Platón bez idejí
|
C. Umění jako maniaTřetí pak je posedlost a šílenost pocházející od Mús; ta zachvacuje duši něžnou a nepřístupnou všednosti, probouzí ji a do vytržení uvádí pro písně i jiné básnické tvoření, a vyzdobujíc nesčíslné činy předků, vychovává potomky; kdokoli však přijde ke dveřím básnickým bez šílení od Mús, jsa přesvědčen, že bude dobrým básníkem již pouhou znalostí umění, je sám nedokonalý, a také básnické dílo rozumného zanikne před dílem šílících.
Faidros 245a
V desáté knize Ústavy Platón upírá básníkovi jakoukoli znalost a jakékoli vědění. Připouští pouze, že umělci náleží schopnost utvořit dílo tak, aby působilo na diváky nebo posluchače. Umělec tedy ovládá postupy (vnucuje se termín techné), které vedou k vytvoření díla. Např. malíř umí připravit barvy, nanést je na stěnu a zřejmě ví i to, jak je nanést, aby si divák jeho obraz spletl s realitou. Právě tím je podle Ústavy umění nebezpečné. Avšak jinde Platón vede úvahu zcela odlišným způsobem.
Tato druhá linie se objevuje především v dialogu Ión, mnohem stručnější zmínku najdeme ve Faidrovi a ještě kratší náznaky druhého přístupu jsou rozesety v dalších dialozích. Čím se tato úvaha vyznačuje?
Na jedné straně je radikálnější a důslednější. Platón totiž umělcům – zase budeme hovořit především o básnících – upírá jakoukoli znalost či techné, tedy i ovládání umělecké techniky. Nechce tím však básníka ponořit do temnot naprosté neznalosti a neschopnosti, nýbrž jej naopak pozvedává do nadlidských – doslova – výšin.
Podstatu básnické činnosti popisuje Platón sám vzletnými básnickými slovy a my přišli bychom o estetický zážitek, kdybychom je nenechali zaznít:
Neboť všichni dobří básníci epičtí pronášejí všechny ty krásné básně nikoli z odborného umění, nýbrž jsouce básnicky nadšeni a posedlí bohem; a dobří básníci meličtí právě tak. Jako korybanti netančí, dokud jsou při rozumu, tak také skladatelé písní netvoří ty krásné písně, když jsou při rozumu, nýbrž když vkročí do harmonie a rytmu, tehdy jsou ve vytržení, a jako bakchantky v posedlosti nabírají z řek med a mléko, ale když jsou při rozumu ne, tak to dělá i duše skladatelů písní, jak oni sami říkají. Říkají nám přece básníci, že nám přinášejí písně od medoproudných zřídel z jakýchsi zahrad a údolí Mús, kde je natrhali, jako včely i sami takto létajíce. A mají pravdu. Básník je totiž lehký tvor, okřídlený a svatý, schopný tvořit ne dříve, než se dostane do nadšení a vytržení, a když v něm již není rozumu; dokud však má tento statek, každý člověk je neschopen básnicky tvořit a věštit. Protože tedy tvoří a mluví mnoho krásného o věcech, právě tak jako ty o Homérovi, ne odborným uměním, nýbrž z božího údělu, je každý schopen krásně tvořit jedině to, k čemu ho pobídne Músa, jeden dithyramby, druhý enkómia, jiný hyporchémata, jiný epické básně, jiný jamby; ale v ostatních oborech je každý z nich slabý. Neboť to nemluví z odborného umění, nýbrž působením božské síly, protože kdyby z umění dovedli krásně mluvit o jedné věci, dovedli by to také o ostatních; proto pak bůh jim odnímá rozum, když užívá jich i věštců a božských hadačů jako služebníků, abychom my posluchači věděli, že to nejsou oni, kdo mluví ty tak vzácné věci, oni, v kterých není rozumu, nýbrž bůh sám je ten, který mluví, a skrze ně zaznívá jeho hlas k nám.
Ión 533e-534d
Poznámka o specifických termínech v citátu:
Korybanti byli kněží bohyně Kybelé, v jejímž orgiastickém kultu hrála podstatnou roli pronikavá hudba.
Bakchantky uctívaly boha Dionýsa (Bakcha), přičemž rituály vykonávaly ve stavu posedlosti a jakéhosi šílenství. Proto Platón přirovnává básníky právě k bakchantkám a korybantům.
