Obsah kapitoly

---

7.2 Subjektivní právní skutečnosti

Subjektivní právní skutečnosti jsou tedy takové, které závisí na vůli člověka: ten může buď jednat v souladu s právem (pak o jeho jednání hovoříme jako o právním jednání), nebo může jednat rozporu s právem (protiprávní jednání). Svým způsobem jednají také orgány veřejné moci (akty orgánů veřejné moci – individuální právní akty).

V právu v tomto kontextu používáme pojem „jednání“. Jednání člověka tedy může být buď v souladu s právem nebo v rozporu s právem.

Právní jednání

Aby mohl kdokoli jednat, musí být schopen zvažovat následky vlastního jednání. Musí si tedy být vědom následků, které jeho jednání může mít, a to i možných rizik takového jednání nebo škod, které může způsobit. Této vlastnosti se říká „moral agency“ (nebo také morální odpovědnost) a nejen ve filozofii se objevuje kdykoli, když si klademe otázku, zda člověk, jakýkoli jiný živý tvor, umělá inteligence nebo třeba hrnek na vašem stole vůbec může vědomě svobodně jednat a následně nést odpovědnost za následky svého jednání (Talbert 2019).

Takové vymezení samozřejmě otvírá celou řadu otázek. Na některé máme zatím odpovědi v podobě filozofických koncepcí, na jiné už alespoň částečně odpověděla věda. Vezměme si třeba svobodu či autonomii v jednání. Ta bude vyžadovat i svobodnou vůli k tomu, zda vůbec jednat budeme, či ne. Hrnek tedy jako neživá věc nebude schopen ani mít vůli, ani schopnost rozpoznat následky svého jednání, zatímco někteří očekávají, že v nějaké fázi vývoje toho bude schopna třeba i umělá inteligence (Noorman 2020). V tomto ohledu samozřejmě také probíhají odborné diskuse ohledně toho, do jaké míry jsou formování vůle a jejího projevu schopna zvířata (Shapiro 2006: 357-373). I lidem však přisuzujeme tuto autonomii v určitých stupních (i dítě může v některých situacích jednat třeba i s morálními i právními následky, ačkoli v jiných ne; i dospělý může být třeba manipulován, jednat v omylu, tísni, anebo mít omezené rozumové a volní schopnosti).

Svoboda vůle

Byť nyní (a i později v právním kontextu) hovoříme o svobodě vůle a autonomii v jednání, je dobré si uvědomit, že určitou úroveň komplexity tomuto konceptu dodávají například technologie. Je moje jednání skutečně autonomní, když mě v tom jednání omezuje nastavení dané technologie? V naší autonomii nás ve svém důsledku omezuje jakákoli technologie. Existují však technologie, jejichž účelem je přímo manipulovat situaci omezením autonomie jednání subjektů, jako třeba alkoholové zámky v autech, které vám nedovolí nastartovat auto, pokud detekuje přítomnost alkoholu ve vašem dechu, nebo ale také i informace o spotřebě paliva v autě, která vás může motivovat jet jinak a ekonomičtěji.

Mluvíme-li o svobodné vůli, můžeme mimo filozofických pojednání (O’Connor a Franklin 2021), také narazit na neurovědné studie, které přímo zpochybňují existenci svobodné vůle jako takové, protože na nervové úrovni dochází k potenciálnímu rozhodnutí údajně o setiny sekund dříve, než dojde k rozhodnutí na vědomé úrovni. Ukazuje se však, že zjištění těchto studií (Libet et al. 1983) bylo nesprávně interpretováno a že pozorované jevy nesvědčí o jakémkoli mimovolném rozhodování. (Schruger et al. 2012).

Jednání, jak je definoval Ota Weinberger

Weinberger (1995: 123) charakterizuje jednání takto: „Jednání je informací určené, intencionální chování přičítané subjektu, tj. nositeli jednání. Záměrně jsem tento pojem definoval tak, aby bylo možné mluvit jednak o jednání psychofyzických osob, jednak o jednání jiných (insitutcionálních) subjektů. Jednání je tedy subjektu S je tedy přičítáno jen tehdy, jestliže by výsledek nenastal, kdyby se S choval jinak, tj. kdyby nebyly realizovány akty, které výsledek jednání způsobily.“

Jednání tedy spočívá v autonomně projevené vůli subjektu, který je schopen si uvědomovat následky této projevené vůle. Pokud s nějakým jednáním právo spojuje nějaké následky, hovoříme o takovém jednání jako o právním jednání.

Jednání může mít dvě základní podoby: buď něco děláme (konáme), nebo naopak něco neděláme (opomeneme). Pokud si tedy nevyzvedáváme zásilku tak, jak o tom hovoří například § 24 správního řádu, bude to mít nějaké následky. Naše jednání (ať už v jakékoli jeho podobě) pak může být buď výslovné (podepíšeme smlouvu o nájmu bytu), ale také i jakékoli jiné, pokud z toho nevznikají pochybnosti o tom, co chce jednající osoba projevit. To rozpoznává i ustanovení § 546 občanského zákoníku:

§ 546 občanského zákoníku

Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.

