Obsah kapitoly

---

5.6 Působnost právních norem

Působností právní normy rozumíme poměr právní normy ke svému okolí. Je to poměr právní normy k času, území, typu chování, případně jednání, a adresátům. Podle Hanse Kelsena může právní norma platit vždy a všude a stanovením působnosti se omezí rozsah její platnosti. (Kelsen 2000: 157) Proto rozlišujeme působnost:

• osobní (personální),
• územní (teritoriální),
• věcnou, a
• časovou (temporální).

Z působnosti právní normy zjistíme okolnosti, za nichž by právní norma měla vyvolávat následky, tedy okolnosti, které jsou obecnou podmínkou pro to, aby po splnění dalších specifických podmínek byl adresát povinen chovat se v souladu s pravidlem určeným dispozicí právní normy.

Vedle těchto typů působnosti můžeme také rozlišit rozsah působnosti, a to působnost:

• obecnou,
• zvláštní, a
• výjimečnou.

Obecná působnost znamená, že právní norma má poměr k území, času, lidem (subjektům) či jednáním charakterizovaným v největším rozsahu. Je limitována pouze v tom rozsahu, jak je omezen příslušný právní systém, tj. stejně jako výkon moci národního státu nebo mezinárodního (nadstátního) společenství. Po všechny časy, na veškerá území, která jsou v moci normotvůrce, vůči všem osobám a všechny typy vztahů. Poněkud problematické je to v případě časové působnosti, kterou i v rámci obecné působnosti limitujeme nejčastěji působením směrem do budoucna, což je všem dáno právní jistotou a předvídatelností. O časově zpětném působení právní normy budeme pojednávat níže, čím už nyní lze říci, že působit do minulosti je možné, ale ne žádoucí a správné.

Typické je to u obecné územní působnosti. Je-li normotvůrcem Parlament České republiky, pak je tato působnost na celém území České republiky, což je nejčastější případ. U obcí a krajů se tímto územím rozumí jimi spravované území. Lze také říci, že není-li stanoveno jinak, jedná se vždy o obecnou působnost. Její omezení musí být provedeno výslovně.

Zvláštní (speciální) působnost je působností omezenou. Z obecné množiny situací, na něž může působit, vyjímá pouze některé, vůči kterým se vztahují následky právních norem. Například vůči určitým subjektům (vojáci, osoby starší 18 let, určité společenské vztahy atp.). Je obvyklé, že zatímco časová a územní působnost bývá obecná, tedy neomezená, u osobní a věcné působnosti se nejčastěji setkáme se zvláštní působností, která je výslovně stanovená.

Výjimečná působnost je vůči dvěma předchozím negativní. Stanovuje okruhy subjektů, území, typů vztahů, případně ve velmi výjimečných případech času, na které se nevztahuje. Jsou to tedy výslovně stanovené okruhy, ve kterých právní norma nevyvolává jí samou předvídané následky.

Například zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím stanoví v § 2, na která shromáždění se nevztahuje a stanoví tím výjimečnou věcnou působnost: „Za shromáždění ve smyslu tohoto zákona se nepovažují: a) shromáždění osob související s činností státních orgánů upravená jinými právními předpisy; b) shromáždění související s poskytováním služeb; c) jiná shromáždění nesloužící účelu uvedenému v § 1 odst. 2.“

V tomto smyslu se tak jedná o jiný způsob vymezení zvláštní působnosti – výše uvedený příklad znamená, že zákon o právu shromažďovacím se použije na všechna shromáždění mimo těch výslovně uvedených. Ta jsou z věcné působnosti zákona vyjmuta, avšak to také znamená, že jeho působnost není obecná, ale zvláštní, protože se nevztahuje na všechna shromáždění.

• Omezení věcné působnosti

  Například v § 9 občanského zákoníku vidíme omezení věcné působnosti norem obsažených v tomto zákoníku pouze na určitý typ vztahů:

  „(1) Občanský zákoník upravuje osobní stav osob.

  (2) Soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.“

  Je to velmi široké vymezení věcné působnosti, přesto se nejedná o věcnou působnost obecnou. Omezení věcné působnosti je obvyklé a krom ústavního práva i typické.

  Větší specifikaci (zúžení) věcné působnosti můžeme vidět u zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Ten v § 1 stanoví:

  „Tento zákon

  1. upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; tyto vztahy jsou vztahy pracovněprávními,
  2. upravuje rovněž právní vztahy kolektivní povahy a podporu vzájemných jednání odborových organizací a organizací zaměstnavatelů. Právní vztahy kolektivní povahy, které souvisejí s výkonem závislé práce, jsou vztahy pracovněprávními,
  3. zapracovává příslušné předpisy Evropské unie,
  4. upravuje též některé právní vztahy před vznikem pracovněprávních vztahů podle písmene a),
  5. upravuje některá práva a povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců při dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce podle zákona o nemocenském pojištění a některé sankce za jeho porušení.“

  V tomto případě se nejedná pouze o stanovení věcné působnosti, ale také o přehled toho, jaké oblasti zákoník práce upravuje. Přesto je z tohoto ustanovení patrné, že typy vztahů dotčených zákoníkem práce jsou omezené.

  Omezení věcné působnosti (stanovení zvláštní i výjimečné věcné působnosti) můžeme vidět také v případě zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), který v § 2 stanoví:

  „(1) Tento zákon se vztahuje na periodický tisk vydávaný nebo šířený na území České republiky. Ustanovení § 6 až 9 a § 17 se nevztahují na periodický tisk vydávaný mimo území České republiky.

  (2) Tento zákon se nevztahuje na Sbírku zákonů, Sbírku mezinárodních smluv, věstníky a úřední tiskoviny vydávané na základě zvláštního právního předpisu ani na periodický tisk vydávaný výlučně pro vnitřní potřeby vydavatele.“

  Patrné je jak stanovení vztahu předpisu (v něm obsažených právních norem) a určitých společenských vztahů (typů jednání), tak vyjmutí určitých vztahů. Povšimněme si, že toto omezení je vůči věcem (periodický tisk, Sbírka zákonů atd.). Jedná se však o způsob psaní, který je srozumitelnější a kratší, než kdyby normotvůrce napsal (jak to má být správně) něco ve stylu „jednání spojená s periodickým tiskem…“. Také si všimněme, že působnost zákona je omezena na periodický tisk, takže např. internetové verze novin jsou z této regulace vyjmuty.

Osobní působnost

Osobní působnost znamená vymezení okruhu adresátů, vůči kterým má právní norma poměr. Stanoví adresáty právní normy, kterým z ní plynou stanovená práva a povinnosti. Tedy stanoví poměr právní normy k určeným subjektům (adresátům). Vrátíme-li se ke znakům právní normy, jedním z nich je všeobecná závaznost. Právní norma tedy ze své podstaty zavazuje naprosto všechny subjekty. Osobní působnost pak označuje ty z nich, vůči kterým právní norma vyvolává následky. Ty, kteří jsou povinni (případně po splnění dalších podmínek) se jí řídit.

V souvislosti s osobní působností je nejčastěji zmiňován její výjimečný rozsah. Tedy takové stanovení okruhu adresátů, kteří jsou vyjmuti z jejího uplatňování. Setkáváme se zde s pojmem imunita. Imunitou označujeme vlastnost subjektu být vyňat z působnosti právní normy, která upravuje odpovědnostní vztah. Osoby s imunitou proto například nemohou z právního důvodu nést odpovědnost za své chování. Právní norma zavazuje i subjekty nadané imunitou, avšak účinky právní normy se vůči nim neprojeví. Imunitu můžeme charakterizovat jako ústavně právní charakteristiku, přestože se projeví například v oblasti trestního práva.