Dithyramby, enkómia, hyporchémata, jamby představují různé žánry poezie, jejichž přesné vysvětlení není pro naše účely nezbytné. Zájemci o hlubší seznámení s řeckou poezií je najdou v poznámkách F. Novotného k jeho překladu Ióna (viz Literatura).
Z tohoto dlouhého textu vyčteme několik důležitých informací.
Především se tvrdí, že kvalitní básnická tvorba se děje zcela bez užití rozumu a nějakých algoritmizovaných postupů. Báseň tedy není dílem básníka a jeho jedinečných schopností. Všimněme si, že básnická tvorba je položena vedle věštění (myslí se pronášení věšteb ve stavu transu), které intutivně považujeme za prostředkování božských zpráv.
Ovšem právě tato skutečnost povyšuje poezii (a orgiastické náboženské tance) nad lidská díla a nad výtvory čistě lidských schopností. Božské schopnosti jsou mnohem větší (z podstaty našeho obvyklého pojetí bohů), což dokládají ty nejlepší básně.
Díky svému božskému původu vykonávají takové básně silné působení na posluchače. Dialog Ión se v prvním plánu věnuje rapsódství, tedy přednášení a výkladu básní. Ión, po němž je dialog pojmenován, je právě rapsódem, jenž přednáší speciálně Homéra – má totiž božský dar jen pro tohoto básníka. Při přednášení sám prožívá emoce, o nichž recituje, a přenáší je i na obecenstvo. Příčinu spatřuje Platón v tom, že Homérovy básně jsou inspirované Múzami a totéž platí i o Iónovu přednesu.
Jak lze tušit z předchozího, bůh nebo Múzy neobšťastňují svou přízní jediného tvůrce, nýbrž distribuují svou básnickou tvorbu mezi více básníků, a to dokonce podle určitého klíče. Totiž každý z básníků vyniká pouze v určitém oboru, „žánru“ (epika, chvalozpěvy, dithyramby atd.). Právě to považuje Platón za doklad iracionálnosti básnické tvorby na základě následující úvahy: Kdyby básník vytvořil racionálním postupem vynikající verše epické, jistě by mu nic nebránilo podobným postupem – přizpůsobeným žánru – vytvořit také vynikající lyrickou báseň. Jestliže tomu tak není, je třeba považovat vrcholné básně za výsledky „božího údělu“ (θεία μοῖρα, theia moira). My bychom v běžném hovoru řekli vlastně totéž – Homér jako básník měl „dar od boha“.
Dalším důležitým motivem v textu je tvrzení, že básník je ve chvíli tvorby „básnicky nadšen a posedlý bohem“ (ἔνθεος – entheos – a κατεχόμενος – katechomenos), čímž se ještě zesiluje tvrzení, že básně jsou ve skutečnosti dílem boha. Ještě o krok dále postupuje dialog Faidros (viz motto nahoře), v němž je básníkův tvůrčí stav popsán jako „posedlost a šílenství“ (κατοκωχή καὶ μανία – katokóché kai mania). Přitom v dané pasáži Faidra se dokazuje, že šílenství a nerozum mohou být lepší než než rozum, pokud se jedná o šílenství od boha (μανία ... ἐκ θεοῦ – mania ... ek theú) ve srovnání s „rozumností vznikající u lidí“ (σωφροσύνη παρ' ἀνθρώπων γιγνομένη – sófrosyné par' anthrópón gignomené; Phdr. 244d). Básnictví představuje jednu ze čtyř podob takové šílenosti, dalšími jsou věštectví (podobně jako v Iónovi), prorocká šílenost (jejíž působností jsou očišťování a zasvěcovací obřady) a láska, jež je ve Faidrovi hlavním tématem a kvůli jejíž obhajobě se celé dokazování děje.
My si však všimneme jiného motivu. V uvedeném mottu čteme:
... kdokoli však přijde ke dveřím básnickým bez šílení od Mús, jsa přesvědčen, že bude dobrým básníkem již pouhou znalostí umění (ἐκ τέχνης), je sám nedokonalý, a také básnické dílo rozumného zanikne před dílem šílících.
Faidros 245a5-8
Básně tedy mohou vznikat i pouze lidskými silami, na základě zvládnutí básnického „umění“, avšak v tom případě nedosáhnou takových uměleckých kvalit jako básně „posedlých a šílejících“ básníků.
