Dějiny filosofie II
|
E. Anselm z Canterbury (1033 - 1109)
O Anselmových životních osudech máme poměrně dost informací, protože se zachoval jeho životopis, který sepsal jeho žák Eadmer.
Anselm pocházel z italského Savojska, narodil se v Aostě na SZ Itálie (asi r. 1033) jako syn langobardského šlechtice. Kvůli neshodám s otcem (Anselm chtěl vstoupit do kláštera, ale otec s ním měl jiné plány, a proto mu nedal svolení) odešel ve svých 23 letech z domova do Burgundska a později do Normandie, kde r. 1060 vstoupil do benediktinského kláštera Le Bec (mezi městy Rouen a Le Havre). Tam působil jako převor vyhlášený učenec Lanfranc, také Langobard z Pavie. Za jeho převorství se klášter stal jednou z nejslavnějších západních škol. Když Lanfranc odešel z kláštera, Anselm zaujal jeho místo převora (1063).
Během 15 let Anselmova vedení klášter Le Bec dále vzkvétal - vstoupilo do něj
180 mnichů. Zde Anselm také sepsal dvě díla, v nichž se věnoval
problematice důkazů existence Boha - Monologion (1076) a Proslogion (1077–8).
V 60 letech se stal opět Lanfrankovým nástupcem - tentokrát na arcibiskupském stolci v Canterbury (Lanfranc byl
arcibiskupem od r. 1070). Anselm o tuto funkci neměl zájem, ale byl donucen převzít úřad
proti své vůli. Na přání ostatních biskupů nakonec místo přijal. Znamenalo to opakované konflikty s normandskými
králi. Po čtyřech letech se vydal do Říma stěžovat si papeži. Králi se postavil a hájil to, co bylo prospěšné
církvi. Ve svém úřadě zemřel (1109).
Podstatným rysem Anselmova myšlení je princip spojení rozumu a víry, který je obsažen ve dvou výstižných vyjádřeních: fides quaerens intellectum a credo ut intelligam. V první shrnuje Anselm obsah Proslogia, původně to měl být jeho titul - jak uvádí v předmluvě. Druhá formulace uzavírá první kapitolu Proslogia:
"Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout."
Takový přístup jej přivedl až k přesvědčení, že i nejdůležitější náboženské události lze vysvětlit jako nutné události, tedy že je lze logicky odvodit z určitých výchozích tvrzení. Ukázka, jak konkrétně vypadá takové odvození nutnosti Kristova vtělení na základě výchozího tvrzení, že člověk byl Bohem stvořen pro věčnou blaženost, je uvedena v úvodu L. Karfíkové ke knize Anselm z Canterbury. Fides quaerens intellectum (Praha 1990), s. 11-12.
Úprava této publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
