2. Struktura a systém práva
Martin Škop
Obsah kapitoly
2.5 Právo mezinárodní a právo vnitrostátní
Při rozboru systému a struktury práva se podívejme také na právo vnitrostátní a právo mezinárodní. Mezinárodní právo reguluje společenské vztahy v mezinárodním společenství. (Malenovský 2020: 16). To znamená, že není určeno k regulaci vztahů mezi lidmi, právnickými osobami, případně mezi nimi a státem. Mezinárodní právo (v tomto pojetí se označuje jako mezinárodní právo veřejné, aby se odlišilo od mezinárodního práva soukromého, které řeší vztahy mezi lidmi, přičemž si v jejich regulaci konkurují alespoň dva vnitrostátní právní řády) proto není určeno primárně pro jednotlivce, ale upravuje právní charakter vztahů a poměrů mezi státy případně mezinárodními organizacemi. V případě jednotlivce je dopad zcela výjimečný a setkáváme se s ním jako s „novinkou“ od druhé poloviny dvacátého století zejména v případě ochrany základních a lidských práv, ochrany zahraničních investic a v mezinárodním trestním právu. (Týč 2018: 16)>
Na rozdíl od vnitrostátního práva (tedy práva, které reguluje vztahy a poměry uvnitř státu, a ve kterém se projevuje autorita státu) je v mezinárodním právu obtížné nalézt autoritu, která by zajistila vydávání práva a jeho vynucování. Základní tezí a základním přístupem je, že státy mají v mezinárodním společenství rovné postavení a jsou suverénní. Vzhledem k neexistenci jedné ústřední autority je nezbytné, aby státy (budoucí adresáti) svou činností mezinárodní právo spoluvytvářely. Proto je krom souřadnosti vztahů, které upravuje, pro něj charakteristický i vysoký podíl nepsaných pravidel. I to je – vedle existence smluvního práva – dáno tím, že neexistuje jeden suverén, který by mohl diktovat podmínky a pravidla, jako je tomu v právu vnitrostátním.>
Popis vzájemného poměru vnitrostátního a mezinárodního práva je složitější. Lze uvažovat o dualistické koncepci (vedle sebe existují dva odlišné právní systémy) nebo monistické koncepci (mezinárodní právo a vnitrostátní právo vytváří jeden právní systém). Monistické koncepce – vzhledem k tomu, že předpokládají, že existuje jeden ucelený systém práva – se musí vypořádat s tím, který ze systémů je nadřazený. To proto, aby bylo možné použít pravidla v případech, kdy dojde ke kolizi částí jednotlivých subsystémů. To v dualistické koncepci odpadá, protože oba systémy jsou na sobě nezávislé.
Z pohledu mezinárodního práva a rozhodovací praxe mezinárodních rozhodovacích institucí se objevují čtyři principy, na nichž je poměr vnitrostátního a mezinárodního práva založen. (Malenovský 2020: 341-342). (1) na mezinárodní úrovni se vnitrostátního práva nelze dovolat. Ani odlišná vnitrostátní regulace nemůže stát zbavit odpovědnosti podle mezinárodního práva. (2) mezinárodní právo je vnitrostátnímu právu nadřazeno. Podle tohoto principu mu ustupuje dokonce ústava a stát se na ni nemůže odvolat, porušil-li mezinárodní právo. (3) Mezinárodní právo je výlučné a vnitrostátní právo chápe jako právní skutečnost. K jeho existenci, jako k regulativu, nepřihlíží. (4) dělba práce. Stát své závazky uskutečňuje prostřednictvím vnitrostátního práva tak, aby byly zajištěny cíle a účely. Volba prostředků zůstává státu samotnému.
Odlišně to může být z pohledu právní vnitrostátního. V tomto případě je jejich poměr stanoven právem vnitrostátním, a to často na ústavní úrovni. V případě dualistického sytému je nezbytné, aby došlo k recepci („převzetí“) mezinárodního práva do práva vnitrostátního (Malenovský 2020: 351): tímto nástrojem je v našem případě např. čl. 10, případně čl. 10a Ústavy. Bez recepčních norem by totiž mezinárodní právo žádné účinky v právu vnitrostátním nemělo, ledaže by k tomu docházelo v konkrétních případech. Pokud dojde k recepci mezinárodního práva, je nezbytné zohlednit otázku hierarchie pramenů práva a stanovit pravidla pro řešení jejich případných konfliktů. Obvyklá je aplikační přednost mezinárodní smlouvy (častého pramene mezinárodního práva) před zákonem. V některých systémech se setkáme i předností před ústavou, tedy se schopností mezinárodního práva rušit ústavní zákony. Záleží ale na konkrétním právním systému. (Malenovský 2020: 357) Samozřejmě, v případě monistické koncepce recepce není nutná.
