|
|
Zda tedy tak snadno připustíme, aby děti slyšely ledajaké báje, od ledakohos vymyšlené, a přijímaly do svých duší povětšině opačné názory, než které by podle našeho soudu měly míti, až dospějí?
Ani dost málo toho nepřipustíme.
Především tedy musíme, jak se podobá, dozírati na skladatele bájí, a kterou vytvoří dobrou, tu přijímati, která však nebude taková, tu odmítati. ... z těch, které nyní vypravují, většinu jest odhoditi.
Ústava II, 377b-c
Z Platónovy doby a z časů ještě starších se nám dochovala díla jako Ílias a Oddyseia, Theogoniá, Oresteia, Král Oidipús, Antigona, Trójanky, Hekabé a mnohá další. Tato díla jsou dnes řazena ke klenotům světové literatury a považována za kulturní dědictví. Platón však kriticky posuzoval i tato díla nebo jiná díla stejných autorů a považoval je za poezii nevhodnou pro občany své obce. V čem podle něj mohla být tato proslulá díla zlem?
Zlo morální
... i básníci a vypravovatelé nesprávně mluví o lidech právě ve věcech nejdůležitějších, že prý totiž mnozí lidé nespravedliví jsou šťastni a naopak spravedliví nešťastni, že jest prospěšno páchati bezpráví, děje-li se to skrytě, a spravedlnost že jest cizí prospěch, ale vlastní škoda; a takovéto řeči, myslím, zakážeme a nařídíme hlásati opačné zásady v písních i v bájích.
Ústava III, 392a-b
A kdybych byl zákonodárcem, pokoušel bych se nutit básníky i všechny lidi v obci, aby se vyjadřovali v tomto smyslu, a ukládal bych bezmála největší trest na to, jestliže by se někdo v zemi vyjádřil, že jsou někdy někteří lidé sice špatní, ale že příjemně žijí, nebo že jedny věci jsou výhodné a výnosné a jiné zase spravedlivější, a tak bych přemlouval své občany, aby mi mluvili i mnoho jiného jinak proti tomu, co nyní mluví, jak se podobá, Kréťané i Lakedaimoňané a jistě i ostatní lidé.
Zákony II, 662b-c
Občané Platónovy obce musejí vykazovat vysoké mravní kvality, v Ústavě zvláště ti, kteří budou se zbraní a s důkladným výcvikem obec střežit. Budou totiž za obec nasazovat své životy, přitom však nebudou mít žádný majetek a rozhodně nesmějí podlehnout pokušení, aby si zdroje materiálních požitků vzali od bezbranných producentů těchto požitků. To vyžaduje absolutní mravní pevnost, jež nesmí být zviklána například pochybnostmi, zda by se strážce přece jen nemohl aspoň čas od času a tajně dopustit nějakého malého bezpráví, nespravedlivě si obstarat nějaké soukromé požitky, a tak si zpříjemnit asketický vojenský život.
Ovšem pro básníky jsou právě motivy násilí a utrpení, zrady a křivdy, hněvu a bezpráví atd. vítaným námětem, protože přinášejí dramatické zápletky a napětí. Mnoho příkladů takových mravně závadných veršů z básní Homérových, Hésiodových a z tragédií předkládá Platón ve druhé a třetí knize Ústavy (viz 377a-392c). Je-li přitom přesvědčen o silném vlivu umění na lidský charakter, nemá jinou možnost, než stávající básně hodnotit z morálního a společenského hlediska, a dokonce je cenzurovat. Ukážeme si, které motivy hodlá z básní odstranit.
Bohové, dobro a zlo
Připomeňme, že řecká mýtologie vykresluje bohy jako velmi podobné nedokonalým lidem, jen silnější (i když několik lidských jedinců se bohům vyrovnalo i silou) a nesmrtelné. Morálně však nad lidmi nevynikají. A právě o takových bozích a jejich činech zpívají slavní řečtí epičtí básníci a autoři tragédií.
