• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

Avšak přece budiž řečeno, že může-li uvésti líbivé básnění a napodobeni nějaký důvod pro svou potřebnost v obci dobře zřízené, rádi bychom je přijali na milost, neboť jsme si sami vědomi, jakým kouzlem na nás působí; ale zajisté by byl hřích opouštěti uznanou pravdu. Či nebýváš, příteli, od něho okouzlován i ty, a to nejvíce, když je posloucháš v podáni Homérově?
Ústava X, 607c-d

Platón sám byl zcela jistě múzicky vzdělán, a tedy velmi vnímavý k estetickým hodnotám umění. Nemohl nepodlehnout té mocné zbrani umění, totiž kouzlu krásných veršů. Proto činí básníkům a jejich dílům nabídku: Prokážete-li, že je básnictví pro obec užitečné, bude do ní pro své okouzlující působení přijato (607c-e).

Jak by mělo obci prospěšné básnictví vypadat? Předložíme pouze stručný přehled konkrétních požadavků:

• Život v podsvětí („v Hádu“) má být líčen pozitivně, aby bojovníci neměli strach ze smrti (Ústava III, 386b-c).
• Přednášeny mohou být verše, které vystihují podstatu uměřenosti jako poslušnosti (Platón má na mysli konkrétní verše z Íliady, viz 389e, 390d).
• Na „zakázku“ budou tvořeny básně oslavující institucionalizovaný společenský život: „Musíme tedy zákonem ustanoviti jakési slavnosti a oběti, při nichž bychom svedli vespolek nevěsty a ženichy, a naši básníci musí skládati hymny, hodící se k sňatkům...“ (V, 459e-460a).
  „Také my zajisté při obětech a při všech takových příležitostech budeme uctívati statečné podle míry jejich projevované statečnosti ... hymny...“ (V, 468d).

Všechny podstatné motivy požadovaného básnictví jsou shrnuty v desáté knize, kde se o ctitelích Homéra píše:

... musíš je mít rád, býti k nim zdvořilý, uznávati, že to jsou lidé dobří, jak jen dovedou, a připouštěti, že Homér jest největší básník a první z básníků tragických: ale pamatuj, že z básnictví jest přijmouti do obce jedině hymny na bohy a chvalozpěvy na dobré muže.
Ústava X, 607a

V Zákonech se podobně požaduje po skladateli písní, aby se nechal přemluvit (jinak bude přinucen), aby „v rytmech vytvářel takové útvary i v harmoniích nápěvy, jaké příslušejí mužům rozumným, statečným a po všech stránkách dobrým.“ (Zákony II, 660a)

Pokud by se umění nechtělo podřídit a tvořit uvnitř těchto mezí, bude nás, múzicky vzdělané občany té nejlepší (nebo druhé nejlepší) obce, čekat těžký vnitřní boj, jehož popisem Platón ukončuje úvahu o umění v desáté knize Ústavy:

... tu si budeme počínati jako ti, kteří si kdysi někoho zamilovali, a jestliže uznají, že ta láska jim nepřináší nic dobrého, třeba násilím, ale přece se jí zdržují: takto i my, kteří jsme naplněni láskou k takové poezii působením výchovy za nynějších krásných řádů, budeme sice s dobrou myslí tomu přáti, aby se objevila co nejlepší a nejpravdivější, ale pokud by nebyla schopna se obhájiti, kdykoli ji budeme poslouchali, budeme si na ochranu proti jejímu kouzlu opakovati tyto úvahy, které pronášíme, a toto zaříkávání, pilně se starajíce, abychom znova neupadli do té dětinské a obecné rozšířené lásky. Budeme si tedy říkati, že nelze se vážně zabývati takovýmto básnictvím a mysliti, jako by se dotýkalo pravdy a bylo něco vážného, nýbrž že se musí posluchač míti před ním na pozoru v obavě o ústavní zřízení ve vlastním nitru a souditi o básnictví tak, jak jsme vyložili.
Ústava X, 607e-608b

V dalším oddíle si vysvětlíme, v čem Platón spatřuje zdroj toho kouzla, jímž na nás umění působí.