25
Kapitola 3
ÚSTAVNÍ ZÁKLADY FORMY ČR
Ústava CR nedefinuje nutné znaky státu. To nedělá žádná ústava, nebot již pracuje s existujícím konkrétním státem. Vymezení znaků státu je částečně problém mezinárodního práva, kde je nutné určit znaky takové organizace státní moci, kterou je možno uznat za subjekt mezinárodního práva. Např. Montevidejská deklarace o právech a povinnostech státu z roku 1933 stanoví, že stát jako subjekt (person) mezinárodního práva má mít stálé obyvatelstvo, vymezené území, vládu (v širším významu orgánu státní moci) a schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy.
Vzájemné vymezení, působení a formování území, obyvatelstva a státní moci je vyjádřeno pod základním pojmem formy státu. Tento pojem se z hlediska státovědy dále podle toho, jak jsou jednotlivé stavební prvky státu uspořádány, člení na:
-  formu vlády, která vypovídá o povaze státní moci v konkrétním státe a její organizaci a fungování;
-  formu územní organizace státu (státní zřízení v úzkém smyslu), která vyjadřuje organizaci státní moci z hlediska státního území, jeho existence, členění, povahy územních jednotek atd.;
-  formu státního režimu, který vyjadřuje vztah státní moci vůči obyvatelstvu, jednotlivcům a jejich skupinám (demokratický, autoritativní, totalitami režim a jeho kombinace).
3.1. Forma vlády v ČR
Každá ústava má jako předmět své úpravy (tzv. materia coiistitutionis) především problematiku státní moci a její organizace, tj. formy vlády či vládnutí (blíže sub 7.1). V této souvislosti nalézáme i v Ústavě ČR odpověď na otázku:
-  komu patří státní moc, kdo je jejím nositelem (či. 2 odst. 1). Z tohoto hlediska je ČR demokracií (vláda mnoha v aristotelském členění   jeden    málo    mnoho).
-  jakou formou tuto moc vykonává (přímo, polopřímo, zastupitelsky - či. 2 odst. 1 a 2). V ČR jednoznačně převažuje forma zastupitelská, tzn. že lid vykonává státní moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
-  v případě zastupitelské formy výkonu moci forma vlády určuje, jakým způsobem se
UStaVIl i í f>ľľ':ÍHV    lftoľó   imónotn   iaifhn h/m>{*«1« .•*.<(•».......   —'                         '
26
Ústavní právo
čl. 67, čl. 79, či. 81, či. 83, či. 90, či. 97). ČR je republikou v tom směru, že nemá dědičnou hlavu státu, je zajištěn rovný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny), uplatňuje se zásada veřejnosti a odpovědnosti za výkon veřejné funkce atd.,
- jaké jsou vztahy mezi těmito orgány (forma vlády v úzkém smyslu a dělba moci
sub 7.1.). Z tohoto hlediska je ČR parlamentní republikou, kde vláda jako
vrcholný orgán výkonné moci odpovídá Poslanecké sněmovně. Dále je jí proto, že
Ústava ČR zakotvuje dělbu mocí v podobě jejich vzájemné kooperace (na rozdíl od
nezávislosti zákonodárné a výkonné moci v prezidentské formě vlády).
3.2.   Ustavní základy územní organizace CR
Ustavní právo rovněž upravuje otázky spojené s existencí území CR, jejím územním uspořádáním a územní organizací státní moci v ČR. Forma územní organizace ČR je ústavně vymezena v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, kde je ČR definována jako jednotný stát. To má zásadní dopad nejen na organizaci státního území ČR, jeho vymezení, složky, orgány, které zde působí, nýbrž i z hlediska státních symbolů, státního občanství, právního řádu. vztahu k mezinárodnímu právu atd. Tato problematika je spjata s pojmy koncentrace (např. v případě hlavy státu, Ústavního soudu, NKÚ) a dekoncentrace výkonu státní moci (státní správa a obecné soudy), popř. centralizace (věci vykonávané v rámci státní moci) a decentralizace (přenos výkonu funkcí veřejné moci na územní či profesní samosprávu). Klíčový význam zde má princip územní samosprávy, který je výslovně zakotven v čl. 8 Ústavy ČR.