Pro bližší vymezení právního jednání je třeba se obrátit na právní předpisy, konkrétně na občanský zákoník. Ten ale právní jednání obecně nijak nedefinuje, musíme tedy jeho pojmové znaky, či náležitosti, dovozovat z jednotlivých ustanovení, kde se o právním jednání hovoří. Základ nám poskytuje Hlava V Díl 1 občanského zákoníku. Ustanovení § 545 nám potvrzuje to, co bylo řečeno výše, a sice, že to je jednání, které má nějaké právní následky. Tyto právní následky pak mohou být buď vyjádřené přímo v tom jednání, nebo mohou plynout ze zákona, z dobrých mravů nebo zavedené praxe stran.

§ 545 občanského zákoníku

Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.

Jednání spočívá v projevení vůle

Jak bylo také řečeno výše, jednání může mít mnoho podob, ať už nějakou aktivní, kdy něco konkrétního děláme (konáme), nebo naopak něco neděláme (opomeneme). Právu v obecné rovině nezáleží na tom, zda to „něco“ znamená výslovný podpis smlouvy nebo položení věci na stůl. Důležité je, aby nevznikly pochybnosti o tom, co daná osoba chce projevit.

Nadto však právo pro některá naše jednání vyžaduje, aby naše vůle způsobit daný právem předvídaný následek, byla projevena konkrétní formou. V některých případech právo výslovně vyžaduje, aby měl projev písemnou formu.

Například ustanovení § 96 občanského zákoníku vyžaduje písemnou formu k souhlasu s určitými zásahy do tělesné integrity.

§ 96 občanského zákoníku

(1) Souhlas k zásahu do integrity člověka vyžaduje písemnou formu, má-li být oddělena část těla, která se již neobnoví.

(2) Písemnou formu vyžaduje i souhlas k

a) lékařskému pokusu na člověku, nebo

b) zákroku, který zdravotní stav člověka nevyžaduje; to neplatí, jedná-li se o kosmetické zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné následky.

Co přesně však taková „písemná forma“ znamená? Jak uvádí Lavický a Polišenská (2015: 139), „[p]ísemná forma právního [jednání] předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle … jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Smlouva, která musí být písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána, nemůže vyvolat ani zamýšlené právní následky.“

Projev je tedy jednou z náležitostí právního jednání. To, co člověk projevuje, je vůle, chtění to „něco“ dělat, nebo nedělat. Vůlí se rozumí „psychický (vnitřní) vztah jednající osoby k zamýšlenému následku; vůle je chtění, zájem na dosažení nějakého výsledku, popř. následku.“ (Zuklínová 2013: 21)

I vůle je tedy nezbytná náležitost právního jednání. To potvrzuje i ustanovení § 551 občanského zákoníku, podle kterého chybí-li vůle jednající osoby, vůbec nemůže jít o právní jednání.

§ 551 občanského zákoníku

O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.

K tomu, abychom si mohli něco koupit (uzavřít kupní smlouvu s prodávajícím tak, aby na základě toho došlo převodu vlastnického práva k předmětu koupě), potřebujeme mít vůli k tomu si tu věc skutečně koupit. Tato vůle bude chybět, když ve skutečnosti nechceme za věc zaplatit, nebo když se to bude dít ve hře nebo v žertu. Pokud se chceme věci pouze zmocnit a nezaplatit ji, nebude mít toto naše jednání následky kupní smlouvy (přechod vlastnictví prodávané a kupované věci). Vedle toho podstata jednání ve hře nebo v žertu přímo spočívá v tom, že ani vůbec nechceme vyvolávat ty právní následky, které právo jinak s takovým jednáním spojuje (Lavický a Polišenská 2015: 7). Aby se tedy jednalo o právní jednání, naše vůle musí být zjevně vážná.

§ 552 občanského zákoníku

O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.

• Právní jednání (právní úkon) podle Nejvyššího soudu

  Terminologická poznámka: Toto rozhodnutí bylo vydáno před účinností současného občanského zákoníku. Ten pojem právní jednání neznal, ale znal obdobný pojem „právní úkon“. V kontextu otázek vážnosti a svobodnosti vůle však k žádné změně nedošlo, můžeme si tedy i tímto starším rozhodnutím demonstrovat přístup Nejvyššího soudu kvůli jako nezbytné charakteristice (náležitosti) právního jednání.

  „Právní úkon je projev vůle směřující k určitému právnímu následku, jenž právní normy s takovým projevem vůle spojují. Má-li jít o právní úkon platný, musí projev vůle vyhovovat všem náležitostem, které jsou na něj kladeny právními normami. Mezi náležitosti právního úkonu náleží svoboda a vážnost vůle a určitost a srozumitelnost jejího projevu.
  O svobodný právní úkon nejde v prvé řadě tam, kde byl tento úkon učiněn v důsledku přímého fyzického donucení; v těchto případech ve skutečnosti nejde vůbec o vůli jednajícího, neboť ta je nahrazena vůlí donucujícího. O svobodný právní úkon nejde ani tam, byl-li učiněn v důsledku psychického donucení (nátlaku), zejména bezprávné výhrůžky. Výhrůžka znamená, že jednající je v důsledku jejího druhu a intenzity přinucen za daných okolností konkrétního případu ke svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně (strachu). Pak fyzická osoba uzavře smlouvu podle pokynů, které stanovil její budoucí spolukontrahent a kterou nebýt právě důvodné bázně o svou osobu, popř. o své obchodní či jiné zájmy vzniklé působením bezprávné výhrůžky, by za normálních poměrů neuzavřela. musí být bezprávná (protiprávní), tj. jejím prostřednictvím se vynucuje něco, co tímto způsobem vynuceno být nesmí. O takový případ jde nejen tam, kde se vyhrožuje něčím, co není vůbec dovoleno, nýbrž i tam, kde je sice výhrůžka důvodná, avšak jejím prostřednictvím se vynucuje něco, k čemu být využita nesměla.

  Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle objektivních okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní následky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. V některých případech je nevážnost projevu vůle jednajícího vzhledem k objektivním okolnostem, za kterých k projevu vůle došlo, všeobecně zřejmá (projev vůle učiněný při hře, k vyučovacím účelům, ze žertu apod.), jindy však mohou o neplatnosti pojmu vůle vzniknout pochybnosti. Tak je tomu tehdy, kdy nevážnost projevu vůle nebyla druhé straně zřejmá s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Je-li tomu tak – a to je namístě vždy posoudit podle okolností a povahy případu – je nutno v zájmu ochrany právní jistoty občanskoprávního styku, a zejména ochrany dobré víry druhé osoby, považovat právní úkon za platný a pochybnosti o nevážnosti připsat k tíži toho, kdo je vyvolal. Jestliže tudíž by druhé straně se zřetelem na okolnosti konkrétního případu, tj. objektivně posuzováno, nebylo a nemohlo být zřejmé, že projev vůle jednajícího není vážným tj., že adresát projevu vůle důvodně předpokládal, že vyjadřuje vážnou vůli jednajícího, je třeba v zájmu ochrany dobré víry této druhé strany považovat učiněný projev za platný úkon s příslušnými právními důsledky, a to vzdor tomu, že vůle jednajícího jako základ právního úkonu chybí.“

  rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1621/2007

Může se stát, že se vůle jednajícího nebo jednajících tak úplně nepotká například se slovním vyjádřením takového jednání v písemné verzi smlouvy. V takovém případě stojí právo na tom, že vůle jednajícího, pokud se ji podaří ozřejmit, má přednost před jejím písemným vyjádřením [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 14/06 ze dne 9. 3. 2006, nález sp. zn. I. ÚS 2061/08 ze dne 7. 4. 2011 (N 63/61 SbNU 29) nebo také ustanovení § 575 občanského zákoníku].

§ 575 občanského zákoníku

Má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.

České právo tedy preferuje tento neformalistický přístup.

• Poměr vůle k jejímu vytváření a následné interpretaci v rozhodnutí Ústavního soudu

  Ústavní soud uvedl: „že je třeba vycházet z toho, že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a její interpretaci zásadní roli. Jak ostatně Ústavní soud dovodil ve své judikatuře, právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy, a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 86, str. 233).

  Tomu odpovídají také direktivy, které zákonná úprava dává soudci při výkladu smluvních ustanovení, když se jednoznačně stanoví priorita skutečné vůle účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle.“

  nález sp. zn. II. ÚS 571/06 ze dne 21. 4. 2009 (N 91/53 SbNU 171)

Předmět právního jednání

Aby vůbec mohly reálně nastat následky, které právo s jednáním spojuje, musí být předmět, ke kterému směřuje právní jednání, nebo kterého se týká, možný. Jen těžko by mohlo jakékoli účinky vyvolávat jednání, kterým byste třeba někomu chtěli darovat modré z nebe nebo snad planetu Mars. Kromě toho, že to reálně není možné, to v případě Marsu ani právo nedovoluje, protože mezinárodní Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles jasně stanoví, že „Kosmický prostor […] je volný pro výzkum a využívání všemi státy bez jakékoli diskriminace.”

Vlastnictví kosmických těles

Zajímavou stručnou glosu k vlastnictví kosmických těles napsal Marek Tesař, který upozorňuje, že jsou i státy (třeba ty Spojené Americké), které ustanovení o volnosti kosmického prostoru interpretují tak, že neomezují kosmická tělesa vlastnit. Proto ve svém vnitrostátním právu svým občanům toto právo garantují (Tesař 2017).

Jednání směřující k nemožnému nebo právem nedovolenému jednání tedy nemůže být jednáním právním, a dokonce i soudy to musí brát v potaz, aniž by je na to někdo musel upozornit nebo jim to navrhnout.

Subjekty právního jednání

Kdo ale může jednat tak, aby to mělo právní následky? Může si desetileté dítě samo koupit svačinu? A může si samo koupit třeba auto?

Aby mohl někdo jednat tak, aby to mělo určité právní následky, musí jej právo v prvé řadě rozpoznávat jako subjekt práva. Obecně hovoříme o tom, že jednající musí mít tzv. právní subjektivitu, tedy být podle práva subjektem práv a povinností. Může tedy mít práva a povinnosti, které jim garantuje nebo ukládá objektivní právo. Kdybychom to vzali opravdu zeširoka, tak v této rovině o právní subjektivitě rozhoduje právo: právo tedy může stanovit, že subjekty práv a povinností jsou lidé, sdružení osob nebo sdružení majetku, nebo třeba zvířata, umělá inteligence nebo hrnek, který vám právě stojí na stole. Nad to je však nutné, aby skutečná rozumová a volní vyspělost subjektu odpovídala jednání a následkům, které chce způsobit. Musí si být schopen uvědomit, co dělá a proč to dělá.

