44
Ústavní právo
KAPITOLA 6
LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD
V roce 1991 přijalo Federální shromážděni úst. zákon č. 23/1991 Sb„ kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění. Po delších sporech bylo v roce 1992 rozhodnuto, že se nestane součástí připravované Úst, nýbrž že bez jakéhokoli zásahu do jejího textu, bude LPS spolu s Úst součástí ústavního pořádku (čl. 3. cl. 112 odst. 1 Úst). Na právní povaze úpravy základních práv a svobod to nic nemění (viz změnu LPS cestou úst. zák. č. 162/1998 Sb.).
Listina je Listinou základních práv a současně svobod. Ačkoli to výslovně ve svém názvu uvádí, nespojuje s tím výslovně žádné právní následky. LPS tuto terminologii ani důsledně nedodržuje. Často označuje jako právo něco, pod čím ve skutečnosti rozumí svobodu (např. právo na život) a naopak. Subjektivní právem je především oprávnění něco po někom vyžadovat (aby určitým způsobem jednal, něco strpěl, poskytnul atd.).V LPS třeba pod právy rozumět ustanovení, ze kterých plynou taková oprávnění jedince vůči ČR. Svoboda je spjata s vymezením autonomních prostorů, do kterých nemá stát (veřejná moc) zasahovat (život, zdraví, svoboda, majetek, soukromí).
Dalším možným odlišujícím právním kritériem je, že v případě základních práv je třeba poukázat na jejich zakotvení v ústavním předpise, kdežto v případě svobod to není třeba. Lidé se rodí svobodní (čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 1 LPS) a proto nemusí prokazovat, že jim právo přiznává nějakou konkrétní svobodu. Svoboda je tak klasickým výrazem přirozenoprávnosti. Jedinci proto mohou vše, co jim zákon nezakazuje (čl. 2 odst. 3 LPS). Jednotlivá práva pak mají stanoveny podmínky (např. věk, občanství, hmotná nouze, vzdělání, bezúhonnost) pro uplatnění v právních předpisech a vůči orgánům veřejné moci je třeba jejich existenci prokázat. V případě omezení svobody by naopak měl orgán veřejné prokázat, že zákon jedinci určité jednání zakazuje nebo přikazuje (např. povinnost se sdružovat v profesní komoře).
6.1.    Základní pojmy
6.1.1. Pojem základních práv a svobod
Z mnoha přístupů k této otázce je třeba uvést přirozenoprávní a pozitivistický, dále jde o teorie individualistické a kolektivistické, liberální, sociálně státní, náboženské (Starý a Nový zákon, hinduismus, islám). Přirozenoprávní pojetí vychází z toho, že práva a svobody existují nezávisle na právním zakotvení v nějakém aktu státní moci. Oproti tomu pozitivistické pojetí základních práv má svůj původ zejména v názoru G. Jellineka, podle kterého každé subjektivní právo předpokládá existenci nějakého objektivního práva, právního řádu. jehož prostřednictvím je vytvořeno, uznáno a v neposlední řadě chráněno. Nejdřív zde musí být objektivní právo a až poté právo subjektivní.