Platón bez idejí
|
E. Platónův výklad o umění v kontextu dějin myšleníTentokrát si při přehledu pomůžeme odkazem na detailní popis nejstarších řeckých úvah o umění, podaný Milanem Mrázem v Předmluvě k překladu Aristotelovy Poetiky (viz s. 32-48) a na tomto místě se omezíme pouze na několik motivů.
Pokus zařadit Platónovu koncepci umění do vývoje filosofické reflexe umění je obtížný kvůli tomu, že jeho přístup k umění je originální. Jestliže ve fyzice navázal na koncepci čtyř živlů a v psychologii na myšlenku převtělování nesmrtelné duše, v reflexi umění vlastně ani nebylo na co navazovat. Starší úvahy o umění (o krásném umění) byly skromné. Určitou podobnost bychom mohli na první pohled spatřovat v Xenofanově kritice Homérových a Hésiodových představ o bozích. Ovšem lze poukázat také na jeden výrazný rozdíl: Xenofanés kritizuje nesprávné představy o bozích, které jsou vyjádřeny v básních, zatímco Platón kritizuje umění (básnictví), protože ze své podstaty předkládá nepravdivá tvrzení, ale zároveň tak činí líbivou až okouzlující formou. Xenofanova kritika tedy nemíří primárně na uměleckou tvorbu jako takovou.
Platón se sice snaží zařadit svou koncepci do staršího vnímání umění v řecké kultuře – viz úvodní motto ke čtvrtému tématu. Ovšem moderní badatelé pochybovačně poukazují na to, že před Platónem takhle básnictví nikdo nepojímal, Platón si tedy s invencí a ironií sobě vlastní vytváří fiktivní tradici, aby se k ní mohl skromně připojit.
Každopádně jeho díla představují první komplexnější koncepci umění (jestli nás neklame jen zlomkovité dochování případných starších koncepcí). Proto má smysl hledat návaznosti na opačné straně časové osy – po Platónovi.
V prvé řadě je třeba zmínit opět (a jinak to asi u žádného tématu být nemůže) Aristotela. Hned však můžeme konstatovat, že v této oblasti se Aristotelés od svého učitele odklání snad ještě více než v tématech předchozích.
Sice souhlasí s tím, že umění je napodobování, jenže hned vzápětí dodá, že takové napodobování vychází z naší přirozenosti, a že dokonce má poznávací funkci - když se totiž snažíme identifikovat zobrazený předmět, dospíváme vlastně k určitému poznatku. Zdaleka to není poznatek filosofický, ale většina lidí se věnuje právě poznání na této nefilosofické rovině, píše se na začátku 4. kapitoly Poetiky. Z toho je zřejmé, že Aristotelés přiznává umění mnohem větší hodnotu než Platón, přesněji je považuje za něco přirozeného, co tedy v zásadě není pro člověka škodlivé.
Další podstatný rozdíl najdeme v Aristotelově přesvědčení, že umění či konkrétně básnictví rozhodně je „uměním“ ve smyslu techné, tedy postupu na základě znalosti. Aristotelés v Poetice opakovaně dává rady autorům tragédií (Poetika se věnuje především tragédii), jak seskládat děj, jaký volit námět nebo jaký typ tragédie, což jsou vlastně jednotlivé kroky v naučitelném algoritmu tragikovi tvorby. Zbývá jen minimální prostor pro božské nadšení či jiné iracionální tvůrčí faktory.
Platónova vlastní literární činnost pak odkazuje na mnoho pozdějších myslitelů, kteří se vedle činnosti myslitelské úspěšně věnovali i umělecké tvorbě. Jmenujme aspoň A. Camuse, J.-P. Sartra, ze starších Voltaira nebo D. Diderota a z nejstarších římského stoika Seneku. U něj se krátce zastavíme, protože svým způsobem naplnil Platónův požadavek, aby umění působilo výchovně a plnilo filosoficko-politickou zakázku. Seneca totiž psal tragédie, jimiž ukazoval zlo způsobené vášněmi, a tím podporoval stoickou výzvu ke krocení vášní jako největšího zla. Přestože by Platón uvítal spíše díla zobrazující samotný nejlepší rozumový a bezvášnivý život, s příslušným komentářem by snad připustil i odstrašující zobrazení zlého stavu duše.
Na závěr můžeme říci, že Platónovo pojetí umění vychází ze specifické situace – všeobecného přesvědčení o moudrosti básníků a tom, že jejich básně jsou zdrojem poučení o čemkoli. Dále Platón sleduje specifický zájem – totiž aby básníci byli v této roli nahrazeni filosofy. Proto je jeho koncepce v některých ohledech radikální a z moderního pohledu neuspokojivá. Snad také z tohoto důvodu měla větší vliv v dějinách myšlení aristotelská koncepce umění představená v Poetice.
Přesto i v této oblasti lze najít určitý motiv, který je stále aktuální nebo znovu aktuální i po tisíciletích. Dnes se totiž na Platóna vzpomíná v debatách o tom, zda potěšení ze sledování zobrazeného násilí v televizi nebo ve filmu vede k podobnému násilnému jednání, zda tedy – řečeno platónsky – zobrazení jednání, které má počátek v nižších složkách duše, posiluje nižší složky duše také v divákovi.
A úplně na závěr ještě ukážeme, že Platón je vedle kritika umělecké tvorby a uměleckého tvůrce také inspirátorem umělecké tvorby. Inspiroval totiž (přinejmenším) členy hudební skupiny Faidon (2. ledna 2013).[1]
[1] Za upozornění na toto Platónovo pozoruhodné umělecké působení i za odkaz děkuji kolegovi L. Koňákovi.