Právní subjektivita (někdy se také hovoří o právní způsobilosti) je tedy specifická vlastnost (nebo v důsledku soubor vlastností) subjektu, díky které může mít práva, mohou mu být ukládány povinnosti anebo dokonce sám může svým jednáním na sebe brát nová práva a povinnosti. Právní subjektivita se tedy skládá z několika složek: právní osobnosti (způsobilosti vůbec mít právem ukládány povinnosti a garantovaná práva), svéprávnosti (způsobilosti vlastním – právním – jednáním nabývat nová práva a povinnosti) a deliktní způsobilosti (způsobilosti nést právní následky za protiprávní jednání).

V právně-technickém (normativním) pojetí, není subjekt nic jiného než extenze práva: rozhodnutí normotvůrce, které stanoví kdo, nebo co je subjektem. Přes techničnost tohoto pojetí se nejedná o politicky neutrální rozhodnutí, protože jím lze například eliminovat protivníky. Čistě tím, že přestanou být subjekty.

Právní subjektivitu mají v právu dva druhy právních subjektů: fyzické a právnické osoby. Fyzické osoby jsou lidé. Podle Fridricha Carla von Savigny existuje veškeré právo kvůli morální svobodě, která je vlastní člověku. Proto se podle něj původní pojem osoby nebo právního subjektu musí shodovat s pojmem lidské bytosti: „každá individuální lidská bytost a pouze individuální lidská bytost je způsobilá k právu.“ A je to také důvod, proč považoval právnické osoby čistě za právní fikci, která neodkazuje k ničemu, co by existovalo ve skutečnosti. (Savigny 1840: 2) Právnické osoby jsou tedy osoby jiné než lidé. Právo si tím otevírá cestu k tomu za subjekt práva označit i třeba právě o uskupení osob, nebo třeba i soubor majetku, u kterých však pak bude ještě více než u lidí záležet na tom, jaké vlastnosti a jaké schopnosti v rámci práva jim přizná.

Jak jsme uvedli výše, základní vlastností přiznávanou subjektům práva je způsobilost k právům a povinnostem. Tak označujeme tzv. pasivní složku právní subjektivity, v soukromém právu nazývanou právní osobnost. Je ze všech složek složkou nejdůležitější. Pokud ji subjekt má, hovoříme o něm jako o subjektu práva. Ten, kdo ji má je potenciálním subjektem práv a povinností: může mít práva, případně povinnosti. Vzhledem ke svému pasivnímu charakteru však subjekt pouze má práva (případně a velmi omezeně také povinnosti): nemůže s nimi svým jednáním nijak disponovat. U fyzických osob se to projevuje například v oblasti lidských práv. Každý má lidská práva, aniž by musel být schopen s nimi nějak nakládat. Podobné je to v případě právnických osob: například v současném českém civilním právu nepředpokládáme, že by právnické osoby byly schopny jednat (jsou to fikce), ale jsou schopny mít práva a povinnosti.

Další součástí právní subjektivity je její aktivní složka, způsobilost k právnímu jednání. V soukromém právu (v souladu s občanským zákoníkem) ji nazýváme svéprávnost. Tato vlastnost umožňuje subjektu práva vlastními úkony způsobit právně aprobované následky, tedy právně jednat. Může tedy podle objektivního práva nabývat oprávnění či se stávat subjektem právních povinností svým vlastním jednáním. Přiznáním aktivní složky způsobilosti právo deklaruje, že tento subjekt je z pohledu práva schopen uvědomit si následky svého jednání, a jeho vůle je natolik dostatečná, že jeho jednání lze přiznat právní význam. Právnické osoby jednají prostřednictvím svých zástupců, fyzických osob, tak, že se jednání těchto osob se právnické osobě „přičte“. Vzhledem k tomu, že právnická osoba v současném právním řádu ČR (s ohledem na soukromé právo) nemá vůli, nemůže být svéprávná ani samostatně právně jednat. (Beran 2018: 660) Neznamená to však, že v jiných systémech, které neakceptují teorii fikce, může být právnická osoba vlastní vůlí nadána.

• Poměr svéprávnosti a procesní způsobilosti

  „Pokud jde o svéprávnost žalované […] a procesní způsobilost žalované […], kdy žalovaná v době, kdy cestovala bez platného cestovního dokladu a v době podání žaloby ještě nebyla zletilá, uvádí k tomu soud, že dle § 31 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku se má za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jejich věku. Pokud jde o procesní způsobilost (§ 20 o. s. ř.) mají nezletilí procesní způsobilost v tom rozsahu, v jakém jsou svéprávní. V době, kdy žalovaná cestovala bez platného cestovního dokladu, bylo žalované 16 let. Dle názoru soudu byla žalovaná v tomto věku schopna rozpoznat dopad jednání spočívajícího v cestování bez platného cestovního dokladu, a tudíž i význam žaloby, která proti ní byla podána. V uvedeném směru soud poukazuje také na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 1019/08, ve kterém Ústavní soud uvedl, že dítě (v daném případě dvanáctileté), které je dostatečně rozumově vyspělé na uzavření přepravní smlouvy s dopravním podnikem, je zároveň dostatečně rozumově vyspělé nést odpovědnost (přirážku k jízdnému) v případě jízdy bez platné jízdenky.“ (Rozsudek Okresního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 4. 2021 č. j. 21 C 214/2020-30)

