Jorgos Seferis

Jorgos Seferis

Překlady: I. Kupec, Fr. Štuřík a R. Dostálová: Jorgos Seferis, Argonauti, Bratislava 1973.

R. Dostálová, V. Hladký a J. Pelán: Jorgos Seferis, Básně, Červený Kostelec 2011.

Στὸ περιγιάλι τὸ κρυφὸ
κι ἄσπρο σὰν περιστέρι
διψάσαμε τὸ μεσημέρι
μὰ τὸ νερὸ γλυφό.

Πάνω στὴν ἄμμο τὴν ξανθὴ
γράψαμε τ᾿ ὄνομά της
ὡραῖα ποὺ φύσηξεν ὁ μπάτης
καὶ σβήστηκε ἡ γραφή.

Μὲ τί καρδιά, μὲ τί πνοή,
τί πόθους καὶ τί πάθος
πήραμε τὴ ζωή μας· λάθος!
κι ἀλλάξαμε ζωή.

Na brehu za vodami skrytom
a bielom jak sneh holubíc
pili sme iba z potu líc
vo vode slanej stojac pritom.

Do zlata piesku písali sme
jej meno s nemou hádankou;
deň rozihral sa do vánkov
a v šume mora písmo mizne.

A koľko vášní roztúžení
plnosti srdca bolo v nás!
Daromne. Čas ten holomráz
zaduje len a všetko zmení.

Στὴν πέτρα τῆς ὑπομονῆς
κάθισες πρὸς τὸ βράδυ
μὲ τοῦ ματιοῦ σου τὸ μαυράδι 
δείχνοντας πὼς πονεῖς·

κι εἶχες στὰ χείλια τὴ γραμμὴ 
ποὺ εἶναι γυμνὴ καὶ τρέμει 
σὰν ἡ ψυχὴ γίνεται ἀνέμη 
καὶ δέουνται οἱ λυγμοί·

κι εἶχες στὸ νοῦ σου τὸ σκοπὸ 
ποὺ ξεκινᾶ τὸ δάκρυ 
κι ἤσουν κορμὶ ποὺ ἀπὸ τὴν ἄκρη 
γυρίζει στὸν καρπό·

μὰ τῆς καρδιᾶς σου ὁ σπαραγμὸς 
δὲ βόγκηξε κι ἐγίνη 
τὸ νόημα ποὺ στὸν κόσμο δίνει 
ἔναστρος οὐρανός.

Na skale odovzdania
vysedávaš večer
do pokory sestier
tvoj zrak je holá rana;

na perách trasie sa ti
čerta nahých smútkov
tak duša pokoj tratí
plačlivosťou prudkou;

viem duchu tvojich samôt
za slzou sa cnelo
bola si tiež telo
čo  premieňa sa na plod;

a triaška tvojho srdca
nezaznela stonom
svet hviezd a svet po ňom
tebe však otvoril sa.

(Στροφή/Obrat)

Γ´
Μέμνησο λουτρῶν οἷς ἐνοσφίσθης

Ξύπνησα μὲ τὸ μαρμάρινο τοῦτο κεφάλι στὰ χέρια
ποὺ μοῦ ἐξαντλεῖ τοὺς ἀγκῶνες καὶ δὲν ξέρω ποῦ νὰ τ᾿ ἀκουμπήσω.
Ἔπεφτε τὸ ὄνειρο καθὼς ἔβγαινα ἀπὸ τὸ ὄνειρο
ἔτσι ἑνώθηκε ἡ ζωή μας καὶ θὰ εἶναι πολὺ δύσκολο νὰ ξαναχωρίσει.

Κοιτάζω τὰ μάτια. Μήτε ἀνοιχτὰ μήτε κλειστὰ
μιλῶ στὸ στόμα ποὺ ὅλο γυρεύει νὰ μιλήσει
κρατῶ τὰ μάγουλα ποὺ ξεπέρασαν τὸ δέρμα.
Δὲν ἔχω ἄλλη δύναμη

τὰ χέρια μου χάνουνται καὶ μὲ πλησιάζουν
ἀκρωτηριασμένα.

3
Na lázeň, v níž jsi zemřel, pamatuj

Probudil jsem se s touto mramorovou hlavou v rukou
která mi těžkne v náručí a nevím kde ji odložím.
Vpadla do snu když vycházel jsem ze snu
tak se náš život sjednotil a jen těžko se znovu rozdělí.

