavádějící. Nekontroluje se, zda snaživý adept na nakladatele přiděleného
ISBN skutečně využije, případně nerozmyslí-li si své nové řemeslo po publikování jediné knihy. Podobně
neexistuje oficiální povinnost pro ty, kteří chtějí knihy vydávat, registrovat se. Ve zprávě Svazu
českých knihkupců a nakladatelů, shrnující a interpretující tyto nasbírané informace „v roce 2011 alespoň
jednu publikaci 2 529 různých subjektů (což je o 8,6 % méně než v roce 2010)“, přičemž „více
než polovina vydávajících subjektů (54,2 %) vydá pouze jedinou knihu a 82,5 % nevydá víc než 5
knih“ (Pistorius et al. 2012, s. 12). Ačkoli autoři komentují, že „český trh je zatím mnohem méně monopolizován,
než je tomu ve většině evropských zemí“, je zřejmé, že identifikované nakladatelské pole
není tak diverzifikované či přeplněné, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Komplexní knižní trh je standardně charakterizován jako „specifické odvětví hospodářství s velkou
nehomogenitou svých jednotlivých segmentů“ (Balaštík – Císař 2009, s. 87). Platí pro něj mimo
jiné následující: je tu inherentně obsaženo napětí mezi ekonomickou a kulturní hodnotou prodávaného
zboží a klíčovým diferencujícím prvkem je druh literatury (např. literatura pro děti, poezie, self-help
literatura, mapy a turistické průvodce atp.) a cílová skupina čtenářů (třídění podle věku, vzdělání atp.).
První poznámka je důležitá především v souvislosti s Bourdieuho popsanou ekonomií symbolických
statků (lze se ptát, zda nakladatelé vnímají svou profesi jako byznys nebo jako poslání, povolání svého
druhu a jaké konsekvence z toho plynou). Druhá poznámka je důležitá proto, že upozaďuje dichotomizující
rozdělení umění – populární kultura a směřuje pozornost k subtilnějším principům hierarchizace
nakladatelského pole (tyto je navíc možné vztáhnout zpět k dvěma principům strukturujícím soci-
9
ISBN, International Standard Book Number, je třináctimístný (původně desetimístný) numerický kód určený pro
jednoznačnou identifikaci jednotlivých knižních vydání. Vznikl koncem 60. let ve Velké Británii jako národní systém,
postupně se rozšířil a začal používat celosvětově; v České republice funguje od roku 1989.
10
ální prostor podle Bourdieua – ekonomickému a kulturnímu kapitálu – a sledovat tak různé formy, do
nichž se tvarují, stejně jako jejich motivace).
Ačkoli autoři Zprávy o českém knižním trhu 2011/2012 oprávněně podotýkají, že „v České republice
dnes neexistuje aktuální kvalifikovaná studie o situaci na českém knižním trhu“ (Pistorius et al.
2012, s. 4), nelze zapomínat, že tématu polistopadové transformace a vývoje knižního trhu se dlouhodoběji
věnují Jan Halada (1996) či Jiřina Šmejkalová (2000; 2010 aj.), výzkumům čtení pak Jiří Trávníček
(2008; 2011).
Tímto jsem přiblížila úpravy Bourdieu modelu literárního pole z hlediska výběru aktérů; zbývá
popsat korekce spojené s doplněním tohoto o koncept diskurzu.
Diskurz, postmodernismus a sociální pole
Bourdieu bývá často kritizován za přehnané zdůrazňování procesu reprodukce sociálních struktur,
jejímž nejkřiklavějším důsledkem je marginalizace a nepropracovanost podmínek změn společnosti.
Další výtky směřují k paralelním manévrům, kdy je upřednostňována myšlenka konfliktního, nikoli
konsenzuálního vztahu aktérů nebo kdy Bourdieu koncipuje distinkci jako strategii významnější než
adaptace (Swartz 1997, Fowler 1997). Trochu paradoxní
10
pak je, že v čemsi podobně jsou pojmenovány
i hlavní slabiny Foucaultova filozofického projektu: totiž že nepřipouští možnost rezistence aktérů,
ani diskurzivních zlomů ve všeprostupujících strukturách moci (Fairclough 1992). Pokusím se ukázat,
že zkombinování teorií obou je účelné a oboustranně prospěšné.
