a. Vývojové fáze stoicismu a prameny |
Stoická škola také prošla nejvýraznějším vývojem, díky kterému lze v jejím působení rozlišit tři fáze.
Starší stoa (4.-3. st. př.)
Jejími představiteli jsou:
Už tito zakladatelé vytvořili celý systém stoické filosofie a nastolili snad všechny problémy, jimiž se během své existence zabývala.
Střední stoa (2.-1. st. př.)
První z nich uvedl kolem r. 144 př. stoickou filosofii do Říma, kde se posléze uchytila a rozvíjela (viz třetí fázi). Naopak
Cicero navštívil Rhodos a poslouchal tam Poseidóniovy přednášky (Poseidónios se posléze právě na Rhodu usídlil.)
Zároveň
došlo k určitým myšlenkovým posunům oproti starší fázi - zmírňovaly se mravní ideály, Panaitios se přikláněl k přesvědčení o
věčnosti světa, oba zdůrazňovali existenci člověka v rámci kosmu, a překračovali tak důraz starší stoy na člověka samotného,
jakoby izolovaného.
Mladší stoa (1.-2. st.)
Tito mužové žili už výhradně na území římské říše a věnovali se především etickým tématům. Právě praktické otázky po správném způsobu života totiž zajímaly Římany mnohem více než teorie, např. logika.
Prameny
Nedochoval se žádný z raných stoických textů kromě Kleanthova Hymnu na Dia. Moderní bádání však dokázalo většinu systému rekonstruovat ze sekundárních zdrojů:
Výsledkem jsou Stoicorum veterum fragmenta (SVF), vyd. Hans von Arnim; výbor Zlomky starých stoikov, přel. M. Okál, Bratislava 1984.
Naopak se dochovala díla s myšlenkami všech tří uvedených představitelů poslední fáze stoicismu (viz české překlady v oddíle A. Prameny a literatura).