• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Abélard bývá označován za největšího logika 12. st. Právě logika představovala jeho hlavní badatelský zájem, a to konkrétně jazyková logika. Z jejího hlediska řešil i problém univerzálií. Na druhé straně se věnoval záležitostem pouze zajímavým bez většího filosofického významu a měl slabost pro polemiku. I z tohoto důvodu sice byl jeho vliv na současníky mimořádný, dnes však vzbuzuje jen historický zájem. Přesto mu náleží místo v dějinách logiky.

Snažil se vyzkoušet možnosti rozumu - zvláště jeho formálně logických zákonitostí - i v teologické oblasti. Ovšem zároveň jeho neskrývaná radost z polemiky dále posilovala nedůvěru vůči rozumu. U svých protivníků pak Abélard nenacházel nic jiného než nepřízeň a závist.

Spisy s logickou tématikou však posléze mizí - posledním je významná úvaha nad Porphyriovou Isagógé nazvaná Glossule super Porphyrium nebo Logica 'nostrorum petitioni sociorum' ("Logika v odpovědi na žádost našich druhů"). Tento spis vznikl pravděpodobně ještě během pobytu v Quincy. Kvůli tomuto klesajícímu zájmu Abélard nikdy příliš nepoužíval ‚novou logiku', tedy logiku Aristotelových Analytik, Topik and Sofistických důkazů, která se stala přístupnou v západní Evropě v 30. letech 12. st. Ve svých logických zkoumáních tedy vycházel z Kategorií, Isagógé a Boëthiových traktátů.

Výroky (dicta), ne predikáty

Přestože vycházel ze spisů aristotelské logické tradice, byla Abélardova vlastní logika více ovlivněna stoiky. Zřejmě nejvíce ne-aristotelským rysem Abélardovy logické teorie je ústřední role, kterou přikládá výrokům a tomu, co výroky říkají, nikoli samostatně stojícím pojmům (predikátům). Každý výrok, dokonce i otázka nebo rozkaz, říká nebo myslí něco, co je zváno dictum (doslova "to řečené", což významově i etymologicky odpovídá stoickému lekton). Právě dicta jsou primárně předmětem pravdy a nepravdy, výroky samotné pak jsou pravdivé či nepravdivé jen v závislosti na jejich dictech.

Jména, věci a významy

Jakou roli pak hrají samostatná slova, vyjadřující subjekt a predikát dicta?
Jména (tj. podstatná...) často označují určitá invidividua (tj. konkrétní věci). Tento vztah jména k denotátu, "věci" vystihuje termín appellatio (snad by se dalo přeložit jako "označení" ve smyslu označení konkrétní jednotliviny). Avšak samotné věci nejsou tím, co jména znamenají, tedy individuum nepředstavuje význam slova. Určení významu je u Abélarda záležitostí spadající do oblasti psychologie a ještě spíše do oblasti sémantiky. Jména a slovesa přímo označují něco, co Abélard nazývá statutem nebo "přirozeností". Příkladem mohou být zpodstatnělé výrazy jako např. "být člověkem" nebo "walking". Jednoduše řečeno status je to, co v dictu (tedy významu věty) odpovídá predikátu dané věty, neboť Abélard hovoří většinou stejným způsobem o statutu i o dictech.

Obojí tedy analyzuje z hlediska významů, tedy sémantiky, nikoli z hlediska vztahu slovo (výrok) - "skutečnost" (věci či stavy věcí).