7. Právní skutečnosti a právní poměry

Terezie Smejkalová

Obsah kapitoly

7.5 Právní poměry

V předchozích kapitolách jsme uvedli, že právní skutečnosti jsou takové skutečnosti, se kterými právo spojuje vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností. Nyní naši pozornost zaměříme právě na tato práva a povinnosti, protože právě ony konstituují právní poměry osob.

Právo je tak trochu magie (Francouzský sociolog Pierre Bourdieu dokonce tvrdil, že právo je „akt sociální magie, který funguje. Bourdieu 1991: 42). Anebo technologie. Právem vytváříme práva a povinnosti, které by jinak neexistovaly. I samotný pojem „právo“ (ve smyslu subjektivního práva) je prázdný, dokud neplatí právo (ve smyslu objektivního práva) a dokud neexistují nástroje, jak vynucovat následky, které tato práva a povinnosti předpokládají. Objektivní právo se tedy realizuje prostřednictvím subjektivních práv a povinností. A práva a povinnosti tvoří obsah toho, čemu říkáme právní poměry (resp. právní vztahy).

Charakterizovat právní vztahy není jednoduché a tvrzení, že se jedná o společenské vztahy regulované právem je sice správné, ale moc nevysvětluje. I pro Hanse Kelsena je právní vztah těsně spojen s právy (subjektivními) a povinnostmi. Chápe jej jako vztah mezi právními subjekty a současně mezi oprávněním a odpovídající povinností vytvořený právem. (Kelsen 1967: 162) To platí jak pro soukromoprávní vztahy, tak pro vztahy veřejnoprávní. Podle Emmanuela Jeulanda pro právní vztahy veřejného práva však platí, že se vyvinuly ze soukromého práva a spojily se s konceptem subjektivních veřejných práv. (Jeuland 2023: 163) Objevují se v nich proto prvky ochrany před státem a prvky moci, kterou stát disponuje, a která není v soukromém právu obvyklá. Typické je však uvažovat o právních vztazích spíše v kontextu teorie soukromého práva, byť se s nimi setkáváme i v právu veřejném. Pro uchopení právních vztahů (bez ohledu na právní odvětví) je proto nutné uvažovat o právních subjektech, právech a povinnostech a případně právních skutečnostech jako prvku, který vztahy také může ovlivňovat. A samozřejmě, bez právní normy to nepůjde vůbec.

Právní poměry, nebo také někdy právní vztahy, jsou společenské poměry (vztahy) regulované právem. Toto vymezení poskytne i základní rámec, ve kterém se budeme pohybovat: jedná se o vztahy mezi lidmi, kterým se přiznává společenský význam, a jejich obecné uspořádání je stanoveno právem. Tyto vztahy mohou vznikat mezi více subjekty, mohou být například založeny jednáním těchto subjektů nebo mohou být založeny právní normou, mohou být přizpůsobeny vůli subjektů nebo naopak jsou striktně vázány normativní vůlí normotvůrce. V právních vztazích vystupují subjekty jako nositelé subjektivních práv a povinností, která mají k sobě navzájem. Vzhledem k tomu je také možné ztotožnit právní vztahy se vztahem mezi subjekty, které mají vzájemná práva a povinnosti. Oproti tomu je pojem právní poměr poněkud širší a neomezuje se nutně pouze na onu vzájemnost práv a povinností a občanský zákoník tímto pojmem pokrývá nejen práva a povinnosti subjektů práva, ale třeba i jejich právní status.

Právní poměry tedy mohou být zakládány přímo právem, jednáním podle práva, ale také i jednáním v rozporu s právem. Poslední jmenovanou možností se však bude zabývat kapitola Právní odpovědnost. Ale již nyní můžeme říci, že právní odpovědnost lze chápat také jako jeden druh právního poměru (vztahu).

Právní poměry/vztahy představují jeden ze způsobů, kterými se právo realizuje. Stát právními normami stanoví, jaký typ uspořádání vztahů a jaký typ jednání bude garantovat (sankcionovat či vynucovat jeho porušení). Proto je v takových případech pro adresáty výhodné svůj vztah a své chování podřídit právním normám. Tím získají možnost předvídat chování dalších účastníků vztahu (stran) a současně záruku, že určité jednání nebo výsledky budou schopni za pomoci státu vynutit. Ve sféře soukromého práva se mohou adresáti chovat způsobem, který právo výslovně nezakazuje. Mohou tedy zakládat jakékoli vztahy, které nejsou právem zakázány a mohou také jednat všemi způsoby, které se právu nepříčí (nejsou protiprávní, neobcházejí zákon nebo nejsou zneužitím práva). I tyto vztahy mají právní garanci, pokud splní minimální požadavky stanovené právem (například, že do těchto vztahů vstupují dobrovolně). V těchto případech stát dopředu projevil svou vůli chránit svobodná rozhodnutí osob vstupovat do právních vztahů. V případě veřejného práva tento dispozitivní charakter vztahů a regulace není obvyklý, a proto jsou jako právní vztahy označeny ty vztahy, které podléhají právní regulaci, bez možnosti tuto regulaci měnit vzájemnou dohodou.