Proto hodlá Platón na prvním místě korigovat básně právě s ohledem na líčení bohů. Zakázána budou především líčení vzájemných bojů mezi bohy (Zeus proti svému otci Kronovi, Kronos proti svému otci Úranovi, dvě „družstva“ bohů v trójské válce proti sobě) a to i „kdyby to bylo pravda“ (R. II 377e-378a).
Poznámka o spřízněné pasáži v Platónových textech:
Stejná tradiční řecká mýtická představa je kritizována v dialogu Euthyfrón, na nějž se odsud jemně odkazuje. Chcete-li vědět, co se myslí narážkou „kdyby svého otce pro nějaký přečin jakýmkoli způsobem trestal“, sáhněte po krátkém Euthyfrónovi.
Bohové totiž mají být morálním vzorem, a v tom případě by jejich vzájemné neshody a sváry zpochybnily oslabily morální přesvědčení, že obec musí být jednotná a že mezi občany nesmí být nepřátelství (378c-e).
Dále, když připustíme, že bohové spolu bojují, musíme uznat také to, že bohové se neshodnou na tom, co je dobrem (jistě totiž obě bojující strany budou tvrdit, že bojují za dobrou věc). A jestliže jedné bojující straně přiznáme, že jí skutečně jde o dobro (vždyť se jedná o bohy!), jaký cíl by mohl sledovat druhý božský účastník konfliktu? Asi opak dobra, tedy zlo... Platón však rozhodně požaduje, aby bůh (či bohové – v tuto chvíli na počtu nezáleží) nebyl žádným způsobem spojován se zlem a považován za příčinu zlých věcí. Výsledkem úvahy je:
... jeden ze zákonů a zásad o bozích, jímž se bude musiti každý říditi v řeči i básnění, že totiž bůh není původcem všeho, nýbrž jen dobrého.
... při zlém jest hledati nějaké jiné příčiny, a ne boha.
Ústava II, 380d, 379c
Převedeno do filosofické terminologie – bůh jako nejvyšší princip skutečnosti je absolutně dobrý, a proto je příčinou pouze dobra. (V tuto chvíli jsme velmi blízko démiúrgovi z Tímaia.) Tu „jinou příčinu“ zla Platón nijak neurčuje, podle uváděných příkladů se lze domýšlet, že za všechno zlé můžeme my, lidé.
Bohové a proměnlivost
Druhý zákon se týká líčení bohů samotných a otázky, zda se bohové mění, ať už ve smyslu reálné změny podoby nebo změny zdánlivé, totiž že v nás vzbuzují šálivé přesvědčení o takové změně. (Připomeňme aspoň nejvyššího boha Dia, který se kvůli své slabosti pro krásné ženy změnil prý v labuť, zlatý déšť nebo býka.)
Bůh reprezentuje dobro, tedy nejlepší stav; a tedy kdyby se měnil, měnil by se z lepšího stavu do horšího – ale to přece nikdo soudný neudělá. Proto se bůh nemění (381b-c).
Jako dobrý a jsoucí v nejlepším stavu, tedy také mocný, nebude mít ani žádný důvod, aby v nás vyvolával pouhé zdání či klam o své změně. To by totiž znamenalo lež, a ta je s bohem naprosto neslučitelná (382c-e). Druhá zásada pro líčení bohů proto zní:
Bůh jest tedy bytost zcela jednotná a pravdivá v činu i slově a ani sám se neproměňuje, ani jiných neklame, ani přízraky ani řečmi ani sesíláním znamení, a to ani ve bdění, ani ve snu.
Ústava II, 382e
Těmito zásadami jsou mýtičtí řečtí bohové morálně očištěni a stávají se vznešenými bohy filosofickými a mravními vzory, ovšem zároveň tím ztrácejí lidskou tvář (a snad i naše sympatie).
Platónova cenzura básní pokračuje vymítáním veršů, které podle něj ohrožují konkrétní mravní kvality.
