Tato větev novoplatónské filosofie vznikla ve 4. st. Založil ji Porfyriův žák Iamblichos v Apamei.
Podobně jako Porfyrios
se soustředil více na praktickou mystiku a filosofii = jak jednat, aby člověk dosáhl blaženosti.
Také on psal komentáře k Platónovým dialogům.
Iamblichos znal i pýthagorejské učení a napsal spis Soustava pýthagorejských názorů, z nějž se některá pojednání
zachovala - pramen k pýthagoreismu.
Dále rozčlenil Plótínovy kategorie Jedna, Ducha a Duše.
Také on stavěl olympský pantheon proti křesťanskému náboženství a filosoficky jej obhajoval. Úkol člověka určoval právě ve vztahu
k těmto bohům - člověk v ně má věřit a stýkat se s nimi. Nejvyšší ctností je absolutní sjednocení s nimi.
Proto se zabýval všemi oblastmi styku člověka s bohy: theúrgií (nauka, jak působit
na bohy), mantikou, obětováním, modlitbou.
Politické působení novoplatónismu - císař Juliánus
Iamblichovo učení zapůsobilo na římského císaře Juliána, který právě proto odpadl od křesťanství
(křesťané mu proto říkali Apostata = Odpadlík)
a pokusil se jako císař v letech 361 - 363 obnovit řecký polytheismus.
Křesťanství přestalo být vládnoucím náboženstvím,
ale křesťany Julián nepronásledoval, pouze je vyloučil ze škol, a tedy z účasti na vědě.
Psal spisy ovlivněné právě
Iamblichem; napsal také spis Proti Galilejským, tj. křesťanům, který církev zničila.
Kritizoval také představu o
dvojí přirozenosti Krista. Křesťany obvinil z atheismu, protože mezi bohem a člověkem nemůže být žádné přímé spojení, a
proto nelze zbožšťovat smrtelného člověka.
R. 363 podnikl vojenskou výpravu do Persie, kde v jedné menší bitvě padl. Křesťané vytvořili legendu, že vrhnul svou
krev vytékající z rány k nebi se slovy "Zvítězil jsi, Galilejský!".