Právní regulace vztahů se tedy plně projeví, pokud dojde ke sporu: stát postupuje dle práva a konflikty urovnává tak, jak dopředu určil. Jakékoli mimoprávní vztahy tedy v této rovině ztrácejí svůj význam. To ovšem není v rozporu s tím, že i takové vztahy mohou zůstat v rovině morálních závazků. Pokud ke konfliktu nedojde, pak je plně na účastnících vztahu, jak své vzájemné poměry upraví, pokud se to ovšem nebude příčit jiným právním normám.

Předpoklady existence právního poměru/vztahu

Za jakých podmínek (za splnění jakých předpokladů) je tedy společenský vztah vztahem právním?

Aby mohl jakýkoli právní poměr existovat, je nezbytné, aby nejprve existovala právní norma, která daný (společenský) poměr upravuje. Existence právní normy, které dopadá na konkrétní společenský poměr/vztah je tedy nezbytným (obligatorním) předpokladem toho, aby tento poměr/vztah mohl být právním. Pokud se tedy jedná o vztah, který není regulován právní normou, nemůže se jednat o právní vztah. Nezapomeňme však na dispozitivnost právní úpravy: nalézt v soukromém právu vztah, který nebude regulován právem (bez ohledu na to, že o něm příslušné ustanovení vůbec nic neříká), bude obtížné. Vzhledem k tomu, že se jedná o nutný (obligatorní) předpoklad, lze se setkat s právními vztahy, které vznikají, zanikají či mění se pouze přímo působením právní normy (ex lege).

  • Vznik či změna právního poměru ex lege

    Vztah, který vznikl (zanikl) přímo působením právní normy (ex lege) bez spolupůsobení jakékoli právní skutečnosti popisuje např. Nejvyšší soud: „Při obecních restitucích nejde o „klasické“ restituce ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou a s vydáním věci (dohodou o něm), ale o zákonem limitovaný přechod majetku mezi státem a obcí. K přechodu dochází ex lege bez dalšího určitým dnem stanoveným v zákoně, bez stanovení lhůt apod.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006

    „Úrok z prodlení vzniká za každý den prodlení počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti (§ 252 odst. 2 daňového řádu). Úrok z posečkané částky vzniká za dobu povoleného posečkání namísto úroku z prodlení (§ 157 uvedeného zákona). Pro oba úroky je charakteristické, že vznikají ex lege každým dnem prodlení bez ohledu na to, že do evidence daní se předepisují s určitým zpožděním. Okamžik vzniku tak nelze ztotožňovat s okamžikem předepsání, byť z hlediska vykonatelnosti je předepsání nezbytným prvkem, bez něhož nelze úhradu úroku po dlužníkovi vyžadovat.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.10.2021, čj. 5 Afs 143/2020–33)

    „Nejvyšší soud – jak patrno i z výše popsaných závěrů – nepochybuje o tom, že společnosti, jež emitovala listinné akcie na majitele, které se ex lege změnily k 1. 1. 2014 na listinné akcie na jméno, vznikla k témuž dni povinnost vést (v souladu s § 264 z. o. k.) i seznam akcionářů. Mimo jiné i proto, aby společnost mohla tuto povinnost splnit, ukládá § 3 odst. 1 zákona č. 134/2013 Sb., aby akcionář předložil společnosti akcie (jejichž forma byla změněna působením zákona č. 134/2013 Sb․) a sdělil jí údaje potřebné pro zápis do seznamu akcionářů.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 660/2018)

Existenci právního poměru (tedy práv a povinností subjektů) může právo navázat na to, že nastane nějaká v právní normě pojmenovaná skutečnost, tedy právní skutečnost tak, jak byla podrobně vysvětlena výše. Tento předpoklad však není nezbytný: Mohou existovat i takové právní poměry, které vnikají pouze působením právní normy (nebo díky ní zanikají či se mění). Proto právní skutečnosti považujeme za fakultativní předpoklad právního vztahu.