Můžeme rozlišit dva typy imunity – absolutní a relativní. Absolutní imunitu chápeme jako hmotně právní imunitu. Někdy ji také nazýváme indemnita, materiální imunita či též hmotněprávní exempce. Relativní imunitu někdy nazýváme též procesní exempce.

Absolutní imunita znamená, že určený subjekt je zcela vyjmut z působení dotčených norem. V rovině trestněprávní to například znamená, že není způsobilý spáchat trestný čin (ať zločin nebo přečin). Vzhledem k tomu, že tato imunita musí být subjektu výslovně přiznaná, její přiznání jedním právním předpisem neznamená, že se bez dalšího projeví i vůči následkům plynoucím z jiného právního předpisu; leda že by tak obecně stanovila Ústava, jako pramen nejvyšší právní síly. V demokratickém právním státě však není možné, aby kdokoliv byl vyjmut z působnosti všech právních norem. Například prezident republiky je vyjmut z působnosti norem trestního práva. Odpovědnost v rámci soukromého práva nebo ústavního práva však jednoznačně ponese.

Relativní imunita pouze znamená odlišné použití norem procesního práva, respektive v případech, jsou-li splněny dodatečné podmínky, je subjekt s tímto typem imunity účastníkem odpovědnostního vztahu.

• Odpovědnost prezidenta republiky

  Zajímavý pohled na odpovědnost prezidenta republiky a její systematické vnímání nabídl také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 5. 2008, čj. 4 Ans 9/2007-197, č. 1717/2008 Sb. NSS. V něm se uvádí:

  „Nelze si nepovšimnout, že v argumentaci žalovaného ohledně přípustnosti přezkumu aktů prezidenta republiky ve správním soudnictví dochází ke směšování dvou skutečností: absence osobní odpovědnosti (trestní, správní) prezidenta republiky, zakotvené v čl. 54 odst. 3 Ústavy, je zaměňována za absenci jakékoliv kontroly jeho činnosti či přezkoumatelnosti jeho aktů. Podobné vnímání funkce hlavy státu je v demokratickém právním státě, za který se Česká republika považuje (čl. 1 odst. 1 Ústavy, respektive čl. 2 odst. 1 Listiny), nepřijatelné. Prezident republiky není nad zákonem a ani mimo jeho kontrolu.

  Ustanovení čl. 54 odst. 3 Ústavy je nezbytné vykládat pouze tak, že prezident republiky nemá přímou politickou odpovědnost vůči ostatním mocím ve státě, jakou nese kupříkladu na základě čl. 68 odst. 1 Ústavy vláda. Jeho osobní odpovědnost v rovině ústavní, ve své podstatě kvazitrestní odpovědnost, je dána jen v mezích odpovědnosti za ústavní delikt velezrady podle čl. 65 odst. 2 Ústavy a § 96 a n. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. To však neznamená vyloučení přezkumu rozhodnutí prezidenta republiky, která jsou schopna zasáhnout do veřejných subjektivních práv fyzických či právnických osob, z kompetence správních soudů.“

Územní působnost

Prostorová (místní) působnost (někdy také nazývaná jako teritoriální) právní normy představuje vztah právní normy k určitému území. Vymezuje, na kterém území, ale také nad ním (a pod ním) právní normy mohou vyvolat kýžené následky. Stejně jako u následujících typů působnosti, i zde můžeme rozlišit jednak působnost celostátní (normy, které působí na celém území republiky) a působnost lokální (vydávané územními samosprávnými celky). Oba typy jsou závislé na působnosti orgánu, který tyto normy vydal.

Obvyklé je – vzhledem k charakteru práva – tuto působnost neomezovat. Proto se obvykle právní normy vztahují k celému území České republiky, resp. všude tam, kde je stát schopen vykonávat svou moc.

• Omezení územní působnosti

  Omezení působnosti územní (stanovení zvláštní působnosti) můžeme vidět například v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, který v ustanovení § 16 (např. odst. 1) stanoví zákazy, které se vztahují na jednání pouze na území národních parků:

  „Základní ochranné podmínky národních parků

  (1) Na celém území národních parků je zakázáno

  1. umisťovat nebo povolovat důlní díla, včetně souvisejících důlních staveb nebo zařízení, kromě zajištění a likvidace stávajících důlních děl,
  2. vymezovat nové průmyslové zóny,
  3. stanovovat průzkumná území,
  4. těžit nerosty, rašelinu nebo slatinu, kromě těžby stavebního kamene a písku pro stavby na území národního parku,
  5. odstraňovat odpady, které mají původ mimo území národního parku,
  6. povolovat nebo uskutečňovat záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin,
  7. zavádět intenzivní chovy zvěře, jako jsou obory, farmové chovy nebo bažantnice,
  8. měnit stávající vodní režim pozemků,
  9. vypouštět živočichy, kromě vypouštění živočichů na základě schválených záchranných programů nebo živočichů vyléčených záchrannými stanicemi v místě jejich nálezu,
  10. umisťovat světelné zdroje mimo uzavřené objekty, které směřují světelný tok nad vodorovnou rovinu procházející středem světelného zdroje,
  11. provádět ohňostroje nebo používat zábavní pyrotechniku, nebo
  12. létat v rozporu s podmínkami stanovenými v opatření obecné povahy vydaném podle jiného právního předpisu), kromě letů pro zajištění bezpečnosti státu, ochrany osob, majetku nebo veřejného pořádku, a letů pro potřeby orgánů ochrany přírody.
      …“

Věcná působnost

Věcná působnost specifikuje skutkové podstaty, pro něž norma platí. Určí, které vztahy, či přesněji typy chování budou regulovány příslušnou právní normou. Můžeme proto říci, že věcná působnost vymezuje okruh vztahů či druh chování, které právní norma reguluje. Tyto vztahy mohou být vymezeny různým způsobem dle situace, v níž probíhají, dle skutečností s nimi souvisejících atp.

Vzhledem k předmětu, na který norma působí, můžeme rozlišit její působnost obecnou (lex generalis), kdy tato norma reguluje relativně obecněji určený okruh vztahů, a speciální (lex specialis), která charakterizuje právní normu, která od na rozdíl od obecné reguluje určitý specifický objekt.

Časová působnost

Časovou působností právní normy můžeme rozumět časový rozsah platnosti právní normy, neboť jako norma nemůže vyvolávat následky mimo místo, nemůže se tak dít ani mimo čas. A stejně jako může právní norma vyvolávat následky jen pro určitá území, může vyvolávat následky jen po určitou – stanovenou – dobu. Jedná se o časové ohraničení skutkové podstaty právní normy (kterou předpokládáme v hypotéze právní normy) obsahem právní normy, tedy jejím časovým určením. Časová působnost stanoví, v jakém čase právní norma vyvolává jí předvídané následky. Vzhledem k tomu, že společenské vztahy jsou z pohledu času kontinuální a vznikají, jakož i zanikají i před vznikem právní normy a existují i po jejím vzniku či naopak zániku, je časová působnost právní normy velmi důležitým prvkem, neboť nám stanoví, jaké konkrétní právní normy regulují vztahy vzniklé či existující v určitém časovém okamžiku či období.

Pro určení správné normy je proto nezbytné rozlišovat tři klíčové oblasti, ve kterých se časová působnost právní normy projevuje. Je to především okamžik vzniku právní normy, okamžik jejího zániku a vymezení, v jakém časovém rozmezí právní norma vyvolává následky.

Vznik právní normy

Při vzniku normy sehrávají svou úlohu tři základní momenty, které mají svůj vliv na rozsah existence právní normy. Těmito momenty jsou schválení, publikace (zveřejnění) a účinnost. Přestože samotný vznik právní normy musí být spojen s jedním určitým momentem, všechny mají vliv na existenci právní normy.

