• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Silný zájem o logiku se projevil i v Abélardových teologických názorech. Kladný vztah k logice se totiž pochopitelně odrazil i v jeho určení žádoucího poměru mezi rozumem a vírou. Přitom právě tato otázka byla příčinou jeho konfliktů s církví a jeho odsouzení.
Abélard hájil nárok dialektiky (logiky) proti víře. Tvrdil totiž, že nelze věřit něčemu, co není předem pochopeno. Tedy zatímco Tertulliánovi se připisuje výrok "věřím, protože je to absurdní" a Augustinus hlásal "věř, abys rozuměl", Abélard říká "rozuměj, abys mohl věřit".

V díle Námitky proti jistému neznalci dialektiky, který však haněl její studium a pokládal všechny její nauky za sofizmata a klamy (napsal to ještě před Soissons) činí rozdíl mezi sofistikou, která pouze zamotává slova, a dialektikou, která svými argumenty odhaluje slovní sofistiku. A dále se snaží dokázat nezbytnost dialektiky pro křesťanství z Písma a děl církevních otců. Např. se odvolává na Janovo evangelium a chce "logos" překládat nejen jako "slovo", nýbrž i jako "rozum", a tvrdí, že jestliže je Ježíš nazýván Logos, pak i odvozené slovo "logika" musí být pro křesťana posvátné. Ježíš podle Abélarda šířil své náboženství nejen pomocí zázraků, ale i rozumovými důkazy a silou slova.

Křesťanská věrouka podle něj dávala hlubší a širší poznání, ale antičtí filosofové už před křesťanstvím došli k některým jeho pravdám. Není jejich vinou, že nebyli pokřtěni. Bůh je vedl k pravdě jinou cestou, která však také stojí za to, aby byla studována.

Anselm z Canterbury určil dialektice úkol, aby byla služkou teologie. S tím Abélard nesouhlasil a podle kritiky Bernarda z Clairvaux se snažil rozumem probádat to, co zbožná mysl přijímá prostřednictvím živé víry:

"Víra zbožných věří a nezkoumá. Tento člověk, obracející se k Bohu s podezřívavostí, je však ochoten věřit jen tomu, co dříve prozkoumal za pomoci rozumu."

Ovšem po odsouzení některých svých tezí Abélard už nepřipisoval lidskému rozumu tak rozsáhlé kompetence - snadno se dá svést ke kacířství, nemůže pochopit náboženské pravdy sám, nýbrž jedině s Božím osvícením ("rozoumek lidský").

Rozum proniká do náboženských záležitostí i v jeho nejrozsáhlejším díle Ano a ne. Snaží se tu roztřídit a vysvětlit všechny rozpory, které existují v Písmu i v dílech církevních autorit. V "Prologu" k tomuto dílu uvádí metodologické principy, na jejichž základě tyto rozpory urovnává a vlastně odstraňuje.