Prvky právního poměru/vztahu

Každý vztah, nejen ten právní, můžeme popsat prostřednictvím prvků, jejichž společná přítomnost umožní jeho existenci. Každý společenský poměr tedy musí mít nějaký subjekt nebo subjekty, jimž bude náležet nebo mezi nimiž bude existovat. Každý společenský poměr také obsahuje předmět, o který v tomto vztahu jde: oč subjekty usilují, co je „hmotným“ motivem jejich jednání, případně k čemu směřuje jejich jednání. A každý poměr/vztah také musí mít nějaký obsah, protože se musí nějak uskutečňovat. Pro každý vztah je tak důležitý subjekt (kdo), objekt (co) a obsah (jak). Nejinak je tomu i u právních poměrů. Ani ty nemohou existovat bez vzájemné souhry těchto prvků. Jediný rozdíl je v tom, že v tomto případě mají prvky právní charakter. Právní normy je musí uznávat jako způsobilé být prvky právního vztahu.

Prvky právního poměru/vztahu tedy jsou

  • subjekt (subjekty)
  • objekt,
  • obsah.

Subjekt právního poměru

Právní vztah vždy vzniká mezi určitými (individualizovanými) subjekty. Subjekt je tím, komu právo může garantovat práva a povinnosti a kdo (pokud je k tomu způsobilý) může na sebe brát vlastním jednáním nová práva a povinnosti. Pouze prostřednictvím působení na subjekty může norma vyvolávat následky. Z technického pohledu je možné si představit, že subjektem je ten, koho právní normy jako takového určí, aniž by bylo nutné, aby splňoval morální nebo rozumová kritéria. To je patrné v tom, že jako subjekt mohou být – v různých časech a různých právních systémech – vnímány různé entity.

Jak bylo popsáno výše, subjekt právního poměru musí disponovat tzv. právní subjektivitou.

Objekt právního poměru

Jedním z účelů existence právního poměru/vztahu je regulovat společenské vztahy. To je patrné z jeho nutné spojitosti s právní normou. Právní vztah je vztahem regulovaným právní normou. Je jedním ze způsobů, kterými se právní norma uvádí do skutečného života, kterými je konfrontována se společenskou realitou. Objektem právního vztahu pak rozumíme důvod, pro který subjekty uzavírají právní vztah. Objekt je tím, oč ve vztahu jde. Obvykle rozlišujeme primární a sekundární objekt právního vztahu.

Vzhledem k výše uvedenému charakteru právního vztahu – tedy vzhledem k jeho regulativnosti – je primárním objektem právního vztahu lidské chování. Pouze lidské chování je způsobilé být předmětem právní regulace. Primární objekt spojujeme s regulativní povahou právního vztahu.

Sekundární objekt právního vztahu někdy také nazýváme předmět. Zde se již skutečně jedná o objekt, ke kterému se upínají očekávání subjektů právního vztahu. Je to skutečný důvod, pro který subjekty do tohoto vztahu vstupují. Obvykle se vydělují tyto zvláštní skupiny předmětů právní vztahu:

  • věci
    • hmotné,
    • nehmotné,
  • chování a výsledek chování,
  • hodnoty lidské osobnosti,
  • lidské tělo a jeho části,
  • živá zvířata,
  • ovladatelné přírodní síly.

Obsah právního poměru

Obsahem právního vztahu obvykle rozumíme subjektivní práva (oprávnění) a povinnosti. Jedná se proto o určující prvek celého právního vztahu. Dle charakteru subjektivního práva můžeme obvykle určit typ právního vztahu.

Subjektivní právo (oprávnění) můžeme charakterizovat jako možnost chovat se způsobem, který (v obecné rovině) předvídá právní norma. Je to tedy možnost (nikoli nutnost) realizovat dovolení dané právní normou. Současně oprávnění spojujeme s povinností, neboť doplňkem subjektivního práva je povinnost – má-li někdo možnost chovat se určitým způsobem, je žádoucí, aby tomu odpovídala také povinnost někoho jiného. Oprávnění se obvykle skládá z několika komponentů:

  • možnost chovat se určitým způsobem;
  • požadovat plnění právní povinnosti od druhého;
  • požadovat ochranu od státu.