Poslední složkou právní subjektivity je způsobilost subjektu nést odpovědnost za své jednání, tzv. deliktní způsobilost. U subjektu, který je vybaven touto způsobilostí právo předpokládá schopnost nést nepříznivé následky svého protiprávního jednání, tedy schopnost snášet sankci. Je to tedy způsobilost vlastními protiprávními úkony založit svou právní odpovědnost, nebo způsobilost nahradit vzniklou újmu. Stejně jako předchozí složky subjektivity (způsobilost k právnímu jednání; způsobilost k právům a povinnostem) mohou mít i deliktní způsobilost jak fyzické, tak právnické osoby, vždy však záleží na to, jaký typ a rozsah způsobilosti jim právní řád (příslušné právní normy) přizná. V České republice mají právnické osoby deliktní způsobilost, a to jak v soukromém právu, tak veřejném právu (protiprávní jednání fyzické osoby se jim přičte).

Někdy se setkáme také s tzv. procesní způsobilostí, která představuje schopnost vystupovat v procesu autoritativní aplikace práva jako aktivní účastník. Subjekty, které ji nemají, musí být zastoupeny a nemohou tak například svým jednáním přímo činit úkony vůči soudu.

• Procesní způsobilost

  K procesní způsobilosti lze nalézt např. tato rozhodnutí:

  Nejvyšší soud v případu k procesní způsobilosti právnických osob uvádí: „Právnické osoby jako takové mají podle ustanovení § 19a obč. zák. a § 19 a 20 o. s. ř. procesní způsobilost v plném rozsahu a tuto jejich procesní způsobilost může omezit jen zákon.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 32 Cdo 2902/2000)

  Nejvyšší správní soud k procesní způsobilosti fyzických osob uvádí: „Pokud jde o zastoupení zákonným zástupcem, je podle § 35 odst. 1, § 120 s. ř. s. nezbytné jen tehdy, pokud účastník nemá plnou procesní způsobilost. Podle § 33 odst. 3, § 120 s. ř. s. má procesní způsobilost ten, kdo má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Podle § 8 odst. 1 občanského zákoníku způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí. Podle odst. 2 platí, že zletilosti se zásadně nabývá dovršením osmnáctého roku věku. Stěžovatel se narodil dne 2. 9. 1991, zletilosti nabyl dne 2. 9. 2009, a proto již v řízení o kasační stížnosti není zastoupen zákonnou zástupkyní.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.2.2010, čj. 2 As 68/2009-64

Jak jsme uvedli výše, pro subjekt je podstatné, aby měl právní subjektivitu, tedy, aby měl její pasivní složku. Je-li mu právem přiznána, můžeme hovořit o subjektu v právním slova smyslu. Tato subjektivita je rovněž podstatná, protože aktivní složku může subjekt mít, jen má-li způsobilost k právům a povinnostem. Obdobný vztah platí pro deliktní způsobilost: způsobilost k protiprávnímu jednání má subjekt jen v případě, pokud má způsobilost k právům a povinnostem. Nezapomeňme však, že subjekt může být vybaven pouze způsobilostí k právům a povinnostem. Žádnou jinou složku mít nemusí, a přece jej právo bude považovat za subjekt v právním slova smyslu.

Právní subjektivitu musí subjekt někdy nabýt: Lidé právní osobnost obecně nabývají narozením, nicméně svéprávnosti se nabývá až zletilostí. Navíc různá právní odvětví mohou mít různě stanovenou subjektivitu (například pracovní smlouvu může člověk uzavřít od 15 let, aktivní volební právo může člověk vykonávat od 18 let, být zvolen do Senátu nebo prezidentem může však až od 40). Každý subjekt se tedy skládá z různých složek subjektivity, které má v různé míře. To, že je někdo subjektem dle občanského práva automaticky neznamená, že bude subjektem i v jiném právním odvětví nebo podle jiného právního předpisu, bez ohledu na to, že většinou se subjektivita určuje primárně právě podle předpisů soukromého práva.

Fyzickou osobou je tedy každý člověk, bez rozdílu a bez výjimky. Fyzická osoba také bývá považována za přirozenou osobu („fyzis“ řecky znamená „příroda“ – viz Knapp 1995b: 981). Podle finského právního filozofa Visa Kurkiho je v západní tradici právního myšlení pro fyzické osoby důležité, že jsou to lidské bytosti, které se narodily, jsou v současné době naživu a jsou schopny vnímat. (Kurki 2019: 8)

