Obsah kapitoly

---

5.5 Struktura právní normy

Právní normu můžeme členit na jednotlivé části. Tyto části se samostatně nevyskytují a smysl dávají pouze v kontextu (celku) právní normy. Rovněž můžeme tyto části chápat jako části „pomocné“. Pomáhají nám porozumět právní normě a pracovat s ní – aplikovat ji – v praxi. Zkrátka, pokud správně určíme strukturální prvky právní normy, může nám to pomoci udělat si „v ní pořádek“. Proto je velice užitečné orientovat se v jednotlivých částech právní normy. V těchto případech souhrnně hovoříme o struktuře právní normy. Tato struktura je tvořena jednotlivými strukturálními prvky (strukturálními elementy) a vazbami mezi nimi. Povšimněme si, že struktura se někdy ve skutečných právních normách obtížně určuje. Právní normy (např. v právním řádu ČR) musí být jazykově vyjádřeny a čeština ne vždy respektuje požadavky systému práva. Opět se projevuje obvyklý problém, totiž že ustanovení a norma nejsou totéž. Pro správnou interpretaci musíme vědět, jaké části vět obsahují příslušné strukturální prvky, abychom se pak v právní normě mohli správně orientovat.

V právněteoretickém pojetí je struktura právní normy obvykle tvořena třemi částmi, které jsou složeny do podoby podmíněné věty. V tomto případě má pak právní norma podobu: jestliže dojde ke splnění uvedených podmínek (dojde k naplnění hypotézy), pak nastává realizace vlastního pravidla (nastává dispozice); v opačném případě, tedy ve chvíli, kdy není realizováno zmíněné pravidlo, nastupuje sankce. Toto tvrzení však platí pouze pro právní normy s klasickou strukturou.

Tyto tři strukturální části právní normy jsou hypotéza, dispozice a sankce.

Pokud můžeme u právní normy rozčlenit tyto strukturální prvky, pak hovoříme o právní normě s klasickou strukturou. Právní norma s klasickou strukturou se však může skládat i jen z jednoho prvku (dispozice). Plně proto postačí, když můžeme určit i jen jednu část (dispozici) právní normy. Právní normy s neklasickou strukturou mají zcela jiné uspořádání a nejsme schopni u nich nalézt ani dispozici. Tyto normy mají zcela odlišné části.

Nyní přejděme k jednotlivým strukturálním prvkům právní normy:

Hypotéza je představovaná podmínkami či určitými skutečnostmi, které musí být splněny, resp. nastat, aby mohlo dojít k realizaci vlastního pravidla, které je obsaženo v dispozici právní normy. V hypotéze je zejména vymezena působnost právní normy. Obsahuje vymezení jejích adresátů a vymezení další působnosti: časové, místní i věcné. V hypotéze jsou také obsaženy právní skutečnosti, se kterými je spojen právní následek, tedy vznik, změna nebo zánik právního vztahu.

Další částí je dispozice, která nese vlastní pravidlo chování. Z tohoto pohledu je dispozice nutnou částí právní normy, neboť chybí-li jí pravidlo, podle kterého je subjekt povinen jednat (se chovat), ztrácí norma svou regulativní (normativní) vlastnost. Oba zbývající strukturální prvky mohou chybět, pouze dispozice musí za všech okolností zůstat.

Třetí částí je sankce, která se však uplatní pouze v případě, kdy při splnění podmínek předvídaných v hypotéze nebude realizováno pravidlo, tedy pokud nedojde k realizaci dispozice. Sankce je představována něčím negativním, co musí adresát strpět, pokud v daných podmínkách nejednal v souladu s dispozicí právní normy.

Nezapomínejme, že právní norma se nekryje s jednou větou či jedním odstavcem. Jednotlivé její části dokonce mohou být v různých právních předpisech. Proto je také otázkou, zda skutečně existují právní normy, které nemají hypotézu nebo sankci, anebo je to vyloučeno. Z toho, co jsme si řekli o právní normě bychom měli dopět k závěru, že výkon pravidla by vždy měl být něčím podmíněn (tedy vždy by tam měla být hypotéza). Také by každá norma měla být spojena se sankcí v případě jejího porušení (nejednání v souladu s pravidlem). Navzdory tomu předpokládáme, že existují normy, které nemusí mít hypotézu, dispozici, nebo oba tyto strukturální prvky.

Vzhledem k omezením, která dává právu jazyk, kterým je potřeba právní normy vyjádřit, je poměrně obvyklé, že právní norma má jednotlivé části v různých větách, nebo vzhledem k formální struktuře právního předpisu, v různých jeho částech: v různých odstavcích, nebo různých ustanoveních. Proto například mohou být u sebe hypotéza a dispozice a sankce až na konci právního předpisu. Ideální stav, kdy jsou všechny strukturální části spolu v jedné větě, není obvyklý.

