Platón bez idejí
|
D. Platónovy obce v dějinách myšleníV politických úvahách Platón mohl opět navázat na starší tradici. Na několika místech se vyrovnává se sofistickým pojetím zákona, původu společenských norem i podstatou a smyslem občanských ctností (viz Gorgiás, Ústava I a II, v jistém ohledu i Prótagorás).
Jeho myslitelský příspěvek v této oblasti však starší úvahy podstatně překračuje co do rozsahu i systematičnosti. Oproti sofistům však přistupuje ke zkoumání lidského společenství jinak, neomezuje se totiž na analýzu existujících norem a institucí, nýbrž předkládá návrh nejlepšího možného (jednak teoreticky, jednak prakticky) způsobu organizace společnosti. (Není to však zcela nový přístup, protože představy o budoucím nebo ideálním blahobytném uspořádání společnosti se objevily už v divadelních hrách, například v Aristofanových komediích Mír a Plútos. Především to ale platí o jeho Ženském sněmu, který vykazuje tolik shod zvláště s pátou knihou Ústavy, že badatelé přemýšlejí, zda Aristofanés neparodoval Platóna nebo zda naopak se Platón neinspiroval u Aristofana.) Protože se jedná o návrh obtížně realizovatelný (v případě Zákonů) a návrh jen stěží realizovatelný (Ústava), lze říci, že Platón předkládá utopické představy o nejlepších obcích.
První filosofickou reakci na Platónovy utopie najdeme tradičně u Aristotela. Druhou knihu své Politiky věnuje právě kritice starších teoretických (i reálných historických) ústav. Platónovi věnuje polovinu kapitol (prvních pět Ústavě, šestou Zákonům), dalšími kritizovanými teoretickými projekty jsou ústava Hippodamova a Faleova.
Aristotelés kritizuje především komunistické prvky v Platónových ústavách a požadavek maximální jednoty. Zpochybňuje totiž ústřední Platónovo přesvědčení, že obec má být co nejvíce jednotná, a to zvláště v souvislosti se společenstvím žen a dětí z Ústavy. Maximální jednota by podle Aristotela vedla až k tomu, že by obec přestala být obcí, nutně složenou z různých členů, a stala se individuem, jedincem (Pol. II 2, 1261a15-20). Z dalších námitek zmíníme jen jednu, jež se mnohem později (nedávno z našeho hlediska) v praxi ověřila - podle Aristotela se „[n]ejméně péče totiž věnuje tomu, co jest společné velmi mnoha lidem; neboť lidé se starají nejvíce o své vlastnictví, méně již o to, co jest společné...“ (Pol. II 3, 1262a33-35).
K vlastním úvahám přistupuje Aristotelés také podstatně jinak než Platón, protože šest z osmi knih Politiky (včetně zmíněné kritické druhé knihy) věnuje analýze historických společenství a ústav, hledání jejích přirozených základů a popisu a posouzení reálně fungujících zákonů a politických poměrů. Přitom pojímá lidskou přirozenost - projevující se např. větší péčí o vlastní než o společné - jako nezpochybnitelnou danost, zatímco Platón by ji rád šlechtil a vychovával směrem k mravnímu ideálu. Pouze v sedmé a osmé knize Politiky předkládá také Aristotelés vizi ideální společnosti, v níž se podle Schofielda paradoxně velmi přidržuje kritizovaných Zákonů (dokonce se podle něj jedná o „zkrácenou verzi ustanovení ze Zákonů“).
Teprve mnohem později se Platónovy představy dočkaly pokračovatele, který je dále rozvinul – T. Campanella ve svém Slunečním státě (1623) uplatňuje jak společenství žen a dětí, tak i požadavek, aby vládli ti nejmoudřejší (a pokud se někdo z mladší generace ukáže ještě moudřejším, aby mu vládu dobrovolně přepustili...).
Ve dvacátém století se Platónovými utopiemi nejvíce zabýval K. Popper v knize Otevřená společnost a její nepřátelé I - Uhranutí Platónem. Platónské myšlenky považuje za nebezpečné i ve své současnosti (kniha vznikala v letech 1938-1943), a proto Platónovi vyčítá totalitarismus a osobní zájem na uchopení moci. Popperova analýza je velmi podnětná, protože pochází od autora, který čte Platóna jinak než specialisté platónští badatelé. Na druhou stranu zdá se nedoceňuje některé dramatické momenty zvláště v Ústavě a Platónův smysl pro humor. To ovšem nemění nic na faktu, že v obou Platónových obcích skutečně platí, že zájmy jedince jsou plně podřízeny zájmům obce. To sice Platón ospravedlňuje tvrzením, že zájem jedince se nemůže rozvíjet mimo úspěšné se rozvíjející obec, přesto však by se dnes asi jen výjimečně někdo rozhodl přestěhovat do Kallipole[1] z Ústavy či do Magnésie Zákonů, kdyby k tomu nebyl nucen naprostou nevyhnutnou nutností.[2]
Popperovy obavy samotné ovšem dokazují, že Platónovy politické myšlenky byly živé i ve 20. století. Jeho analýza a kritika starověké demokracie pak může být inspirativní i pro současné úvahy o slabinách demokratických systémů. A jeho dilema, zda mají vládnout objektivní zákony nebo výjimečně kvalifikovaní jedinci bude zřejmě provázet lidstvo neustále. Určitý ozvuk tohoto dilematu můžeme vidět v nynějších debatách o kompetencích ústavních soudců.
[1] Viz 527c. καλλίπολις (kallipolis) - doslovně „krásná obec“. V Ústavě je slovo použito jen na tomto jediném místě zřejmě ve smyslu „dokonalá obec“.
[2] Detailní analýzu Popperovy kritiky Platóna s poukazem na její slabá místa podal J. Jirovský ve své bakalářské práci s názvem Popperova kritika Platóna (Brno: MU 2008. Dostupné z https://is.muni.cz/auth/th/100085/ff_b/Jirovsky-Prace.pdf).
