• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Substance a akcidenty

Substance

• Stabilnější část skutečnosti (také se proměňuje, ale méně než akcidenty).
• Existuje (je) skrze sebe (per se; o sobě) a v sobě (in se).
• Substance existuje sama o sobě, ne však ve smyslu, že by byla příčinou svého bytí, je principem pouze způsobu svého bytí (tedy toho, že je právě tím, čím je).
• Z toho vyplývá její samostatnost - není určena okolím a vnějšími působícími příčinami, nýbrž svou vnitřní povahou. Podle ní jsou vnější vlivy modifikovány.
• Jedině Bůh je substancí, která je příčinou svého bytí - je tedy nejen per se, ale i a se (= "od sebe", "ze sebe"). Tato první substance, která je bytím samým, je příčinou všech ostatních substancí.
• Stejně jako Aristotelés Tomáš rozlišuje substanci
• první - konkrétní jednotlivina, složená z látky a formy;
• a druhou - společná přirozenost více individuí.

Akcident

• Proměnlivější část jsoucna.
• Existuje vždy jen skrze něco jiného a v něčem jiném (skrze nějakou substanci), tedy není ontologicky svébytný, není sám o sobě.
• Akcident = stav, vlastnost, aktivita určité substance. Př.: Naše duše je substance. Naše jednotlivá rozhodnutí nebo jednotlivé poznatky jsou jejími akcidenty, skrze něž si ji uvědomujeme.

Látka a forma

Shodně s Aristotelem:

• Látka a forma tvoří jednotlivé (první) substance.
• Látka je pasivní princip, forma aktivní. Forma dává věci určitý tvar a je v ní přítomna.
• Látka je principem mnohosti, tedy různosti, forma principem sjednocování, tedy něčím obecným, a jako taková předmětem vědění.
• Duše živých organismů jsou jejich formami.
• Lze rozlišit
• první (materia prima) - nejméně dokonalý způsob bytí, téměř nicota, látka zcela nezformovaná, bez jakýchkoliv vlastností, zcela pasivní;
• a druhou látku (materia secunda) - zformovaná do smyslově vnímatelné podoby, náleži jí určitá charakteristika - dispozice k mnohosti, kvantitě.

Na rozdíl od Aristotela:

• Forma je pojata pouze jako něco obecného, proto individua se neliší co do formy, nýbrž pouze co do látky, která je tak principem individuace.
• Lidská duše jako forma těla může existovat po smrti těla odloučeně.
• Existují dokonalé formy, které existují pouze samostatně - andělé (dokonalá rozumná duše bez těla). Protože se nemohou lišit co do látky, řeší Tomáš jejich individualitu růzností obecné formy - každý anděl je jiný druh.
• Formy ve věcech jsou obrazy idejí v Boží mysli, na nichž stvořené věci svými formami participují. Tak je Aristotelés spojen s Platónem.

Možnost a skutečnost

• Tyto pojmy se stejně jako u Aristotela uplatňují se při popisu pohybu. Pohybem je i pro Tomáše nejen přemísťování, nýbrž i růst rostlin, instinkt živočichů a lidské myšlení - spění k pravdě.
• Pohyb je směřováním k určitému cíli - naplnění formální a účelové příčiny.
• Bůh jako čirý akt (actus purus), tj. skutečnost bez možnosti: V této myšlence už Tomáš Aristotela překračuje. Bůh podle něj předchází každou možnost a je jejím počátkem i cílem. Je čistou skutečností, a proto dokonalým bytím, zatímco všechny věci složené z látky (možnosti) a formy (skutečnosti) ke svému dovršení, plnému uskutečnění pouze směřují.