• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

Když tedy ani tělo, ani obojí dohromady není člověk, zbývá, myslím, jen to, že pojem člověk není nic, nebo jestliže něco je, že člověk není nic jiného než duše.
Alkibiadés I 130c

... ze všech statků, které člověk má, je duše po bozích statek nejbožštější a přitom nejvlastnější.
Zákony 726a

Platón tedy připisuje duši zásadní kosmický význam. Z uvedených citátů je však zřejmé, že neméně klíčová role náleží duši i na úrovni individuálních živých organismů a především u člověka. Duše je jeho podstatou, jeho skutečným já, a proto pochopitelně by člověk měl svou starost o sebe sama zaměřit v prvé řadě na svou duši, měl by o duši pečovat. Od kosmologie a fyziky tedy přecházíme k etice. Ústřední otázka pro tento oddíl je zřejmá: Jak nejlépe můžeme pečovat o svou duši?

Duše vs. tělo

První a nejjednodušší odpověď zní – nepřítelem duševního života (nebo řekněme duchovního) je přece tělo a jeho fyzické potřeby, s nimiž se pojí silné touhy a vášně. Kdo jim podléhá, nechová se rozumně. Dospíváme k protikladu duše (jakožto rozumu) a těla. Jestliže právě rozumu náleží schopnost uspořádávat látkovou skutečnost a vést ji k dobru, účelu a jestliže o tělesných vášních se běžně říká, že jsou slepé, pak také u člověka bude převaha rozumu žádoucím stavem, slabost rozumu stavem nežádoucím.

Střet rozumu a těla popisuje Platón ve Faidónovi. Konflikt mezi nimi vzniká z důvodu rozdílných cílů obou částí lidské bytosti. Zatímco tělo míří jednoduše k fyzickým slastem, duše či rozum touží poznat podstatu skutečnosti, tedy v Platónově myšlení pravé jsoucno (ideje). To je nemateriální, proto zájem duše se zcela míjí se zájmy těla. Platón podrobně vyjmenovává všechno, co patří k tělesnému životu a co znemožňuje nebo ztěžuje duši–rozumu poznání pravdy: nezbytný příjem potravy, nemoci, touhy, žádosti, obavy. Navíc kvůli tělesným potřebám (hmotným statkům) se také vedou všechny války, jež přinejmenším ubírají čas pro poznávání (Phd. 66b-d). Proto se nakonec objevuje radikální vyjádření:

A pokud budeme žíti, budeme, jak se podobá, nejblíže vědění tak, jestliže se nejraději nebudeme vůbec nic stýkati s tělem a míti s ním společenství, leda pokud je to naprosto nutné, a nebudeme se nakažovati jeho přirozeností, nýbrž zůstaneme čisti od styku s ním, dokud nás bůh sám od něho neodpoutá.
Faidón 67a (zvýraznění J. P.)

Tento úkol – co nejméně se zabývat tělem, minimalizovat naplňování jeho potřeb – plní v největší míře filosofové. Pro ně je „vyproštění a odloučení duše od těla“ hlavním předmětem jejich činnosti, předmětem přípravy na smrt (Phd. 67d). Filosofie a filosofování odpoutávají duši od všeho hmotného a přivádějí ji do jejího pravého stavu.

To znamená, že právě filosofie představuje mravní ideál a její pěstování je odpovědí na výše položenou ústřední otázku po péči o duši.

Duše vs. duše

Předchozí závěr ovšem nemusí být zcela uspokojivý. Jednak se může namítat, že vede k poměrně asketickému a jednostrannému životu – dobrem je pouze rozum, vědění, vše tělesné je zlem. Bude-li takový postoj důsledně dodržován, může se zvrátit ve svůj opak: Slabé tělo bude více zatěžovat duši nemocemi. Proto by snad bylo lepší věnovat tělu spíše přiměřenou než jen „naprosto nutnou“ péči.

Ale vnucuje se ještě zásadnější námitka: V 2. B. b. se zdálo, že všechny pohyby (změny, děje), jež míří k nějakému účelu, se dějí působením duše, nikoli těla samotného. Jestliže rozdíl mezi živým a mrtvým živočichem je v přítomnosti či absenci duše a zároveň také ve vykonávání či zastavení všech životních funkcí, plyne z toho, že všechny životní procesy působí duše. Tedy i touha po pokrmu či nápoji i jakákoli jiná tělesná touha musí mít počátek v duši.