Básně a statečnost a uměřenost
Strážci, o jejichž výchově se vede řeč, musejí být pochopitelně také stateční, což mj. znamená, že nebudou mít strach ze smrti a věcí posmrtných v Hádově říši. Proto Platón požaduje, aby básníci smrt a „život v Hádu“ nelíčili temnými děsivými barvami (R. III, 386b-c). Pro představu, o jak náročnou cenzorskou práci by se jednalo (a také abychom si ukázali nějaké umění, když se mu věnujeme), reprodukujeme aspoň několik z Platónových ukázek nevhodného básnického líčení posmrtných věcí (všechny pocházejí od Homéra):
... věru bych raději chtěl jako nádeník jinému sloužit
třeba i chudému muži, jenž z majetku skrovného žije,
nežli tu nad všemi mrtvými vlást, v nichž zanikl život...
Odysseia XI, 489-491
... běda, tak přece i trvá v Hádově příbytku jakás
duše a bytosti stín, však život jí docela chybí...
Ílias XXIII, 103 n.
... a jako netopýři když v zákoutí příšerné sluje
s šelestem poletují, když některý se stropu skály
z jejich chomáče spadne, v němž nahoře spolu se drží,
s takovým šelestem ony se pospolu braly.
Odysseia XXIV, 6-9
Pro pozdější výklad je důležité, že Platón se s nutností cenzury nesmiřuje snadno, neboť sám dokáže poezii ocenit:
Homéra a ostatních básníků poprosíme, aby se nehoršili, jestliže tato a všechna taková místa škrtneme; ne že by to nemělo básnické ceny a že by to lid rád neposlouchal, nýbrž proto, že čím to jest básnicky lepší, tím méně to smějí poslouchati chlapci i muži, kteří mají býti syny svobody a otroctví se báti více než smrti.
Ústava III, 387b (zvýraznění J. P.)
Uměřenost je chápána jako poslušnost vůči představeným a jako ovládání přirozených žádostí. Výchova k ní proto vyžaduje, aby z básní bylo odstraněno líčení bezbožných a zpupných skutků héróů a potomků bohů (např. vláčení Hektorovy mrtvoly Achilleem nebo oběti zajatců u Patroklovy mohyly, 390e-392a), dále líčení neposlušenosti a zpupnosti vůči nadřízeným, a konečně bude nutno vyškrtnout také popis podléhnutí tělesným žádostem a chválu plných stolů a číší (389d-390e). Opět aspoň jeden příklad veršů pro cenzora:
... stojí tu stoly
plné chleba i masa a víno když z měsidla číšník
čerpaje roznáší kolem a nalévá každému v pohár.
Odysseia IX, 8-10
Dosud uvedené plně dostačuje, aby nám bylo jasno, jak hlubokou cenzuru obsahu básnických děl Platón vyžaduje. Ovšem tím jeho výtky vůči básnictví zdaleka nekončí.
Performance a ctnosti
Tento motiv Platónovy kritiky představí jeden z ústředních platónských termínů pro popis umění, a tím nás připraví na závěrečný útok na podstatu umělecké tvorby. Jedná se o termín „napodobení“, který v tuto chvíli – ve třetí knize Ústavy - znamená předvádění role, např. při recitaci básní nebo při dramatickém herectví.
Platónova úvaha je nyní založena na přesvědčení, že „napodobování, děje-li se nepřetržitě od samého mládí, přechází v povahu a přirozenost, po stránce těla i hlasu i myšlení“ (395d). Myslí se to tak, že když se například někdo bude po dlouhou dobu hlasově pitvořit, nakonec se to pitvoření stane jeho přirozeným hlasovým projevem. Proto bude strážcům obce dovoleno napodobovat nebo předvádět pouze „vzory jim příslušné, muže statečné, rozumné, zbožné, čestné“ (395c), aby se jejich napodobováním sami takovými stali.
Ale ani tohle omezení ještě není Platónovým nejsilnějším útokem proti umění.
