• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Předmětem fyziky jako disciplíny je už podle jejího názvu φύσις. To jsme se ale ještě příliš nedozvěděli, neboť — jak asi Aristotelés chápe termín φύσις? Takto:

„Příroda je však principem a příčinou pohybu a klidu v tom, čemu původně náleží, a to o sobě, nikoli nahodile.“
Aristotelés, Fyzika II 1, 192b21-23

Fyzika se tedy zabývá pohybem a tím, co se pohybuje. V Aristotelově systému (viz D. b.) patří fyzika — „druhá filosofie“ (viz Met. VII 11, 1037a14-17) — mezi vědy teoretické. Právě kvůli pohyblivosti (a případně i pomíjivosti) svého předmětu zaostává co do hodnoty za filosofií první, jež se má zabývat především nehybnými οὐσίαι (Met. VI 1).

Fyzice však můžeme přiřknout jednu velkou přednost oproti první filosofii — věnuje se totiž světu a věcem, jež vnímáme všude kolem sebe, jejich proměnám a veškerému dění ve světě. Při fyzikálním zkoumání tedy můžeme vycházet z pozorování, a pak hledat příčiny jevů. Tak budeme postupovat i v našem výkladu (což by Aristotelés musel schválit).

Nejprve se podíváme kolem sebe (a taky na sebe, ovšem čistě fyzikálně) a představíme Aristotelův výklad počátků pozemské skutečnosti a pohybů v ní (G. a.). Přitom zjistíme, že dění v této oblasti univerza je podle něj odvozené od dění ve vyšší oblasti — od oběhů nebeských těles. Přejdeme k výkladu kosmu a ukážeme, jak jsou tyto dvě oblasti univerza propojeny a jak je celé univerzum svázáno účelností (G. b.).