Poznámka k různým koncepcím duše:
Tím se přibližujeme k podstatně jiné koncepci duše, jež je poprvé představena v Ústavě (seznámíme se s ní vzápětí). Abychom nezískali zavádějící pocit, že ve Faidónovi snad Platón ještě neměl příliš jasno o tom, co je duše za jsoucno a že teprve později jeho pojetí duše dospělo, připomeňme kontext dialogu. Odehrává se ve vězení v poslední den Sókratova života a končí jeho smrtí. Sókratés tedy už nemůže mít sebemenší zájem na tělesném životě, jeho naděje a jeho péče se týká jedině duše, a to duše tělem nijak nezatížené. Proto také vede argumentaci, jež má dokázat nesmrtelnost duše a její oddělitelnost od těla a lepší osud po takovém oddělení.
Na druhé straně komplikovanější koncepce duše z Ústavy je zase zproblematizována úvodním upozorněním ke zkoumání tří složek duše (R. 435d):

... po takovýchto cestách, jakými nyní jdeme ve svých úvahách, přesně toho jistě nikdy nepochopíme – neboť je jiná delší a namáhavější cesta, která k tomu vede -, jistě však snad tak, jak s hodí k tomu, co jsme napřed řekli...

Obě představené koncepce (duše = rozum a duše trojsložková) tedy možná nebudou tak neslučitelné, jak by se na první pohled zdálo. Každopádně koncepce duše obsahující tři různé „činitele“ má větší výkladový potenciál z hlediska lidského rozhodování a jednání.

Mnohem podrobnější a fundovanější výklad nejasností a komplikací spojených s trojsložkovým pojetím duše najdete ve studii K. Theina „Nepřesná analogie“ publikované v knize Myšlení v nás (s. 245-312).

Posun tímto směrem se objevuje ve čtvrté knize Ústavy. Všechny životní projevy jsou skutečně připsány lidské duši (úvaha se týká primárně člověka). Ale protože se v člověku objevují současně rozdílné stavy nebo touhy, občas dokonce protikladné, nemůže být duše jednoduchým, jednolitým činitelem. To by totiž znamenalo porušení zákona sporu, který Platón pečlivě formuluje jako metodologické východisko:

... jeden a týž činitel nebude chtít činit nebo trpět několik dějů opačných zároveň, pokud jde o touž jeho složku a o poměr k témuž jsoucnu vnějšímu, takže kdekoli nalezneme, že se tak při nich děje, budeme vědět, že to nebyl jeden a týž činitel, nýbrž více.
Ústava IV, 436b-c

Jako příklad současných protikladných dějů či stavů je uvedena žízeň, tedy touha po nápoji, jejímuž uspokojení přitom něco v nás odpírá (například ze zdravotních důvodů). Člověk chce pít a zároveň nechce pít – tedy nutně něco v jeho duši chce nápoj, něco jiného jej odmítá. Jedna složka duše stojí proti jiné složce, duše bojuje sama se sebou.

Takovými úvahami se v Ústavě dospělo k rozlišení tří složek v duši – rozumu, vznětlivosti a žádostivosti. Jaké jsou jejich funkce? V celé Ústavě, ve Faidrovi a v dialogu Tímaios lze vyčíst následující působnosti:

Zatímco ihned intuitivně tušíme, co asi označují termíny „rozumová složka“ a „žádostivá složka“ a jaké působnosti těmto činitelům náležejí, termín „vznětlivost“ sám o sobě příliš jasný není.

Obtížný je i samotný překlad řeckého θυμός nebo θυμοειδές (thýmos, thýmoeides) – do angličtiny se překládá jako spirit, the spirited part. V českých překladech používá F. Novotný termín „vznětlivost“, ale konstatuje, že více by se mu zamlouvalo slovenské „srdnosť“ (zlost, prudkost), jež poukazuje na souvislost této složky se srdeční činností, s krevním oběhem (viz např. „vzkypěla v něm krev“ jako poetický popis hněvu; viz O Platonovi III, s. 239-40).

Jak ukazuje tabulka, stavy a působnosti připisované této složce duše jsou velmi různorodé. Obecně vzato se jedná o emocionální hnutí, z morálního hlediska pozitivní, jež vedou k morálně žádoucímu jednání. Vznětlivost se projevuje jako emocionální síla uskutečňující to, co rozum poznává jako pravdivé a správné. (Pouze osmá a devátá kniha Ústavy se odklání od tohoto veskrze pozitivního líčení thýmu.)

K čemu rozlišení složek duše Platónovi slouží?

Složky duše – hierarchie života?

Na nejobecnější rovině (v Tímaiovi) dokáže Platón prostřednictvím modelu trojsložkové duše vyjádřit určité metafyzicko-biologické představy.

