Platón bez idejí
|
B. Umění a polisMám sice ještě mnoho jiných důvodů, děl jsem, pro které soudím, že jsme zcela jisté správné zařizovali svou obec, ale ne nejméně tak tvrdím na základě úvahy o básnictví.
Jaké úvahy? tázal se.
Že je docela odmítáme, pokud jest uměním napodobovacím; neboť že ho naprosto nelze přijmouti, vychází nyní, jak se mi zdá, ještě zřejměji najevo, když jsme roztřídili jednotlivé stránky duše.
Jak to myslíš?
Abych vám tak řekl – vy to na mne jistě nepovíte skladatelům tragédií a všem ostatním napodobitelům –, všechny takové věci jsou, jak se podobá, mrzačením mysli všech těch posluchačů, kteří nemají proti tomu léku ve znalosti jejich skutečné podstaty.
Ústava X, 595a-b
Jak už víme (3. Β.), mírový společný život v rámci polis vyžaduje vhodně vychované občany a vhodné (spravedlivé) uspořádání jejich vzájemných vztahů. K formování lidského charakteru, tedy k výchově, podle Platóna podstatným způsobem přispívá také umění, jež dokáže působit přímo na duši. Nejmocnějším druhem umění v tomto ohledu je hudba (vysvětluje Sókratés jednomu z hlavních účastníků rozmluvy, Glaukónovi):
Není-li pak, Glaukóne, vychování hudbou proto nejúčinnější, že při něm nejvíce vnikají do nitra duše rytmus a harmonie a nejsilněji ji uchvacují, přinášejíce ladnost, a je-li kdo dobře vychováván, činí jej ladným, pakli ne, naopak? A dále proto, že kdo má potřebné hudební vychování, má nejbystřejší zrak pro nedostatky a vady buď lidských děl nebo děl přírody a správně se nad nimi horší; krásné věci chválí a s radostí je přijímaje do duše má z nich potravu a stává se krásným a dobrým, kdežto věci ošklivé správně odsuzuje a nenávidí jich hned v mládí, ještě dříve než jest s to, aby pochopil rozumový důvod; a když pak přijde rozum, vitá jej člověk takto vychovaný, poněvadž jej pro svou příbuznost s ním on nejlépe poznává.
Ústava III, 401d-402a
Podobně v pozdních Zákonech se Athénský host a Kleiniás shodnou, že hudba je prvním výchovným prostředkem:
Tu je třeba hledět, zdali ta myšlenka, kterou nyní hlásáme, je podle přirozenosti pravdivá, či jak. Ona praví, že takřka žádné mládě nedovede zachovávat klid ani tělem ani hlasem, nýbrž všechna stále hledí se stále pohybovat a ozývat, jednak skáčíce a hopkajíce, jako by s libostí tančila a družně si hrála, jednak vydávajíce všelijaké zvuky. Přitom že ostatní živočichové nemají cit pro řád a pro nedostatek řádu v pohybech, jenž má jméno rytmus a harmonie; nám však ti bozi, kteří nám byli, jak jsme řekli, dáni za společníky svátečních rejů, dali zároveň i rytmický a harmonický cit, spojený s libostí, jímž námi pohybují a nás řídí, sdružujíce nás vespolek zpěvy a tanci, které pojmenovali „chóry“ podle jména chara „radost“ jim přirozeně patřícího. Máme tedy uznat zaprvé toto? Máme soudit, že se první výchova děje skrze Músy a Apollóna, či jak?
Klein. Takto.
Ath. Tedy nevychovaný bude pro nás znamenat tolik co neznalý chórů, sborů, a vychovaného jest pokládat za náležitě vycvičeného ve sborech?
Klein. Dozajista.
Zákony II, 653d-654b
Má-li umění (podle desáté knihy Ústavy to platí také o poezii) v Platónových očích takový vliv na lidský charakter, musí s ním ve svých politických úvahách vážně počítat. Můžeme v nich rozlišit dva aspekty, které jsou sice úzce spjaty jak obsahově, tak i v samotných textech, přesto si je kvůli názornosti představíme zvlášť. Nejprve ukážeme, v čem je pro Platónovu obec nebezpečné a nepřijatelné skutečné dobové umění (4. B. a.), posléze předvedeme, jakou uměleckou tvorbu by Platón ve své obci uvítal a k čemu by ji využil (4. B. b.).
Přestože všechny druhy umění mohou vykonávat stejné působení, Platón se vyrovnává především s básníky, za jejichž symbolického vůdce označuje Homéra. Důvod je jednoduchý – Řekové považovali básníky za moudré muže a jejich básně za zdroj mnoha poznatků, tedy vlastně za výchovný prostředek. A úvahy básníků se v podstatné míře týkaly právě společenských a mravních otázek.
Je to zřejmé např. z první knihy Ústavy, kde se Sókratés pokouší nalézt výměr spravedlnosti nejprve s laiky, nefilosofy. Přitom jak starý, se životem i blízkostí smrti vyrovnaný Kefalos, tak i jeho syn Polemarchos se ve svých názorech opírají o myšlenky básníků (viz R. 329c, 331a, 331d).
Ještě výslovnější a obecnější podtržení respektu vůči básníkům vyjadřuje sofista Prótagorás v Platónově stejnojmenném dialogu. (Na jednu stranu – jsou to slova Platónova, na druhou – sofisté se skutečně studiem básní zabývali.)
Já soudím, Sókrate, že pro muže je nejdůležitější částí vzdělání to, aby se vyznal v básních. To znamená, aby byl schopen v řečech básníků rozumět, co je dobře složeno a co ne, a dovedl to rozebrat a na danou otázku důvodně vyložit.
Prótagorás 338e-339a
Chce-li Platón v této situaci předložit zcela jiný koncept vzdělání, a dokonce celého uspořádání společnosti, musí osvětlit, jaký je poměr jeho představ o společnosti a morálce k myšlenkám básníků o těchže tématech, protože myšlenky básníků jeho čtenáři důvěrně znají a považují je za směrodatné (připomeňme Kefala a Polemarcha).
Proto se tedy v Platónových textech nejčastěji setkáme s reflexí právě poezie, a především na ni se zaměří také náš výklad.
