• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Abélardovy osudy byly dramatické i nadále, avšak nadále šlo spíše o filosofická či duchovní dramata, totiž o konflikty Abélardových myšlenek se strážci křesťanské ortodoxie.

První odsouzení - Soissons 1121

1121 bylo na církevní synodě v Soissons odsouzeno Abélardovo učení o Trojici a on sám musel hodit do ohně své dílo Traktát o jednotě a božské Trojici. Synodu svolali dva žáci Anselma z Laonu a velcí Abélardovi nepřátelé Alberich z Remeše a Lotulf Lombardský, za podpory dalšího Abélardova učitele Viléma ze Champeaux. Naopak jeho obhajoby se ujali chartreští učitelé - biskup Godeffroy a Theoderik. Abélardovi nebylo papežským legátem, který koncil řídil, dovoleno, aby se hájil. Jeho nepřátelé si totiž byli vědomi Abélardových dialektických a diskutérských schopností a věděli, že ve sporech by je porazil a obhájil své názory, podobně jako dříve vyvracel názory Anselmovy.

Abélardův mnišský život po Soissons

Výsledek synody jej naplnil zoufalstvím a jeho utrpení se mu zdálo horší než dřívější bolest tělesná. Navíc byl přesvědčen, že tělesný trest si svým jednáním do určité míry zasloužil, zatímco odsouzení považoval za nespravedlivé.

Po synodě Abélard nezůstal ani v klášteře Saint-Denis, kde jej neměli rádi, protože kritizoval světský a požitkářský život mnichů. Odešel do pusté krajiny nedaleko Quincy, v níž hledal útěchu - založil tam oratorium Paraclet (= utěšitel). Brzy se tam začali sjíždět studenti, kteří opustili Paříž. Ti tam vytvořili jakési městečko a Abélarda hmotně zabezpečovali. To se ovšem nelíbilo pařížským učitelům, proto Abélard odešel jako opat do kláštera sv. Gildy v Bretani (viz obrázek), kde napsal spisy Křesťanská teologie a Ano a ne (Sic et non). 1129 jeho bývalý klášter v Saint-Denis zabral ženský klášter v Argenteuil a řeholnice vyhnal. Abélard uvedl Heloisu a další sestry do opuštěného Paracletu a zajistil jí hodnost abatyše.

Sám musel po r. 1134 odejít ze svého kláštera, v němž se mravy natolik uvolnily, že jemu podřízení mnichové několikrát usilovali o jeho život. V té době napsal svou autobiografii Historie utrpení jako dopis příteli. Je to jediná autobiografie středověkého filosofa. 1135 opět otevřel školu v Paříži.

Druhé odsouzení - Sens 1140

Ovšem znovu se objevili nepřátelé, především Bernard z Clairvaux. Ten kázal proti Abélardovi v pařížských kostelích. Vyčítal mu, že chtěl svým rozumem zcela pochopit Boha. Spor o určité problematické teze (viz "Teologické úvahy") chtěl Abélard vyřešit na plánované synodě v Sens r. 1140. Požádal tedy o posouzení arcibiskupa v Sens a žádosti bylo vyhověno. Ovšem Bernard už před začátkem synody a před Abélardovým příjezdem přesvědčil biskupy, že je třeba odsoudit určitý seznam tezí (zřejmě sestavený Bernardem už dříve). Synoda pak Abélarda skutečně odsoudila. To se stalo v přítomnosti krále (král dříve Abélarda chránil proti církevním nadřízeným). Abélard se odvolal k papeži a vyrazil pomalu do Říma, ale Bernard opět dosáhl toho, že i papež Innocenc II. Abélarda odsoudil (byl totiž uznán za papeže i díky Bernardově intervenci). Abélarda zastihlo papežské odsouzení v clunyjském klášteře, kde byl opatem jeho přítel Petr Ctihodný. Zde za dva roky zemřel.

Na jeho přání opat Petr dopravil jeho tělo do Paracletu, kde mu Heloisa postavila pomník (na něm byly Petrovy náhrobní verše: "Galie Sókratés, velký Platón Západu, náš Aristotelés...") a sama byla pohřbena do téhož hrobu (podle tradice, není pro to žádný dobový doklad) r. 1163 asi ve věku 62 let. Dnes mají společnou hrobku na pařížském hřbitově Père-Lachaise (viz obrázek).