• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

Položme si jednoduchou otázku: Jak vypadá kosmos jako celek podle Platónových představ, tedy jaká je struktura kosmu? Ovšem doplňme hned výhradu: Byť se otázka zdá být přirozenou, je otázkou ne-platónskou, tj. otázkou, která (stejně jako otázky položené v oddíle 1. B.) nepostihuje Platónovy záměry a jeho přístup k výkladu problematiky. Jeho nejvlastnější způsob výkladu si představíme až v následujícím oddíle, přičemž by na pozadí nynějšího tázání měly více vyniknout jeho zvláštnosti.

Prozatím budeme postupovat velmi jednoduše.

1. Chceme-li uchopit nějakou strukturu, tedy vnitřní uspořádání nějaké věci jako celku, musíme především identifikovat její části nebo prvky. V případě kosmu to budou jednotlivá nebeská tělesa.
2. Dále je možné (striktně vzato tento krok není zcela nezbytný) se věnovat charakteristice prvků.
3. A konečně je třeba popsat samotný celek, strukturu, tedy vztahy mezi prvky.

Ad 1. Nebeská tělesa

Z tohoto hlediska nenajdeme u Platóna nic nového, což ostatně nebude možné, dokud se někdo nepodívá na oblohu dalekohledem. Jako první a nejdůležitější a nejzřejmější těleso v kosmu se všem antickým myslitelům jevila Země. Dále Platón stejně jako už mladší pýthagorejci či později Aristotelés rozlišil sedm samostatně se pohybujících těles, planet či „bludic“. K nim samozřejmě patří pět pouhým okem viditelných planet v našem pojetí, tj. Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn, a pro nás překvapivě také Slunce a Měsíc. Připomeňme však, že podle Řeků (a ještě dlouhá staletí i podle téměř všech pozemšťanů) i Slunce a Měsíc obíhají kolem Země a například od Venuše se z tohoto pohledu liší především svou velikostí a oběžnou dobou.

Podstatně odlišným typem těles jsou „stálice“, „hvězdy“ v moderním smyslu slova, což je sice soubor mnoha svítících těles, která se však všechna pohybují synchronně, „spolu“, a jeví se tedy jako těleso jediné.

Tedy souhrn vypadá následovně: Země, sedm samostatně obíhajících těles a hvězdy jako pohybově jednotný soubor.

Ad 2. Charakteristika nebeských těles

Dialogy nás zpravují pouze o několika málo vlastnostech nebeských těles.

Složení: S tradicí sdílí Platón také názor na složení nebeských těles – jsou především z ohně (Tim. 39e-40a). Důvod je nasnadě, nebeská tělesa se jeví jako zářící a ze čtyř živlů sám od sebe září jen oheň. Jak uvidíme v oddíle 1. D. b., vše vzniklé a tělesné musí obsahovat i zemi a vzduch a vodu, ale tyto živly budou mít ve hvězdách podstatně menší zastoupení. Tento výklad potvrzuje i explicitnější popis z Epinomidy (981e – viz 1. B. a.).

Tvar: Shodně se dialogy vyjadřují i o tvaru hvězd – jsou to koule (viz Tim. 40a a Leg. 898e), což odpovídá jak vjemu Slunce a Měsíce, tak i Platónově pevnému přesvědčení, že nebe se pohybuje v kruhu a že celý svět je kulového tvaru (Tim. 33b).

Velikost a vzdálenosti: Po složení a tvaru bychom ještě rádi poznali Platónovu představu o velikosti těles a o vzdálenostech v kosmu, avšak překvapivě žádné údaje nenacházíme. Platón podává geometrický výklad živlů, detailně kvantitativně určuje složení duše (Tim. 35b-36b), zmiňuje různé oběžné doby planet (39b-d), avšak alespoň nějaké vyjádření o velikosti najdeme jen v problematické Epinomidě (983a): „... o slunci totiž je možno správně usoudit, že celé je větší než celá země, a všechny obíhající hvězdy mají přímo podivuhodnou velikost.“ Uvážíme-li, že nebeská tělesa jsou podle autentických Platónových vyjádření bohové (viz oddíl 1. B. a.), jež je třeba ctít, můžeme spekulovat, že si je představoval spíše jako tělesa úctyhodně velká než malá, a tedy v tomto případě lze Epinomidě důvěřovat.

Další „fyzikální“ vlastnosti dialogy nebeským tělesům nepřipisují, proto postupujeme ke třetímu bodu.