Ponechme si Bourdieuho koncepci praktického jednání – vztahy mezi habitusem (externalizovaným
v aktérovy dispozice, motivace, očekávání, strategie), kapitálem a pozicí v poli. Foucaultovo
pojetí je v tomto ohledu nepříliš použitelné, neboť v souladu se strukturalistickým myšlením vnímá
aktéra jako funkci diskurzu, produkt diskurzivních praxí - důležitost jeho jednání a rozhodování je mi-
nimalizována.
Zkombinujme Bourdieuho illusio a Foucaultův diskurz. Obojí funguje jako jistá nadstuktura (ve
vztahu k individuu), která je repetitivně vyjednávána ve střetávání mezi aktéry a sociálními strukturami.
Dále, diskurz je pro svého aktéra podobně samozřejmý a neviditelný, jak to Bourdieu popisuje u pojmu
illusio – analogicky, taky pocit umělé konstruovanost či iluzornosti diskurzu a zaujetí z pozice vnějšího
pozorovatele je podobná. Lze uvažovat o různých způsobech modelování vztahu obou pojmů. Nabízím
variantu, kdy je diskurz vnímán jako specifická podmnožina illusio. Konkrétněji by to mohlo vypadat
zhruba takto: v rámci nakladatelského pole mohu uvažovat o existenci těšitelského diskurzu (nakladatelé
spoléhající na dobrý vkus čtenáře a na falešnou konstruovanost hranice mezi vysokou a
populární kulturou), o diskurzu technologického deterministy (který bezvýhradně spoléhá na elektro-
10
Hodnotím těmito slovy vzhledem k ambivalentnímu vztahu Bourdieua a Foucaulta. Jak poznamenává Staf
Callewaert, Foucault a Bourdieu spolu sice žádný otevřený spor o konceptualizaci sociálního prostoru nevedli
(spíše k projektům druhého více či méně mlčeli). Při srovnávání jejich studií se nicméně zdá, že „jejich intelektuální
projekty jsou samostatné a nezaměnitelné (self-sustaining and incommunicable), ale paralelní“ (2006, s. 76).
Jádro onoho potenciálního, nerealizovaného sporu je třeba hledat ve volbě metodologickém přístupu ke zkoumání
sociální reality a symbolické moci. Bourdieu tak Foucaulta nejostřeji kritizuje za „idealismus“ při promýšlení
diskurzu a za úplné opomenutí aktéra. Píše: „[Foucault] explicitně odmítá hledat mimo ‚pole diskurzu‘ princip,
který by jednotlivé diskurzy vysvětlil. Odmítá snahu najít v ‚poli polemik‘ nebo v ‚odlišných zájmech či mentálních
modelech aktérů (tedy vše, co jsem se v zhruba stejném čase sám snažil vyjádřit koncepty pole a habitusu) vysvětlující
princip toho, co se odehrává v ‚poli strategických možností‘.“ (Bourdieu, 1992, s. 195–206, citováno
v Callewaert 2006, s. 78)
11
nické knihy a radostně ruší své kontakty s dodavateli a tiskárnou) či diskurz obrozeneckého vychovatele
(nakladatel cítící morální povinnost publikovat nadčasovou literaturu, byť by na tom měl prodělávat).
Jinak profilované diskurzy, avšak stejné illusio v tomtéž poli. Protože jeho elementům – vášeň pro
hru, znalost pravidel a historie, touha uchovat nebo změnit stav pole – mohou různí jedinci rozumět
různými způsoby, diskurzy se liší. A předpokládejme rovněž to, že aktéři mohou jednat v intencích
více diskurzů, a to i zdánlivě kontradiktorických
11
.