Okamžikem schválení (stejně jako okamžikem podpisu návrhu normativního právního aktu) právní norma nevzniká. Je to pouze nezbytná součást legislativního procesu. Platí zde předpoklad jakési relativní nezměnitelnosti právní normy, což znamená, že schválená právní norma sice v právním slova smyslu neexistuje, ale její změna by již musela projít stanovenou procedurou. To je dáno tím, že normotvůrce již zřetelně vyjádřil svou vůli. Současně je však nutno podotknout, že ani schválením, ani podpisem nedochází k ukončení legislativního procesu. Uvědomme si také, že ne všechny právní normy procházejí legislativním procesem. Mohou existovat právní normy vzniklé jako obyčejové právo nebo ty, které jsou vydávány formou precedentu. U nich nepředpokládáme legislativní proces, a proto v jejich případě nedochází k procesu schvalování. V případě obyčejového práva rovněž nemůžeme hovořit ani o podepisování, které je u precedentů přeci jen v jakési podobě přítomné. V případě normativním právních aktů (což je v našem případě nejčastější model) je to až do okamžiku publikace návrhu, byť Ústava uvádí, že se jedná o právní předpisy (upřímně, Ústava nehledí na to, jestli je to správně z pohledu teorie, podstatné je, že to lépe vypadá). Proto prezident republiky (vedle předsedy Poslanecké sněmovny a předsedy vlády) podepisuje návrh zákona, i když Ústava uvádí, že podepisuje zákon (čl. 51 Ústavy) nebo zákonné opatření (čl. 33 odst. 4 Ústavy), protože publikace je nezbytnou podmínkou (dokud nevyvolává účinky je to lex ferenda). Ovšem, jde o návrh, který už může vyvolávat následky, protože normotvůrce svou vůli již projevil.

O právním předpisu a v něm obsažené právní normě můžeme hovořit až od okamžiku publikace neboli od okamžiku zveřejnění. Každá právní norma potřebuje pro svou existenci zveřejnění, tedy musí být přístupná všem adresátům. Pokud se adresáti nemohou s právní normou seznámit v podobě, která je přesně definovaná (ve formálním prameni práva), pak se nemůže jednat o právní normu. Publikace představuje jeden z podstatných znaků právní normy, bez kterého nemůže existovat. Potvrzuje to si Ústavní soud nálezem ze dne 13. srpna 1997 ve věci IV. ÚS 167/97: „Jinými slovy, je-li formálním znakem právní normy náležitá, zákonem předepsaná publikace, nepostačuje k naplnění tohoto znaku a nesplňuje podmínku náležitosti jen povšechný odkaz na opatření, jež doposud publikována nebyla a v publikovaném oznámení (registraci) nejsou jednotlivě uvedena ani pojmenována.“

Publikaci, zveřejnění, také spojujeme s okamžikem platnosti právní normy. Platnost představuje pro právní normu totéž, co existence. Místo toho, abychom říkali, že právní norma existuje (že právní norma je), říkáme, že je platná. Platnost je základní právní kategorií a velká část právní teorie a právní filozofie zkoumá podmínky nezbytné pro platnost normy, případně zjišťuje, co platnost znamená. Publikace právního předpisu (tedy i normy) se děje předepsaným způsobem. Je také nutná pro uplatnění zásady ignorantia legis non excusat (neznalost zákona se neomlouvá), kterou vnímáme jako presumpci znalosti zákona.

Zjednodušeně lze konstatovat, že dnem vyhlášení (publikace) právních předpisů je den, kdy je příslušná částka Sbírky zákonů rozeslána (samozřejmě, pokud jde o předpisy publikované ve Sbírce zákonů). Tento den je uveden v jejím záhlaví a právní předpisy a právní normy v nich uvedené se jím stávají platnými. V případě lokální pravotvorby (tedy v případě obcí a krajů) se předpisy vyhlašují ve Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů. I v tomto případě nebývají tyto předpisy platnost dnem vyhlášení a účinnost, není-li stanoveno jinak, počátkem patnáctého dne následujícího po vyhlášení.

• Publikační normy – platnost a účinnost

  Základní publikační normou je zákon č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv), ve znění pozdějších právních předpisů. V něm se uvádí:

  § 9

  Platnost a účinnost právního předpisu vyhlašovaného ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv

  (1) Právní předpis vyhlašovaný ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nabývá platnosti jeho vyhlášením podle § 10.

  (2) Není-li dále stanoveno jinak, nabývá právní předpis vyhlašovaný ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv účinnosti k 1. lednu nebo k 1. červenci kalendářního roku.

  (3) Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze ve zvlášť výjimečných případech stanovit dřívější den nabytí účinnosti než stanovený v odstavci 2, nejdříve však počátkem dne následujícího po dni vyhlášení právního předpisu. Vyhlašuje-li se nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav nebo vydává-li se právní předpis v souvislosti s ním anebo jedná-li se o zákonodárný proces ve stavu legislativní nouze3), lze stanovit, že právní předpis nabude účinnosti vyhlášením. Není-li účinnost v právním předpisu vyhlášeném ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv stanovena, nabude právní předpis účinnosti k nejbližšímu 1. lednu nebo k nejbližšímu 1. červenci kalendářního roku.

  (4) Je-li stanoven den nabytí účinnosti, který předchází dni vyhlášení právního předpisu vyhlašovaného ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, právní předpis vyhlašovaný ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nabývá účinnosti k nejbližšímu 1. lednu nebo k nejbližšímu 1. červenci kalendářního roku; to neplatí pro zákon o státním rozpočtu a pro zákon, kterým se mění zákon o státním rozpočtu, jež nabývají účinnosti prvním dnem následujícím po dni jejich vyhlášení.

  (5) Právní předpis podle § 2 odst. 1 písm. d) nebo e) nebo jiný akt podle § 4 může být vyhlášen nejdříve současně s vyhlášením zákona, k jehož provedení nebo na jehož základě je vydán, a může nabýt účinnosti nejdříve současně s nabytím účinnosti tohoto zákona.

  V případě lokální právotvorby je publikační norma obsažena v zákoně č. 35/2021 Sb., o Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů:

  § 4

  (1) Právní předpis územního samosprávného celku a právní předpis správního úřadu nabývají platnosti jejich vyhlášením podle § 2.

  (2) Pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývá právní předpis územního samosprávného celku a právní předpis správního úřadu účinnosti počátkem patnáctého dne následujícího po dni jeho vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek jejich účinnosti, nejdříve však počátkem dne následujícího po dni jejich vyhlášení; je-li pro to důvod spočívající v ohrožení života, zdraví, majetku nebo životního prostředí, lze stanovit, že právní předpis nabude účinnosti vyhlášením.

  (3) Je-li v právním předpisu územního samosprávného celku nebo v právním předpisu správního úřadu stanoven den nabytí účinnosti, který předchází dni jeho vyhlášení, nabývá právní předpis účinnosti počátkem patnáctého dne následujícího po dni jeho vyhlášení.

Pokud je právní norma pouze platná, znamená to, že je náležitým způsobem publikovaná a stala se součástí právního řádu. Taková právní norma však ještě nevyvolává obvyklé právní následky (nemůže vyvolat), které předvídal normotvůrce. Vzhledem k tomu, že je součástí právního řádu ovšem může být rušena nebo měněna pouze zákonem předvídaným způsobem. Současně je tato norma schopna informovat adresáta o tom, jaké pravidlo bude povinen od určitého okamžiku respektovat. Nelze také říci, že by taková norma nevyvolávala vůbec žádné následky. Je nepochybné, že například orgány státu (orgány veřejné moci) nebo i jiní adresáti se musí připravit na to, aby od okamžiku účinnosti byli schopni jednat, jak jim právní norma ukládá. A i tato příprava – byť to není hlavní účel normy – je jednáním, které se podřizuje tomu, co právní norma stanoví.

