Jednou z oblastí, která byla nejvíce zasažena rozvojem informačních a komunikačních technologií, je právní ochrana duševního vlastnictví. Právo duševního vlastnictví je zastřešující pojem, který v sobě zahrnuje například ochranu patentů, užitných vzorů, ochranných známek a autorských děl. Můžeme tedy říci, že chrání výsledky kreativní činnosti člověka a majetková práva, která k těmto nehmotným věcem vznikají. V tomto kurzu se budeme zabývat hlavně autorským právem, protože s tím se nejčastěji běžný uživatel Internetu dostane do kontaktu a obvykle i do konfliktu. Zákonem, který v souladu s mezinárodními smlouvami a evropskými předpisy tuto problematiku upravuje, je zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském (autorský zákon).

S nástupem elektronických komunikačních technologií a digitalizace médií se značně proměnilo prostředí ochrany autorských práv. Mezinárodní úmluvy tvořící páteř celého systému vycházejí z předpokladu, že na kopírování díla je třeba vynaložit netriviální úsilí (v podstatě mají chránit autory proti nakladatelstvím a distribučním společnostem). To však s plošným rozšířením informačních technologií dnes není platné — zkopírovat libovolné duševní dílo (hudba, text, program) není technologicky žádný problém.

Jak uvádí § 2 autorského zákona, autorským zákonem jsou chráněna díla literární umělecká a vědecká, která jsou jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a jsou vyjádřena v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Pouhá představa díla tak ještě chráněna není, za to jakékoliv provedení, zaznamenané ať už fyzicky, elektronicky, nebo třeba jen smyslově^[17] již ano. Za dílo se nepovažují úřední díla, jako jsou například právní předpisy, veřejně přístupné rejstříky a státní symboly, a výtvory lidové kultury. Autorským právem je chráněn například i software.

Autorem je vždy člověk (fyzická osoba) a právo k dílu mu vzniká ve chvíli, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelně podobě. V našem evropském právním systému má práva autora dvě složky. Jednak jsou to práva osobnostní, jako je právo rozhodnout o zveřejnění díla, právo být uváděn jako autor a právo aby bez dovolení autora nebylo do díla zasahováno, a dále jsou to práva majetková, právo dílo užít, sdělovat veřejnosti atd. Majetková práva trvají po dobu života autora a 70 let po jeho smrti. Po uplynutí této doby se dílo stává dílem volným (public domain).

Základním způsobem, jak může autor dovolit jinému užívat dílo je licenční smlouva (licence). Zákon však rovněž předpokládá výjimky z této zásady, tedy možnosti užití díla bez uzavření licenční smlouvy s autorem (nebo jiným nositelem práv). Takovou možností je například volné užití díla, což je užití pro osobní potřebu, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu. Do autorského práva tak nezasahuje ten, kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla. To však neplatí pro software, na který se tato výjimka nevztahuje. Obecně můžeme říci, že je možné pořizovat si kopie pro osobní potřebu, ale není dovoleno autorsky chráněný obsah dále nabízet. Jako praktický příklad uveďme služby typu torrent, kdy uživatel stahuje, ale zároveň i nabízí již stažený obsah. Z toho důvodu tato činnost není v souladu se zákonem.

Je třeba mít rovněž na zřeteli obecné pravidlo, které umožňuje využití výjimek pouze tehdy, pokud takové užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora. Každý případ je tak nezbytné posuzovat individuálně. Například běžným způsobem užití nového filmu je v době po jeho premiéře shlédnout jej v kině. Stažení a domácí promítání takového filmu tak nespadá do zmiňované výjimky, ačkoli o nějaký čas později, kdy už je daný film v DVD distribuci, do ní již spadat nejspíše bude.

Autorská díla jsou dnes stále častěji chráněna pomocí technických nástrojů. Tyto techniky jsou označovány zkratkou DRM (Digital Rights Management) a využívají například kryptografických algoritmů pro zajištění například přehrávání obsahu pouze pomocí autorizovaných zařízení. Obdobně přidělování DVD nosičům a přehrávačům geografické zóny má napomoci vymáhat autorské nároky v závislosti na právních rozdílech mezi jednotlivými státy. Aktuální úprava autorského zákona s těmito technikami počítá a v paragrafu 43 explicitně označuje jejich obcházení jako neoprávněný zásah do autorského práva.

Zavádění takovýchto technologických překážek ovšem jde na úkor uživatele. Zašifrovaný obsah svázaný s jedním uživatelem (nebo přehrávačem) nedává možnosti využívat pro přehrání/zobrazení jiný (např. pohodlnější) software a otevřenou otázkou zůstává také například dědičná přenositelnost zakoupených děl.