Zkombinujme Bourdieuho a Foucaultovu koncepci moci. Zatímco Bourdieu odkazuje na dva základní
principy hierarchizace sociálního prostoru (kapitál ekonomický, kapitál kulturní), Foucault zvýznamňuje
nejednoznačnost a možnou nekonzistenci vnitřních struktur diskurzu. Píše:
Diskurs, to jsou prvky nebo taktické bloky v poli silových vztahů; uvnitř jedné a téže strategie mohou
existovat rozdíly, dokonce i rozpory; naopak mohou beze změny formy obíhat mezi protikladnými
strategiemi. (Foucault 1999, s. 119)
Proč se Foucaultovo nejednosměrné vysvětlení zdá patřičnější, se pokusím ukázat na příkladu.
Vraťme se nejprve k chiasmatické struktuře dané ekonomickým a kulturním kapitálem: předpokládáme,
že v rámci literárního pole existuje pól kulturně dominantní a ekonomicky podřízený a pól ekonomicky
dominantní a kulturně podřízený. Na základě Bourdieuho analýz francouzského literárního pole
z konce 19. století se lze dále domnívat, že umění (jakožto subpole literárního pole) je blíže pólu prvnímu
a populární kultura ((jakožto jiné subpole literárního pole) zas blíž pólu druhému. Zatímco pro
první (označováno v terminologii Bourdieuho jako „umění čisté“ či „avantgarda“) je charakteristická
jistá rezervovanost k peněžnímu trhu a obdiv k estetickým atp. (symbolickým) kvalitám, texty druhého
(označováno jako „umění komerční“) jsou vnímány jako tím lepší, čím lépe se prodávají – ekonomický
úspěch díla sice principiálně nevylučuje přítomnost estetických kvalit, nicméně rozhodně zde nejsou
tím, co je oceňováno primárně.
V návaznosti na Bourdieuho prohlášení o principiálně podobném strukturování polí (opakující
se chiasmatická struktura) a o jejich proliferaci v čase pozdní modernity lze hypotetizovat o existenci
dalších, fragmentovaných subpolí v rámci „umění čistého“ i „umění komerčního“. Rovněž lze uvažovat
o tom, že se snaží být stále viditelnější, zvýznamňujíce svou autonomii a specifičnost. Odtud předběžný
závěr: není v rozporu s logikou pole, aby například aktéři participující v subpoli detektivní literatury
(jakožto podřízeném poli populární literatury, jež je podřízeno poli kultury atd.) rozvíjeli různé diferenciační
strategie a označovali se vzájemně jako „komerčnější“ či „intelektuálnější“, ač se - objektivně
vzato – všichni pohybují v subpoli umění komerčního a takové nálepkování by se z logiky věci stalo
bezpředmětným, kdyby byli komparování s aktéry subpole čistého umění. V této, stále bourdieuovské
perspektivě, by pak mělo rovněž platit, že strategie distinkce aktérů pohybujících se v úžeji definovaném
sociálním poli jsou propracované důkladněji než strategie distinkce týchž vůči aktérům vzdálenějším.
Zvážíme-li příklad konkretizovaný (stále však jen modelový), lze předpokládat, že nutnost odlišit
11
Připojení konceptu diskurzu do modelu sociálního pole může být považováno za prospěšné i z důvodu, že
přispívá k precizování pojmu jednání a tedy zřetelnějšímu rozlišení jeho složek. V návaznosti na Faircloughovo
kritické čtení Foucalta lze vymezit jednání diskurzivní (promlouvání aktéra, konstruování praxe slovy) a nediskurzivní
(materializované jednání aktéra). Ačkoli neexistuje jednoznačná shoda co do nosnosti takového rozdělení
(neboť i praktické jednání aktéra můžeme vnímat jako diskurzivní, neboť nám jeho smysl není přístupný bezprostředně
a musíme jej „vyčíst“, rekonstruovat), zdá se mi stále vhodné – z hlediska zachování dynamické a kontradiktorní
povahy jednání – jej předpokládat.
12
se od kolegů detektivkářů je spisovatelem detektivek prociťována intenzivněji než nutnost vymezovat
se třeba vůči básníkům.
