Dějiny filosofie II
|
H. Bernard z Clairvaux (1090-1153)Celkové působení
Bernard byl svým současníky považován za duchovního vůdce západní Evropy. Hájil mnišský způsob života a příležitostně z mravních hledisek kritizoval školy, ale nebyl anti-intelektuálem. Povzbuzoval mnoho raných scholastických filosofů-theologů. Sám se věnoval především pastoračním povinnostem, přesto jeho kázání a traktáty ovlivnily teologii a filosofii 12. st.
Narodil se v aristokratické rodině poblíž Dijonu r. 1090. Studoval gramatiku, rétoriku a dialektiku. Další studium opustil a vstoupil r. 1113 do cisterciáckého kláštera v Citeaux. O dva roky později se stal opatem nového kláštera v Clairvaux, jímž zůstal až do smrti. Odsud za jeho života bylo založeno 45 dalších klášterů.
Bernard a dialektika (filosofie)
Zajímal se o dění na školách a byl informován o teologických diskusích. Snažil se přimět Abélarda (1140) a Gilberta z Poitiers (1148) ke změně názorů v tom, co on považoval za heretické. Proti Abélardovi šlo o spasitelské působení Krista (které nespočívá jen v příkladu života a vzbuzení lásky k Bohu) a o Trojici - moc a vědění podle Bernarda nenáleží jen některé z božských osob a druhá osoba není podřízena první. S Gilbertem se neshodoval v otázkách Trojice, vtělení a božské podstaty.
Bernard také vyjadřoval nedůvěru vůči jejich metodě, ale nezatracoval úplně aplikaci logiky na doktrínu. Vědění je dobré, ale má být podřízeno praktickým zájmům, zvláště spáse, a ne být věděním pro vědění.
Jiné myslitele podporoval - byl ochráncem Petra Lombardského a přítelem Jana ze Salisbury. Dlouhým dopisem o baptismu, spáse před Kristovou smrtí a vzkříšením a jiných tématech ovlivnil dílo De sacramentis christianae fidei (O svátostech křesťanské víry) Huga od sv. Viktora. Uznával praktickou hodnotu scholastické teologie pro vyvracení herezí nebo objasňování temných bodů věrouky.
Vlastní myšlení
Byl teologem zvláštního ražení. Jeho spisy vykazují přísnou oddanost biblickým a patristickým zdrojům spíše než filosofické rozvíjení myšlenek. Mnohá jeho kázání a mnohé traktáty se zabývají výkladem Písma a věrouky na mravním a kontemplativním základě.
V některých teologických dílech se však filosofie prosazuje více. Ve spise De gratia et libero arbitrio (O milosti a svobodné vůli), ovlivněném Augustinem, dokazuje, že vůle je nutně svobodná - ve směřování k dobru spolupracuje s milostí. Spis je pozoruhodný pro definici svobodné volby jako "spontánní inklinace vůle". Rozlišuje tři typy lidské svobody:
- svoboda od nutnosti,
- svoboda od hříchu,
- svoboda od utrpení.
Toto Bernardovo dílo nejvíce ovlivnilo scholastické myslitele, pasáže z něj se objevují v Sentencích a v následujícím století u Alexandra z Hales a Alberta Velikého.
Úprava této publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