Dívám se do očí: ani otevřené  ani zavřené
mluvím do úst co dychtí jen jen mluvit
držím tváře co prostoupily kůží.
Nic jiného nemohu:

ruce mi mizí a přicházejí ke mně
zmrzačené.

Τὸν δ᾿ ἄνευ λύρας ὅμως ὑμνωδεῖ θρῆνον 
Ἐρινύος αὐτοδίδακτος ἔσωθεν θυμός, 
οὐ τὸ πᾶν ἔχων ἐλπίδος φίλον θράσος.
ΑΓΑΜΕΜΝΩΝ. 990 ἔπ.


«Φαίνεται ὁ Κάβο-Γάτα…», μοῦ εἶπε ὁ καπετάνιος
δείχνοντας ἕνα χαμηλὸ γιαλὸ μέσα στὸ πούσι
τ᾿ ἄδειο ἀκρογιάλι ἀνήμερα Χριστούγεννα,
«… καὶ κατὰ τὸν Πουνέντε ἀλάργα τὸ κύμα γέννησε τὴν Ἀφροδίτη
λένε τὸν τόπο Πέτρα τοῦ Ρωμιοῦ.
Τρία καρτίνια ἀριστερά!»
Εἶχε τὰ μάτια τῆς Σαλώμης ἡ γάτα ποὺ ἔχασα τὸν ἄλλο χρόνο
κι ὁ Ραμαζὰν πῶς κοίταζε κατάματα τὸ θάνατο,
μέρες ὁλόκληρες μέσα στὸ χιόνι τῆς Ἀνατολῆς
στὸν παγωμένον ἥλιο 
κατάματα μέρες ὁλόκληρες ὁ μικρὸς ἐφέστιος θεός.
Μὴ σταθεῖς ταξιδιώτη.
«Τρία καρτίνια ἀριστερά» μουρμούρισε ὁ τιμονιέρης.
…ἴσως ὁ φίλος μου νὰ κοντοστέκουνταν,
ξέμπαρκος τώρα
κλειστὸς σ᾿ ἕνα μικρὸ σπίτι μὲ εἰκόνες
γυρεύοντας παράθυρα πίσω ἀπ᾿ τὰ κάδρα.
Χτύπησε ἡ καμπάνα τοῦ καραβιοῦ
σὰν τὴ μονέδα πολιτείας ποὺ χάθηκε
κι ἦρθε νὰ ζωντανέψει πέφτοντας
ἀλλοτινὲς ἐλεημοσύνες.
«Παράξενο», ξανάειπε ὁ καπετάνιος.
«Τούτη ἡ καμπάνα-μέρα ποὺ εἶναι-
μοῦ θύμισε τὴν ἄλλη ἐκείνη, τὴ μοναστηρίσια.
Διηγότανε τὴν ἱστορία ἕνας καλόγερος 
ἕνας μισότρελος, ἕνας ὀνειροπόλος.
«Τὸν καιρὸ τῆς μεγάλης στέγνιας,
- σαράντα χρόνια ἀναβροχιὰ -
ρημάχτηκε ὅλο τὸ νησὶ
πέθαινε ὁ κόσμος καὶ γεννιοῦνταν φίδια.
Μιλιούνια φίδια τοῦτο τ᾿ ἀκρωτήρι,
χοντρὰ σὰν τὸ ποδάρι ἄνθρωπου
καὶ φαρμακερά.
Τὸ μοναστήρι τ᾿ Ἅι-Νικόλα τὸ εἶχαν τότε
Ἁγιοβασιλεῖτες καλογέροι
κι οὔτε μποροῦσαν νὰ δουλέψουν τὰ χωράφια
κι οὔτε νὰ βγάλουν τὰ κοπάδια στὴ βοσκὴ
τοὺς ἔσωσαν οἱ γάτες ποὺ ἀναθρέφαν.
Τὴν κάθε αὐγὴ χτυποῦσε μία καμπάνα
καὶ ξεκινοῦσαν τσοῦρμο γιὰ τὴ μάχη.
Ὅλη μέρα χτυπιοῦνταν ὡς τὴν ὥρα
ποῦ σήμαιναν τὸ βραδινὸ ταγίνι.
Ἀπόδειπνα πάλι ἡ καμπάνα
καὶ βγαῖναν γιὰ τὸν πόλεμο τῆς νύχτας.
Ἤτανε θαῦμα νὰ τὶς βλέπεις, λένε, 
ἄλλη κουτσή, κι ἄλλη στραβή, τὴν ἄλλη
χωρὶς μύτη, χωρὶς αὐτί, προβιὰ κουρέλι.
Ἔτσι μὲ τέσσερεις καμπάνες τὴν ἡμέρα
πέρασαν μῆνες, χρόνια, καιροὶ κι ἄλλοι καιροί.
Ἄγρια πεισματικὲς καὶ πάντα λαβωμένες
ξολόθρεψαν τὰ φίδια μὰ στὸ τέλος
χαθήκανε, δὲν ἄντεξαν τόσο φαρμάκι.
Ὡσὰν καράβι καταποντισμένο
τίποτε δὲν ἀφῆσαν στὸν ἀφρὸ
μήτε νιαούρισμα, μήτε καμπάνα.
Γραμμή!
Τί νὰ σοῦ κάνουν οἱ ταλαίπωρες
παλεύοντας καὶ πίνοντας μέρα καὶ νύχτα
τὸ αἷμα τὸ φαρμακερὸ τῶν ἑρπετῶν.
Αἰῶνες φαρμάκι γενιὲς φαρμάκι».
«Γραμμή!
Τί νὰ σοῦ κάνουν οἱ ταλαίπωρες 
παλεύοντας καὶ πίνοντας μέρα καὶ νύχτα 
τὸ αἷμα τὸ φαρμακερὸ τῶν ἑρπετῶν. 
Αἰῶνες φαρμάκι, γενιὲς φαρμάκι». 
«Γραμμή!» ἀντιλάλησε ἀδιάφορος ὁ τιμονιέρης.

