34
2. Uzemní plánování
2.1  Právní úprava a charakteristika územního plánování
Problematika územního plánování má v našich podmínkách letitou tradici, přičemž pro jeho právní úpravu bylo zpravidla vždy charakteristické, že byla nejtěsněji spjato s potřebami věcně nejfrekventovaněji navazujících procedur rozhodování orgánů veřejné správy ve vztahu ke stavbám a jejich úpravy, a proto také úprava územního plánování byla převážně vždy vnímána jako součást veřejného stavebního práva. Tak je tomu i v podmínkách aktuální úpravy, představované nynějším stavebním zákonem.
Ve spojení s tím se od územního plánování požaduje, aby jednak sloužilo k zabezpečení nesporných veřejných zájmů, ale současně aby v potřebném rozsahu „šetřilo" zájmů soukromých, resp. individuálních, přičemž by nemělo působit jen ve smyslu „negativní regulace", nýbrž naopak by mělo výrazněji přispívat k pozitivní orientaci subjektů, při účelném a současně šetrném využívání území. S přihlédnutím k žádoucí hierachizaci v úvahu přicházejících funkcí územního plánování, jako institutu nesporně spadajícího do „správy věcí veřejných", je tak třeba výslovně klást důraz na regulačně stimulační funkci územního plánování, a návazně i na ochranně garanční funkci územního plánování.
Územní plánování představuje souhrn opatření, směřujících k vytváření předpokladů pro udržitelný rozvoj území, s ohledem na možnosti a meze nakládání s územím a jeho účelného využívám, a v tomto smyslu potom směřující k cílené regulaci takového nakládám a využívání. V podmínkách samotného stavebního zákona je územní plánování předstupněm v proceduře, vyúsťující v řízení ve vztahu ke stavbám.
Pokud jde o konkretizaci stávající právní úpravy územního plánování, tato je obsažena zejména v samotném stavebním zákoně a dále v podrobnostech potom ještě v navazujících prováděcích vyhláškách.
Zákonnému režimu územního plánování je věnována především „Část třetí" nynějšího stavebního zákona, nazvaná „Uzemní plánování". Režimu územního plánování se přitom v předmětném zákoně dotýkají v příslušných