Ustavní základy územní organizace tak zahrnují řešení takových otázek jako vymezení území ČR, jeho členění z hlediska výkonu státní moci (zákon č. 36/1960 Sb., o územním členění ČR, ZSS), z hlediska výkonu samosprávy (čl. 99 Ústavy ČR), z hlediska vztahu k jednotlivcům (uprchlíci, azyl, sídlo sdružení v ČR), popř. z jeho vyjádření ve státních symbolech.
3.3.   Ustavní základy formy státního režimu v CR
Jak jsme viděli při vymezení předmětu ústavního práva (sul) 1.2.) a ústavy (sub 2.5.). je klíčovou otázkou ústavního práva vymezení základu vztahu mezi státní a veřejnou moci a jednotlivci, kteří této moci podléhají. Z tohoto hlediska možno dovodit, že státní režim v ČR je normativně zakotven jako:
1. demokratický, neboť poskytuje jednotlivcům možnost účastnit se správy veřejných záležitostí (zejména čl. 17 až 23 Listiny),
3 Ústavní základy formy ČR
27
2.  liberální, když respektuje sféru autonomních prostorů jednotlivce a jeho svobodného rozhodování (zejména či. 6 až 16 Listiny),
3.  sociálněstátní, když vytváří právní rámec pro zajištění základních životních potřeb jedince a jeho životního standardu (zejména či. 26 až 35),
4.  právněstátní, protože poskytuje jednotlivcům a jejich skupinám nejen práva a svobody, nýbrž i prostředky, jak je nárokovat a prosazovat vůči státní a veřejné moci v širším smyslu (zejména či. 36 až 40 Listiny).
Kromě toho další ústavní ustanovení vymezují takové podstatné znaky státního režimu jako je v či. 23 Listiny nepřímo vyjádřená poslušnost státní moci, v či. 1 odst. 1 Ústavy ČR úcta k právům a svobodám člověka a občana, v či. 90 Ústavy ČR nepřímo vyjádřený zásadní zákaz svépomoci, v či. 1 Listiny vyjádřená zásada respektování svobody, rovnosti a důstojnosti jedince ve vztazích se státní mocí, v či. 2 odst. 2 Listiny a či. 2 odst. 3 Ústavy ČR to je vázanost státní moci zákonem a naopak svoboda jednání jedince, pokud není v rozporu se zákonem. Zvláštní podobu vyjádření státní režimu značí státoobčanský režim (vztahy mezi občany ČR a státem) a cizinecký režim (vztahy mezi neobčany ČR a státem). Konečně je třeba upozornit na zvláštnosti státního režimu v podobě regulace mimořádných stavů, mezi které v rámci ústavního práva patří stav válečný, stav ohrožení státu a stav nouzový (viz či. 43 Ústavy ČRaÚZB).
S problematikou státního režimu úzce souvisí i pojem a zaměření vnitrní a zahraniční politiky státu. Její formování není jen záležitostí každodenního rozhodování státních orgánu, které by se odehrávalo v právním vakuu. Právo toto rozhodování usměrňuje požadovaným směrem v souladu s ústavním principem konsensu. Ustavní právo zde stanoví:
-  určité meze, ve kterých se má formování politik státu na konkrétním úseku (finanční, rozpočtové, dotační, zahraniční, dopravní, branné, bezpečnostní, zemědělské, surovinové atd.) pohybovat. I zde platí zásada či. 2 odst. 3 Ústavy ČR a či. 2 odst. 2 Listiny, podle které lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon,
-  určité směry, ve kterých se má pohybovat utváření státní politiky a na jejím základě i státní vůle (srov. či. 7 Ústavy ČR),
-  určitou intenzitu působení, kdy v právním státě na jedné straně toto působení nelze omezit na použití mocenských prostředků a na straně druhé lze z funkcí státu ve vztahu ke společnosti dovodit požadavek dostatečného působení, které má právními prostředky zajistit skutečné dosažení cíle,
-  a konečně stanoví základní pravidla pro přijímání politických rozhodnutí.
Uplatňují se zde proto nejen normy politické (např. koaliční dohody), nýbrž i normy právní (či. 6 Ústavy ČR). Často jde o průnik norem obojího druhu.