• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Nic obecného v realitě tedy neexistuje. Ale jaký status pak mají obecné pojmy? A jak může fungovat věda, která se přece snaží o obecné poznání? Ve stručnosti lze Occamovy odpovědi shrnout následovně:

1. Obecný je myšlený, vyslovený nebo napsaný terminus (= "termín"), tedy zjednodušeně myšlený pojem, vyslovené nebo napsané slovo, reprezentující mnohá individua.
   • Myšlené termíny jsou přirozeně vzniklé, a proto jednoznačné. Vznikají díky přirozené operaci mysli: vnímání a myšlení obecné pojmy přirozeně produkují.
   • Umělé termíny (tj. mluvená nebo psaná slova) jsou zcela libovolná - žádný obecný pojem utvořený i jen podle jednoho z velmi podobných (tj. druhově totožných) individuí není vhodnější než jakýkoliv jiný.
   • Takový obecný termín pak platí nerozlišeně a zaměnitelně pro každé z těch velmi podobných individuí.
2. Věda se zabývá větami, jež obsahují termini (a to myšlenými termíny). Proto může být obecná. Ale zároveň se vztahuje na reálně existující jednotliviny, protože termíny suponují ("zastupují") něco jiného.
• Supozice je reprezentace toho, co leží v rozsahu nějakého pojmu, prostřednictvím nějakého (např. slovního) znaku, který tento pojem označuje.
• Ve srovnání s Abélardem je tedy pro Occama rozhodující krok od obecného termínu k jednotlivé věci; význam slova - jeho pojem - není zdůrazněn. Proto by Occamova odpověď na Abélardovu otázku musela být záporná.