Ladislav Vojáček a kolektiv
23
4. STAROVĚKÝ ŘÍM
Vzhledem k tomu, že výklady o státním zřízení a právu ve starověkém Římě jsou pravidelnou součástí výuky Římského práva, kde předcházejí tradování jednotlivých institutů zejména římského práva soukromého, připomeneme jen to zcela základní.
Řím se postupně z malého městského státu vyvinul v obrovskou, z našeho eurocentristického pohledu světovládnou, říši. Dějiny Říma se tradičně rozdělují na královskou dobu (8.-6. st. př. n. 1.), republiku (5. století př. n. 1. - přelom letopočtu) a císařství (1. století n. 1. - 476), dále se členící na principát a dominát (od začátku 4. století).
Královské doba se považuje za dobou předstátní, i když římská tradice některým králům připisuje vydávání zákonů. Vznik státu spojujeme především s reformami připisovanými předposlednímu králi Serviovi Tulioví. Jejich výsledkem bylo především vytvoření dvou nových forem lidového shromáždění - centurijního atributního. Centurijní lidové shromáždění (comitia centuriata) bylo uspořádáno podle majetkového klíče s rozhodujícím vlivem nej bohatších občanů. Tributní shromáždění se zase konstituovalo podle územního principu. Obě se mohla podílet na zákonodárství, přičemž centurijní řešilo významnější problémy (vyhlašování války, volba nej vyšších úředníků, udělování římského občanství, soudní funkce). Vedle nich se konstituovala plebejská shromáždění (concilia plebis), jejichž usnesení - plebiscita - zpočátku zavazovala jen plebeje. Jisté demokratické prvky vykazoval způsob ustavování a výkon pravomoci římských úředníků (to ovšem nic nemění na tom, že římská republika byla republikou aristokratickou). Díky svým pravomocem ve finanční a vojenské oblasti si silné postavení získal i senát. V době principátu se císaři snažili vyvolat zdání kontinuity s předchozím obdobím. Proto zachovávali republikánské státní instituce, ovšem změnili pravidla jejich obsazování a mnohé kumulovali ve svých rukou. Vedle orgánů převzatých z republiky vytvářeli i orgány nové. V době dominátu se na jedné straně říše začala vnitřně členit (a pod tlakem zejména germánských kmenů i zmenšovat), na druhé straně se však moc koncentrovala v rukou císařů, kteří se také stali výlučnými zákonodárci.
24
Nástin právních dějin
Římské právo bylo původně převážně obyčejové a velmi primitivní. Pozitivně - i díky inspiraci řeckým právem - je ovlivnilo přijetí Zákona dvanácti desek v polovině 5. století. Římské soukromé právo (ius civile) se začalo intenzivně rozvíjet díky stykům s právními řády obyvatelstva nově získaných území (ius gentium). Vrcholným stadiem prošlo zejména v posledním století před naším letopočtem a v prvních dvou stoletích našeho letopočtu. Nezdokonalovalo se však především zákonodárnou činností komicií, ale v rozhodovací praxi soudů, o níž nám podávají svědectví především práce významných římských právníků aHadriánův trvalý edikt z druhého století našeho letopočtu, který ovšem už právotvornou činnost římských soudů konzervoval. Cennou a specifickou právní památkou je Gaiova učebnice ze stejné doby, jejíž členění římského soukromého práva se po recepci římského práva ve středověku stalo „normou" pro členění soukromého práva až do 19. století. O období konce principátu ado-minátu hovoříme jako o období úpadku či vulgarizaci římského práva. Je to ovšem pohled, který akcentuje pouze kvalitu právní úpravy a vidí, že nové právní normy byly zpravidla mnohomluvné a usilující o originální formu bez ohledu na obsah a přesnost sdělení, proto zpravidla nejasné či přímo nesrozumitelné. Z jiného úhlu pohledu nejde přehlédnout, že se římské právo zabydlilo i na územích, která už k říši nepatřila. V germánských říších se jím řídilo původní obyvatelstvo, ale postupně začalo - pozitivně -ovlivňovat i právní systémy germánských národů (kmenů). Tvůrcem právních předpisů, pro něž zpravidla používáme označení leges generales, byl císař (a někteří císaři při tom byli velmi výkonní). Z právních památek tohoto období jsou významné soukromé a oficiální soupisy právních aktů vydávaných císaři (kodexy - Hermogeniánův, Gregoriánův a oficiální Theodosiánův). Specifickou roli hrály tzv. citační zákony. Tyto předpisy s ohledem na velké množství prací římských právníků stanovovaly, kteří právníci požívali takové autority, že je možné se na jej ich práce odvolávat.
Když se říše rozdělila na dvě části, její západní část se neubránila germánskému tlaku a ve druhé polovině 5. století (476) zanikla. Jelikož s tímto datem obecně spojujeme konec starověku, ucelená kodifikace římského práva - Justiniánská kodifikace (Corpus iuris civilis, CIC) - se vlastně zrodila až ve středověku.