Platón bez idejí
Platón bez idejí
Platón bez idejí
|
ÚvodTa nadsvětní místa dosud žádný z našich básníků neopěvoval, jak by zasloužila, ani nikdy nebude opěvovat. Má se to s nimi takto - musím se totiž odvážit pověděti pravdu, zvláště když mluvím o pravdě - tento prostor zaujímá bezbarvá, beztvará a nehmatatelná jsoucnost vskutku jsoucí, viditelná jedinému řidiči duše rozumu, k níž se vztahuje pojem pravdivého vědění.
Platón, Faidros 247c3-d1
Když se řekne Platón, nejen studentům filosofie či antické kultury, nýbrž velmi širokému vzdělanému publiku vytanou na mysli – ideje. „Teorie idejí“, nauka o idejích, o tom, že mimo náš vnímatelný, materiální svět existuje ještě jeden svět, nemateriální a ontologicky důležitější než ten náš.
Tato představa je při bližším pohledu poněkud zavádějící, protože snadno vede k domněnce, že se jedná o dva oddělené a nezávislé „světy“, čímž se ztrácí smysl Platónova zavedení idejí – totiž jeho přesvědčení, že jedině s pomocí neměnných nemateriálních jsoucen lze vysvětlit, ukotvit a popsat svět materiální. Platón si tedy „nevymyslel“ lepší, ideální svět, aby do něj jednoduše utekl od nedokonalosti našeho světa, nýbrž naopak chtěl najít příčinu a základ existence této nedokonalé skutečnosti, jež si podle něj sama nevystačí a bez toho základu nemůže existovat.
Ideje tedy představují – moderně řečeno – nástroj, který Platónovi slouží k uchopení materiálního a vnímatelného světa. Proto snad ve všech oblastech jeho filosofických úvah dříve či později najdeme jako poslední odůvodnění (či první příčinu) ideje.
V oblastech, v nichž platí to „později“, je možné podat výklad problematiky, aniž bychom se museli ihned utéci k prvnímu základu. Právě o takový přístup se snaží tento kurz, a to u čtyř významných témat platónského myšlení – kosmologie, psychologie, politické filosofie a pojetí umělecké tvorby. Výběr témat je do určité míry arbitrární a vychází z mé dosavadní odborné i pedagogické činnosti. Proto může platónský badatel s jinými zájmy a zkušenostmi postrádat jiné disciplíny, především zřejmě samostatně zpracovanou etiku nebo epistemologii. Výtka vůči jejich absenci je oprávněná, ale snad aspoň trochu ji zmírní fakt, že etických problémů se dotýká především oddíl věnovaný politice a do jisté míry i části věnované psychologii a kritice umění, s epistemologickou problematikou se setkáme částečně v psychologii a ještě méně v kosmologii. Pokus nevynechat žádnou oblast, v níž by bylo možno ukázat Platóna bez idejí, by zřejmě přesáhl možnosti jednosemestrálního kurzu a vynutil si jen letmý až povrchní výklad všech témat. Ostatně i ve stávajícím zpracování pouhých čtyř témat bylo nutno některé důležité motivy podat zjednodušeně nebo je přímo opomenout. Snad to ale bylo učiněno za účelem jednoduchosti a přímosti výkladové linie.
Výklad zařazených témat bude postupovat tak daleko, jak to jen půjde, aniž bychom se museli detailně věnovat problematice idejí. Vysvětlíme tedy vztahy a „zákonitosti“, jež jsou vlastní materiální rovině dané oblasti (např. vztahy a charakteristiky nebeských těles nebo vztahy v lidské společnosti), a zastavíme se v okamžiku, kdy by vysvětlení vyžadovalo zásadní přesah do roviny ideové, nemateriální. Přitom by mělo vyjít najevo, že i na té nižší (z jeho hlediska) rovině nabízí Platón vysvětlení, jimž náleží významné místo v dějinách myšlení. Pro tento účel ukážeme, v čem spočívá novost a přínos Platónova řešení každého z uvedených čtyř problému ve srovnání s předchozími dějinami antické filosofie, a naznačíme jeho vliv na následující staletí či dokonce tisíciletí rozvoje filosofického myšlení.
Tím ale není nijak zpochybněn či zeslaben fakt, že nejvýznamnější platónský vliv na dějiny myšlení představuje ona originální kontrukce nemateriální a prvotní skutečnosti, tedy idejí.