• Vznětlivost a žádostivost jako nižší (a smrtelné) složky duše zprostředkovávají spojení božské (a nesmrtelné) rozumové části s tělem. Duše je vlastně principiálně dvojitá, což je metafyzicky zdůvodněno tím, že božskou část – rozum – vytvořil sám nejvyšší tvůrce, démiúrgos, zatímco zbývající složky byly vytvořeny nižšími tvůrci (bohy), již byli sami vytvořeni démiúrgem (Tim. 41c-d, 69c-e).
  Navzdory své metafyzické dvojitosti by duše měla fungovat jako jednotný celek: Nejnižší část duše – žádostivost – zabezpečuje zachování samotného života. Vznětlivost, lepší část smrtelné duše, poslouchá příkazy rozumu a je jeho „výkonnou silou“ proti přílišným žádostem nebo proti vnější nespravedlnosti. Rozumu v této „biologické“ souvislosti přísluší „v klidu přemýšleti o tom, co všem částem společně i jednotlivě prospívá.“ (Tim. 70a-71a)
• Objevují se náznaky odlišení člověka, živočichů a rostlin podle částí duše. (To je myšlenka, kterou systematicky a důsledně rozvine Aristotelés.) O rostlinách totiž Platón píše:
  

  Všechno totiž, cokoli jest účastno žití, právem by se nejsprávněji nazývalo živok [opět ζῷον]; vskutku pak to tvorstvo, o kterém nyní mluvíme, má údělem aspoň třetí druh duše, jenž, jak se soudí, sídlí mezi bránicí a pupkem, kterému se nedostalo schopnosti míniti a usuzovati, ani rozumu, nýbrž jen libého a bolestného čití se žádostmi. Rostlina totiž ustavičně všechno trpně přijímá, a majíc svůj oběh v sobě samé kolem vlastního středu, odráží každý pohyb zvenčí a užívá jen svého vlastního; aby prohlédla a promyslela něco z vlastních dojmů, toho jí při jejím vzniku přirozeností nebylo dáno. Proto tedy žije a není nic jiného než živok, ale nepohnutě a zakořeněna tkví na jednom místě, poněvadž jest zbavena pohybu z vlastního popudu.
  Tímaios 77b-c

  Rostlina jako živý organismus má nezbytně duši, ale obsahuje pouze jedinou složku – žádostivost. Plní jen nejzákladnější funkce (jinak řečeno náležejí jí dva pohyby) – vnímá příjemné a nepříjemné (bolestivé, tedy zásahy narušující tělo rostliny) a vyvolává žádosti, jež jsou zřejmě adekvátní vjemům (touhu po příjemném, odpor vůči bolestivému). Je naznačeno, že od vyšších úrovní živého světa se odlišuje neschopností vlastního pohybu a neschopností reflektovat vjemy.
  To vzbuzuje očekávání, že jiná úroveň života (živočichové) bude charakterizována žádostivostí a navíc vznětlivostí a ještě jiné (člověku) budou náležet všechny tři složky. Platón však nenabízí podobné jednoznačné vymezení a odlišení živočichů a člověka. O části živočichů se tvrdí:
  

  Zvířata pak čtyřnohá pozemská i divoká vznikla z lidí nijak se nezabývajících filosofií a nemajících naprosto vědeckého zájmu pro přírodu, protože již neužívají kruhovitých pohybů v hlavě, nýbrž následují jako vůdců těch částí duše, které jsou uloženy v prsou. Působením těchto zaměstnání mají sehnuty přední končetiny a hlavy k zemi pro příbuznost s ní, hlavy pak mají podlouhlé a všelikých podob, podle toho, jak se u každého nečinností zmáčkly kruhové pohyby...
  Tímaios 91e-92a (zvýraznění J. P.)

  U těchto zvířat tedy převažuje střední složka duše (právě vznětlivost je umístěna v hrudi, tedy v „prsou“), ale nezdá se, že by zcela postrádala rozumovou složku. Ta totiž sídlí v hlavě a její činnost spočívá právě v kruhových pohybech. Zvířata ji tedy podle uvedené pasáže zřejmě také mají, ovšem v jakési degenerované podobě, kvůli čemuž pak rozum nemůže správně nefungovat.
  Platón tedy nevyužil model trojsložkové duše pro vysvětlení úrovní života v maximální možné míře.

Konflikt v duši

Naopak detailně a také velmi barvitě popsal vnitřní nesoulad člověka jako konflikt některých složek duše. Složky jsou tři, tedy z hlediska kombinatoriky existují tři možnosti konfliktu. Platón však věnuje zásadní pozornost pouze jedné z nich – konfliktu mezi rozumem (na jehož straně stojí přirozeně vznětlivost) a žádostivostí.