• Právní subjektivita zvířat

  V koncepcích právní subjektivity druhé poloviny dvacátého století lze vysledovat tendence k rozšíření právní subjektivity směrem ke zvířatům, či alespoň k tzv. ostatním velkým primátům. (např. Cavelieri 2001; McCance 2013) Důvodem jsou nové poznatky vědeckého bádání, které odhaluje zatím netušený svět uvnitř nejen společenství primátů, ale i delfínů nebo ptáků čeledi krkavcovitých, a nabízí tak nový pohled na vztahy zvířat a lidí. Vždy jsou však následné právní diskuse závislé na diskusích mimoprávních, které se věnují rozborům toho, co je podstatou člověka (zda schopnost myslet, tedy rozumová složka, nebo emocionální složka, schopnost smysluplné komunikace, případně schopnost nést odpovědnost), či co je podstatou rozdílů mezi člověkem a zvířetem. Anebo zda z pohledu ochrany, kterou subjektivita poskytuje, je podstatné, zda tento živý tvor může trpět, jak na začátku devatenáctého století předpokládal Jeremy Bentham. (Bentham 1780: cccix) Z obecného pohledu to není zvláštní, protože v dávnější minulosti měla zvířata buď povinnosti, nebo přímo deliktní odpovědnost. (Gray 1972: 44-45; Amira 1891)

  V této souvislosti asi nepřekvapí, že zvláštní subjektivita mohla být přiznána lodím. Holmes například popsal, že loď mohla být považována za dlužníka a námořník s ní uzavíral smlouvu. Pokud „zanikla“ zaniklo i právo. (Holmes 1881: 31)

S definicí právnické osoby je to těžší. Žádnou univerzální, obecně přijímanou, nemáme. Definovat právnickou osobu je snadné, jen pokud se omezíme pouze na to, že je to entita uznaná výlučně právem, a obtížné, pokud budeme hledat její reálné vlastnosti. Například podle brněnského profesora občanského práva Jana Hurdíka je adekvátní vymezit právnickou osobu jako „pouhou pomocnou právně technickou konstrukci.“ (Hurdík 2004: 86). Při definování právnických osob se obvykle vychází k tzv. klasických definic. Ty hledají konkrétní (reálné) vlastnosti, se kterou by bylo možné spojit právní existenci právnických osob. (Beran 2012: 167) Nějaký reálný znak, který by pomohl určit jejich právní podstatu. Toto hledání společného znaku je vlastní mnoha teoriím, a neomezuje se jen na právnické osoby. (Lindroos-Hovinheimo 2021: 32-33) Přesto, pokud se nyní soustředíme na právnické osoby, můžeme rozlišovat teorie:

• fikce: již výše jsme si řekli, že např. Savigny rozlišoval jako důležitý znak subjektu vůli. Ty entity, které jej nemají, mohou být pouze fikcí. (Beran 2012: 167)
• reálné (organické; teorie reálné svazové osobnosti): podle těchto teorií může mít vůli i sdružení lidí, nejen člověk. (Beran 2012: 168) Právnická osoba má reálnou existenci a právo ji uzná. (Knapp 1995b: 984)
• zájmové: podle tohoto přístupu (často spojovaného s teorií fikce) je subjektem práva ten, kdo požívá užitky, které právo nese. Bez ohledu na to, jestli má vůli nebo ne. (Beran 2012: 81)

Vedle klasických přístupů stojí přístup normativní. V tomto případě nehledáme žádnou reálnou vlastnost právnické osoby. Proto také nic v reálném světě neodpovídá právnímu subjektu a zcela dostatečné je, že právo této entitě přičítá práva a povinnosti. (Beran 2012: 170) Podstatné je, že právnické osoby jsou uznány právem, mají oddělený majetek od majetku fyzických osob, které je vytvořily, a můžeme je jednoznačně identifikovat.

Na technickém (normativním) pojetí staví teorie, které obvyklé pojetí subjektů rozšiřují. Americký environmentální právník Christopher D. Stone (1938-2021) například konstatoval: „Dosti seriózně nabízím, abychom dali práva lesům, oceánům, řekám a dalším, tak zvaným „přírodním objektům“ v přírodě – vskutku, celému životnímu prostředí jako celku.“ (Stone 1972: 456) Podle něj lze těmto entitám přiznat subjektivitu stejně, jako jakýmkoli jiným „fikcím“. Určitým problémem je, že efektivně nemohou hájit svá práva případně nejsou příjemci náhrady škody. (Stone 1972: 463) To je však pouze záležitost práva. Stejně jako lze vyřešit to, že nemohou jednat tím, že jim bude ustanoven opatrovník. Podobně americký právní teoretik Lawrence Byard Solum (1954) (Solum 1992) nabízí možnost přiznat právní subjektivitu umělé inteligenci. Tento přístup postupně slaví úspěchy, neboť Federální soud Austrálie v rozhodnutí Thaler v Commissioner of Patents [2021] FCA 879 dospěl k závěru, že DABUS (systém umělé inteligence, který obsahuje neuronové sítě, který podle soudu simuluje fungování lidského mozku a vytváření informací) může být vynálezcem podle práva. To nutně nemusí být člověk, ale jakákoli entita (cokoli), co vynalézá: „podle mého názoru může být vynálezcem uznaným podle zákona systém nebo zařízení umělé inteligence. Takový vynálezce, který není člověkem, však nemůže být ani žadatelem o patent, ani příjemcem patentu. Takové stanovisko je v souladu s realitou současné technologie. Je v souladu se zákonem. A je v souladu s podporou inovací.“ (bod 226 rozhodnutí). To samo sobě neznamená, že systém AI je subjektem (je to rozhodnutí pouze jednoho z vyšších soudů), ale má k tomu blízko. Tak daleko, že by mohl o patent žádat, se však soud neodvážil jít.

