Obsah kapitoly

---

7.1 Právní skutečnosti

Co je skutečnost?

Byť by bylo zajímavé pojmout tuto otázku z filozofického nebo fyzikálního hlediska, v této kapitole se neptáme po podstatě bytí, ale po významu pojmu, se kterým zde právní teorie operuje.

V kontextu právních norem jsme zjistili, že právo může (typicky v tzv. hypotéze právní normy) stanovit podmínky, za nichž dochází k jeho realizaci. Těmito podmínkami může být prakticky cokoli: podepsání dokumentu, nástup do dopravního prostředku, uplynutí času nebo zmáčknutí tlačítka na automatu s kávou. Klidně to také ale může být vstoupení do dveří budovy, hlasitý projev nebo mlčení. Právní skutečnost je tedy vlastně cokoli, s čím právo spojuje nějaký (právně relevantní) následek. Je to právo, které si vybírá, jestli následek bude mít to, že mrknu, položím hrnek na stůl, kliknu na „Potvrdit“ při online platbě kartou nebo napíšu na sociální sítě o někom nepravdu. Takové cokoli tedy může být (lidské) jednání, formalizované akty normotvůrce a jiných orgánů veřejné moci nebo přírodní jevy a další děje. Všechno toto mohou potenciálně být pro právo relevantní skutečnosti, a to tehdy, pokud se s nimi rozhodne spojovat vznik, změnu nebo zánik práv a povinností. A pokud tomu tak je, jsou to právní skutečnosti.

Viktor Knapp (1995: 141 a násl.) rozdělil právní skutečnosti podle toho, zda závisí nebo nezávisí na volním lidském chování: Subjektivní právní skutečnosti jsou takové, které závisí na vůli člověka, objektivní právní skutečnosti jsou pak ty, které na vůli člověka závislé nejsou.