Platón tedy stále připouští, že básník může mít nějakou techné, jež se zřejmě týká „techniky“ skládání veršů. Avšak nyní už tato technika samotná nestačí k vytvoření díla, jež by oslovilo a uchvátilo duši publika. To dokládá mj. zmínka o jediné slavné básni jednoho básníka jménem Tynnichos, která je dílem Múz, kdežto jeho ostatní básně vytvořené bez božské inspirace, tedy jen jeho schopnosti, nestojí za zapamatování (Ión 534d-e). Básníkovi (a zřejmě umělci vůbec) nenáleží znalost či schopnost tvorby velkých děl, avšak může doufat v „božský úděl“, a s jeho pomocí pak vytvořit díla přesahující lidské schopnosti.
Doposud se hovořilo o inspiraci na rovině umělecké formy, tedy uměleckého zvládnutí díla. To dokazuje například vyjádření „tyto krásné básně nejsou lidské ani díla lidí, nýbrž božské a díla bohů...“ (Ión 534e), v němž výraz „tyto krásné básně“ stěží může odkazovat k obsahu básně, nýbrž jedině k její „estetické“ působnosti dané formou. V jiných dialozích však Platón přiznává básním (aspoň jejich částem) také pravdivost z hlediska obsahu. Poprvé se tak děje v Obraně Sókrata (22b-c):
Poznal jsem tedy zanedlouho zase i o básnících, že netvoří svá díla moudrostí, nýbrž jakýmsi přirozeným nadáním a nadchnuti bohem (φύσει[1] τινὶ καὶ ἐνθουσιάζοντες – fysei tini kai enthúsiazontes), právě tak jako boží hadači a věštci; neboť i tito mluví mnoho krásných věcí, ale nemají vědění o ničem z toho, co mluví.
„Krásné věci“ by i zde mohly označovat formu básní, ale slova „nemají vědění o ničem z toho, co mluví“ jednoznačně odkazují na obsah básní. Ještě zřetelněji je to vyjádřeno v Zákonech (všimněme si, že se tedy tato myšlenka o básnících objevuje jak v rané Obraně, tak i v posledním Platónově spise!):
Pronáší zajisté tyto verše i ony, které pronesl o Kyklópech, jaksi podle boha i podle přírody;[2] neboť rod básníků, jenž přece je božský a při svém pění bohem nadchnutý (ἐνθεαστικόν - entheastikon), často s pomocí jistých Charit a Mús vystihuje mnohé věci, jak se po pravdě dějí.
Zákony III, 681e-682a
Úryvek se týká Homéra, jehož verše jsou použity jako doklad některých fází hypoteticky konstruovaného vývoje lidské společnosti. Platón jak vidno pociťuje potřebu nějak odůvodnit tento zdroj faktů. Podle posledních dvou řádků se i na konci svého života domníval, že pokud je v básních nějaké pravdivé vyjádření, je tam jen díky božské inspiraci, nikoli na základě nějakého básníkova vlastního vědění.
Shrneme-li celou úvahu o inspirovaném básníkovi, zjistíme, že Platón jejím prostřednictvím zajišťuje básnictví (a snad umění vůbec) trvalý respekt a uznání, neboť jejich prostřednictvím se stýkáme s božskou tvorbou a božským věděním. Protože však básníci sami žádné vědění nemají a protože božská inspirace je zřejmě nestálá, obsahují básně nanejvýš směs pravdy a nepravdy. Básníci sami nedokáží obojí od sebe odlišit, zůstává tedy na někom jiném, někom vědoucím, aby posoudil, co z esteticky silně působících básní je pravdivé, a co proto lze využít třeba i ve filosofické úvaze, a v čem se naopak básníci mýlí.
I v této druhé linii úvahy o umění tedy Platónova zajímá také informační hodnota uměleckých děl, zvláště básní. Na rozdíl od úvahy v desáté knize Ústavy se připouští, že pravdivá tvrzení lze nalézt i ve stávajících básnických dílech, vzniklých mimo objednávku vládců ideální obce. Na druhé straně však i v Zákonech platí výtka z Ústavy, že básníci nemají pražádnou znalost věcí, o nichž básní.
[1] Toto „přirozené nadání“ je něco navíc oproti Iónovi, kde se hovořilo pouze o božské inspiraci. Pak se rýsuje otázka: Mohl by básník tvořit aspoň nějaké „krásné věci“ bez nadchnutí bohem jen na základě své přirozenosti?
[2] Tohle „podle přírody“ se snad netýká básníkovy „přirozenosti“, čímž by se ještě posilovala podobnost s předchozí myšlenkou z Obrany, nýbrž spíše „přirozenosti věcí“ – básník tedy říká ve verších to, co se přirozeně děje, a říká to pravdivě díky božské inspiraci.