Tento konflikt umožnil vůbec odhalit existenci více činitelů v duši ve čtvrté knize Ústavy, ale nesmrtelného poetického vylíčení se mu dostává v dialogu Faidros. Bylo by neodpustitelné, abychom neuvedli aspoň krátký úryvek (v krásném překladu F. Novotného), jemuž je však nutno předeslat několik vysvětlujících informací. Konflikt spočívá ve značně odlišném (ale ne přímo protikladném) vztahu ke krásnému objektu (člověku), tedy v odlišných podobách lásky. Zatímco žádostivost strhává duši a pochopitelně i tělo k tělesnému spojení s krásným protějškem, rozum se tomu brání a tíhne ke spojení intelektuálnímu, „filosofickému“ (Phdr. 256a-d). Celý boj těchto dvou tendencí je zobrazen pomocí přirovnání duše k dvojspřeží vedenému vozatajem. Vozataj odpovídá rozumu, jeden z koní – ušlechtilý, poslušný – představuje vznětlivost, druhý - neposlušný - kůň žádostivost (Phdr. 246a-b, 253d-e). Co se stane, když člověk s takovými složkami v duši (konkrétně muž, Platón nebyl genderově korektní) zahlédne nějakou krásnou bytost (konkrétně krásného mladíka – pro Platóna byl vztah on – on vznešenější než on – ona)?

A tu když vozataj uvidí milostný zjev a v celé duši se tím dojmem rozehřeje i je naplněn bodáním dráždění a touhy, tu ten kůň, který je vozataje poslušný, jako vždycky i tehdy jsa přemáhán studem zdržuje sám sebe, aby skokem nenapadl milovaného; ale ten druhý nedbá již ani bodáni vozatajova ani biče, nýbrž vyskakuje a prudce se žene a působě spřeženci i vozataji všeliké nesnáze nutí je jít k miláčku a zmiňovat se mu o vděku milostné rozkoše. Ti dva se zpočátku vzpírají a mrzí, že jsou donucováni k hrozným a nezákonným věcem; ale nakonec, když nemá zlo žádných mezí, dávají se vésti a jdou, povolivše a slíbivše, že udělají, co se jim přikazuje. A tak se octnou u miláčka a uvidí jeho zářící zjev. U vozataje, když ho uvidí, paměť se přenese ke skutečnosti krásy a opět ji uvidí stojící s uměřeností na posvátném podstavci; a když ji ona uvidí, ulekne se, v úžasu padne naznak a zároveň jest přinucena strhnouti otěže dozadu tak prudce, že oba koně dosednou na kyčle, jeden dobrovolně, protože se nevzpírá, ale ten vzpurný s velkým odporem. Když pak odejdou dále, onen ze studu a strnutí zalije celou duši potem, tento však, když ho přejde bolest, kterou pocítil od uzdy a pádu, sotva si oddechne, počne hněvivě láti, prudce vyčítaje vozatajovi i svému souspřeženci, že ze zbabělosti a nemužnosti utekli a porušili svůj slib; nutí je, proti jejich vůli, znova tam jít, a jen stěží povolí jejich prosbám, aby se to odložilo na jindy. Když pak přijde umluvený čas a oni dělají, jako by na to zapomněli, upomíná je a násilím, ržáním i vlečením je přinutí opět se přiblížit k miláčku s týmiž řečmi, a když jsou blízko, shýbne se, natáhne ohon, zakousne se do uzdy a nestoudně je vleče; avšak vozataj ještě více zakusí zase ten pocit, padne nazad jako u překážky a ještě více, vytrhna silou uzdu zpátky ze zubů vzpurného koně, zkrvaví ten zlý jazyk i dásně a sraze mu nohy i boky k zemi způsobí mu bolesti. Když ten špatný kůň mnohokrát zakusí téhož a ustane od své vzpurnosti, pak již zkrotnuv následuje vozatajovy rozumnosti, a kdykoli uvidí krasavce, hyne strachem; takže tehdy již se stává, že duše milovníkova chodí za miláčkem v studu a strachu.
Faidros 253e-254e

Z ukázky můžeme vyčíst několik poznatků.