Nyní se částečně přesouváme k druhům (třídám) právních norem. Pokud má právní norma hypotézu, nazývá se podmíněná, pokud ji nemá, nazývá se nepodmíněná. Obdobné to je v případě přítomnosti či absence sankce – právní norma, která má sankci se nazývá perfektní, která ji nemá imperfektní. Z toho plyne, že kondicionální právní norma je zároveň normou podmíněnou perfektní. Normy kondicionální bývají také někdy nazývány normami s klasickou strukturou (což je nepřekvapivé, protože mají všechny tři strukturální části). Ovšem pozor, i právní norma, která má pouze dispozici, je označována jako právní norma s klasickou strukturou (protože u ní má smysl určovat jednotlivé strukturální prvky), není však kondicionální.

• Hypotéza představuje podmínky, po jejichž existenci (naplnění, splnění) dispozicemi být uplatněno pravidlo obsažené v dispozici.
• Dispozice je vlastní pravidlo chování. Zjednodušeně návod, jak se lidé mají chovat.
• Sankce obsahuje nepříznivé následky spojené s porušením dispozice, ovšem za podmínky, je-li naplněna hypotéza.

Tříprvková struktura právní normy (hypotéza, dispozice, sankce) je právně teoretická a jedná se o import ze zahraničí: konkrétně ze Sovětského svazu po roce 1948 (viz např. Krošlák 2009 nebo Jakab, Hollán 2006: 187). Podle Václava Janečka je autorem tříprvkové teorie Michail Solomonovič Strogovič (Janeček 2017: 111). Strogovič a Golunskij skutečně předpokládali, že právní norma (nikoli ustanovení) má tři části, přičemž sankce je tam vždy, protože bez sankce právní norma nemůže existovat (Golunskij, Strogovič 1940: 252).

V právní filozofii a jiných zemích obvykle převládá dvouprvková struktura: podmínka a následek. Pavel Holländer předpokládá, že „struktura právní normy se skládá z řetězce, jehož články jsou složeny ze dvou základních částí, a to skutkové podstaty a právního následku.“ (Holländer 2012: 174) Podmínka je jasná a můžeme říci, že je to ona „hypotéza“ – skutková podstata. Podle Holländera určuje subjekty a situace (Holländer 2012: 174), tedy to, co musí nastat, aby mohlo dojít k normativnímu tlaku (normativnímu následku). Normativní následek (následek) je pak tím, co má nastat, jsou-li splněny podmínky.

Přestože tříprvkovou strukturu právní normy akceptoval například Viktor Knapp a předpokládal, že chování je upraveno ve všech třech částech (Knapp 1959: 50), našli se i kritici. Weinberger tříprvkovou strukturu považoval za problematickou (Weinberger 1967: 868) a obávám se, že oprávněně. Tříprvková struktura právní normy předpokládá, že právní norma je spojena se sankcí (což není nutné: nezaměňujme sankci s vynutitelností). Věc však není tak jednoduchá, a i tříprvková struktura může napomoci pochopení jednotlivých závislostí a podmíněností v rámci právní normy. Také lze říci, že i Kelsen spojoval právní normu a sankci. Podle něj lze za právní považovat jen takové povinnosti, jejichž nedodržení je stiženo trestem, čímž vyloučil právní normy imperfektní. (Weyr 1933: 22).

Navzdory hlasům pro tříprvkovou strukturu, je toto specifikum charakteristické spíše pro státy střední a východní Evropy a celosvětově převažuje dvouprvkové pojetí, tedy vztah podmínky a následku. (viz např. Sartor 2009: 219).

Právní normy s neklasickou strukturou

Již výše jsme uvedli, že vedle norem s klasickou strukturou se lze setkat s právními normami, které postrádají, byť i jen jeden prvek této struktury (samozřejmě dispozici). Tyto normy jsou uspořádány zcela jinak. Nejčastěji mezi právní normy s neklasickou strukturou řadíme tyto právní normy: kolizní a teleologické.

S kolizní právní normou jsme se setkali již při rozboru mezinárodního práva soukromého. Kolizní právní norma nestanovuje pravidlo chování. Pouze nám sděluje, z jakého právního řádu (normativního systému) budou pravidla, která se na daný vztah (poměr) použijí. Proto je struktura kolizní normy tvořena rozsahem a navázáním. Rozsah stanoví, za jakých podmínek se použije konkrétní právní řád stanovený v navázání.

Finální (účelové) normy, označované jako právní normy teleologické, také neobsahují vlastní pravidlo chování, ale pouze cíl, kterého má být dosaženo.