Ad 3. Uspořádání nebeských těles v kosmu

(Platónův kosmos © Michal Peichl, 2012.)

Čistě ze strukturního hlediska je uspořádání jednoduché. Uprostřed kosmu se nachází kulatá Země. To je naznačeno v Tímaiovi (40b), ale především detailně popsáno a odůvodněno v ranějším Faidónovi (Phd. 108d-109a). Vnější hranici celého kulového kosmu tvoří stálice. Jedná se zřejmě o nezávislá tělesa (jednotlivé bohy), která se však ze své podstaty pohybují zcela synchronně (Tim. 40a-b). Pozorovateli na Zemi se zdá, že celý kosmos se každodenně otáčí kolem světové osy od východu k západu, a protože tímto pohybem jsou unášena i všechna tělesa včetně Slunce, je právě tento pohyb příčinou střídání dne a noci. (Tim. 36c, 39c-d).

Mezi Zemí a stálicemi se nacházejí dráhy sedmi individuálně se pohybujících těles, jejich pořadí od středu směrem ke hvězdám je Měsíc, Slunce, Venuše, Merkur [1], Mars, Jupiter, Saturn (Tim. 38d).

Jejich oběžné dráhy jsou při pohledu na oblohu skloněny vůči nebeskému rovníku, tj. rovině vytvářené otáčením celého kosmu - viditelným oběhem stálic - o 23,5°. To je způsobeno sklonem zemské rotační osy vůči rovině dráhy Země kolem Slunce (tj. ekliptice), jež se příliš neliší od rovin drah ostatních planet.

Velikosti drah těchto sedmi těles mají být v harmonických poměrech daných posloupností 1, 2, 3, 4, 8, 9, 27 (Tim. 35b-36d), ovšem žádný bližší údaj Platón neposkytuje.

Všem nebeským tělesům však náleží ještě jeden pohyb, totiž rotace kolem vlastní osy (40a-b).

V této souvislosti se objevuje jeden závažný a stále aktuální problém. O Zemi se totiž říká, že je „strážcem a původcem noci a dne“ (40b-c), ale v téže větě je obsaženo vyjádření, jež naznačuje, že i Země má vlastní rotaci. Komplikovanost věty se projevuje už v různých překladech. Zatímco F. Novotný překládá tak, že Zemi pohyb nenáleží („Zemi pak, naši živitelku, obalenou kolem osy protínající vesmír...“), kupříkladu D. Zeyl hájí opačnou možnost („The Earth he devised to be our nurturer, and, because it winds around the axis that stretches throughout the universe...“; zvýraznění textu v obou případech J. P.).

Co je podstatou problému? Jestliže střídání dne a noci je zapříčiněno otáčením celého kosmu, měla by Země být zcela v klidu, bez rotace. Kdyby totiž byla také pohybována tím pravidelným kosmickým pohybem (což by vlastně znamenalo, že jsouc uprostřed světa rotuje kolem vlastní osy), byla by otočena stále stejně vzhledem ke Slunci, a tedy střídání dne a noci by nenastávalo!

Na druhou stranu také Země je bohem, dokonce prvním a nejváženějším (40c), tedy má duši a měl by jí náležet vlastní pohyb (právě duše totiž působí pohyb, viz 36c-d, 38e-39a). A protože se nachází uprostřed kosmu, a tedy se nemůže pohybovat z místa na místo, zbývá jí zdá se jen otáčení kolem vlastní osy. Ale jak v tom případě bude „původcem dne a noci“? Obhájci interpretace, podle níž Zemi náleží vlastní pohyb, (např. autor asi nejvýznamnějšího moderního komentáře k Tímaiovi F. M. Cornford) tvrdí, že Země skutečně je unášena celokosmickým otáčením, ale protože její vlastní rotace se děje v opačném směru a stejnou rychlostí, zůstává vlastně z absolutního hlediska v klidu. A díky tomu se nebe včetně Slunce vzhledem k ní skutečně otáčejí, a její opačný pohyb tak skutečně „stráží noc a den“.

Nyní už je nutno odhalit pravý Platónův záměr a položit si relevantní otázku o jeho výkladu kosmu.

[1] Vlastos (Plato's Universe, pozn. 61, s. 45) přidává odkaz na R. 616e-617b a dodává, že takové uspořádání převažovalo u řeckých astronomů až do 2. st. př.