Zlo duševní
Stávající básnické výtvory jsou už notně pochroumány, vystříhány, umravněny, ale ještě dýchají. Platón se však zřejmě po delší době (která zřejmě uběhla mezi sepsáním třetí a desáté knihy Ústavy) rozhodl uštědřit jim poslední a smrtící úder.
Ten je založen na skutečnosti, že básnictví ze své podstaty zobrazuje citová hnutí:
Takové věci s námi dělá básnické napodobení, i s láskou, hněvem a všemi žádostivými, nelibými i libými city v duši, jež nás při každém jednání provázejí; neboť zavlažuje tyto city a živí je, kdežto by měly schnouti, a ustanovuje nám je za vládce, kdežto by měly býti ovládány, abychom se stávali lepšími a šťastnějšími místo horšími a bídnějšími.
Ústava X, 606d
Obrací se tedy k nižším složkám duše, nikoli k rozumu, a tím je posiluje na úkor rozumové složky – rozcitlivuje nás, dojímá a oslabuje naše rozumové sebeovládání. Ovšem básnictví nemůže jinak – rozumná a klidná část duše není vhodným předmětem pro napodobování, protože nepodléhá emocím (604d-605b). Pokus o zobrazení její stálosti, vyrovnanosti a neměnnosti nás jako diváky nebo posluchače zkrátka nezaujme.
Jelikož se tedy básník (stejně jako malíř a jako zřejmě všichni umělci) musí obracet k jiné části duše než k rozumu, tedy k části špatné (nerozumné), nutně je z nejlepšího společenství založeného na vládě rozumu vyobcován.
Zbývá vysvětlit, proč básnictví (a umění vůbec) podle Platóna z principu nemůže oslovit rozum. Přitom vyložíme snad nejznámější Platónovu úvahu o umění.
Básník nebo malíř – na malířství lze myšlenku nejlépe demonstrovat a už víme, že Platón byl mistr ve volbě příkladů – zobrazuje či napodobuje jen smysly vnímanou skutečnost a navíc jen to, co je na první pohled na věcech a lidech vidět. Jeho cílem je vytvořit tak věrné zobrazení, aby se někdo nepozorný nechal zmást a považoval obraz za skutečnost (598b-c). Z toho plyne, že umělec jako napodobovatel vůbec nezná (a ani znát nepotřebuje) podstatu věci, vystačí si s jevem (601b-c).
Ale přitom ani věci samotné nejsou pravou skutečností, nýbrž jsou řemeslníkem vyrobeny (v případě artefaktů) podle nějakého vzoru. Platón tvrdí, že se jedná o vzor nemateriální - ideu. O té však umělec nemá ani ponětí (tvrdí opět Platón, můžete popřemýšlet, zda tomu tak skutečně musí být), a tedy jeho dílo na pravou skutečnost neodkazuje. Nalézáme tak tři úrovně:
idea – materiální věc – obraz
Umělecké dílo pouze „zrcadlí“ a napodobuje (vytváření obrazů věcí zrcadlem – doslovně – Platón zmiňuje jako jakýsi vzor umění, viz 596c-e) vnějškovost věcí, jejichž vnitřní podstata je odvozena od věčného vzoru.
Umění nedosahuje k nemateriální skutečnosti, k níž se vztahuje rozum, a proto umění neoslovuje rozumovou složku duše. Nutně mu tedy zbývá působení pouze na nižší složky:
... malířství a napodobovací umění vůbec koná své dílo daleko vzdáleno od pravdy a v družném přátelství se stýká s tím činitelem v nás, který jest daleko vzdálen od rozumu, beze všeho zdravého nebo pravdivého účelu.
Ústava X, 603a-b
Tím je útok na umění a zvláště poezii dokonán. Básnictví se zdá být smeteno z ringu a bez milosti vyhoštěno z ideální, rozumem řízené obce. Ovšem následující oddíl ukáže, že básním a básníkům zůstala jedna mocná zbraň, s níž ani nejpřísnější argumentace nemůže soupeřit.