Pochopitelně, vzhledem k tomu, že se jedná o možnost, je plně na vůli oprávněného subjektu, zda tuto možnost (či kteroukoli z jejích komponent) využije, či nikoli. Možnost považovat ochranu od státu označujeme jako nárok. (Knapp 1995: 197) Nárok je tedy součástí subjektivního práva (oprávnění). V případě, že se nárok z jakéhokoli důvodu vytratil (např. se promlčel – zanikl tedy uplynutím času, ve kterém možnost danou subjektivním právem nikdo nevyužil), nezaniká tím samotné subjektivní právo, ale pouze možnost domáhat se ochrany od státu, resp. možnost požadovat po státu, aby přinutil povinnou stranu realizovat její povinnost odpovídající oprávnění. Takovéto subjektivní právo označujeme jako naturální obligace. Jako nárok se také někdy označuje kvalitativní změna subjektivního práva: „Do stadia právního nároku však „dospěje“ relativní právo až jeho uplatněním…“ (Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 8 To 293/2005)

  • Naturální obligace

    Nejvyšší soud k naturální obligaci poznamenává: „Dovolatelka si především dostatečně neuvědomila, jakou funkci plní konstrukce promlčecí lhůty. Po jejím marném uplynutí vzniká povinnému právo námitky promlčení, pokud námitku v soudním řízení vznese, nelze právo přiznat soudním rozhodnutím. Právo se mění na tzv. naturální obligaci, u níž záleží na rozhodnutí povinného, zda bude dobrovolně plnit nebo nikoli. Zánikem nároku po vznesení námitky promlčení v soudním řízení tedy zaniká i subjektivní právo věřitele, které přestává být soudně vynutitelné. Zůstává jen existující dluh, u něhož sice nic nebrání dlužníkovi v tom, aby věřiteli plnil, jde však jen o plnění dobrovolné.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007)

Vzhledem k povaze subjektivního práva můžeme rozlišit právo absolutní a relativní. Typ subjektivního práva nám potom také určuje povahu právního vztahu. Absolutní subjektivní právo (absolutní oprávnění) spojujeme s identifikovaným oprávněným subjektem (subjektem, který je individuálně určen), kterému odpovídá povinnost všech ostatních – tedy určenému oprávnění odpovídá povinnost neučených subjektů zdržet se zásahů do práv oprávněného. Absolutní právo se tedy uplatňuje vůči všem – erga omnes. Jako absolutní právo si lze představit například právo vlastnické: určenému vlastníkovi, který je oprávněným subjektem, odpovídá povinnost ostatních zdržet se všech zásahů do tohoto práva. Podobné je to u lidských práv – oprávněný subjekt je chráněn před zásahy individuálně neurčených povinných subjektů. Známá je tak pouze jedna strana tohoto vztahu.

  • Absolutní právo

    „Vlastnické právo je absolutním právem, které působí erga omnes. Ochranu je mu však možno poskytnout pouze tehdy, pokud bylo nabyto v souladu se zákonem. Je nepochybně ve veřejném zájmu regulovat výstavbu v zájmu zachování životního prostředí či jiných obecně uznávaných hodnot, tedy v zájmu práv ostatních občanů. Dodatečné povolení neoprávněné stavby by mohlo být chápáno jako precedens a být návodem pro ostatní, jak obejít zákon.“

    (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. III. ÚS 403/98)

Oproti tomu relativní právo je charakterizováno tím, že jak oprávněný, tak povinný subjekt jsou určeny. Subjektivnímu právu určeného subjektu odpovídá povinnost taktéž přesně určeného povinného subjektu. Známé jsou tak obě (případně všechny, jedná-li se o vícestranný právní vztah) strany daného právního vztahu. Jak v případě absolutního, i v případě relativního práva není podstatné, kolik je určených subjektů – podstatné je, že tyto subjekty jsou známé a jednoznačně individualizované. Typickými relativními oprávněními jsou ta vzniklá ze závazků: například právo uplatnit vady koupeného výrobku je právem relativním.

  • Relativní právo

    „…právo nájemce na užívání pronajaté nemovitosti není (na rozdíl od vlastnického práva) absolutním právem působícím erga omnes, nýbrž relativním právem působícím výlučně ve vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem. Soudní ochrana tohoto relativního práva je pak zajištěna možnostmi danými nájemci v rámci občanského řízení soudního domáhat se různými typy žalob ochrany svých práv vůči pronajímateli…“

    (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.3.2005, čj. 2 As 1/2005, č. 806/2006 Sb. NSS)

    „Odvolací soud dále připomněl, že právo na vydání lidských ostatků podle ustanovení § 92 odst. 2 o.z. není nárokem vyplývajícím z ochrany vlastnického práva; svou povahou se jedná o osobnostní relativní právo sui generis vznikající ex lege pohřbením těla zemřelého člověka a zanikajícím uložením ostatků na veřejném pohřebišti.“

    (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1882/2018)