Příkladem toho, že právní subjektivita lze přiznat i částem životního prostředí je například zákon Nového Zélandu z roku 2017 (Te Awa Tupua – zákon o vypořádání nároků na řeku Whanganui). Podle něj je Te Awa Tupua (nedělitelný a živý celek, který zahrnuje řeku Whanganui od hor až k moři a zahrnuje všechny její fyzické a metafyzické prvky) právnická osoba a má všechna práva, pravomoci, povinnosti a odpovědnosti právnické osoby. Práva, pravomoci a povinnosti Te Awa Tupua musí vykonávat nebo plnit a odpovědnost za její závazky musí nést Te Pou Tupua (zvláštní úřad) jménem a na účet Te Awa Tupua, a to způsobem stanoveným v této části a v Ruruku Whakatupua-Te Mana o Te Awa Tupua (část vypořádání).

Nezapomínejme, že právnické osoby nejsou pouze v právu soukromém, ale také v právu veřejném (například obce). Povaha právnických osob veřejného práva je srovnatelná s osobami soukromého práva. Podle některých názorů obsahuje veřejnoprávní subjektivita normotvornou (vrchnostenskou) kompetenci, která existuje vedle součástí, které mají osoby soukromého práva. (Bursíková 2014: 16). Je to tedy zvláštní výbava, daná veřejným právem určitým subjektům, což však není výjimečné a děje se tak ve všech právních odvětvích. Patrné je to například v případě obcí, které jsou právnickými osobami nadanými zvláštními pravomocemi.

S tím souvisí také skutečnost, že osoby (typicky právnické) veřejného práva jsou zřízeny zákonem a nikoli smluvním ujednáním. Tak je tomu nejen u obcí, ale také například u České televize, Českého rozhlasu nebo České advokátní komory (subjekt zájmové samosprávy) či Masarykovy univerzity. Tyto subjekty mají zvláštní povinnosti či oprávnění jdoucí nad rámec soukromého práva. Ač se někdy vedle fyzických a právnických osob ještě jako subjekt práva specificky uvádí stát, je z pohledu soukromého práva právnickou osobou.

Náležitosti právního jednání

Z toho, co bylo řečeno v předchozích podkapitolách vyplývá, že aby jednání mohlo být jednáním právním a vyvolávat nějaké právem předvídané následky, musí být splněny následující náležitosti:

• Náležitosti subjektu (subjekt musí být způsobilý právně jednat, tj. mít právní osobnost i svéprávnost minimálně v míře odpovídající následkům daného jednání), případně se mu jednání musí přičítat
• Náležitosti vůle (vůle musí být skutečná a vážná, svobodná a prostá omylu)
• Náležitosti projevu vůle (projev musí být dostatečně srozumitelný a určitý a v případě, kdy právo vyžaduje dodržení nějaké specifické formy, musí dodržet i tuto formu)
• Náležitosti předmětu (předmět musí být možný a právem dovolený)

Vady právního jednání

Ještě jednou si zopakujme: aby jednání mohlo být jednáním právním a vyvolávat právem předvídané následky, musí být splněny náležitosti subjektu, náležitosti vůle, náležitosti projevu vůle a náležitosti předmětu. Ve chvíli, kdy tyto náležitosti chybí, je takové jednání vadné a právní předpisy s takovou vadou mohou spojovat jiné než jednáním zamýšlené následky. Občanský zákoník za takové následky považuje zdánlivost, (relativní) neúčinnost nebo neplatnost. V tomto se poněkud liší od právní úpravy tzv. starého občanského zákoníku, který rozlišoval absolutní a relativní neplatnost a odporovatelnost

Obecně platí, že právo preferuje zhojení vady (třeba dohodou stran), před jeho neplatností nebo jinou vadností. Tomu odpovídá i ustanovení § 574 občanského zákoníku, podle kterého je na právní jednání „třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné“ a ustanovení § 575 občanského zákoníku, podle kterého „má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.“ Také pokud by se důvod neplatnosti měl týkat jen části jednání, kterou lze od zbytku jednání oddělit, bude podle ustanovení § 576 občanského zákoníku neplatná jen tato část.

Zdánlivé jednání pouze na první pohled vypadá jako právní jednání. „Budí zdání“ právního jednání, ale ve skutečnosti žádné následky nevyvolává. Zdánlivé – tedy jednání, ke němuž nepřihlížíme a které nevyvolává a ani nemůže vyvolávat ony právní následky – je jednání tehdy, když:

• chybí vůle jednajícího, nebo není-li vůle vážná,
• z projevu nelze zjistit, co tedy jednající chce (projev je neurčitý nebo nesrozumitelný). Právo ale umožňuje, aby si strany dodatečně vysvětlily, jaká vůle se tedy projevuje. V takovém případě konstruuje právo fikci neexistence nesrozumitelnosti nebo neurčitosti (Lavický a Polišenská 2015: 8),
• tak stanoví v zákon. Kromě výše uvedených důvodů pak občanský zákoník v některých situacích uvádí, že se k nějakému jednání „nepřihlíží“. I v takových případech se bude v důsledku jednat o zdánlivá jednání tak, jak zde byla popsána.

§ 19 odst. 2 občanského zákoníku

Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k omezení těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo veřejnému pořádku.

