TRESTNÍ PRÁVO HMOTNÉ A PROCESNÍ - OBECNÁ ČÁST
2     ZÁKLADNÍ ZÁSADY TRESTNÍHO PRÁVA HMOTNÉHO
Základní zásady trestního práva hmotného jsou zpravidla v trestním zákoníku vyjádřená, především ústavně podmíněná východiska tvorby, interpretace a aplikace systému trestněprávních norem.
Zásady obvykle vycházejí z ústavněprávních principů, tedy z LZPS. Hlavní zásadou demokratického státu je „žádný trestný čin bez zákona, žádný trest bez zákona". Jen zákon stanoví, která jednání jsou trestnými činy a jaké tresty je možné za porušení práva uložit.
Zásady trestního práva lze rozdělit na:
• zásady obecné, označované též jako principy práva, které dopadají na celý systém práva a zahrnují tedy i právo trestní,
• zásady zvláštní, nazývané též meziodvětvové, které přesahují svým významem a dopadem do někokka právních odvětví,
• zásady specifické, tj. výlučně odvětvové, které jsou vlastní pouze trestnímu právu,
• zásady společné pro otázky viny a trestu.
• zásady viny a
• zásady pro ukládání trestů a ochranných opatření.
2.1   Obecné zásady
2.1.1   Zásada demokratismu
Demokratické trestní právo se zaměřuje zejména na ochranu osobnosti člověka, jeho důstojnosti a jeho práv a svobod. Nejedná se pouze o ochranu obětí kriminality, resp. poškozených v trestním řízení, ale také o ochranu samotných pachatelů před nadměrnou represí. Dále nejde pouze o ochranu většiny řádných občanů proti menšině kriminálních jedinců, ale jedná sc též o ochranu nekrirmnální menšiny proti persekuci ze strany většiny (například § 352 odst. 2 TZk nebo § 356 TZk, ČI. 6 Ústav}')-
28
Trestní právo hmotné - obecná část
2.1.2 Zásada humanismu
Tato zásada se projevuje zejména při ukládání a výkonu sankcí. Tyto by měly být ukládány jen v nezbytné míře nutné k převýchově pachatele a měly by šetřit a respektovat lidskou důstojnost. LZPS zakotvuje zákaz mučení a nelidských trestů v čl. 7 odst. 2.
2.1.3 Zásada zákonnosti
Trestní právo kontinentálního typu, jakožto moderní právo psané, může být čerpáno pouze z takových pramenů neboli forem, jakými jsou Ústava CR, ústavní zákony a zákony, příp. mezinárodní smlouvy, kterými je CR vázána či některých pramenů komumtárního práva. Pokud jde o podzákonné obecně závazné právní předpisy, tzn. nařízení vlády a vyhlášky ministerstev, ty za prameny trestního práva hmotného nepokládáme.
2.1.4 Zásada přiměřenosti
Tato zásada je zastoupena ve všech oblastech práva. Zvláštního významu nabývá v oblasti ochrany základních kdských práv. Projevem této obecné zásady na úrovni zvláštní je zásada přiměřenosti trestu. Velmi úzce souvisí též s ochrannou funkcí trestního práva, zejména s jejím aspektem subsidiárním.
2.2   Zvláštní a specifické zásady společné pro vinu a trest
2.2.1 Zásada ekonomie trestního práva
Podstatou této zásady je myšlenka, že trestní právo je „ultima ratio" (krajní, poslední prostředek), který má nastupovat k ochraně vybraných objektů teprve poté (subsidiárně), nestačí-li k témuž účelu jiné mimotrestní právní prostředky. V této souvislosti se obvykle hovoří o zásadě pomocné role trestního práva či trestní represe, tj. represe uplatněné jako krajního prostředku jen v nejzávažnějších případech, v nichž jiné prostředky společenského působení nápravě nedostačují a jen je-li tato represe účinná a účelná.
2.2.2 Zásada žádný trestný čin bez zákonného trestu
V této zásadě je vyjádřena klasická myšlenka neodvratnosti trestu, tj. neod-vratnosti, která by měla mít vždy přednost před tvrdostí trestu, neboť
29
TRESTNÍ PRÁVO HMOTNÉ A PROCESNÍ - OBECNÁ ČÁST
vědomí neodvratnosti postihu pachatele je z hlediska kontroly zločinnosti účinnější než neúměrně tvrdé tresty ukládané pachatelům, kteří byli odhaleni. S neodvratnosti postihu úzce souvisí míra zjištění trestných činů.
2.2.3 Zásada žádný trest bez trestného činu
Jedná se ve srovnání s předchozí zásadou o pohled opačný, posuzujeme-li vztah viny a trestu. Zatímco trestný čin být stižen trestem pokaždé nemusí, i když reakce státu by chybět neměla, trest bez trestného čmu by měl být absolutně vyloučen. O tom, že tomu tak v historii vždy nebylo, svědčí doklady o justičních omylech či dokonce o justičních vraždách.
2.2.4 Zásada zákazu analogie k tíži pachatele
Analogie v právu obecně souvisí s apkkací interpretovaných právních norem na konkrétní případy. Podstata analogie spočívá v užití normy na skutkový stav věci, jehož se tato norma přímo nedotýká. Analogie slouží k vyplňování mezer právní úpravy. Smyslem zásady zákazu analogie k tíži pachatele (analógia in malam partem) je znemožnit právě cestou analogické aplikace norem trestního práva, resp. jeho principů či obecných principů práva, zhoršování postavení pachatele trestného činu nebo čmu jinak trestného. Naopak zlepšování jeho pozice cestou analogie (analógia in bonám partem) je dovoleno, protože zároveň také znamená zužování trestní represe.
2.2.5 Zásada zákazu dvojího hodnocení z pohledu viny a trestu
Zákaz dvojího hodnocení má zabránit tomu, aby se jedna a tatáž skutečnost, určité kvantity a kvality, hodnotila a přičítala pachateli dvakrát. To znamená jednou jako znak skutkové podstaty (vina) a podruhé ještě jednou jako okolnost polehčující nebo přitěžující (tj. při úvaze o trestu). Pachatel by tak byl buď dvakrát zvýhodněn, nebo dvakrát znevýhodněn, což by nebylo v souladu zejména s preventivní a represivní funkcí trestního práva. Spíše v trestním právu procesním se lze setkat se zásadou, jejíž podstata je shodná jako u zákazu dvojího hodnocení. Tato procesní zásada se nazývá ne bis in idem (nikoliv dvakrát v téže věci).
30