Obsah kapitoly

---

9.4 Delikty

Deliktem obvykle, ale nikoli výlučně, rozumíme protiprávní jednání, a to nejčastěji jednání, které je proti právu (contra legem), případně v rozporu se smlouvou či dobrými mravy (v případě soukromého práva; v případě veřejného práva je chápání užší a je to pouze jednání v rozporu s právem). Jako delikt lze také označit jednání, které nazýváme obcházení zákona (in fraudem legis), což je jednání sice v souladu s právní normou, ale tak, aby byl dosažen výsledek zakázaný kogentní normou. (Eliáš 2018: 515) Obcházení zákona proto neporušuje právní normu co do způsobu jednání, ale je v rozporu s účely stanovenými právní normou. Podle názoru Ústavního soudu „Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.“ [nález sp. zn. II. ÚS 119/01 ze dne 1. 4. 2003 (N 47/30 SbNU 9)] V případě obcházení zákona je však nutno rozlišit, zda jedná o zakázané chování, nebo chování, které je dovoleno ve smyslu zásady „co není zakázáno, je dovoleno“. (Knapp 1995: 186) Deliktním jednáním je i zneužití práva. K tomu dochází v případech výkonu práva, avšak vedoucího ke vzniku neodůvodněné škody (újmy) někoho jiného. (Knapp 1995: 184) Jako zneužití práva můžeme například klasifikovat opakovaná a četná podání na soud (žaloby stížnosti), která postrádají obsah, jsou velmi početná a stále opakují tytéž nesouvisející argumenty (či sdělení, která ani argumentací nejsou). V tomto případě tak jde o to, že jednání je vedeno zcela jiným (nechráněným) účelem, přičemž k jeho dosažení se využijí formálně přípustné prostředky. (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2023 č.j. 8 As 97/2023-17)

Delikt není jen protiprávní jednání

Soukromoprávní chápání deliktu je však širší a zahrnuje v sobě nejen protiprávní jednání (v širším slova smyslu), ale také protiprávní skutečnosti. Tím se liší od klasické římskoprávní doktríny, pro kterou byly delikty spojeny pouze s jednáním, které vedlo k poškození cizích právních statků. (Vážný 1924: 11)

Delikty se nejčastěji dělí podle odvětví práva, které delikt stanoví. Od tohoto se odvíjí samotná povaha konkrétního deliktu, případně míra, s jakou se projevují funkce právní odpovědnosti přítomné v sankci uložené za tento delikt a jeho role v mechanismu právní regulace. Dle výše uvedeného kritéria se rozlišují tyto hlavní typy deliktů:

• trestné činy (zločiny a přečiny);
• správní delikty (přestupky, správní disciplinární delikty a správní pořádkové delikty);
• soukromoprávní delikty;
• disciplinární delikty.

Trestné činy a správní delikty jsou veřejnoprávní povahy, civilní delikty mají povahu soukromoprávní. Disciplinární delikty se vymykají a nacházíme u nich prvky jak veřejnoprávní, tak soukromoprávní. V právu se nachází i jiné typy deliktů (např. ústavněprávní).

Trestný čin je dle § 13 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vymezen takto: „Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.“ Trestné činy se dělí na zločiny a přečiny – „přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let“; „zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.“ (§ 14 trestního zákoníku).

Správní delikt nemá zákonnou definici tak jako trestný čin, ale můžeme jej charakterizovat jako protiprávní čin, jehož znaky jsou výslovně uvedeny v zákoně (legalita), a který sankcionuje orgán veřejné moci (Kopecký 2021: 253). Správní delikty můžeme rozdělit na přestupky, správní disciplinární delikty a správní pořádkové delikty. Přestupky jsou definovány § 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů: „Přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.“

Soukromoprávní delikt, jak je uvedeno výše, spadá do oblasti soukromého práva a rozumíme jím porušení norem soukromého práva. Jako civilní delikt proto můžeme vnímat například způsobení škody úmyslným jednáním proti dobrým mravům nebo jednání v nekalé soutěži. Civilní delikty vznikají jako následek porušení smluvní povinnosti (povinnosti založené smlouvou), přičemž v tomto případě se jedná o tzv. objektivní odpovědnost (viz níže). Nebo mohou vzniknout jako následek porušení povinnosti stanovené přímo zákonem. V tomto případě se jedná o odpovědnost subjektivní (viz níže).

Disciplinární delikt může být chápán jako porušení interních normativních instrukcí, které lze sankcionovat (různé kázeňské nebo disciplinární řády zaměstnavatelů nebo různá pravidla občanských sdružení atp.), nebo také jako delikt osoby, která je ve zvláštním vztahu k určité instituci disponující veřejnou mocí (armáda, policie, soudy atp.).