Obsah kapitoly

---

3.2 Materiální prameny práva

Materiální prameny práva (neboli prameny práva v materiálním slova smyslu) jsou ty skutečnosti, které ovlivňují právo, resp. jeho vznik. Působí tedy na právo a můžeme říci, že z nich čerpá samo právo. Materiální prameny ovlivňují obsah (ale také podobu) práva. Jsou to skutečnosti, které vedly ke vzniku práva: mohou to být přírodní skutečnosti, politické události, jevy, které společnost vnímá negativně, geografická poloha konkrétní země atp. Materiální prameny práva (někdy také prameny tvorby práva) jsou různé, vzájemně se ovlivňují, a je obtížné (snad až nemožné) vytvářet v právní vědě jejich systematiku. Zahrnují totiž všechny přírodní, faktické, společenské či další okolnosti, včetně morálních principů, politického přesvědčení, které mají vliv na společenské potřeby a očekávání. (Isensee, Kirchof 2003: 136) Materiální prameny práva nejsou jakési právní skutečnosti. Vzhledem k tomu, že předpokládáme, že vznik právní normy je dán pouze vůlí tvůrce, není z formálního hlediska existence materiálního pramene nutná. Mezi právní skutečností a právním následkem je příčinná souvislost, v případě materiálního pramene práva však není tak těsná – materiální pramen může (nikoli musí) ovlivnit existenci právní normy. Například plošná opatření proti šíření covidu, která výrazně omezila fungování (nejen) vysokých škol, jsou spolu se samotnou chorobou materiálním pramenem, z něhož vychází zákon č. 188/2020 Sb., o zvláštních pravidlech pro vzdělávání a rozhodování na vysokých školách v roce 2020 a o posuzování doby studia pro účely dalších zákonů. Napadení Ukrajiny Ruskem a následný válečný konflikt, který se projevil v celé Evropě je materiálním pramenem, z něhož čerpá důvod své existence  zákon č. 67/2022 Sb., o opatřeních v oblasti školství v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (Lex Ukrajina školství).

Materiálními prameny práva se zabývá především právní antropologie, sociologie práva, politologie, případně jiné disciplíny. Teorie práva se jimi detailně nezabývá, přesto nelze říci, že by neměly svůj teoretickoprávní význam. To zejména s tím ohledem, že materiální prameny nám mohou pomoci odhalit, jaký problém měla konkrétní úprava řešit a tím napomoci s interpretací normativních textů (používáme jej v tzv. intencionalistickém výkladu, kdy zkoumáme, co normotvůrce reguloval a tomu přizpůsobujeme naše porozumění právnímu textu nebo i v teleologickém výkladu). Při tom ale nesmíme zapomínat, že se jedná pouze o sekundární vodítko, které není autoritativně závazné, a které může být i matoucí.

• Příklad materiálních pramenů práva, poněkud morbidní

  Jednou z reforem Josefa II. byla i reforma pohřbívání. Veden racionálními hygienickými úvahami právně závazně stanovil, že po smutečním obřadu bude nebožtík umístěn do rakve s vyklápěcím dnem a samotné uložení do hrobu bude vypadat tak, že ostatky se umístí do pytle, nad hrobem se dno rakve otevře, tělo v pytli vypadne do hrobové jámy a posype se vápnem. Samozřejmě již bez přítomnosti kohokoli jiného než hrobníka. (Tinková 2009: 76) Cílem – a materiálním pramenem práva – byla snaha o hygienu. To se samozřejmě nelíbilo pozůstalým, a proto bylo toto nařízení pro velký odpor lidu zrušeno již po pěti měsících, navzdory přesvědčení císaře, že si lidi zvyknou. (Tinková 2010: 80) Racionální pramen práva je patrný, ale při tvorbě práva je nutné také počítat s tradicemi, vírou, a dalšími ryze společenskými faktory. Josef II. v tomto případě podcenil komplexnost materiálních pramenů práva a pro něj neracionální požadavky spojené s materiálními touhami nepochopil. (Grubhoffer 2018: 105).

Mezi materiální prameny lze však řadit i mýty (Rottleuthner 2005: 32), které mohou poskytovat interpretační základ pro porozumění společnosti, případně celému vesmíru (v tomto pojetí spíše kosmu). Relevantním materiálním pramenem práva jsou také hodnoty (které však můžeme – s určitými ohledy – řadit i mezi formální prameny práva).

• Materiální prameny jako nástroj pochopení formálních pramenů

  Znalost materiální pramenů práva může obohatit vysvětlení a zejména ospravedlnění konkrétní právní úpravy. Ústavní soud trval na odůvodnění právní úpravy, tedy aby normotvůrce věděl, proč sáhl ke konkrétní regulaci a prokázal tím racionálnost svého postupu. Viz nález sp. zn. Pl. ÚS 106/20 ze dne 9. 2. 2021 (123/2021 Sb.):

  78. “Ústavní soud v této souvislosti odmítá případnou námitku, že nelze striktně požadovat, aby byl odůvodněn každý právní předpis, jelikož nelze např. v praxi požadovat odůvodnění novely zákona, přijaté na základě neodůvodněného pozměňovacího návrhu některého poslance v rámci druhého čtení. V nyní posuzované věci se totiž jedná o krizové opatření vlády, tedy kolektivního orgánu, u něhož lze očekávat a také požadovat, že vychází z dostatečných odborných podkladů a je racionálně odůvodněno.

  […]

  84. Z obdobných východisek vychází i německá ústavněprávní doktrína a také judikatura. Zatímco povinnost zákonného či podzákonného normotvůrce vždy zachytit důvody právního předpisu předem a ve formalizované podobě může být považována za ne zcela jednoznačnou (jakkoliv ji část doktríny ze Základního zákona dovozuje, srov. Sannwald, in: Schmidt-Bleibtreu/Hofmann/Henneke, GG, 14. Aufl. 2018, Art. 76 odst. 22, či Mann, in: Sachs, GG, 8. Aufl. 2018, Art. 80 odst. 31), povinnost takové důvody mít k dispozici a v případě ústavního přezkumu být připraven je ústavnímu soudu předložit je obecně uznávána. Německý Spolkový ústavní soud tak například v minulosti dovodil povinnost zákonodárce (již je ovšem možno vztáhnout i na ostatní normotvůrce) právní předpisy „srozumitelně odůvodnit“ [nachvollziehbar zu begründen; BVerfGE 125, 175 (238)].“