Právní norma může vyvolávat právní následky (nejčastěji následky, které jsou normotvůrcem předvídány) pouze pokud nabude účinnosti. Účinnost tak charakterizuje právní normu, která již skutečně působí ve společnosti a reguluje lidská chování. Nabytím účinnosti právní norma začíná existovat v pravém slova smyslu. Pouze právní norma, která vyvolává následky je skutečnou právní normou. Vzhledem k tomu, že se platná právní norma stává součástí právního řádu, sice říkáme, že právní norma vzniká okamžikem náležité publikace, avšak skutečnou právní normou se stává až nabytím účinnosti. Účinná může být pouze právní norma, která je platná, tj. která byla náležitě publikovaná. Od okamžiku nabytí účinnosti působí právní norma do budoucna (pro futuro) a ve výjimečných způsobech také do minulosti (retroaktivita). Nezapomínejme, že se může stát, že právní norma nebude nikdy účinná, protože ji normotvůrce před nabytím účinnosti zruší.

Účinnosti obvykle právní norma nabývá po uplynutí stanovené doby po platnosti (uplynutí doby od publikace právní normy). V zákoně o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv se pro některé právní předpisy stanoví, že nabývají účinnosti k 1. lednu nebo 1. červenci příslušného kalendářního roku. Tedy, není-li výslovně stanoveno jinak, jsou právní normy účinné k těmto datům a nikoli patnáctým dnem po jejich publikaci, jako tomu bylo dříve.

Vyžaduje-li to naléhavý společenský zájem, může být doba mezi platností a účinností kratší; nejdříve však může předpis nabýt účinnosti dnem následujícím pod dni vyhlášení. Ale i zde platí výjimky a v taxativně vyjmenovaných případech může předpis nabýt účinnosti dnem vyhlášení. V některých případech se setkáme také s delší dobou mezi platností a účinností: okamžik nabytí účinnosti může být stanoven různým způsobem.

Dobu mezi platností a účinností právní normy nazýváme legisvakanční lhůta (vacatio legis). Je primárně určená k tomu, aby se adresát mohl s nastupující právní normou seznámit a připravit se na její působení. Čím je proto právní předpis nesoucí právní normy složitější, tím delší by legisvakanční lhůta měla být. Přestože se vžil pojem lhůty, jedná se o dobu: nic se v ní neděje, jen se čeká, až uplyne.

Zánik právní normy

Zkoumáme-li zánik právní normy, pak nás zajímá, do kdy právní norma působí, do jakého časového okamžiku vyvolává účinky pro nově vzniklé právní vztahy. Obecně zánik časové působnosti právní normy do budoucna nazýváme derogace. Okamžik derogace znamená, že od tohoto okamžiku právní norma již nevyvolává následky směrem do budoucna. Při zániku účinnosti právní normy se lze setkat také s termíny, jako je abrogace (znamená naprosté zrušení právní normy, nebo úplné zrušení právního předpisu; Kelsen 2000: 124), či obrogace (znamená nahrazení právní normy normou jinou; dnes se pro tento zásah vžil název novelizace). Derogace pak může být chápána jako částečně zrušení právní normy či právního předpisu, dnes se však používá obecně pro jakýkoli zánik účinnosti právní normy. Obecně platí, že zrušená (derogovaná) právní norma již nemůže být obnovena. Pro její opětovný vznik by bylo nutné zopakovat celou legislativní proceduru. V tomto případě by se však jednalo o jinou právní normu, i když by byl její obsah totožný s předchozí derogovanou právní normou. Platí to i v případě, kdy se zruší rušící ustanovení právního předpisu. Vzhledem k tomu, že následky (zrušení) již nastaly, nelze je vrátit od počátku (k tomu by bylo nutné využít retroaktivitu). Zkrátka, derogace derogační normy není možná, protože ztratila svou účinnost spolu se zrušenou normou (Kelsen 2000: 120) To platí i pro situace, ve kterých se zrušením zmocňovací (delegační) normy obsažené v derogovaném předpise, zruší i prováděcí právní předpisy (derogací zákona zanikají prováděcí podzákonné předpisy; Prusák 2023: 482). Ani pokud se obnoví zmocňovací norma, zaniklé prováděcí normy se neobnovují.

Názory na „ožívání“ zrušených právních předpisů, pokud dojde ke zrušení rušícího ustanovení, nejsou jednotné (shrnutí diskuse viz Bohadlo et al. 2011: 421 a n.). Nejednotný je i přístup Ústavního soudu, byť se přiklání spíše k vyloučení obživnutí. Patrné je to zejména z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/01 ze dne 12. 2. 2002 (N 14/25 SbNU 97; 95/2002 Sb.) ve kterém se uvádí: „Ústavní soud totiž zastává právní názor, podle něhož zrušením napadeného protiústavního ustanovení zákona neožívá ustanovení dřívější, které bylo protiústavním ustanovením zrušeno či změněno. Ústavní soud totiž v řízení o kontrole norem vystupuje jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat. Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho "vyřazení" z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou "ožívání" předpisu již dříve zrušeného. Opačný názor by podle přesvědčení Ústavního soudu mohl vést ke vzniku značné právní nejistoty a k překračování ústavně vymezených kompetencí Ústavního soudu. Proto lze uzavřít, že k "ožívání" dříve zrušeného či změněného právního předpisu v důsledku nálezu Ústavního soudu v uvedeném smyslu by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by to ústavní předpisy přímo umožňovaly (viz např. čl. 140 odst. 6 Ústavy Rakouska).“ Diskuse potvrzující tento názor, ale zmiňující i opačné závěry Ústavního soudu je obsažena např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 504/10 ze dne 21. 3. 2011 (N 51/60 SbNU 609).

• Derogace jako Frankenstein – ale i to se může stát

  Pro diskusi o ožívání zrušeného právního předpisu a nejednoznačnosti přístupu teorie i praxe je zajímavý „Příběh § 324 trestního řádu“. Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 5/94 ze dne 30. 11. 1994 (N 59/2 SbNU 155; 8/1995 Sb.) zrušil bod 198. zákona č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb. o soudech a soudcích. Tento bod zněl: „§ 324 se vypouští“. Takže bod 198 byl derogací § 324 (mohli bychom říci přesně abrogací, ale víme, že to se používá málo) trestního řádu. Tím, že Ústavní soud derogační ustanovení zrušil, měl za to, že se § 324 vrací zpět. Jiný závěr z nálezu nelze vysledovat. A pak Parlament zákonem č. 152/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, a zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů § 324 (v mírně odlišné verzi) opět vytvořil. To je mimochodem správná cesta: dojde-li ke zrušení derogačního ustanovení, derogovaná norma se může vrátit zpět jen jako nová norma, znovu vytvořená zákonodárcem.

Samotné účinky právní normy s ohledem na čas mohou být ukončeny z vnitřních nebo vnějších důvodů. (Prusák 2023: 481) V případě vnitřního důvodu právní norma zaniká, neboť doba její existence byla předem časově omezena (říkáme, že se jedná o termínovanou právní normu). Daná právní norma byla vydána na určitou dobu a uplynutím této doby norma zaniká, aniž by k tomu bylo potřeba jakéhokoli vnějšího zásahu (zánik ex lege).

• Vnitřní důvod derogace

  Vnitřní důvod derogace můžeme pozorovat na příkladu nařízení vlády č. 240/2010 Sb., o povolání vojáků Armády České republiky k záchranným pracím a k likvidaci následků pohromy při povodních v období do 30. září 2010. V jeho §5 se stanoví:

  (1) Toto nařízení nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.