Vedle práva mezinárodního a práva vnitrostátního se lze setkat ještě s právem Evropské unie. Právo EU představuje systém právních pravidel, která mají přímé i nepřímé vnitrostátním účinky, a která jsou přijata členskými státy nebo orgány EU, na něž členské státy přenesly část svých pravomocí. (Tomášek, Týč, Petrlík 2021: 54) Právo EU není součástí mezinárodního práva, ale jedná se o samostatný právní systém. (Týč 2018: 19) Na vnitrostátní úrovni členského státu má každý možnost dovolávat se u vnitrostátních orgánů veřejné moci přímo použitelných částí ustavovacích smluv EU. To znamená, že na rozdíl od mezinárodního práva, ve kterém není přímé působení smluv typické, se v právu EU typicky projevuje přímý účinek do vnitrostátního práva. (Sehnálek 2021: 17) A to nejen ve vztazích mezi lidmi (fyzickými a právnickými osobami) a státem, ale i mezi lidmi navzájem. Právo Evropské unie je tedy samostatný právní systém, který je nadřazen právu jednotlivých členských států, které však mají na jeho obsah vliv.
-
Přímý a přednostní účinek práva Evropské unie
„…[Ú]loha Soudního dvora […] potvrzuje, že členské státy přiznaly právu Společenství závaznou povahu, které se jejich příslušníci mohou dovolávat před těmito soudy.
Z tohoto stavu věcí je třeba vyvodit, že Společenství představuje nový právní řád mezinárodního práva, v jehož prospěch státy omezily, byť ve vymezených oblastech, svá suverénní práva a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich příslušníci.
Právo Společenství, nezávislé na zákonodárství členských států, tudíž nejen ukládá jednotlivcům povinnosti, ale je rovněž určeno k vytváření práv, která se jako taková stávají součástí jejich jmění.
Tato práva vznikají nejenom tehdy, když to Smlouva výslovně stanoví, ale také v důsledku povinností, které Smlouva jasně stanoveným způsobem ukládá jak jednotlivcům, tak členským státům a orgánům Společenství. […]“
„[…] 14. Z tohoto pohledu přímá použitelnost znamená, že pravidla práva Společenství musí působit plně a jednotným způsobem účinky ve všech členských státech od svého vstupu v platnost a po celou dobu své platnosti.
15. Tato ustanovení jsou tak bezprostředním zdrojem práv a povinností pro všechny, kterých se týkají, ať se jedná o členské státy, nebo o jednotlivce, kteří jsou účastníky právních vztahů, na které se vztahuje právo Společenství.
16. Tento účinek se rovněž týká každého soudce, který má v rámci své pravomoci, jakožto orgán členského státu, za úkol chránit práva poskytnutá jednotlivcům právem Společenství.
17. Navíc na základě zásady přednosti práva Společenství mají ustanovení Smlouvy a přímo použitelné akty orgánů ve svých vztazích s vnitrostátním právem členských států za následek nejen to, že pouhým svým vstupem v platnost činí bez dalšího nepoužitelným jakékoli ustanovení vnitrostátního práva, které by s nimi bylo v rozporu, ale nadto – ježto tyto ustanovení a akty jsou nedílnou součástí, ovšem s vyšší právní silou, právního řádu platného na území každého členského státu – brání platnému vytváření nových vnitrostátních zákonů v rozsahu, v němž by byly neslučitelné s normami Společenství.
18. Uznání jakékoli právní účinnosti vnitrostátních zákonů, které zasahují do oblasti, v níž Společenství vykonává legislativní pravomoc, nebo jsou jinak neslučitelné s ustanoveními práva Společenství, by totiž znamenalo popření efektivního charakteru závazků bezpodmínečně a neodvolatelně přijatých členskými státy na základě Smlouvy, a zpochybnilo by tak samotné základy Společenství. […]“