• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

Ze všech čtyř témat kurzu je stávající téma jistě nejaktuálnější a nejobecnější - i dnes budou jak filosofy, tak zvláště širokou veřejnost zajímat podstatně více politické otázky než kosmologie, psychologie či teorie umění. Je to pochopitelné – i dnes všichni žijeme v institucionalizovaných společenstvích stejně, jako žili Platón a jeho současníci, i dnes jsme s uspořádáním společnosti a státu nespokojeni stejně, jako byl nespokojen Platón. Avšak důvody nespokojenosti a představa o nápravě se už budou podstatně lišit.

Platónova nespokojenost vycházela z historicko-politické situace. V jeho době bylo běžné válčit, zabíjet a podstupovat smrt v boji se zbraní. On sám v domovských Athénách zažil podstatnou část peloponéské války a konečnou porážku Athén (v r. 404 př. n. l.), následnou občanskou válku demokratů proti vládě třiceti tyranů (404-403), po několika málo dalších letech korintskou válku (395-387), ještě později válku proti Thébám (60. léta 4. st. př. n. l.). A zcela jistě se jej dotkly také vnitřní rozbroje v Syrákúsách, při nichž byl nejprve jeho přítelem Diónem vyhnán tyran Dionýsios II., aby krátce nato byl Dión sám zavražděn (354).

Tyto životní zkušenosti přivedly Platóna k přesvědčení, že válka a především vnitřní rozbroj v obci (tj. antickém městském státu) je největším neštěstím a že je třeba uspořádat obecní život tak, aby k občanským válkám a obratům nedocházelo.

Při svých politických úvahách dospěl k tomu, že cíle nelze dosáhnout bez splnění jedné překvapivé podmínky:

Nestanou-li se, děl jsem, v obcích filosofové králi nebo neoddají-li se nynější takzvaní králové a panovníci upřímně a náležitě filosofii a nespadne-li toto obojí v jedno, politická moc a filosofie, a těm četným duchům, kteří se nyní různě ubírají za jedním nebo druhým cílem, násilím v tom nebude zabráněno, není pro obce, milý Glaukóne, konce běd a myslím, že ani ne pro lidské pokolení...
Avšak to právě jest, co mě již dávno naplňuje ostychem a o čem nechci mluviti, protože vidím, jak silně se to bude lišiti od obecného mínění; jest totiž těžko uviděti, že by v žádné jiné obci nebylo možno dojíti štěstí ani v soukromém životě, ani ve veřejném.
Ústava V, 473d-e

Jinak řečeno, Platónovým ideálem byla obec vedená kvalifikovanými vládci. Proč by právě filosofové měli mít odpovídají kvalifikaci a jak by jimi vedená obec vypadala, si ukážeme v oddíle 3. B.

Jsa přesvědčen, že zná zaručený recept, jak přivést řecké obce ke štěstí a dobru, odvážil se Platón i pokusu o realizaci své ideální představy. Obě cesty ke spojení moci a filosofie – filosofové získají moc, vládci propadnou filosofickému hloubání – považoval za schůdné (viz Ústava VI, 499b-d). Sám se vydal po druhé z nich. V sicilských Syrákúsách se totiž pokusil přivést k filosofii samovládce, tyrana Dionýsia II. Byl veden následující nadějí:

Kdyby se byla při Dionýsiově moci, jež byla tak veliká, vskutku spojila vjedno filosofie a moc, byla by se v celém světě helénském i barbarském zaskvěla a všem jasně ukázala to správné mínění, že nikdy nemůže dosáhnouti štěstí ani obec, ani žádný muž, který by se po celý svůj život neřídil spravedlností spolu s rozumností, ať by už měl tyto ctnosti sám v sobě, či že by byl náležitě vychován a vzdělán v zásadách zbožných vládců.
Sedmý list 335e

Ovšem pokus se nezdařil, ukázalo se, že tyran je příliš tyranem a málo filosofem. Neúspěch této politické mise přiměl Platóna k pozdější revizi svých politických teorií. V pozdních Zákonech zpochybňuje uskutečnitelnost ideální filosofické obce kvůli lidské slabosti a nedokonalosti, a místo neomezené vlády dokonale moudrých vládců požaduje vládu moudře stanovených neosobních zákonů, u nichž není třeba se obávat zneužití moci pro osobní prospěch. S Platónovými úvahami o této obci se seznámíme v oddíle 3. C.

V závěrečné části 3. D. zařadíme jako obvykle Platónovy politické teorie do širšího historicko-filosofického kontextu.