  (2) Toto nařízení pozbývá platnosti dnem 30. září 2010.

Předem vymezená doba účinnosti právního předpisu slouží k tomu, aby zákonodárce (typicky parlament), pokud chce prodloužit účinnost předpisu, o jeho obsahu znovu jednal a rozhodnul. Přestože v našem právním systému není tento systém rozsáhle využíván, existují systémy, které s ním zcela běžně počítají. (Gersen 2007: 248) Pro další trvání právní normy je nutné nabídnout dostatečné argumenty. (Ranchordás 2014: 9) Základem tohoto přístupu (časového omezení působnosti právního předpisu či norem v něm obsažených), je pravidlo známé z klasického římského práva Ad tempus concessa post tempus censetur denegata (Co se připustilo na čas, je jeho uplynutím odepřeno).

K dosažení toho účelu (apriorní omezení časové působnosti právního předpisu) slouží dva základní nástroje. Prvním z nich je tzv. stmívací klauzule, či doložky o době trvání. (Gersen 2007: 247) To je část právního předpisu, která zajistí, že právní předpis (či jeho část) zanikne k určitému datu, pokud zákonodárce nerozhodne jinak. (Kouroutakis 2017: 3) Tímto nástrojem se zajistí, že je dopředu jasné, kdy právní předpis zaniká, tedy, jaké je konkrétní datum jeho zániku. Díky tomu je vyloučeno, aby vyvolával účinky i po tomto datu. Samozřejmě, pokud normotvůrce nerozhodne jinak. (Kouroutakis 2017: 7). Důsledkem toho ale také je, že dojde k obnovení právních norem, které vyvolávaly účinky před tímto terminovaným předpisem. Tyto důsledky v případě derogace z vnějších důvodů nenastávají. (Kouroutakis 2017: 8)

Druhým nástrojem je obecná derogační legislativa: podle ní je každý předpis předem terminovaný, pokud zákonodárce nerozhodne o prodloužení časové působnosti. Nedochází k této terminaci v individuálním případě jako v prvním případě uvedeném shora, ale dochází k tomu u každého předpisu. Proto musí po určitém čase dojít k povinnému hodnocení právní úpravy a k prodloužení doby, v nichž normy vyvolává účinky z vážných důvodů (takových, které umožní jeho schválení). (Ranchordás 2014: 36) Tento mechanismus pro vyžaduje obecně u každé úpravy, aby byla po určité čase komplexně a věcně přezkoumána. (Adams 1976: 520)

Tyto nástroje tak zabezpečují, že předpisy zanikají samy po uplynutí času, tedy aniž by určený orgán o tom musel rozhodnout. Jejich další účinnost by byla možná pouze po autoritativním zásahu pravomocného orgánu. (Kouroutakis, Ranchordás 2016: 34) Na jednu stranu se tím nepochybně racionalizuje právní řád, protože udržuje mezi účinnými pouze ty právní předpisy, které mají racionální opodstatnění. Na druhou stranu to snižuje možnost očekávání: adresáti se sice připravit mohou, ale pouze dočasně. Přitom nelze říci, že by tyto nástroje byly proti právní jistotě: to platí z hlediska času, ale na druhou stranu také racionalizují existenci úpravy. Adresát může očekávat, že pokud nebude právní regulace efektivní, zanikne. Současně lze říci, že derogace z vnitřních důvodů vyjadřuje časovou omezenost všech lidských výtvorů a – jak psal anglický právník a politik Francis Bacon (1561-1626) – pokud by zákonodárce stanovil, že jakýkoli předpis nelze změnit, je toto ustanovení neplatné. (Bacon 1872: 255) Ale i v tom se čas mění a my již víme (a víme to od limitů pozitivního práva), že i některé části pozitivního práva jsou nezměnitelné, což je dáno imperativem nezměnitelnosti materiálního jádra ústavy.

Vnějším důvodem zániku účinnosti právní normy je rozhodnutí příslušného orgánu o derogaci – příslušným orgánem může být orgán, který právní normu vydal, orgán, který mu je nadřízen a jiný, zákonem stanovený orgán (v případě ČR například Ústavní soud). V těchto případech dochází k výslovné derogaci nebo k derogaci mlčky.

• Aktivní derogace a pasivní derogace

  Aktivní derogace se váže na derogující (rušící) předpis, tedy ten, který například obsahuje derogační klauzuli. Pasivní derogace se naopak spojuje s rušeným (derogovaným) předpisem. (Prusák 2023: 487) Aktivní derogace tedy znamená to rušící, pasivní derogace to rušené.

K výslovné derogaci dochází prostřednictvím derogačních klauzulí. Derogační klauzule je výslovným derogačním (zrušujícím) ustanovením obsahujícím právní normy rušící jiné normy (právní předpisy) a vyskytuje se v těchto podobách:

• generální derogační klauzule – obecně konstatuje zrušení všech právních norem, které jsou s novou právní normou v rozporu;
• generální derogační klauzule s demonstrativním výčtem – obsahuje jak obecné konstatování o zrušení všech právních norem, které jsou s novou právní normou v rozporu, tak příkladmý (demonstrativní) výčet rušených norem.
• taxativní derogační klauzule – obsahuje taxativní (úplný) výčet všech norem, které jsou rušeny. Této derogační klauzuli někdy říkáme klauzule enumerativní.

• Derogační klauzule (další příklady)

  Generální derogační klauzule:

  Vyhláška ministerstva pro zásobování lidu č. 423/1920 Sb., o sklizni, výmlatu, výkupu, dodávce a zpracování zabavených plodin.

  § 27

  Vyhláška tato nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Tím okamžikem pozbývají platnosti předpisy, jež jsou s ní v rozporu.

  Taxativní derogační klauzule:

  Zákon č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování)

  § 22

  Zrušuje se:

  1. Zákon č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady.
  2. Zákon č. 15/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady.
  3. Vyhláška č. 138/1993 Sb., o stanovení podmínek pro pověření obecních úřadů ověřováním shody opisu nebo kopie s listinou a ověřováním pravosti podpisu.

Vedle výslovné derogace existuje také derogace mlčky. Právní řád je konstruován jako bezrozporný, a proto nemohou vedle sebe existovat vzájemně si odporující právní normy. I bez výslovného zásahu normotvůrce dochází k uspořádání těchto norem a k jejich rušení dle následujících pravidel:

• lex superior derogat inferiori– právní norma vyšší právní síly ruší právní normu s právní silou nižší;
• lex posterior derogat priori– pozdější právní norma ruší dřívější. Toto pravidlo těsně souvisí s časovou působností právní normy;
• lex specialis derogat generali– speciální právní norma ruší právní normu obecnou, avšak pouze pro tyto speciálně (zvláštně) stanovené skutkové podstaty.