• Neposlušný kůň (žádostivost) aktivně a bez reflexe míří přímo za tělesnou slastí.
• Vozataj (rozum) je vylíčen jako méně rozhodný činitel, který si teprve na základě vjemem vyvolané vzpomínky uvědomí, co vlastně chce. Protože žádostivost je tak aktivní a přímá, podstatná část působení rozumu se vyčerpá na zastavení žádostivosti, tedy na negaci. Teprve když je žádostivost zastavena a zkrocena, může se rozum věnovat naplňování vlastní touhy.
• Boj vozataje se špatným koněm je věcí rozumu a žádostivosti. Vyvstává proto otázka, jakou roli v duši hraje poslušný kůň, tedy vznětlivost. Kdybychom si představili duši jako vozataje, který řídí vůz pouze s jedním koněm – žádostivostí, vylíčený konflikt by mohl probíhat zcela stejně. Vznětlivost sdílí preference rozumu, bez výhrad poslouchá jeho vedení, tedy nevnáší do konfliktu nic vlastního. Nepříšluší jí nějaká nezastupitelná role, což může vyvolat následující pochyby.

Pochyby o vznětlivosti

Také ve čtvrté knize Ústavy se uvádí, že pokud není zkažena špatnou výchovou, představuje vznětlivost „přirozeného pomocníka části rozumové“ (R. 441a): „... nepřísluší-li složce rozumové, aby vládla, poněvadž je moudrá a má péči o celou duši, složce pak vznětlivé, aby byla této poslušna a jí nápomocna?“ (R. 441e)

Alespoň nějakou stopu vlastní působnosti vznětlivé složky popisuje až politicko-psychologická úvaha v osmé a deváté knize Ústavy. Vznětlivost se může stát vůdčím činitelem v duši, a pak sledovat své vlastní cíle, např. když ji ctižádost vede k nenávisti, touha po vítězství k násilí nebo nevrlost ke hněvu (R. 586c-d). Připomeňme, že zdravě uspořádaná duše by se také mohla projevovat nenávistí, násilím či hněvem, ale tato působení by směřovala výhradně proti skutečnostem, které jsou špatné podle rozumového úsudku.

Zjevně nevelké uplatnění vznětlivosti vedlo moderní badatele k pochybám o oprávněnosti zavedení vznětlivé složky jako třetího činitele v duši a ke spekulacím o tom, že ji Platón vyčlenil jen kvůli analogii duše – stát (viz následující oddíl 2. C. b.). Stručný výklad pochybností o vznětlivosti podává T. Zelenka ve své bakalářské práci Čtyři ctnosti v ideální obci Platónovy Ústavy, s. 20-22.

Bez ohledu na pochyby o vznětlivosti si Platón zaslouží uznání za první rozpracovanou teorii vnitřního nebo intrapersonálního konfliktu, což je jedno ze základních témat i v moderní psychologii (viz např. konflikty mezi vrstvami osobnosti – id, ego, superego – u Freuda).

Různé poměry složek → různé stavy duše a různé povahy

Konfliktem můžeme rozumět jeden konkrétní střet mezi nesouhlasnými tendencemi, ale také celkový nesoulad obvyklých tendencí složek. Takový principiální nesoulad nakonec může vést k ustavení určitého poměru či vztahu mezi soupeřícími složkami, příp. k úplné hierarchii.

Tuto skutečnost Platón využívá k vysvětlení více jevů. Jednak stanovuje určitý poměr složek jako žádoucí a řádný stav duše: rozum vládne, tedy právě on rozhoduje, za čím bude člověk směřovat, vznětlivost jako silné citové hnutí (přesvědčení, odhodlání) poskytuje rozumu sílu, a žádostivost se nechá rozumem a vznětlivostí vést (R. 441e-442a). Tyto činnosti a stavy složkám přirozeně náležejí. Co je přirozené, je také zdravé, proto uvedený vztah složek (jejž Platón v Ústavě označuje jako spravedlnost), je vlastně přirozeným stavem duše, odpovídajícím zdraví na úrovni těla (R. 444c-445a).

Dalším podstatným jevem, který Platón dokáže prostřednictvím trojsložkového modelu duše vysvětlit, je různost charakterů ve společnosti. Podle převažující či nejsilnější duševní složky můžeme bezprostředně rozlišit tři typy lidí – obecně řečeno lidi hloubavé či kontemplující, lidi ctižádostivé, toužící prosadit se ve společnosti, a lidi požitkářské, usilující o uspokojování tělesných potřeb spojené se slastí. To ukazuje, že Platón si byl dobře vědom odlišnosti lidí, a ve svých politických úvahách s ní počítal. (Proto např. neměl v úmyslu sestavit ideální obec jen z filosofů a všechny občany přimět k filosofickým zkoumáním – mnoho lidí k tomu prostě nemá rozumové, tj. duševní předpoklady.)

Uvedené dělení duše („trojdělení“) tedy vede jednak k imperativu pro život jedince (čímž se ocitáme v oblasti etiky), jednak nás odkazuje k následujícímu tématu (v oblasti politické filosofie) – uspořádání společnosti na základě charakteru duše, tj. v závislosti na její struktuře.