Dějiny filosofie II

To, co víme o Roscellinově logice, souhlasí s názory z díla nazvaného Dialectica, které je datováno do poloviny nebo závěru 11. st. a za jehož autora je považován jistý Garland:

• Každé slovo "označuje" ty výskyty, o nichž je pravdivé, tedy ty, které patří k jeho extenzi (= soubor "věcí", které jsou slovem označeny). "Živočich" znamená každého jednotlivého živočicha.
• Prakticky zde není žádná intenze, tedy nějaký smysl, význam, který by byl slovem označován, míněn.
• Pak ale jak slovo "člověk", tak i slovo "moudrý" znamenají Sókrata, byť různými způsoby.
• V důsledku Garland dospívá k závěru, že kategoriální slova, tj. 10 nejvyšších rodů, které slouží jako jména pro 10 aristotelských kategorií, označují každé všechno, ale různými způsoby. "Substance", "kvantita", "kvalita" atd. označují individuální věci (které jsou v kategorii substance pojmenovány vlastními jmény), tedy jejich extenze naprosto souhlasí.

Je pravděpodobné, že Roscellinova pozice byla tomuto postoji velmi blízká. Toto nahrazení intenzionální stránky významu pouhými "mody" odstraňuje z logiky pokušení zavádět reálné entity společné mnoha individuím dříve, než je vyjasněn vztah těchto entit (tj. jejich označovací funkce) k individuím. Roscellinus sice tvrdil, že univerzálie jsou věci - vydechnutý vzduch při hlasovém projevu, avšak "věci" zcela jiného druhu než to, co je jimi označováno. Jejich obecnost se pak zakládá na pouhém arbitrárním, tj. libovolně zvoleném, užití těchto věcí jako znaků - např. zvuk vzniknuvší při pronesení slova "člověk" je takovým arbitrárním znakem pro Sókrata, Platóna... Kdybychom chtěli, můžeme si pro stejný účel zvolit jakýkoli jiný zvuk, třeba "ksoja".
Naopak realismus považuje univerzálie za "věci" téhož druhu, k němuž náležejí univerzáliemi označené jednotliviny, tj. "člověk" je nějakým obecným člověkem. V tomto smyslu byl Roscellinus anti-realistou.