Je otázkou, zda při použití těchto pravidel (a jako pravidla řešící kolizi norem se obvykle chápou – viz např. Zimmermann 2022: 170) dochází ke skutečné derogaci, tzn. k vyloučení účinků pravidla do budoucnosti. Nebo k jakési materiální derogaci (Kramer 2022: 806), podle níž nedochází k formální derogaci, tedy k formálnímu rušení předpisu. Problémem je totiž následné doložení: pokud například předpis pozdější zruší dřívější, a to pouze na základě obsahu (nikoli výslovně), bude možné, po zrušení pozdějšího předpisu zjistit, zda k tomu skutečně došlo? V ideálním případě ano, protože zrušený právní předpis stále zůstává v právním systému, byť jej nelze použít do budoucna. Ale prakticky může být obtížné zjistit, nebo si vůbec uvědomit, že k něčemu takovému skutečně došlo. Zejména, dojde-li k tomu v dávnější minulosti, případně v rozsáhlém právním systému, ve kterém dochází k mnoha častým změnám. V tomto případě poměru obecného / zvláštního nedochází ke skutečné derogaci, protože po zrušení zvláštní normy se ta obecná „elasticky“ vrací do svého původního rozsahu. Jenže v tomto případě je patrné, že zánik speciální úpravy lze zjistit snadno: nelze nalézt, tedy neexistuje. U pozdějšího / dřívějšího, či právní síly, to tak snadné být nemusí. Proto je možné o těchto pravidlech uvažovat i jako o interpretačních (viz např. Wintr 2019: 287, Merkl 1918b; o tom, jak lze tato pravidla chápat, a to nejen jako pravidla viz Vranes 2005: 393), spíše než derogačních pravidlech. Pokud bychom pracovali s právním systémem v ideálních podmínkách, jednalo by se o derogační pravidla. Prakticky lze pochopit, že budou vnímána jako interpretační pravidla stanovící přednost, nikoli derogaci. V obou případech se jedná o výraz realizace bezrozpornosti jako charakteristiky právního systému, a oba přístupy jej naplňují. Pro přesnější uchopení je však vhodnější je chápat jako derogační pravidla a vysvětlit, jak k derogaci došlo. V opačném případě, kdy tato pravidla budeme chápat jako interpretační principy totiž může dojít k tomu, že obživnou i velmi staré právní předpisy, čímž se naopak může zvýšit právní nejistota.

Rozhodně však tato pravidla nejsou logická. (Engisch 2001: 314, Kramer 2022: 820) Ať je budeme chápat jako skutečně derogační, materiálně derogační nebo interpretační. Nic totiž nebrání tomu, aby platila opačně. Tato pravidla jsou používána jako pořádací pravidla, která odpovídají bezrozpornosti právního systému a jsou dána užíváním. Mohou být vnímána jako obyčejová pravidla, podle kterých se právní řád pořádá. Nejsou však samozřejmá, racionální nebo, tedy, logická. Racionální je existence takových pravidel. Ta je nutná. Je ale lhostejné, jaký budou mít tato pravidla obsah.

Derogace mlčky se realizuje na základě obecného pravidla. Takže i když je použita taxativní derogační klauzule, je nutné zjistit, zda nedošlo i k derogaci těch ustanovení či právních předpisů, které jsou v rozporu s novou úpravou. Spolehnout se pouze na to, že je zrušeno jen to výslovně uvedené, nelze. Jedinou jistotou výslovné derogace (taxativní klauzulí) je, že může rušit cokoli, aniž by bylo nutné, aby skutkové podstaty spadaly do věcné působnosti nového zákona nebo dokonce byly s novou úpravou v rozporu.

Časové meze, ve kterých právní norma vyvolává následky

To, že právní normy vyvolávají účinky především do budoucna je bráno jako tradiční zásada, kterou nalezneme například i v Tripartitu, uherském zpracování obyčejového práva: Constitutiones non ad preterita, sed futura ligant / Zákony nezavazují do minulosti, ale do budoucnosti. (Tripart. II., 2, §7)

• Zákaz retroaktivity v římském právu?

  Jakkoli se může zdát, že princip vyloučení retroaktivity (někdy označovaný jako aretroaktivita; viz Števček 2015: 24) pochází z římského práva, není tomu tak. Maxima lex retro non agit, není římskoprávní. (Skřejpek 2001: 618) Naopak, v římském právu byla retroaktivita vcelku běžná, resp. nebyla nepatřičná. (Skřejpek 2001: 630-631). Tato maxima má pravděpodobně polský původ a byla formulována na začátku 20. století Stanisławem Wróbłewskim (Mattila 2006: 154) Pevný právní základ principu vyloučení retroaktivity je proto nutné (na kontinentě) hledat až na začátku devatenáctého století, s příchodem velkých kodifikací. (Tryzna 2017: 498)

Právní norma z časového hlediska působí do budoucna: Jsou-li splněny podmínky po účinnosti právní normy, vyvolává budoucí následky. Přestože, striktně teoreticky, není vyloučeno, aby působila oběma směry (do budoucnosti stejně jako do minulosti). S ohledem na předvídatelnost práva, princip právní jistoty atp. je to však nežádoucí výjimkou. Právní norma proto ovlivňuje společenské vztahy a chování lidí, které nastanou po okamžiku, ve kterém nabude účinnosti.

Z této obecné charakteristiky však existuje výjimka – retroaktivita. Retroaktivitou obvykle rozumíme zpětné působení právní normy, tedy vyvolávání účinků před tím, než právní norma vznikla. Retroaktivní právní norma ovlivňuje vztahy, které vznikly již před okamžikem účinnosti této normy, což představuje velký zásah do právní jistoty. V těchto situacích norma stanoví následky pro podmínky, které nastaly ještě před okamžikem její formální účinnosti.

• Retroaktivita je problém

  nález sp. zn. IV. ÚS 215/94 ze dne 8. 6. 1995 (N 30/3 SbNU 227): „Ke znakům právního státu nepochybně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Součástí právní jistoty pak je také zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu. Tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného výslovně formulován v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní oblasti dovodit z čl. l Ústavy ČR. Toto stanovisko zaujal již Ústavní soud ČSFR ve věci Pl. ÚS 78/92, opakovaně je obsaženo v nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, i v některých dalších nálezech. Jestliže tedy někdo jedná v důvěře v nějaký zákon, nemá být v této své důvěře zklamán. Mezi principy právního státu by měla patřit i zásada, že k tíži účastníka řízení nemůže být přičítána doba, po kterou řízení neběží, s výjimkou případů, kdy účastník v řízení řádně nepokračuje.“

Retroaktivita není výslovně vyloučena (zakázána), krom trestního práva hmotného, a to ještě k tíži obviněného. Určité náznaky vedoucí k jejímu vyloučení jsou obsaženy v zákoně o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv (§ 3 odst. 5), ale v tomto případě se o skutečnou retroaktivitu, tedy její vyloučení, jednat nemůže. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.11.3008, čj. 4 Ans 5/2007-60, č. 1791/2009 Sb. NSS plyne, že pokud (např. omylem) je účinnost právního předpisu stanovena dříve, než nabude předpis platnosti, použije se obecné pravidlo. Dodejme k tomu, že opačný postup by zaváděl nesmysl a postrádal by výslovné zavedení retroaktivity (což je nutné), proto lze použít jednu z interpretačních tezí, tj. že právo nemůže obsahovat nesmyslné či nesrozumitelné ustanovení. Proto jsou i ustanovení v publikačních předpisech, které říkají, že pokud je datum účinnosti stanoveno na datum před nabytím platnosti (před publikací), je to až po ní, zbytečná. Toto pravidlo je obecné a všeobecně sdílené a plyne z charakteru právního systému a práva.

• Materiální a formální účinnost

  Tomáš Sobek při odlišování jednotlivých stupňů zpětného působení norem rozlišuje materiální účinnost a formální účinnost. (Sobek 2010: 351) Materiální účinnost spojuje s okamžikem, ke kterému se zpětně mění právo, tedy okamžik, ke kterému chce normotvůrce vyvolat následky. Formální účinnost považuje za ten okamžik, od kterého materiální účinnost (kterou označuje jako fikci) začínáme uplatňovat.

