• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Z oddílu D. b. víme, že se přesouváme do oblasti praktického vědění, jehož předmětem je lidské jednání a cílem dosažení dobra.

Praktické vědění

„... toto pojednání nemá účel teoretický, jak bývá u ostatního zkoumání — neboť neuvažujeme, abychom věděli, co ctnost jest, nýbrž abychom se dobrými stali, sice by to nemělo žádné ceny...“
Aristotelés, Etika Níkomachova II 2, 1103b26-29

To sebou přináší jisté metodologické zvláštnosti:

„... tam, kde se pojednává o praktickém životě, všeobecné věty jsou příliš prázdné, zato částečné jsou pravdivější; vždyť praktické jednání se týká jednotlivostí...“
Aristotelés, Etika Níkomachova II 7, 1107a29-31

„... úvaha o jednotlivých případech vylučuje naprostou přesnost; … jednající osoby samy pokaždé musí hleděti k tomu, co jest v určitém případě vhodné, jak se to děje i v lékařství a v kormidelnictví.“
Aristotelés, Etika Níkomachova II 2, 1104a6-10

Projevem toho je např. realizace ctnostného jednání. Mravní ctnosti, jež představují dokonalost nerozumné části duše, konkrétně žádostivé složky (EN I 13; tak vida, přece jen jsme se problematiky duše v etice dotkli!), spočívají v nalezení středu mezi dvěma špatnými krajnostmi. Např. štědrost (viz EN IV 2) znamená krásně a správně dávat, komu a kolik a kdy je třeba dát. To ale také záleží na okolnostech, k nimž patří mj. velikost vlastního jmění. Proto nelze obecně stanovit, že „být štědrý znamená dát chudým pět drachem dvakrát ročně“, nýbrž pravidlo musí znít „být štědrý znamená vystihnout střed mezi lakomstvím a marnotratností“. Vystižení středu však musí provést každý sám po uvážení všech relevantních okolností.

Praktické disciplíny a dobro

Hledané nejvyšší dobro, „blaženost“ (εὐδαιμονία) je v rámci etiky nakonec postiženo takto:

„... nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co jest mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk.“
Aristotelés, Etika Níkomachova X 7, 1178a5-7

Myslí se vlastně činnost teoretická a život jí zcela naplněný by byl životem božským. Ukazuje se, že rozum je v člověku něco božského. V tuto chvíli se nám aspoň nejasně propojují myšlenky nejlepšího lidského života, činného rozumu a prvního nehybného hybatele — boha.

Přesto z určitého pohledu ještě nejsme u nejvyššího lidského dobra.

Nejvyšší praktické vědění

„Lidé totiž vyhledávají vlastního dobra a míní, že k tomu mají zaměřiti své jednání. ... a přece asi není možno nalézti vlastní dobro bez ohledu na hospodářství a bez ohledu na zřízení obce...“
Aristotelés, Etika Níkomachova VI 9, 1142a7-10

„Poněvadž tedy nauka politická užívá ostatních praktických nauk a ještě ustanovuje, co máme konati a čeho se varovati, zajisté účel její zahrnuje v sobě účely nauk ostatních, takže toto asi je vlastní lidské dobro. Neboť i jestliže toto jest i pro jednotlivce i pro obec totéž, přece je patrně dobro obce něco většího a dokonalejšího...; vždyť milé jest dosáhnouti dobra i pro jednotlivce, krásnější však a ve větší míře božské dosíci ho pro národ a obce.“
Aristotelés, Etika Níkomachova I 1, 1094b4-10

Člověk přirozeně žije ve společnosti (kdo žije mimo, je buď zvíře, nebo bůh — Politika I 2), a aby se mu v ní dařilo, musí se dařit i společnosti jako celku. V antice takový celek představovala obec (πόλις), proto dobro jedince musí být podřízeno dobru obce a odvozeno od něj.

Ideální by samozřejmě bylo spojení a totožnost obou dober — aby se blaženost obce nelišila od blaženosti jednotlivce. Ta má spočívat v nahlížení (θεωρία), avšak pro dobro obce je přece třeba ji aktivně a společně spravovat. Proto se Aristotelés pokouší spojit božskou blaženost, spočívající v θεωρία, se správou obecních záležitostí:

„Ale není nutno, aby ten, kdo je činný, byl činný vzhledem k jiným..., ani aby prakticky činné bylo jen myšlení, které přihlíží k výsledku jednání, nýbrž praktický význam v mnohem větší míře mají rozjímání a myšlenky (θεωρίαι καὶ διανοήσεις), které mají účel samy v sobě a jsou samy pro sebe. Neboť blaho jest účelem (τέλος), tedy i jakousi činností (πρᾶξις); také nejvíce činnými nazýváme ty, kteří svým myšlením vedou a řídí i zevnější činnosti.“
Aristotelés, Politika VII 3, 1325b16-23

Nyní jsme nalezli nejvyšší lidské dobro, můžeme tedy výklad o Aristotelovi ukončit a shrnout.