Τετάρτη, 5 Φεβρουαρίου 1969

Přesto však mé srdce rozezněl bolestný nápěv
žalozpěv, jemuž je neučili –
dál a dál,
bojácně a bez naděje,
zpívá píseň Erínyí.
              Agamemnón

„Objevuje se Mys koček…“ pravil kapitán
ukazuje na nízký břeh nořící se z mlh – 
pusté pobřeží v den štědrovečerní –
„…tam dále na západ z vln se vynořila Afrodíta;
to místo nazývají Romejská skála.
Tři stupně vlevo!“
Oči jak Salomé měla kočka, již jsem loni ztratil,
a jako Ramazan pohlížející přímo smrti do očí
po celé dny uprostřed sněhů Anatolie
pod zmrzlým sluncem
po celé dny přímo do očí ten malý domácí bůh.
Nezastav se poutníče.
„Tři stupně vlevo,“ zamumlal kormidelník.

…snad můj přítel tu je někde poblíž,
nikoli na lodi,
ale uzavřen do malého domu s obrazy,
které se dívají z rámů jak z oken.
Zazněl lodní zvon
jak mince zaniklého města,
jež ožila padajíc
do almužny z jiného věku.

„Jak podivné,“ promluvil zas kapitán
„ten zvon – v dnešní den –
mi připomněl zvon jiný, klášterní.
Tehdy jakýsi mnich mi vyprávěl ten příběh,
napůl blázen a tak trochu blouznivec.

V době velkého sucha
čtyřicet let bez deště –
celý ostrov zpustl;
umíral svět a rodili se hadi.
Miliony hadů na tomhle mysu,
byli silní jak lidská noha
a jedovatí.  
Klášter sv. Mikuláše drželi tehdy 
mniši řádu sv. Basilea.
Ti nemohli obdělávat pole
ani vodit stáda na pastvu;
až kočky, jež chovali, je zachránily.
Každého jitra, když udeřil zvon,
jich tlupa vyrazila do boje.
Celý den se bily, až po ten čas,
kdy zvonili na večerní krmení.
A po večeři zase zvon
a vyrazily do noční bitvy.
Prý byly podivné na pohled,
jedna ohromná, druhá křivá, třetí
bez nosu, bez ucha, kůži na cáry.
Tak se čtyřmi zvony každého
dne přešly měsíce, léta, doby a zase doby.
Divoce úporné a stále zraňované
vyhubily hady, ale nakonec
zmizely, nesnesly tolik jedu.
Jak potopená loď
nenechaly za sebou na mořské hladině nic
ani mňoukání, ani zvon.
Přímo vpřed!

Co mají dělat ubožáci,
kteří bojují a pijí ve dne v noci
jedovatou krev těchto hadů.
Po staletí jed, z pokolení na pokolení jed.“
„Přímo vpřed!“ – odpověděl lhostejně kormidelník.

středa 5. února 1969

(Ημερολόγιο καταστρώματος, Γ’/Palubní deník 3)