• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Typicky helénistickou filosofii reprezentují tři nově vzniklé typy výkladu, tři nové filosofické školy (což se odráží i ve členění našeho výkladu). Tyto školy spolu velmi ostře polemizovaly a soupeřily o přízeň vzdělaného publika. Jestliže spolu soupeřily, musely mezi nimi nepochybně existovat rozdíly.
Zároveň však lze říct, že soupeření je dokladem i podobnosti - totiž to, co si není vůbec podobné, si ani nemůže vzájemně konkurovat (např. prodejna elektroniky nepovede konkurenční boj s řeznictvím). Také skutečnost, že všechny uvedené školy jsou považovány za typicky helénistické školy, dosvědčuje existenci nějakého základu - východisek, cílů, postupů... - vlastního každé helénistické filosofii.
V tomto oddíle proto bude naznačeno, co tvoří takový společný základ a charakter helénistické filosofie.

Politická nejistota

Před necelými dvěma stoletími si Athény (nyní centrum filosofie) dokázaly vlastními silami zajistit politickou samostatnost, a to i v boji s početně mnohem silnější perskou armádou. Od této síly se pak odvíjely i politické a morální hodnoty athénské obce a jejích občanů.
Nyní však byly i Athény co do schopnosti odolávat vnějším nepřátelům v nejlepším případě závislé na pomoci dalších řeckých obcí (viz achajský spolek). Ani s jejich pomocí však neměly samostatnost zajištěnou trvale, a občané tedy nemohli určovat dění ve své obci stejně jako kdysi jejich předkové.

Občan se teď mohl realizovat spíše ve sféře osobního života a v ní hledat své naplnění a uspokojení, řečeno filosofičtěji - svou blaženost. To by bylo v klasické době vnímáno jako něco podezřelého a opovrženíhodného. Tyto nové možnosti a omezení občana reflektuje také helénistická filosofie.

Lidské dobro podle klasické a helénistické filosofie

Rozdíl mezi myšlením klasického období a helénistickou filosofií může být doložen srovnáním etických názorů Aristotela a stoiků (pro tento účel není podstatné, že vybrané úryvky pocházejí až od mladších stoiků z 1. - 2. st. n. l.):

"... jest potřebí i dokonalé ctnosti i dokonalého života. Neboť v životě se děje mnoho změn a všelijaké náhody a ve stáří i nejšťastnější člověk může býti postižen velikými nehodami, jak se vypravuje v pověstech o Priamovi; a toho, kdo se dožil takových nehod a bídně skonal, nikdo nenazývá blaženým."
Aristotelés, EN 1100a4-9.

"... žádná činnost není dokonalá, jestliže je něčím omezována; blaženost však je něčím dokonalým, proto blažený člověk potřebuje také dobra tělesná a vnější a štěstí, aby nebyl [jejich nedostatkem] omezován. Ti, kteří říkají, že člověk, který je mučen nebo postižen velkými pohromami, je blažený, je-li jen ctnostný, ... neříkají vůbec pravdu."
Aristotelés, EN 1153b 16-21.

X

"Nikdy nepokládej za šťastného nikoho, kdo je na štěstí závislý. Kdo se raduje z něčeho, co se mu dostalo zvenčí, spoléhá na křehkou oporu: pomine radost, jako přišla. Jenom ta, která se zrodila z nitra, je věrná a pevná, roste a provází ho až do konce. ... Všechny věci, jež pozlatí Štěstěna, jsou jenom tehdy plodné a příjemné, jestliže jejich držitel má v moci sám sebe, a není v moci jejich."
Seneca, Výbor z listů Luciliovi, 98. list (s. 204).

"Co si tedy máme stále uvědomovat za takových okolností? Co jiného než to, co je moje a co není moje, a co je mi možné a co je mi nemožné? Musím zemřít; musím tedy přitom také vzdychat? Musím se dát spoutat; ale musím přitom také naříkat? Musím jít do vyhnanství; kdo mi tedy brání jít s úsměvem, s dobrou myslí a lehkým srdcem?"
Epiktétos, Rozpravy I, 1 (s. 55).

"Stanovisko a znak obyčejného člověka: Nikdy neočekává prospěch nebo škodu od sebe sama, nýbrž jen od vnějších věcí. Stanovisko a znak filosofa: Všechen svůj prospěch i škodu očekává od sebe sama."
Epiktétos, Rukojeť 48 (s. 45-46).

"‚Jaké neštěstí, že se mi tohle přihodilo!' - Nikoliv takto, ale spíše: ‚Jaké štěstí, že nepodléhám zármutku, ačkoliv se mi to přihodilo, a že se ani nedávám zdrtit přítomností, ani se neděsím budoucnosti!'"
Marcus Aurelius, Hovory k sobě IV, 49 (s. 59).

Obecná charakteristika helénistické filosofie

(Podle Longa.)

Helénistická filosofie na jednu stranu reaguje na politicko-historické změny (dosažení lidského dobra už není vázáno na konkrétní polis), ale na druhou stranu se podobné tendence objevovaly už dříve - kynik Diogenés (zemřel r. 323 nebo 322 př.) hlásal a realizoval způsob života zcela nezávislý na obecním zřízení, či dokonce způsob vůči běžnému občanskému životu protikladný. Pro něj stejně jako pro helénistické myslitele leží základ blaženého života v niterné přirozenosti člověka, která je společná všem lidem bez ohledu na jejich společenské a politické zařazení. Z tohoto hlediska by se dalo říct, že helénistická filosofie rozvinula určité myšlenky, které přinesla už doba předchozí. Přesto však lze předpokládat, že historické události přinejmenším napomohly rozšíření právě těchto určitých myšlenek na úkor jiných.

Helénistická filosofie se sice oddělovala od politického života, ale zároveň se snažila oslovit mnohem širší vrstvy než filosofie klasická, jež byla v určitých ohledech esoterická (viz Platónovo vyjádření o psaném textu a rozdíl mezi Aristotelovými "školními" a zveřejněnými spisy). Široké popularity dosáhly helénistické školy díky zaměření především (ale ne výlučně) na životní praxi a díky přesvědčení, že všichni lidé mají stejné potřeby.

S důrazem filosofického myšlení na praxi, etiku souvisí i skutečnost, že speciální vědní obory - např. astronomie či filologie, jež patřily k tématům Platónovým i Aristotelovým a v nichž vynikli někteří z předsókratiků - se začaly pěstovat odděleně. Nejznámější helénističtí filosofové tedy nepřinesli zásadní nové poznatky v těchto oborech. "Odloučení" filosofie a speciální vědy se projevilo i geograficky - zatímco centrem filosofie zůstaly Athény (i když zakladatelé helénistických škol do nich přišli odjinud), centrum vědeckého bádání v užším slova smyslu se přesunulo do Alexandrie.