E. Vztah víry a rozumu |
a. Ano a ne |
Abélardovým záměrem v tomto spise bylo sesbírat různé výroky svatých otců, především takové, které by svou zdánlivou rozporností (proto Ano a ne) podněcovaly k úvahám a k tomu, aby čtenáři se co nejvíce věnovali zkoumání pravdy, a tak rozvíjeli své rozumové schopnosti.
Abélard však rozhodně nemá v úmyslu odstranit rozpory nerozvážným odmítnutím některého výroku. Spíše si myslí, že on sám nemá schopnost výroky pochopit. A proto hledá možné překážky správného pochopení, a tedy zdroje rozporů. Mezi ně patří:
Pokud rozpor nelze nijak rozřešit, je třeba se přidržet větší autority. Např. proroci neměli vždy prorockou milost, takže se mohli mýlit. Naproti tomu nezpochybnitelnou autoritou je Písmo. O dílech pozdějších autorů lze svobodně přemýšlet a pochybovat o nich.
Abélard se v tomto díle nesnažil o kritiku dogmat nebo křesťanského náboženství. Považoval se za věrného syna církve, dožadoval se podpory u papeže a byl přesvědčen, že právě jeho výklad věrouky je správný. Ve svém díle pouze nabádá k uvědomělému vztahu k posvátným textům a odmítá jejich doslovné a nepřemýšlivé přijímání. Takovým způsobem se pro něj filosofické myšlení, tj. rozum, stává soudcem i v oblasti náboženských pravd, nebo spíše v oblasti jejich písemných zdrojů.