Rozlišujeme také způsoby jednání dle oprávnění – pokud někdo realizuje svá oprávnění, tedy pokud využívá možnost, která mu plyne ze subjektivního práva, říkáme, že se jedná o výkon práva. Subjekt jedná secundum et intra legem. Tento způsob jednání je v souladu s právem. Lze se také setkat s chováním tzv. mimo právo (praeter legem). Toto chování není upraveno právem a v souladu se zásadou „co není zakázáno je dovoleno“ se jedná o způsob, kterým se lze chovat. Ovšem tomuto typu chování neodpovídá žádná povinnost. Proto toto chování nemůže být výkonem práva. Na opačné straně ve vztahu k právu se nachází jednání proti právu (contra legem) a jednání, které je obcházením zákona (in fraudem legis), což je rovněž nežádoucí způsob chování. Pouze v případě výkonu práva se však setkáme s odpovídající povinností.

  • Obcházení zákona

    Obcházení zákona bývá charakterizováno jako jednání, které samo není v rozporu s právním pravidlem, příčí se však účelům explicitně stanoveným právními normami. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 119/01 ze dne 1. 4. 2003 (N 47/30 SbNU 9) definuje „obcházení zákona“ takto: „Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.

    V posuzovaném případě uzavření kupní smlouvy samo o sobě zákonu neodporuje. Situaci je však nutné posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených. Z nich vyplývá, že kupní smlouva byla, stejně jako smlouva o zřízení zástavního práva, uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce a že realizací sjednaného zajištění mělo dojít k převodu vlastnického práva k zástavě na zástavního věřitele, tedy k propadnutí zástavy. Takové ujednání svými důsledky obchází kogentní zákonnou úpravu realizace zástavního práva. Kupní smlouvu je proto třeba považovat podle ustanovení § 39 občanského zákoníku za absolutně neplatnou pro obcházení zákona.“

Právní povinnost charakterizujeme jako nutnost jednat určitým, právní normou stanoveným, způsobem. Podstatné je, že v případě, že subjekt nesplní stanovenou povinnost, bude státem donucen tuto povinnost splnit, nebo sankcionován – budou proti němu uplatněny nepříznivé následky. Rozlišujeme čtyři typy právních povinností:

  • dát (dare),
  • jednat (facere),
  • nejednat (non-facere) nebo zdržet se (omittere),
  • strpět (pati).

S absolutním oprávněním spojujeme povinnost zdržet se (omittere) zásahů do tohoto subjektivního práva případně výkon tohoto oprávnění strpět (pati). S relativním oprávněním mohou být spojeny všechny typy povinností: dát, jednat, nejednat nebo určité jednání (chování) strpět.

  • Subjektivní právo a povinnost

    Pohlédneme-li do judikatury nejvyšších soudů, lze se setkat s těmito názory na vztah subjektivního práva a povinnosti:

    „Jestliže stavebníku vznikne konkrétní veřejnoprávní oprávnění provést ohlášené stavební práce, vzniká zároveň i právní povinnost všem ostatním subjektům provedení těchto prací strpět (pati), a to bez ohledu na to, zda toto oprávnění vzniklo na základě formalizovaného stavebního povolení, anebo na základě konkludentního fiktivního souhlasu spojeného s marným uplynutím zákonné lhůty. Z tohoto potenciálně neomezeného okruhu subjektů je třeba vyčlenit okruh těch subjektů, jejichž práva mohou být takovým individuálním správním aktem přímo zasažena.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.7.2008, čj. 4 As 64/2007-65)

    „Pracovněprávní vztah, stejně jako ostatní závazkové vztahy, je charakterizován souborem vzájemných práv (oprávnění) a povinností (závazků). Povinnosti (závazky) mohou spočívat v aktivním jednání nebo v pasivní činnosti. Aktivní jednání představuje povinnost něco dát, předat (dare) nebo něco konat (facere). Naproti tomu pasivní činnost spočívá v povinnosti něčeho se zdržet, něco nekonat (non facere, omittere) nebo něco strpět (pati). V poměrech pracovněprávního vztahu lze povinnosti zaměstnance z pracovního vztahu plynoucí posuzovat rovněž z hlediska uvedených kategorií. Povinnost aktivně něco konat (dare, facere) podle pokynů zaměstnavatele má zaměstnanec toliko v pracovní době. Mimo pracovní dobu, jestliže pracovní poměr (a tedy i pracovněprávní vztah) trvá, lze po zaměstnanci požadovat plnění povinností spočívajících především v tom, aby se něčeho zdržel, něco nekonal (non facere, omittere).“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní)

Předcházející podkapitola