• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

Podstatu platónského výkladu – a dokonce ve výslovném protikladu k předsókratovskému myšlení – vyjadřuje Sókratés v dialogu Faidón:

Ale jednou jsem slyšel kohosi číst z knihy, jak pravil, Anaxagorovy, že prý rozum je to, co působí řád a co je všeho příčinou; tu jsem měl radost z této příčiny a zdálo se mi, že to je jaksi v pořádku, že rozum je příčinou všech věcí, a pomyslil jsem si, že je-li tomu tak, že tedy rozum, působící řád, všechno pořádá a každou jednotlivou věc klade tam, kde by byla v nejlepším stavu; jestliže by tedy někdo chtěl nalézt u každé věci příčinu, jak vzniká nebo zaniká nebo je, že musí u ní nalézt to, jaké je pro ni nejlepší buď bytí nebo kterýkoli jiný stav nebo činnost; z tohoto tedy důvodu že nenáleží člověku nic jiného zkoumat, jak o té samé věci, tak o ostatních nežli stav nejlepší a nejdokonalejší.
Faidón 97b-d

Platónská otázka tedy míří na „dobro“ věci, na její „účel“ (řecky τέλος, proto „teleologický“ výklad). Zatímco my jsme dnes zvyklí otázku „proč je věc taková?“ chápat ve smyslu „jaké síly a procesy způsobily, že se věc takto realizovala či vyvinula?“, pro Platóna měla význam „k čemu je dobré, že věc byla takto uspořádána, a k jakému účelu tato věc slouží?“ Účel čehokoli je spojen se záměrem a záměrné jednání zase s rozumem, proto Platón neoddělitelně spojuje účel, „dobro“ věci s rozumným plánem či uspořádáním.

Jak vidno, termín „příčina“, který je obecně předmětem otázky „proč?“, je v těchto dvou přístupech pojímán značně odlišně.

Konkrétní podobu zkoumání účelu popisuje Sókratés vzápětí:

... jsem myslil, že jsem nalezl učitele příčiny toho, co jest, odpovídajícího mému přání, Anaxagoru, a ten že mi nejprve poví, zdali je země plochá, či kulatá, a až mi to poví, že mi k tomu vyloží i příčinu a nutnost, a to tak, že řekne, co je lepší, a že bylo lépe, aby byla taková; a jestliže řekne, že je země uprostřed, že k tomu vyloží, že bylo lépe, aby byla ve středu... Ovšem také o slunci jsem byl připraven zrovna tak se dovědět, i o měsíci a o ostatních hvězdách, o jejich poměrné rychlosti a obratech a ostatních stavech, jak asi je pro každou lépe vykonávat ty činnosti a snášet stavy, které snáší.
Faidón 97d-98a

Protože se setkáváme se skutečně výrazným rozdílem oproti tázání naší moderní vědy (ale i filosofie), zamysleme se nad tím. Platónovo (či obecněji antické) zaměření na účelový výklad přírody obsahuje přinejmenším dva důležité aspekty.

• Nalézání účelnosti v přírodě ji činí člověku blízkou a srozumitelnou, protože člověk sám se ve svém jednání řídí právě účely, k nimž směřuje. (Například čtete tento text, abyste se dozvěděli nějaké informace důležité k tomu, abyste absolvovali tento kurz a získali kredity, které se Vám budou hodit zase k tomu, abyste úspěšně dokončili své studium. – Jestli se mýlím a sledujete zde jiné, idealističtější účely, mýlím se rád.) Teleologický výklad přírody proto může snadno do svého rámce zahrnout i předpis pro lidské jednání, tedy může zahrnout účel lidského života do účelu celého kosmu (viz například Tim. 41a-42e). Lidský život a lidská morálka pak jsou založeny ontologicky či metafyzicky.
• Sklon k takovému přístupu byl v Platónově době usnadněn tím, že druhý způsob vysvětlení („kauzální“, udávající příčinu, latinsky causa) je mnohem obtížnější. Jak uvidíme, hledání účelu v přírodě je nutně spekulací, protože účelnost nelze měřit či pozorovat, a do spekulace se můžeme pustit kdykoli. Naproti tomu adekvátní kauzální vysvětlení takové všední skutečnosti, jak je pád vrženého kamene zpět na Zemi, bylo nalezeno až po více než dvou tisíciletích od zrodu evropské filosofie (a potažmo vědy). A ještě si uvědomme, jak sofistikované nástroje (mikroskopy, dalekohledy, urychlovače, kosmické sondy...) používá věda současná, aby nalezla niterné příčiny věcí. Je zřejmé, že pro poznání v Platónově době musela být cesta teleologického výklad mnohem schůdnější a navíc lákavější.

Platón byl hluboce přesvědčen o rozumovém uspořádání celého světa, a proto nepochyboval o potřebě účelového výkladu. My ovšem můžeme trochu pochybovat a Platóna požádat, ať uvede nějaké doklady rozumového a účelného uspořádání kosmu, které by teleologický výklad ospravedlňovaly.

V tom případě nás jistě odkáže na několik pasáží svých dialogů (Tim. 34a, 39d-e, Leg. 898a-c), v nichž za projev rozumného uspořádání označuje pohyb v kruhu, jenž pozorujeme na obloze. Nejvýslovnější vyjádření nabízí dvanáctá kniha Zákonů (a ještě explicitnější a detailnější sporná Epinomis 982a-983b), kde se o nebeských tělesech či „hvězdách“ říká:

... kdyby byly bez duše, nikdy by se neřídily početními zákony tak podivuhodně přesnými, nemajíce v sobě rozumu; ... je to rozum, který uspořádal všechny věci, jež jsou na nebi.
Zákony 967b

Přesvědčení o rozumovém a účelném uspořádání kosmu tedy Platón dokládal především pozorováním pravidelného kruhového pohybu nebeských těles.

Tuto kapitolku uzavřeme obecnější úvahou. Vysvětlení kruhového pohybu nebeských těles – pohybu tolik odlišného od způsobu, jímž se pohybují kameny, tekutiny atd. kolem nás – představovalo nejen pro Platóna, nýbrž pro celou antickou (i středověkou) filosofii a vědu velkou nesnáz. Vyskytla se různá a zvláštní vysvětlení, která se však po objevu gravitačního zákona ukázala jako neplatná či přímo absurdní. A to platí pro Platónovo teleologické vysvětlení ve vrchovaté míře – ale právě až v okamžiku, kdy postup poznání umožnil pochopení gravitačního působení a formulaci gravitačního zákona (I. Newton, druhá polovina 17. st.).

Platónův pokus o vysvětlení je tudíž v kontextu jeho doby pochopitelný.