Obsah kapitoly

---

2.3 Struktura právního systému

Struktura práva (pokud se omezíme čistě na právní normy) je dána především uspořádáním právních předpisů. Jednotlivé právní normy se spojují do právních institutů. Právní institut je poznatelný soubor právních norem, který je odlišitelný od všech ostatních institutů, upravujících určitý druh typově shodných společenských vztahů. František Weyr chápal právní institut teleologicky, tj. dle účelu, kterému právní normy spojené do právního institutu slouží. (Weyr 1926: 27) Právní institut se nejčastěji utváří v rámci právního odvětví, může však vznikat i napříč právními odvětvími. Tak například vlastnictví – jako jeden z typických právních institutů – je regulován několika právními normami v několika právních předpisech napříč právními odvětvími. S jeho vymezením se setkáme v občanském právu. Pokud však dojde k neoprávněným zásahům do vlastnictví, lze v mnoha případech použít například normy práva trestního. Právní instituty jsou tak funkčními komplexy systematicky uspořádaných právních norem.

• Právní institut podle soudů

  Například Nejvyšší soud pracuje s institutem sledování osob a věcí podle § 158d trestního řádu, (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009) nebo institutem započtení v insolvenčním zákoně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sen. zn. 29 ICdo 100/2018).

  Jako příklad toho, že právní řád je nutno chápat jako systém, v němž právní instituty mohou jít napříč právními odvětvími, lze použít názor vyslovený Ústavním soudem. Podle něj je právní řád jednotným celkem vytvářejícím systém, který je dále diferencován v subsystémy různých úrovní (právo soukromé a veřejné; právní odvětví; právní instituty), které v sobě slučují prvky podle různých kritérií. Jednotlivé části právního systému proto působí ve funkčních vazbách. A proto se podle Ústavního soudu interpret určitého ustanovení právního předpisu nemůže omezit pouze na jedno či několik ustanovení, ale musí jej chápat jako část celého systému. To také podle něj znamená, že součástí systémového chápání právního řádu je i respektování toho, že různé právní předpisy upravují instituty, které jsou společné celému právnímu řádu, či alespoň několika jeho odvětvím. V takovém případě je nezbytné hledat jejich společné rysy. Stejné právní instituty tak podle Ústavního soudu mohou náležet do několika různých právních odvětví: např. ručení, právní moc, zastoupení či důkazní břemeno, nebo smlouva, která se uplatňuje nejen v právu soukromém, ale i veřejném, a to jak hmotném, tak i procesním. Dále Ústavní soud uvádí, že každý právní institut ovlivňuje právní odvětví, jehož je součástí, a právní odvětví přizpůsobuje právní institut svým funkcím a své povaze. Proto se může institut, uplatňující se v různých odvětvích, obsahově odlišovat. Avšak nemůže jít o odlišnosti natolik velké, aby tím byly popřeny základní pojmové znaky konkrétního právního institutu, protože pak by to byl jiný právní institut.  [nález sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387)]

Dalším prvkem struktury práva je právní odvětví. V tomto případě se již pohybujeme jak s ohledem na právní normy, tak s ohledem na jejich formální vyjádření (v našem právním systému typicky právní předpisy, ale nikoli výlučně). Právní odvětví je funkčně samostatná část systému práva daná rozlišovacími znaky: regulovaným objektem (typem jednání či společenských vztahů) regulace, způsobem regulace a případně účelem regulace. Jednotlivá právní odvětví jsou dána charakteristickými právními vztahy, které jsou v jejich rámci regulovány, ale případně také odlišným způsobem, jimiž jsou tyto vztahy regulovány (na základě odlišné metody právní regulace). To je rovina právních norem. Právní odvětví se také obvykle utváří kolem dominantního kodexu (právního předpisu). To je rovina formálních pramenů práva.

Každé právní odvětví by mělo být charakterizováno typickými vztahy a způsoby jejich regulace. Tento ideální stav bývá mnohdy narušen, protože krom odvětvotvorných kritérií (funkční a věcná jednota regulovaných vztahů a přítomnost dominantního pramene práva), se na vydělení právního odvětví podílí také tradice, působení zástupců právního odvětví, případně „popularita“ řešených vztahů. Proto se můžeme setkat i s odvětvími, která z jednoho pohledu odvětvími jsou, z jiného ne. Jako příklad můžeme použít např. mediální právo nebo medicínské právo. Mediální právo může existovat jako samotné právní odvětví (regulace masových médií – tisku, televize, rozhlasu apod.), ale jeho jednotlivé části spadají do práva správního, občanského nebo obchodního. Totéž platí pro medicínské právo. Přestože existují samostatné předpisy řešící tuto problematiku, a regulované vztahy mají společné věcné charakteristiky, pohybuje se na průsečíku všech klasických právních odvětví. Nárůst významu těchto vztahů a potřeba jejich regulace (obecné i zvláštní) mohou vést (případně vedly), ke vzniku toto právního odvětví.

Právní odvětví spojují do celku také tzv. odvětvové zásady – principy, které určují, jak pracovat s jednotlivými právními normami v rámci daného odvětví. Tato pravidla představují zvláštní pravidla k pravidlům obecným, která jsou společná celému právnímu systému, a která jsou součástí obsahu teorie práva. Odlišně se může interpretovat právní norma spadající do práva soukromého, trestního nebo ústavního. Přes tyto případné odvětvové odlišnosti je žádoucí, aby výsledky interpretace byly prostupné napříč právními odvětvími. To uvádí například Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.): „Pokládáme za krajně nežádoucí a rozporné s principem právní jistoty a s principem určitosti práva, aby pro oblast ústavního práva byla zaváděna autonomní či paralelní definice či interpretace pojmů, odchylná od jiných právních odvětví téhož systému práva. Pokud by se takovýmto postupem nechaly inspirovat orgány činné v trestním řízení a pod pojem "obydlí" ve skutkové podstatě trestného činu "porušování domovní svobody" začaly zahrnovat i objekty zmiňované v nálezu, došlo by k zákonodárcem nezamýšlené kriminalizaci jiného druhu jednání a k porušení základního ústavního principu nullum crimen sine lege certa (čl. 39 Listiny).“ Jakákoli odlišnost v metodologii používané v různých právních odvětvích by měla být odůvodněná a neměla by být svévolná, založená čistě na přání interpretující osoby.

Jako základní právní odvětví bývají v rámci právního řádu České republiky vydělována obvykle tato: ústavní právo, soukromé právo (občanské právo a obchodní právo), trestní právo a správní právo. Nejsou to však odvětví jediná, vedle nich se setkáme například s pracovním právem, právem životního prostředí, finančním právem nebo rodinným právem.