• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Plótínova filosofie však nebyla jen metafyzickým systémem a výkladem celku skutečnosti. Podstatnou částí novoplatónského výkladu skutečnosti totiž byla také úvaha o podstatě člověka a jeho životních úkolech.

• Plótínos viděl ve všech věcech i druhých lidech božský počátek, a tato myšlenka jej vedla k tomu, že se ke všemu světskému choval s trpělivostí a jemností. Přestože pohrdal tělesným světem a vyzýval k zaměření pozornosti duše k její nejvyšší složce, nespojené s tělesností, měl pochopení pro nutnost, že člověk žije v těle a ve hmotném světě.
• Proto také nenabádal filosofa k sebevraždě (naopak Porfyriovi zakázal, aby to učinil, protože by to prý stejně nebylo z filosofických důvodů, nýbrž z organických příčin...):
  • kdyby člověk vysvobodil svou duši z těla násilím, tak by duše neodešla čistá. Při sebevraždě totiž člověk není prost vášní - naopak jedná ze zármutku, z nevole nebo jiného afektu.
  • duše bude mít na onom světě takové místo, jaké má tady v době odchodu. Dokud tedy nevyprší čas určený člověku osudem, má se snažit co nejvíce vylepšit své místo v tomto životě.
• Podle Plótína naše existence v tomto světě není naší pravou, vlastní existencí. Člověkovo pravé já není z tohoto hmotného, tělesného světa. Ale když se člověk zahledí do svého nitra, jestliže se soustředí na to, co v sobě pociťuje jako svoje já, zapomene-li na své zájmy v tomto světě, může toto své pravé já objevit už během tělesného života.
  • O těchto okamžicích, v nichž Plótínos nalezl podle svého přesvědčení své skutečné bytí, sám říká:
    "tu pak nejspíše věřím tomu, že mám vyšší úděl: skutečně žiji nejlepším životem, jsem totožný s božstvím a usazen v něm."
    Vždycky jej pak zaráželo to, že byl přinucen sestoupit z takových výšin vědomí zpět ke svému všednímu já, spojenému s tělem.
• Člověk je svobodný, a má tedy možnost volby, k čemu se přikloní:
  • zda ke své tělesnosti a nikdy nepozná svoje pravé já (svou duši) a svůj pravý život,
  • anebo zda si uvědomí své pravé já a bude zapomínat na starost o pozemské věci.
• K Bohu, Jednu se duše vztahuje v extási. Takové splynutí je mystická záležitost, a proto je nelze popsat. Člověk je musí prožít, aby věděl, o co se jedná. Duši a Boha nelze při takovém aktu rozlišit, jsou ve stavu naprostého sjednocení.
  • Tím se duše dostala k prameni všeho dobra, k Dobru samotnému, proto v extási nalézá nejvyšší blaženost, a má se tedy neustále snažit o splynutí.
  • Taková extáse je však náboženský zážitek, a proto nepatří příliš do filosofie.
• V extási, v nalezení skutečně původní jednoty duše s nejvyšším principem, s Bohem, musí pominout vědomí sebe sama. Abychom nalezli své pravé bytí a byli v něm, musíme se vzdát vědomí sebe samých, nesmíme si to uvědomovat.
• Živý člověk však nedokáže setrvat trvale v jednotě s Bohem, musí se vrátit ke svému vědomí. Teprve v něm si uvědomí, kde při extási byl a že se mu to líbilo. Pokud se bude do extáse navracet, bude mít obojí - i jednotu s Bohem, i vědomí této jednoty, které je už ukončení onoho splynutí.
• To ovšem není v lidské moci, ztráta sama sebe a splynutí s Bohem je dar. Duše se může pouze očišťovat, aby byla připravena na jeho milost, avšak musí čekat, až On přijde k ní.

Učitel, vůdce komunity (ta žila pohromadě, konkrétně Plótínova komunita v domě jedné bohaté vdovy v Římě) nepřednášel, spíše byl duchovním vůdcem, mistrem pro své žáky. Kdo přišel do školy, musel se přizpůsobit jejímu životu. Filosofie v této době byla lékařkou lidského života.