Neplatné je podle občanského zákoníku jednání tehdy, pokud

• se příčí dobrým mravům;
• odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje;
• předmět jednání je nemožný;
• jednající subjekt není k jednání způsobilý (čímž se rozumí v případě jinak plně svéprávných osob i aktuální rozumový a volní stav osoby);
• není učiněno ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda stran;
• někdo jednal v omylu a jeho omyl způsobila druhá strana, nebo byl způsoben lstí;
• byl někdo přinucen k jednání pod hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající jeho důvodnou obavu.

Neplatnost je nástroj na ochranu jedné ze stran (té, která byla uvedena v omyl, která byla k jednání přinucena apod.). Podle ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku totiž „[j]e-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Jen tato osoba pak může neplatnost namítat. Pokud tak neučiní, jednání se považuje za platné. Existenci jednání odporujícího dobrým mravům, zákonu, porušuje veřejný pořádek nebo chce něco nemožného bude soud zohledňovat i bez jakéhokoli namítnutí.

V teoretické rovině tedy rozlišujeme dva druhy neplatnosti – absolutní a relativní. Absolutní neplatnost je taková, které strany chrání do té míry, že k ní státní orgány přihlíží i bez jakéhokoli namítnutí.

Relativní neplatnost je pak taková vlastnost, která umožňuje (typicky jen některé ze stran) namítat existenci takové vady a domáhat se neplatnosti takového jednání. Příkladem relativní neplatnosti může tedy být například omyl v předmětu jednání, příkladem vady mající za následek absolutní neplatnost pak například právem nedovolený předmět jednání.

V kontextu nového občanského zákoníku však není zcela zřejmé, které vady mají za následek absolutní a které relativní neplatnost. Taková neshoda například existuje v kontextu vad subjektu právního jednání.

Například podle Kindla a Rozehnala by se mělo v takové případě jednat o relativní neplatnost, právě proto, že se jeví chránit zájmy pouze některé osoby. (Kindl a Rozehnal 2014: 105-106). Zuklínová (Zuklínová 2013: 135-136) pak má spíše za to, že bychom měli zohledňovat konkrétní situace a podle toho určit, zda takové jednání bude neplatné relativně nebo absolutně. Pokud by snad mělo být dané jednání v neprospěch například dítěte jako subjektu bez plné svéprávnosti, měl by k tomu soud přihlížet jako jednání absolutně neplatnému. „To, zda je nezletilému právní jednání na prospěch či nikoliv, je však třeba posuzovat vzhledem k okolnostem jednotlivého případu, neboť s právy jsou zpravidla nerozlučně spojeny i určité povinnosti.“ (Lavický a kol. 2014: 2094)

Občanský zákoník rozeznává ještě relativní neúčinnost, jejímž smyslem je ochrana věřitele před krácením pohledávky ze strany dlužníka. Kindl a Rozehnal (2014: 106) k tomu uvádějí:

„I právní jednání jinak zcela bezvadná mohou být zatížena tím, že jejich účelem je zkomplikovat postavení dalších osob, případně, že ačkoli to jejich účelem není, fakticky postavení jiných osob komplikují. Občanský zákoník proto zohledňuje případy, kdy se jinak bezvadným právním úkonem sleduje zkrácení vykonatelné pohledávky věřitele, anebo se taková pohledávka skutečně zkracuje, ačkoli to tím nebylo sledováno.“ V takovém případě pak tedy občanský zákoník umožňuje věřiteli se domáhat toho, aby soud rozhodl, že poškozující jednání dlužníka je vůči němu neúčinné.

Tento koncept nahradil tzv. odporovatelnost, kterou znal občanský zákoník z roku 1964. Jeden z komentářů k tomuto doplňuje:

„Pojmem relativní neúčinnost je nahrazen původní pojem odporovatelnost, který používal § 42a ObčZ. Protože se však relativní neúčinnost uplatňuje tzv. odpůrčí žalobou, je pojem odporovatelnosti i nadále použitelný. Podstatou tohoto institutu je ochrana věřitele před jednáním dlužníka, kterým dochází ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele.“ (Krejčí 2016: § 589)

Protiprávní jednání

Protiprávní jednání označujeme jako delikty. Jedná se o jednání, které je v rozporu s pravidlem předpokládaným právní normou, a které má za následek vznik odpovědnostního právního vztahu. Ten spočívá v povinnosti subjektu snášet nepříznivé následky, které stanoví právní norma. Delikty mohou mít veřejnoprávní nebo soukromoprávní povahu.

Právní akty

Individuální právní akty jsou typem právního jednání, které spočívá v rozhodnutí orgánu veřejné moci – např. soudu nebo správního orgánu. Protože se jedná o rozhodnutí, je zde vždy přítomná vůle (proto se jedná o typ právního jednání) a předpokládáme, že toto rozhodnutí je v souladu s právem (proto se jedná o jednání v souladu s právem). Pokud je takové jednání orgánu veřejné moci v rozporu s právem, nemůže se jednat o individuální právní akt, ale o protiprávní akt. To je však oprávněn konstatovat pouze jiný orgán státu. Individuálními právními akty se budeme blíže zabývat v kapitole věnované autoritativní aplikaci práva, nyní pouze uveďme, že právními skutečnostmi jsou pouze tzv. konstitutivní individuální právní akty.