Takový obraz pole je detailnější, nicméně jeho přetrvávající pravidelnost a předvídatelnost se
zdá být rušivá, nevýstižná. Připojením konceptu diskurzu mohu odmítnout nevyváženost vztahu mezi
distinkcí a spoluprací jakožto aktérskými strategiemi a připustit do analýzy i jiné strategie, případně
různé jejich kombinace. Jinými slovy, mohu na základě postulátu o fluiditě diskurzu formulovat protiargument
k Bourdieuho několikrát zmiňované skeptické poznámce o zmatňování a znejasňování dříve
zřetelných principů sociální hierarchizace. Formuluji jej tedy takto: přiznání relevance faktu obrušování
hran ostrých sociálních distinkcí, jak existovaly dříve, není nutné vykládat jako totální nivelizaci sociálního
prostoru ani jako jeho neřešitelné znepřehlednění. Analogicky k Foucaultově poznámce o represivní
a produktivní moci diskurzu (Foucault 1999) lze navrhnout, že tyto distinkce – a strategie další –
jen získaly subtilnější formu. To jejich podíl na cirkulaci symbolické moci to limitovat může, ale taky
nemusí – berme to jako předpoklad k prověření.
Závěrem: proč je nutné některé tradiční kategorie revidovat, ale nikoli zrušit
Hlavní motivací tohoto článku bylo vyslovit se k interpretačním možnostem uměleckých a populárněkulturních
textů v čase pozdní modernity. Dostát tomuto závazku jsem se pokusila popsáním dvou
svých dosavadních projektů k tématu. Soustředila jsem se přitom na detailnější rozvedení toho druhého
(neboť první byl již prezentován jinde, viz Kirkosová 2011) a zaměřila jsem se na výklad modelu
uměleckého (literárního) pole, jak jej navrhl francouzský sociolog Pierre Bourdieu, na jeho dílčí převedení
do prostředí českého knižního nakladatelství a také na drobné úpravy, které je žádoucí před zahájením
vlastního výzkumu provést. Snažila jsem se čtenáře přesvědčit, že klíčový rozdíl mezi texty,
kategorizovanými jako populárně-kulturní či umělecké, nespočívá v jejich „imanentní“ hodnotě, ale
v jejich sociálním užití – Bourdieuova snaha dekonstruovat a vysvětlit symbolickou alchymii literárního
pole i sociologický pohled na literaturu myslím tvoří stabilní bázi takového prohlášení.
Je v jistém smyslu signifikantní, že Bourdieu v úvodu k Pravidlům umění oponuje samozvaným
obhájcům umění a kultury, kteří tvrdí, že sociologické hledisko odkouzluje a necitlivým preparováním
literárního díla zabraňuje jedinečnému prožitku z četby. Bourdieu to odmítá se zdůvodněním, že sociologická
analýza může porozumění textu prohloubit, a to rozhodně bez nevyhnutelné ztráty jeho kouzla.
Píše:
Společenská alchymie historických zákonitostí svým chodem vytváří z mnohdy nemilosrdného střetu
vášní a zvláštních zájmů vysublimovanou esenci univerzálního. Skýtá také pravdivější a koneckonců
i uklidňující pohled, protože není tolik nadlidský, na ty nejvyšší výdobytky lidské činnosti.
(Bourdieu 2010, s. 17)
Vracím se tímto k úvodní metafoře o žádoucím obohacování palety výzkumných témat a metod
spojených se studováním literárního světa. Je pak možné žádat a hodnotit jako prospěšné, aby diskurzy
umění a populární kultury byly oddémonizovány a aby bylo hlouběji prozkoumáno, jak jsou
v jejich rámci konstruovány, reprodukovány a popírány hodnoty, podle nichž jsou následně posuzovány.
Nesměřuji tím však k absolutnímu relativismu - zachování značek „umění“ a „populární kultura“
chápu jako vhodné, neboť slouží k jisté orientaci v poli, a mohou být stále velmi užitečné, nezachází-li
13
se s nimi zmechanizovaně a rigidně. Jsou důležité i z hlediska uchování historického zřetele v diskusi.
Navzdory akademickým snahám o jejich dekonstrukci totiž nelze zapomínat na to, že v každodenních
bojích uvnitř literárního pole stále fungují.
Literatura
BALAŠTÍK, Miroslav − CÍSAŘ, Jaroslav. Transformace knižního trhu a literatury po listopadu 1989. In
Studie současného stavu podpory umění. Sv. I. Definice, historie, transformace, reflexe, vzdělávání a
výchova. Praha: Institut umění − Divadelní ústav, 2009, s. 85−94.