S ohledem na čas můžeme rozlišit pět typů působení právní normy (Šejvl 2017: 47-48; Steiner 1994: 4-5):

1. Situací, která je ideální, je ta, při které se právní vztahy (poměry) od začátku do konce řídí právní úpravou, která nebyla změněna ani zrušena. Tato „normální“ situace nemá zvláštní název.
2. Právní vztahy (poměry), které vnikly za účinnosti právního předpisu, který byl po jejich vzniku zrušen, se řídí tímto právním předpisem i po jeho zrušení. Tuto situaci nazýváme ultraaktivita (Filip 2011: 185). O retroaktivitu nejde, naopak, jedná se o vyloučení nepravé retroaktivity.
3. Právní vztahy (poměry), které vznikly před nabytím účinnosti nové právní úpravy jsou posuzovány podle nové úpravy, avšak až po nabytí účinnosti nové úpravy. Na rozdíl od retrospektivy (se kterou se někdy zaměňuje), nepravá retroaktivita nově neposuzuje skutečnosti vzniklé v minulosti, ale pouze jejich právní následky. Nijak se proto nedotýká podmínek (okolností), za nichž právní vztah (poměr) vznikl.
4. Právní vztahy (poměry) vzniklé v před účinností nové právní úpravy se po jejím vzniku řídí touto novou právní úpravou, přičemž se podle ní posuzují pouze do budoucnosti. Vztah, který vznikl podle staré právní normy, se při hodnocení podmínek jeho vzniku (podmínky, za kterých mohl vzniknout) před nabytím účinnosti nové úpravy posoudí podle staré právní normy, podmínky jeho vzniku hodnocené po nabytí účinnosti nové úpravy, se posoudí podle nové úpravy. Minulost se nemění, pouze nově posuzujeme to, co již nelze fakticky měnit a hodnotíme to podle tehdy neexistujících kritérií. To je retrospektiva. Od nepravé retroaktivity se liší v tom, že se posuzují i podmínky vzniku, od pravé retroaktivity se liší v tom, že nereguluje podmínky vzniku ani obsah vztahu před nabytím účinnosti nové právní normy.
5. Právní vztahy (poměry) vzniklé v před účinností nové právní úpravy se po jejím vzniku řídí novou právní úpravou, přičemž se podle ní posuzují nejen do budoucnosti, ale také do minulosti (tj. i před vznik této normy). Posuzují se jak podmínky vzniku, tak obsah právního vztahu, resp. subjektivní práva a povinnosti, a to podle nové (retroaktivní) právní normy v minulosti (v době, kdy tato norma ještě neexistovala). Tomu říkáme pravá retroaktivita.

Obvykle rozlišujeme dva druhy retroaktivity: nepravou retroaktivitu a pravou retroaktivitu. Retrospektiva se někdy vymezuje zvlášť, někdy je považována za nepravou retroaktivitu. Pro jejich vzájemné odlišení je nutné zaměřit se na podmínky vzniku právního vztahu a také na jeho obsah. Tomáš Sobek k tomu využívá příklad s vysokými školami (Sobek 2011: 350-351), kterého se pro jeho srozumitelnost přidržíme.

Pravá retroaktivita představuje výrazný zásah pro právní jistoty, neboť se podle nové právní normy posuzují jak podmínky vzniku, tak jeho obsah, a to i vzhledem k době minulé. Nová právní norma tak nahradila dřívější úpravy i v minulosti. Pokud tak například právní vztah v době svého vzniku nesplňoval podmínky, které stanoví nová (současná) právní norma, hledíme na něj jako na vztah vzniklý v rozporu se zákonem (nebo na právní vztah, který vůbec nevznikl). Pravá retroaktivita je velice nebezpečná, ale obecně vyloučena není. Pouze podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod je pravá retroaktivita vyloučena v neprospěch obviněného: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Pokud chceme pravou retroaktivitu v právním řádu použít, je tak potřeba učinit výslovně, a ve výjimečných případech.

Pokud si máme pravou retroaktivitu ukázat na příkladu studia na vysoké škole (ve shodě se shora uvedeným Tomášem Sobkem), tak předpokládejme, že studium je bezplatné. Nová úprava však zavádí školné: a protože je tato právní norma pravě retroaktivní, je nutné, aby ti, co studují, doplatili za roky, které studovali bezplatně. Možné dokonce je, aby jim od doby, kdy v minulosti měli platit, běžely například úroky z prodlení, nebo něco podobného. To záleží od úrovně pravé retroaktivity. A v krajním případě dokonce ti, co nezaplatí, přestože již dostudovali, mohou být zbaveni titulu. Z tohoto příkladu vidíme, že retroaktivita opravdu není vhodná. Ale pokud to obrátíme, a řekneme, že za studium se dříve platilo, a nyní ne a zaplacené peníze se dokonce absolventům vrátí, již to tak hrozně nevypadá. Proto existují situace, kdy je retroaktivita přípustná. Jak jsme uvedli výše, pokud je ve prospěch obviněného v trestním právu, děje se tak povinně (což ovšem není samozřejmé, ale je nutné to výslovně stanovit).

Retrospektiva je komplikovanější pro popsání, ale představuje menší zásah do nabytých práv a očekávání subjektů. Řekněme (spolu s Tomášem Sobkem), že školné se počítá podle studovaných let. Čím vyšší ročník, tím vyšší školné. To, co vzniklo v minulosti má vliv na pozdější posouzení (posouzení podle nových norem), aniž by to někdo v minulosti mohl čekat. Okolnosti vzniku jsou podle nové právní úpravy relevantní, i když dříve nebyly (nebo naopak), avšak jejich vliv se uplatní až od okamžiku nebytí účinnosti této normy. Zatímco retrospektiva je spojena s novými důsledky minulých skutečností, retroaktivita mění povahu minulého následku. (Waldron 2004)

Pohlédneme-li důkladně na nepravou retroaktivitu, zjistíme, že se o retroaktivitu ve striktním slova smyslu nejedná. V tomto případě se podle nové právní normy posuzuje pouze obsah právního vztahu, ale až od okamžiku účinnosti nové právní normy, a to do budoucna. Před účinností této nové normy se právní vztah stále řídí předchozí právní úpravou. Nepravá retroaktivita je obecně spojena se zásadou uvedenou výše: lex posterior derogat priori. Je obecným znakem působení právního řádu. Pokud ji normotvůrce nechce uplatnit, neboť je zásahem do nabytých práv (mění nabytá práva), musí použít tzv. intertemporální právní normu. Tyto normy mají mimo jiné za cíl vyloučit uplatnění nepravé retroaktivity. Vzhledem k tomu i platí, že normotvůrce musí nepravou retroaktivitu výslovně vyloučit. V opačném případě dojde k jejímu uplatnění.

V našem příkladu by nepravá retroaktivita znamenala, že ten, kdo začal studovat v době, kdy se neplatilo školné, musí od účinnosti nových právních norem školné platit stejně jako ti, kteří začali studovat až po účinnosti této nové regulace. To je také zásah do očekávání a nabytých práv, protože tito „staří“ studující začali studovat za jiných podmínek, než nesou nové normy a nepočítali s nimi.

Rozdíly mezi jednotlivými typy retroaktivity, včetně retrospektivy, nejsou striktní a při jejich odlišení jde spíše o stupeň zásahu do očekávání [Pavel Koukal píše velmi trefně o zklamání důvěry v právo (Koukal 2016: 259)] či nabytých práv a zasažení principu právní jistoty. K čím většímu zásahu dochází, tím pádnější by měly být pro to důvody.