BOSCHETTI, Anne. Bourdieu's Work on Literature: Contexts, Stakes and Perspectives. Theory, Culture
& Society, 2006, roč. 23, č. 6, s. 135-155.
BOURDIEU, Pierre. Pravidla umění: geneze a struktura literárního pole. Brno: Host, 2010.
BOURDIEU, Pierre. Teorie jednání. Praha: Karolinum, 1998.
BOURDIEU, Pierre. Distinction: a social critique of the judgement of taste. London: Routledge, 1996.
CALLEWAERT, Staf.. Bourdieu, Critic of Foucault: The Case of Empirical Social Science against
Double-Game-Philosophy. Theory, Culture & Society, 2006, roč. 23, č. 6, s. 73-98
DE BEAUGRANDE, Robert. Closing the gap between linguistics and literary study: discourse analysis
and literary theory. Journal of Advanced Composition. 1993, roč. 13, č. 2, s. 423-448.
FAIRCLOUGH, Norman. Discourse and social change. Cambridge: Polity Press, 1992.
FOUCAULT, Michel. Dějiny sexuality. I., Vůle k vědění. Praha: Herrmann & synové, 1999.
FOWLER, Bridget. Pierre Bourdieu and cultural theory: critical investigations. London: Sage, 1997.
FRANSSEN, Thomas. Book Review: John B. Thompson Merchants of Culture: The Publishing
Business in the Twenty-First Century. Cultural Sociology, 2011, roč. 5, č. 3, s. 449-450.
HALADA, Jan. Transformace české knižní kultury v letech 1990-1996: problematika interpersonální a
masové komunikace v procesu mezi autorem a čtenářem. Praha: Univerzita Karlova, 1996.
INGARDEN, Roman. Umělecké dílo literární. Praha: Odeon, 1989.
KIRKOSOVÁ, Kateřina. Populární kultura jako interpretační výzva: pokus o nové čtení. Brno: Masarykova
univerzita, 2009. (magisterská diplomová práce)
KIRKOSOVÁ, Kateřina. Populární kultura jako interpretační výzva: pokus o nové čtení. Mediální studia,
2011, roč. 5, č.1 , s. 59-72.
KULKA, Tomáš. Umění a kýč. Praha: Torst, 2000.
PETRUSEK, Miloslav. Sociologie a literatura. Praha: Československý spisovatel, 1990.
ROZBOŘIL, Blahoslav. Současná sociologie umění. Brno: Masarykova univerzita, 2004. (dizertační
práce)
RŮŽIČKA, Michal – VAŠÁT, Petr. Základní koncepty Pierra Bourdieu: pole – kapitál – habitus. Antropowebzin,
2011, č. 2, s. 129-133.
SWARTZ, David. Culture and power: the sociology of Pierre Bourdieu. Chicago: Chicago University
Press, 1997.
SZALÓ, Csaba. „Symbolická alchymie na literárním poli.“ In Bourdieu, Pierre. Pravidla umění: Vznik a
struktura literárního pole. Brno: Host, 2010.
ŠMEJKALOVÁ, Jiřina. Cold War Books in the ‘Other’ Europe and What Came After. Leiden, Boston:
Brill, 2010.
ŠMEJKALOVÁ, Jiřina. Kniha: k teorii a praxi knižní kultury. Brno: Host. 2000.
THOMPSON, John B. Merchants of Culture. London: Polity, 2010.
THOMPSON, John B. Books in the Digital Age: The Transformation of Academic and Higher Education
Publishing in Britain and the United States. London: Polity, 2005.
14
TRÁVNÍČEK, Jiří. Čtenáři a internauti: Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke čtení. Brno: Host,
2011.
TRÁVNÍČEK, Jiří. Čteme?: obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize. Brno: Host, 2008.
PISTORIUS, Vladimír – PEČENKA, Marek – ŽÁK, Josef – BALAŠTÍK, Miroslav – TUREČKOVÁ, Marcela.
Zpráva o českém knižním trhu 2011/2012. Svaz českých knihkupců a nakladatelů, 2012.