Úvahy o retroaktivitě a intertemporalitě, která s ní souvisí, jsou vždy spojeny se změnou právní úpravy. Musí dojít ke změně právní normy, resp. právního předpisu (a to včetně toho, že je předpis zcela zrušen, nebo vytvořen nový; i když pravidlo neexistovalo nebo nebude existovat, platí pravidlo „co není zakázáno, je dovoleno“). Bez takové změny o retroaktivitě neuvažujeme. Retroaktivita se také netýká případů, kdy práva a povinnosti vznikly podle staré úpravy a zanikly před změnou, nebo naopak, vznikly za nové právní úpravy a tou se budou řídit až do svého zániku (to je ta ultraaktivita). Pokud tedy nastala situace, že podmínky vzniku poměrů (subjektivních práv a povinností), tak jejich obsah, zůstávají beze změn, i přes změnu právních norem, o retroaktivitu se nejedná. Retroaktivita (v jakékoli podobě) přichází v úvahu v jakémsi období přechodu (které může být velmi dlouhé), tedy v situaci, kdy právní poměr (práva a povinnosti) vznikl za staré právní úpravy a stále trvá za nové regulace. K retroaktivitě pak dochází, pokud se obsah takového poměru nebo podmínky za nichž vznikl, nebo které jsou pro jeho existenci právně významné, změnily. A to buď mění cokoli v minulosti (pravá retroaktivita) ex tunc. Nebo mění podmínky vzniku poměru od okamžiku účinnosti nové úpravy (retrospektiva) či dřívější obsah poměru také od okamžiku účinnosti nové úpravy (nepravá reotroaktivita; ochrana nabytých práv), obojí ex nunc. Pokud se mění cokoli v budoucnu, byť to vzniklo v minulosti, pravá retroaktivita to není. (viz např. bod 149 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/23 ze dne 17. 1. 2024) Jde o situace, kdy práva a povinnosti vznikly za staré úpravy, ale při a po změně spadají pod regulaci nové právní úpravy. (viz např. Popoviliev 1908: 2)

Přestože zákaz retroaktivity nelze považovat za římskoprávní zásadu, projevy rezervovaného přístupu k pravidlům, která mění to, co bylo v minulosti, v antice nalezneme. Podle Pavla Gavriloviče Vinogradova (1854-1925), rusko-britského historika, byla pravidla vydávaná pro regulaci jednání, které už proběhlo, považována za protiprávní. (Vinogradoff 1920: 139) Odkazuje na aténského politika a řečníka Démosthéna (384 př. n. l.-322 př. n. l.), který přístup kritizující zpětné působení pravidel, vyložil ve své řeči proti Timokratovi. (Demosthenes 1935: 401) V jím kritizovaném případě mělo dojít ke změně zákona, aby se věznění mohli z vězení dostat zaplacením pokuty. (Demosthenes 1935: 423). Trest uložený v minulosti za předchozí jednání se mohl pozdějším „legislativním“ zásahem zmírnit. A právě takový postup, představující retroaktivitu, kdy se dříve uložený trest zmírňuje, považuje Démosthenés za nepřijatelný. (Demosthenes 1935: 423) jen si povšimněme, že v současnosti je takto retroaktivní přístup (výhodnější pro obviněného) dokonce přikázán. Démosthenés také nekritizuje operace napříč časem, ale spíše důvody, které k tomu vedly, a které plynuly spíše z osobních vazeb. To zůstává nežádoucí dodnes.

Současně také připusťme, že zásahy do práv jsou spojeny s negativními emocemi. Většina legislativních aktů práva bere (přičemž vycházíme z obecné premisy, že vše, co není zakázáno je dovoleno, takže stanovím práva dochází k omezení ostatních způsobů a možností jednání), což vyvolává sice pozdvižení a často i odpor, ale o retroaktivitu nejde. (Krauss 1983: 292) V případě pravé retroaktivity nejde o to, jak daleko do minulosti zásah jde. Může jít o vteřiny (čistě teoreticky) nebo o roky. Rovněž v případě nepravé retroaktivity (ochrany nabytých práv) nebo retrospektivy není podstatné, jak dlouho dotčená práva subjekt drží. To může mít vliv na hodnocení retroaktivity s ohledem na její přiměřenost, ale to vždy s přihlédnutím k dalším konkrétním okolnostem.

Soudní popis retroaktivity:

Podívejme se, jak k retroaktivitě přistupují české soudy. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) Ústavní soud vyšel z definice retroaktivity podané právní doktrínou. Přiklonil se k definici podané Emanuelem Tilschem, podle níž pravá retroaktivita působí pro minulost, nepravá retroaktivita podle něj stanoví užití nového předpisu na staré poměry, ale až od doby účinnosti nového předpisu. (Tilsch 1925: 74-79) Dále Ústavní soud uvedl, v souladu s tvrzením Luboše Tichého, že pravá retroaktivita se skládá, ze dvou odlišných případů, tj. nová úprava dopadá na nové vztahy, a to před její účinností, případně, že novela mění právní vztahy vzniklé podle staré právní úpravy, a to před účinností nového zákona. (Tichý 1984: 1104) Podle Ústavního soudu proto pro pravou retroaktivitu platí, že lex posterior ruší (neuznává) právní účinky v době účinnosti legis prioris, popřípadě vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností. Retroaktivita nepravá pak podle něj znamená, že nový právní předpis nemá účinky pro minulost, avšak buď povyšuje minulé skutečnosti za podmínku budoucího právního následku (prostá výlučnost) nebo modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů založené. To podle Ústavního soudu znamená, že v případě nepravé retroaktivity nový právní předpis reguluje minulé skutečnosti nebo že dotýká již existujících právních následků, tj. na skutkové podstaty je založivší váže pro budoucnost jiná práva a jiné povinnosti než zákonodárství dosavadní. Obecným pravidlem je podle Ústavního soudu retroaktivita nepravá.

K rozlišení mezi pravou a nepravou retroaktivitou se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/01 ze dne 12. 3. 2002 (N 28/25 SbNU 215; 145/2002 Sb.). V něm uvedl, že podstatou pravé retroaktivity je, že podle současné normy lze posoudit právní skutečnosti, či právní vztahy, které se uskutečnily dříve, než právní norma nabyla účinnosti. Právní norma s pravou retroaktivitou může změnit právní následky, které nastaly přede dnem její účinnosti. K nepravé retroaktivitě konstatoval, že podle ní právní vztahy vzniklé za platnosti práva starého se spravují tímto právem až do doby účinnosti práva nového, poté se však řídí tímto novým právem. Vznik právních vztahů, které existovaly před nabytím účinnosti nové právní úpravy a právní nároky z nich vzniklé, se podle Ústavního soudu řídí původní, zrušenou, právní normou. I zde se přihlásil k tomu, že nepravá retroaktivita je obecným pravidlem.

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.) se Ústavní soud vyjádřil i k tomu, že Ústava neobsahuje explicitní zákaz retroaktivity právních norem pro všechny oblasti práva. Ten však podle něj vyplývá ze zásady právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, k jehož znakům patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo. Zákaz se však podle názoru Ústavní soudu vztahuje pouze na případy pravé retroaktivity, nikoliv retroaktivity nepravé. Posléze uvedený typ retroaktivity je naopak obecně přípustný. Současně ale Ústavní soud připustil zpětné působení právní normy, zřejmě ve smyslu pravé retroaktivity, avšak s vyloučením takové retroaktivity, která je současně zásahem do principů ochrany důvěry v právo, právní jistoty, resp. nabytých práv. Proto je možné připustit výjimky a pravou retroaktivitu, podle Ústavního soudu, v některých případech akceptovat. Naopak ale také uvedl, že mohou nastat i případy, kdy není přípustná nepravá retroaktivita. K tomu dochází, pokud zájem jednotlivce na zachování dosavadní právní úpravy převyšuje význam regulace pro veřejnost.

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 9.10.2008, čj. 9 As 95/2007–69, č. 1756/2009 Sb. NSS uvedl, že pravá retroaktivita nastává v případě, pokud se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároky účastníků z tohoto vztahu, pokud právní vztah nebo nároky z něj vyplývající, vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá retroaktivita podle NSS znamená, že novým právním předpisem se mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, až ode dne jeho účinnosti. I Nejvyšší správní soud pak předpokládá, že pravá retroaktivita je výjimkou, zatímco nepravá retroaktivita obecným pravidlem.